Třešňová kyblíčkovaná u Jacksona

Vyfasoval jsem nejdelší žebřík a pustil se do práce na plné pecky – potřebovali jsme totiž vydělat na auto, co nám zrovna odešlo a odvezl jsem ho na vrakáč a zároveň na měsíční cestovačku po Jižním ostrově. První třešně byly za 8 dolarů za buckett a po sadě se vyprávějí historky, že legenda Garry zvládl loni udělat 50 košů. Když jsem to v kuchyni slyšel – oči navrch hlavy a zděšení a nechápavé pohledy všech okolo stojících mám před očima doteď. Prvních pár dní jsme se dostali na hranici okolo 15-20ti košů, pak začaly třešně dozrávat a už to jelo jak po másle. Kolik se dá nasbírat – to nechám na každém z Vás, mě se povedlo nasbírat nejvíc  53 košů a nejlepší den 35 za 5,5 hodiny. Částky za ně jsou to závratné – pro porovnání je to mnohdy 3 – 4 násobek minimální mzdy. Peníze sebou přinesly mě dosud nepoznanou lidskou nenažranost a kiwáckou neupřímnost. Začaly se dít věci, nad kterýma nám zůstával rozum stát a některé vzpomínky mě rozzuří do běla ještě dnes když si na to vzpomenu.  Jak jsem napsal dřív – byl jsem na sadě už tři měsíce, s majitelem byl kamarád a měl mě hodně rád. Práce to byla tvrdá a od začátku jsem sadil stromy, přivazoval větvičky, rozvazoval koruny stromů a dělal různé parkové práce. A to všechno za minimální mzdu. Teď byla příležitost vydělat víc než to, tak jsem začal vstávat 5:20, na sadě jsem byl za rozbřesku a sbíral jako blázen. Kolikrát jsem sbíral ze spaní, nedalo se se mnou v té době moc mluvit, protože představa toho, že si nevyděláme na auto a cestování mě hnala do dost velkého extrému. Na sadě se celkově změnila nálada – majitel přestal chodit na svačinky, nikdo s náma nekomunikoval, každý den se vyvěšovala tabulka , kolik kdo přesně nasbíral, což v téměř ryze české partě nedělalo vůbec dobrotu a začala se hrát kyblíčkovaná. Každých 10 minut se nás někdo jen tak mimochodem ptal, kolik už máme košů, kolik máme vyděláno atd. Člověk do těhle věcí spadne ani neví jak, hlavně v české vesničce jako byla ta naše.  Jako by nestačilo, že to byla náročná práce a makali jsme jako čerti, ještě se objevilo několik jedinců, kteří se snažili to ostatní odrbat, aby si vydělali ještě víc – ono jim i 300nzd za den bylo málo. Jak řekl Jerry – všichni si chtějí vydělat, někteří musí setřít. Asi nejhorší byl kiwák Garry – a tady bych chtěl napsat Velké Varování všem čtenářům blogu, kteří se na třešně u Kevina chystají. Garry totiž přelepuje  košíky ostatním pickerům, vysbírává z hydralády středy stromů na hladině kde v pohodě dosáhne žebřík, občas vám oholí celý krajní strom – nebo třeba tři v lajně, a krajní stromy jsou ty nejobsypanější, takže příjdete třeba o 20 košů. Kdykoliv jsem se obrátil s prosbou či stížností přímo na majitele – jenom jsem si přihoršil. Majitel zkrátka stál za tím, že je to kiwák a my jsme prolhaní Češi. A tak jsme se střídali v hlídání košíků pod stromem na každém obědu. Naše úderné komando ve složení  Jerry, Katka a já začalo slavit úspěchy a sbírali jsme zkrátka nejvíc ze všech, oběma rukama a cokoliv co šlo. Další věc byla ta, že majitel začal nabírat lidi, a do konce sezóny nepřestal a to ani v případě, kdy už nebyla žádná práce a po sadě pobíhalo zmateně 35 lidí, přitom stačilo klidně 15. A začala se objevovat čím dál větší rivalita a řešení kyblíčků a kdo má lepší stromy a lajny. Na sadě celkově panoval šílený chaos – protože naše supervizorka dělala všechno možné, jen né komunikovat s lidmi a na práci absolutně nestačila. Hodně mě mrzelo, že jsme tímto přišli i o našeho dobrého kamaráda Jirku, kterej už z toho byl tak znechucenej, že odjel do Alexandry na jiný sad. Na svátky, zatímco všechny ostatní sady dělaly na 100% ( svátek – dělá se za 100%navíc + minimální mzda za celý den, takže vyděláte třeba 800 nzd za den) nás Kevin nechal sedět doma zadarmo. Potom začalo hodně pršet a byla i několikanásobná prodleva mezi sběrem (takže 0 nzd za den) a hlavně tam bylo tolik lidí, že nebylo prostě dost práce pro všechny. Taky komunikace s vedením stála za houby, když si jednou Kevin uvědomil kolik jsme nasbírali buckettů tak nám snížil cenu za košík a nechal ji natrvalo stejnou jako klukům na hydraládě. A to je sakra rozdíl sbírat třešně z lády a z klepajícího se žebříku.   Pořád to bylo víc než mají ostatní sady, ale udělal to zpětně za předchozí den, kdy už bylo uzavřeno a nasbíráno, takže nám prostě sebral 80 dolarů z kapsy jako by nic. Někdy mě to vážně připadalo jako válka majitel vs. zaměstnanci, ten tam byl skvělej Kevin, kterého jsem znal před pickingem.  Do konce nám oddělali i hadici s přívodem teplé vody do pračky :D. I přes to všechno jsme si třešně užili, Katka hrdinně zápasila s žebříkem a výdělek stál za to – každý týden v prosinci jsem měl tolik, kolik jsem si v ČR vydělával v kanceláři. Udělali jsme to prostě nejlíp, jak jsme mohli a pokud nebude na Jacksonu nějaká zázračná sezóna – dlouho se to nikomu takhle nepovede, bylo to štěstí a zároveň hodně tvrdé práce. Pokud nás někdo z čtenářů čte a na třešně se chystá – doporučuju firmy Summerfruit, Sarita (Sanchrist) orchard a některé sady v okolí Roxbourgh.  A nebo dělat ve stejné době thinning jablek v Hastings a okolí Motueky kde je to taky úkolovka, ale mnohem stabilnější a jistější práce.U všech se musíte přihlásit už na začátku září online, nebo mít mega štěstí, že vás vezmou v sezóně.