Nelson aneb konečně trochu kultury a umění

0 0

31. 5. 2014

V přístavním městečku Nelson jsme strávili více než dva měsíce a za tu dobu nám to tu značně přirostlo k srdci. Pokud nebudu počítat turistickou atrakci Queenstown a zemětřesením zničený Christchurch, tak Nelson zůstává asi jediným městem na jižním ostrově, kde by se dalo nějakou dobu žít… a my měli to štěstí.

Nelson leží na úplném severu jižního ostrova a omývají ho vlny Tasmanského moře. Založeno bylo v roce 1841 jako druhé město na Novém Zélandu, je tedy nejstarším městem na jižním ostrově. Své jméno získalo po britském admirálu Horatiu Nelsonovi, který sehrál významnou roli v bitvě o Trafalgar. Ve městě žije přes 42 tisíc obyvatel a kromě historické koloniální atmosféry nabízí spoustu dalšího. Pro nás byla největší pecka krásné moderní kino, které jsme si náležitě užívali a po hooodně dlouhé době mohli doplnit naše filmové mezery. Městečko je plné nejrůznějších galerií, pouličních soch a street artu, takže jsme po dlouhé době ve vidlákově pocítili trochu umění a kultury. Spojení slunečného počasí a uvolněné atmosféry sem už od nepaměti přitahuje milovníky múz a umělce, kteří z toho městečka učinili postupem času místo s nejživější uměleckou scénou na NZ. Kromě klasických galerií a ateliérů se tu rozvíjí i spousta uměleckých řemesel a najdete tu tak dílny sklářů, klenotníků, řezbáří či výrobců keramiky. V ulicích města a pracích narazíte na nápadité sochy, které se neustále obměňují a tak jsme neustále při každé další procházce nacházeli nové a nové umělecké kousky a zajímavosti.

NAŠE BYDLENÍ

Jedním z důvodů, proč jsme si toto město zamilovali, bylo nejspíše i naše pohádkové bydlení. To jsme měli 10 minut cesty od nádherné populární pláže Tahunanui, kam chodí relaxovat a cáchat se celý Nelson a okolí. Bydleli jsme u kiwačky Judy, která se od většiny místních lišila jednou významnou a příjemnou věcí, a to tím, že měla procestovaný celý svět a dokonce byla i v Praze. Tato zkušenost dává jinak celkem omezeným kiwáků obrovský rozhled a pochopení pro nás, cestovatele a jinak než anglicky mluvící lidi. Většina farmářů se totiž nepodívala ani na severní ostrov a zélandské vzdělání je ještě horší než hrozné, a tak mají často problém pochopit, že někdo mluví jinak než anglicky a natož proč cestuje, atd… Judy tedy byla po této stránce opravdu skvělá a strávili jsme spoustu času povídáním si o cestování. Měli jsme tu pronajatý krásný útulný pokojíček a naše domácí byla tak hodná, že nás často nechávala doma samotné, abychom měli soukromí a kuchyň s obývákem sami pro sebe. Toto skvělé zázemí bylo určitě jednou z věcí, která nám hodně pomohla zvládnout jablečný pracovní maraton. A ještě jsme vyměnili ochutnávku našeho českého guláše a rajské za skvělé Judyininy dezerty, mezi nimiž byl i tradiční zélandský citronový koláč, mňam!

CHURCH HILL

Hlavní dominantou historického Nelsonu je anglikánská katedrála pyšně stojící na kopci Church Hill odkud je krásný výhled na centrum města. Pro nás to byla první návštěva kamenného kostela tady na Zélandu a po náročné jablečné epizodě u Rosse na nás příjemná klidná atmosféra s pobrnkávajícím kytaristou uvnitř prosluněné katedrály zapůsobila jako oáza klidu a byla pro nás takovým balzámem na duši.

South Street

Pár minut od katedrály se nalézá South Street, ulička plná původních koloniálních domků z let 1863 až 1867. Svého času v nich žili nelsonští dělníci, dnes slouží jako apartmány pro turisty nebo malé galerie uměleckých řemesel. Kousek dál stojí další dvě větší budovy z doby prvních osadníků, krásná milionářská sídla Melrose a Fairfield v italizujícím stylu. Celé období kolonizace Nového Zélandu je hodně zajímavé a zaslouží si samostatnou kapitolku, tak snad až se „propíšu“ čerstvými cestovatelskými zážitky, tak o této zélandské epoše napíšu víc.

