Novozélandská zima je deštivá, chladná a hlavně nekonečná. Trvá totiž od června do srpna, což je celé české léto, kdy je celý facebook plný fotek vašich přátel u bazénu nebo u moře, v plavkách či na letních garden party a při skypu všichni moc rádi provokují čerstvým ovocem a zeleninou ze zahrádky, zatímco tady stojí 6 cherry rajčátek přes 7 dolarů. Nezbývá než si říkat: „To mám, za ty Vánoce ve 30-ti stupních a dvě léta po sobě.“ Aby jsme zimu u protinožců přežili, podnikli jsme během naší vinařské pracovní sezóny několik výletů do okolí Blenheimu, kde jsme celou zimu bydleli. Tady jsou tipy na pár z nich.
Wither Hills Farm Park
Nejbližším, a tedy i nejnabízenějším, výletem pro nás byly kopce Wither Hills, které se nám toho času tyčili hned za domem. Wither Hills jsou takovou krajinnou dominantou Blenheimu a nejčastějším cílem všech, kdo se v tomto městečku chtějí jít projít, zaběhat si nebo si jen tak po práci sednout na lavičku či do trávy a kochat se krásným výhledem. My se vydali na nejvyšší z těchto kopců, Mt. Vernon. Na ten jde dojít oklikou přes Sutherland stream track, který má přes 5 kilometrů anebo zkratkou rovnou nahoru do pěknýho stoupáku, což byla naše varianta. Na vrcholku nás čekala krásná vyhlídka na celý Blenheim, údolí Wairau a pobřežní laguny. Pokud sem půjdete za jasné noci, můžete odsud spatřit i osvětlený Wellington. Kousek pod vyhlídkou nás čekalo příjemné překvapení, kohoutek s pitnou vodou, který se po vyšlapání prudkého kopce víc než hodí (další velký plusový bod pro NZ tracky).
Na těchto kopcích o rozloze 1,100 hektarů se také volně pasou ovce a dobytek, které tu můžete potkat doslova na každém kroku. Jedna část trasy podél říčky Sutherland stream dokonce vede přímo skrz kravský výběh. Krávy nás nejprve už z dálky vítaly mocným bučením a přišly nám naproti k ohradě a my se pak jimi museli doslova prodírat. Byl to zvláštní zážitek procházet se na dotek mezi stádem krav, které se se před námi rozestupovali a svým znuděným žvýkajícím výrazem dávali najevo, jak je to obtěžuje. Při následující procházce okolo Sutherland stream, jsme pak mohli kromě spousty dalších všemožně barevných všude okolo se pasoucích krav, sledovat také ovčácké psy v akci, jak nahánějí stáda ovcí a trénují svoje ovčácké skills.
Rarangi beach a Whites Bay
Jak jsem psala v minulém článku, několik nečekaných nocí před tím než jsme sehnali bydlení, jsme strávili v DOC kempu na Rarangi beach. Protože jsme sem ale přijížděli vždy až po tmě – celkem vopruz, když je v červnu v 5 večer tma, vlastně jsme to tu nikdy pořádně neviděli a neprošli se tu. Když se nám později jedno srpnové slunečné odpoledne naskytlo nečekané volno, usoudili jsme, že špatné vzpomínky z tohoto místa jsme už překonali a je na čase tuto oblast prozkoumat. Samotna Rarangi beach není až tak moc zajímavá – pokud vezmeme v úvahu uplynulých 10 měsíců na NZ a skutečnost, že prvotní nadšení z podobných místních pláží postupně opadá (na tohle bacha, v tomhle vás NZ fakt šíleně rozmlsá). Pokud se ale dostanete až na její druhou stranu, dojdete ke kamenným schodům, na jejichž vrchu jsme se mohli pokochat krásným výhledem. To už se se pláž Rarangi stala trochu atraktivnější, protože až z výšky jsme ocenili opravdu nedohlednou délku jejího písečného pobřeží lemovaného borovicemi a z nich popadanými šiškami. Po dalších asi 15-ti minutách chůze jsme sešli do krásné malé zátoky nazvané Monkey Bay – neptejte se mě proč, netuším, proč se tu tolik pobřežních útvarů jmenuje po opicích, byla tam ale moc pěkná a velice fotogenická skála, o kterou se stejně jako o okolní útesy bouřlivé rozrážely nespoutané vlny.
Po dalších asi 20 minutách jízdy autem jsme dojeli do historické a scénické zátoky White’s Bay, která leží 22 km od Blenheimu. Tato krásná zátoka dostala své jméno po černém Američanovi, známém jako Black Jack White, který v roce 1828 uprchl ze své velrybářské lodě a začal žít ve zdejší osadě s místními maory. Později, v roce 1866, byla ve Whites Bay vybudovaná konečná stanice meziostrovního telegrafu, která tu dodnes stojí. Procházka po místní pláži byla skvělým odreagováním a pozorování vln tříštících se o nedaleké skalnaté oblouky a jeskyně bylo pro nás, robotickou prací vypatlané wrappery, parádním antistresem. Zrovna nám to krásně vyšlo, že v tento den byl měsíc v tzv. super úplňku, takže jsme mohli jeho obrovskou kouli pozorovat na modré obloze už takhle brzy odpoledne.
