Protože máme v zásobě ještě desítky starších článků z Nového Zélandu, které jsou buď dosud vůbec nepublikované nebo si zaslouží samostatný článek, budeme teď naše příspěvky občas prokládat krátkými kapitolkami a tipy na výlety po zemi Pána prstenů. Tady je první z nich :-).
Tak jako asi každý, kdo strávil nějakou dobu v Cromwellu, jsme i my při sbírání třešní často ze žebříku zasněne pozorovali vysoké béžové kopce obklopující celé údolí a přemýšleli, jaké to tam nahoře asi je. Jednoho dne jsme se tedy s kamarády Jirkou a Jarinem rozhodli záhadě cromwellským kopců přijít na kloub a vydali jsme se na track do Pisa Range. Toto pohoří zabírá celkově plochu 23 tisíc hektarů, vévodí mu vrchol nejvyšší hory Mt. Pisa o výšce 1964 metrů a celá oblast je opředena, jak jinak než zlatokopeckou historií.
My se rozhodli vydat na Roaring Meg Pack Track s plánem dojít tak daleko, jak budeme stíhat, pak se otočit a jít stejnou cestou zase zpátky k autu. Celý track má totiž 19 km, je na šest hodin a končí na druhé straně pohoří, tedy až v Cardrona Valley. My už ale museli další den brzy ráno zase sbírat třešínky, takže jsem museli zvolit tento kompromis. Trasa začíná u „parkoviště“ Roaring Meg car park, kam jsme autem z Cromwellu dojeli asi za 15 minut (odbočka doleva na Swann Road u Lowburnu při cestě na Wanaku po SH6). Začátek vede přes malé hospodářství (Lowburn Station), kde chovají huňaté ovečky, roztomilé lamy a krásného, ale smutného koně.
Pisa Range track vede přes několik soukromých pastvin, takže jsme museli několikrát překračovat ploty nebo procházet brankami. Krajinu to tvoří především různé trávy a keříky, je tu v létě opravdu hodně sucho, což dodává těmto místům takový drsný, nevlídný ráz. Na těchto kopích se taky tak ledabile „válí“ obrovské kameny, které jsou někdy spíše skály a dobře se po nich leze :-).
foto: Jirka Kafka
foto: Jirka Kafka
Když jsme kousek vyšlápli, otevřely se před námi nádherné výhledy na celý Cromwell a jezero Dunstan. V této lokalitě také roste spousta zvláštních rostlin, které většinou nedokážu pojmenovat, ale se zmíněnými výhledy v pozadí jsou ohromně fotogenické…
Já viděl divoké koně, běželi soumrakem ♪ … Pásli se na okolních kopcích a hledali tu nejzelenější travičku stejně jako divoké ovce a krávy. O divokosti těchto zvířat by se dalo spekulovat, většinou to tu funguje tak, že ovce a dobytek žijí celý rok v divočině v kopcích a farmáři je dvakrát ročně naženou ostříhat a vybrat vhodné kousky na porážku. Každopádně ti obrovští býci od kterých jsme tak dva metry procházeli divoce opravdu vypadali, stejně tak skupinka asi 7 ovcí, které na nás část cesty vykukovaly zpoza různých skal a balvanů a vždy se seskupily do nějaké téměř sofistikované formace, ve které si nás strnule několik minut prohlížely.
foto: Jirka Kafka
foto: Jirka Kafka
Naši odpolední idylku nám ale za pár hodin zkazily černé mraky, které znenadání zatemnily celou oblohu a vypadalo to, že se na nás žene vážně pěkně hnusná bouřka. Zpátky k autu to ale bylo alespoň tři hodiny a po cestě žádný úkryt. Tak jsme si s klukama udělali dobrodružnou půlhodinku a schovali se pod skálu, že to tam jako horští hrdinové přečkáme. No, horské hrdiny to po půlhodině, kdy nebe bylo pořád černý a nic se nedělo, přestalo bavit a vydali se zase zpátky k autu (ta očekávaná hrůzostrašná bouřka nakonec vůbec nepřišla a dole svítilo zase sluníčko). Ale za ten pocit nebezpečí a odhodlání mu čelit pod skalním převisem to stálo :-).
foto: Jirka Kafka