PŘÍSTAV

Protože Nelson je také důležitý přístav, spoustu času jsme strávili procházkami kolem kotvících lodí, ochutnávání mořských potvor a handrkování se o ně s mořskými krysami, tedy racky. Ti tu plní v podstatě stejnou roli jako ve velkých českých městech holubi a někteří jsou tak drzí, že vám v letu uklovnou hranolku z ruky.

Queens gardens

Jedno z víkendových slunečných odpolední jsme strávili v Queens gardens, krásných botanických zahradách, kde některé stromy jsou staré téměř jako Nelson sám. Byli jsme tu sice na podzim, takže například zahrada růží a jiné květinové záhony neměli ten správný efekt, ale zase jsme si mohli vychutnat barvy a vůni padajícího listí. Součástí je také malinká čínská zahrada Huangshi s pagodami, bonsajemi a zlatými kapry v jezírku.

Botanická rezervace

Nelson je také městem, kde se v roce 1870 odehrál první novozélandský rugby zápas. Toto hřiště leží v blízkosti další botanické atrakce, Botanical Reserve. Tímto zalesněným, možná spíše zarostlým parkem vede spousta cestiček s napínavým koncem. Po jedné jsme se vydali ke stromu kauri, což jsou největší stromy na NZ s obrovskými průměry kmene, a tak jsme se těšili na pořádného obra. Místo toho nás tu čekala kovová ohrádka a v ní tenký kauri prcek, tak snad příště, no 🙂 Další cestička nás už zavedla na vrcholek kopce k zajímavějšímu místu „centre of New Zealand“, tedy středu Nového Zélandu. Toto místo se nachází přesně uprostřed pomyslné přímky mezi nejsevernějším a nejjižnějším bodem NZ a je odsud nádherná vyhlídka na celé město a přístav.

NELSON LAKES

V zélandské „blízkosti“ Nelsonu se rozprostírá nádherný národní park Nelson Lakes, kam jsme si udělali výlet na jeden víkend mezi jablíčky. Tento národní park leží na severním výběžku Jižních Alp a vévodí mu dvě ledovcem utvořená jezera Rotoroa a Rotoiti. U druhého jsme strávili dvě noci v pěkném DOC kempu s teplými sprchami, pozorovali tu úhoře, kterých jezero plné a jedno ráno si počkali na nádherný východ slunce nad jezerem.

St Arnaud Range Track

Druhý den jsme se vydali na plánovaný 5-ti hodinový výšlap St Arnaud Range Track. Ten začínal poměrně nevinně cestou necestou okolo jezera krásnou buší, po hodince ale začala trasa poměrně strmě stoupat nahoru a zelená buš se proměnila v začarovaný les z červencýh a později stříbrných buků. Kolem 900 metrů nad mořem jsme se ocitli na bush line, tedy linii, kde končí les a začíná už subalpinská trasa s
drsnými trávami a mechy. Současně se nám otevřeli další série zélandských dechberoucích výhledů, tentokrát na lake Rotoiti a celý NP Nelson Lakes.

My ale byly teprve tak v půli cesty, protože dnešní „procházka“ vedla až do 1650 metrů, takže teď
nastala nejnáročnější část příkrého stoupání, které prověřilo naši jablečnou fyzičku. Na mě bylo stoupání až moc příkré, a tak jsem si těsně před vrcholkem musela dát chvíli pauzu a rozdýchat to, jak se mi zamotala hlava :). Ta se mi zamotala za asi 10 minut ještě jednou, tentokrát nádherou, a to když jsem se doškrábala na vrcholek a nahlédla na druhou stranu hory – prostě pecka! Nemá cenu popisovat, tady jsou fotky.

Na Nelson Lakes jsme chtěli strávit více dnů, ale podle předpovědi se hnala na Zéland jakási vichřice a lijáky, takže jsme to otočili zpátky do Nelsonu a vichřici přečkali v Top 10 kempu. A opravdu „trochu“ foukalo, tak jsme opustili základnu našeho větrem házejícího se Subárka a celé odpoledne a večer strávili ve společenské místnosti kempu, odkud jsme v 11 hodin odcházeli naboso a brodili s kalužemi s vodou po kolena k autu. Nelson je nádherné město, které určitě doporučuji nevynechat, jako jedno z mála tady si zachovala svou nerušenou historickou koloniální atmosféru, můžete si tu užít ruch města bez davů turistů a nasát trochu uměleckého ducha a „zkulturnit se“. Bude nám to tu chybět…