Nelson lakes – Mount Robert track
Do národního parku Nelson lakes jsme se vydali už podruhé, tentokrát jsme chtěli zjistit, jak to tam vypadá v zimě a užít si trochu trackovaní v srpnovém sněhu. Výchozím bodem do Nelson lakes je městečko St. Arnaud, kde najdete nejrůznější kavárny, obchůdky a informační centra (včetně DOC). Než jsme se vydali do hor, zajeli jsme se ještě podívat na zimní jezero Rotoiti, které oblopuje 5000 hektarů chráněného bukového lesa. Z toho strmě vybíhají štíty okolních hor až do výšky okolo 1800 metrů, které se pak zrcadlí na hladině jezera (pokud vodu zrovna nezčeří jeho obyvatelé, úhoři) a nabízí tak úchvatnou podívanou, kterou pocukrované špičky hor ještě vylepšily.
Z desítek tracků, které je možné v tomto národním parku nachodit, jsme si na dnešní zimní sluníčkový den vybrali Mount Robert Circuit. Ten vede okolo vrcholku kopce Mount Robert a podle DOC údajů má jeho absolvování trvat 5 hodin (my ho pohodovým krokem a ve sněhu zvládli za necelé 4). Na začátek tracku jde vyrazit ze dvou parkovišť se shodným názvem Mt Robert Car park, my vyšli z toho spodního a pak litovali, protože jsme šli navíc dalších asi 30 min tam a pak zpátky po cestě, kde nás predjížděli auta. Zvolili jsme si mírnější a pohodovější směr trasy a na bushline, tedy výškovou úroveň okolo tisíce metrů nad mořem, kde přestává růst les a začíná pouze nízký subalpinský porost, jsme vylezli po Paddy’s tracku. Druhou variantou je Pinchgut track, který je prudkou cik-cak pěšinkou strmě na vrchol, tu jsme si my ale nechali až na cestu zpátky dolů. První část našeho tracku jsme stoupali po úpatí Mt. Robertu až jsme se dostali do podhorského bukového lesa, který se sněhovými okrasami vypadal jako z pohádky. Kombinace zářivě zeleného mechu a bílého sněhu je vážně krásná a pro nás hodně neokoukaná.
Po překonání tisíce nadmořských metru jsme se už ocitli na sněhové pláni, kam jsme dohlédli, všude jen závěje sněhu… Relax shelter byl zrovna obydlený nějakými turisty, kteří tady už značně v náladě stavěli sněhuláka a jezdili na bobech (musím ale uznat respekt, že se jim sem s nimi chtělo táhnout). Projít tuto vrchní část nebylo jen tak, protože sníh se v některých částech hodně bořil. A když píšu bořil, tak myslím opravdu bořil – a to až po kyčle. Kdybych skákala snožmo, tak tam možná zmizím i celá. Bylo to ale super, nevěřila bych, že přejití cca 3 km ve sněhu může být takový quest a sranda…
Poslední část tracku, sestup dolu, už byla pohodička. Náš hostitel, Mount Robert nám na závěr naservíroval nádherné výhledy na okolní kopce a pod námi se rozkládající obrovské jezero Rotoiti, seběhli jsme příkrý cik-cak Pinchgut track a po další cca hodince v bukovém lese jsme nasedali do našeho Subárka.
Yelands vineyard
Náš předposlední den na Jižním ostrově nám náš domácí Rob přichystal moc příjemné překvapení. Vzal nás na výlet na jednu z nejluxusnějších a nejúspěšnějších vinic v celém Malrbourough, Yelands vineyard. Po třech měsících tvrdé vinařské dřiny to pro nás bylo tou nejúžasnější odměnou – užít si novozélandskou vinici a výborné víno i z druhé strany, tedy jako zákazníci :). Vinařství Yelands je jedno z deseti největších na Novém Zélandu a jeho velikost nás opravdu ohromila. A nebyla to jen jeho velikost, toto vinařství je totiž obdivuhodné v mnoha směrech.
Prvním velkým renomé tohoto podniku je samozřejmě lahodné a mnoha medailemi oceňované víno, které jsme mohli vyzkoušet na ochutnávce v místním „sklípku“ (tedy v místnosti, která byla designová jako sklípek) a bylo tím nejlepším, jaké jsme během našeho roku tady ochutnali. Jedno vonělo jahodami, další ostružinami a po šestém vzorku jsme si neváhali koupit pár lahví, jako suvenýrů, aby z té dobroty doma taky něco měli :). Kromě výtečného vína je Yealands výjimečný svou polohou, jeho obrovské vinohrady totiž sahají až k mořskému pobřeží, díky čemuž návštěvníkům nabízí nádherný výhled na Kaikoura range a mořskou hladinu. trochu něco jinýho, než známe z Moravy :).
Majitel, Peter Yelands, se také snaží tuto vinici vést co nejvíce ekologickou cestou, proto nekonečné řádky vinných šlahounů doplňuje asi 25 přírodních parčíků s původní novozélandskou flórou (wetlands) a asi 25 tisíc původních stromů. Po vinice také pobíhají slepice a ovce (nejvtipnější ovce, jaké jsem kdy viděla – druh baby doll, které vypadají pořád neuvěřitelně vysmátě). Všechen přírodní odpad, co se tu za rok vyprodukuje se Yelands snaží ekologicky zpracovat nebo opět vrátit do oběhu (například uhlím ze spálených kmenů vinných stromků), které se potom používá na zasypávání. A pokud by vám to náhodou připadalo ještě málo, tak jsou po vinici rozmístěny ampliony, ze kterých celý den hraje vážná hudba, která má údajně prospívat zrání vína… minimálně prospívá alespoň slepicím, které v blízkosti amplionů snášejí největší vejce:).
