Soul je město mnoha tváří ve kterém se na každém kroku setkává dávná historie se současným moderním světem. Já se rozhodla svou korejskou exkurzi vzít pěkně od začátku a zahájit mé poznávání Soulu od těch nejstarších památek, tedy slavných královských paláců.
Deoksugung, Gyeongbokgung, Changdeongung, Changgyeonggung a Gyeonghuigung – tato těžko vyslovitelná slova nejsou korejské jazykolamy, ale názvy pěti velkých paláců (Grand Palaces), které v Soulu byly vybudovány za vlády královské dynastie Joseon. Aby to nebylo jednoduché, v českých zdrojích se setkáte s jejich počeštělými názvy, které vám možná zamotají ještě více hlavu, za to vám ale pomohou s výslovností. Strašidelně vypadající Gyeongbokgung se tak změní na stravitelný Kjongbokkung a sci-fi Changdeongung vám trochu rozmotá jazyk v české podobě Čchangdokkungu (když hodně přimhouříte obě oči :)). Já jsem zavítala do prvních tří výše zmiňovaných a musím říct, že jsem si opět připadala jako Alenka v říši divů – v úplně jiném a neznámém světě.
Deoksugung – palác ctnostné dlouhověkosti
První ochutnávku korejské kultury zakouším uprostřed rušné obchodní čtvrti hned naproti soulské radnici, kde se za mocnou barevnou branou ukrývá oáza klidu – palác Deoksu. Po zaplacení 1000 wonů získávám vstupenku do tohoto kouzelného areálu a v dalším okamžiku se mé cestovatelská duše opět rozplesá blahem – tak tohle je něco! Procházím se nádhernou tichou zahradou plnou stovkami elegantně se kroutících tenkých borovic a desítek dřevěných budov malovaných nejrůznějšími barvami a proplétám se bludištěm kamených zídek pokladených černými břidlicemi a nějak nemůžu uvěřit, že lze v centru jednoho z nejlidnatšjích a nejmodernějších měst světa zažívat takovéto pocity klidu a harmonie s prostředím. Korejci jsou asi jiní páni :).
Po půlhodince zkoumání mi dochází dvě věci – areál je asi desetkrát větší než jsem čekala a prozkumat každou uličku a stavbu by bohatě zaplnilo půldenní program (a to ještě netuším, že Deoksu je ze všech paláců nejmenší!) a druhý důležitý poznatek – vůbec, ale vůbec těmto stavbám a kultuře nerozumím! Po nakouknutí to vznostných budov nacházím „jen“ vzdušné prázdné síně a celkově budovy působí tak jaksi lehce a jednoduše – jaký rozdíl v porovnání s našimi hrady a zámky plnými zdobného nábytku a vybavení. Čím déle se procházím po areálu, tím více roste moje žízeň po informacích, ale současně je mi jasné, že porozumění této složité a komplexní kultuře není v kapacitě pětidenního stopoveru. Užívám si tedy krásní procházky po této dočasné rezidenci královské rodiny, která byla vybudována jako útočiště v době války, kdy byly ostatní paláce srovnány se zemí.
Z mých úvah a přemítání nad tím k čemu, která budova sloužila, co symbolizují krásné barvy na střechách a kde se ti lidé koupali, vařili a žili, když všechny interiéry působí jako zimní terasy, mě vytrhává přibližující se bubnování, řinčení a troubení. Očima pátrám po zdroji těchto zvláštních zvuků a za chvíli se přede mnou vynoří dlouhatánský průvod barevně oblečených mužů hrajících na nejrůznější nástroje. No, jasně – střídání královské gardy je tady! Chytám si foťák houpající se mi na krku a upaluju k hlavní bráně, kde se celá tato sláva několikrát denně odehrává. Během vlády dynastie Joseon patřilo k povinnostem královských stráží hlídat areál paláce a otevírat a zavírat jeho brány. Dnes tato tradice ožívá každý den v časech 11:00, 14:00 a 15:30 před hlavní branou Daehanmun, kde probíhá ceremoniál výměny stráží se vší parádou. A je se opravdu na co koukat!
Gyeongbokgung – palác zářného štěstí
Mou druhou královskou zastávkou je palác Gyeongbokgung (Kjongbokkung), největší a nejstarší ze všech soulských paláců. Byl založen už v roce 1395 králem Tchedžoem a sloužil jako sídlo korejských králů téměř po dvě století, během kterých se rozrostl v rozlehlý komplex čítající 500 budov. Během imdžinské války s Japonskem byl ale tento dřevěný architektonický skvost spálen na popel a na svou rekonstrukci si počkal až do roku 1867, kdy se královská rodina mohla opět do jeho nově vybudovaných prostor vrátit. Na začátku 20. století, v době japonské koloniální správy dostal ale palác Kjongbok další citelnou ránu – 330 původních budov bylo zcela zničeno nebo přemístěno, aby Korejcům nepřipomínal jejich kulturu a historii, kterou se z nich Japonci snažili doslova vytlouct. Areál, kterým se tedy dnes procházím, je kompletně zrekonstruován a jeho obnova stále pokračuje.
Hned u hlavní brány, Kanghwamun, se opět stávám svědkem střídaná královských stráží. Tento rituál se dnes koná v naprosto stejné podobě, jak tomu bylo již od roku 1469 za vlády dynastie Joseon. Tato mocná show se odehrává každý den kromě úterý vždy v časech 10:00, 13:00 a 15:00 a tak, jak je tento palác mnohonásobně větší než předchozí Deoksu, tak i toto střídání probíhá v mnohem větším měřítku a čítá podle mě alespoň 150 účinkujících. Žádné troškaření!
Pokud se mi areál Deoksugung zdál velký, Gyeongbokgung se poté pro mě stává nekonečným bludištěm, kdy po x hodinách procházení se obdivování korejské architektury stále nacházím nové budovy, nádvoří, brány a uličky. Hlavní budovou celého komplexu je Geunjeonjeon, trůnní palác, kde panovník oficiálně přijímal návštěvy, vydával prohlášení národního významu a vítal zahraniční velvyslance. Majestátní budova stojí na dvoustupňové platformě lemované balustrádami (sloupkové zábradlí) a je zdobena mnoha zvířecími sochami jako jsou lvi, draci a fénixové, mající význam v korejské mytologii. Opět všem těm symbolům a složitému trůnu obklopenému spoustou zvláštních předmětů moc nerozumím, ale je to vážně krása!
Dalšími částmi královského komplexu jsou pavilony určené pro běžný život královské rodiny a jejich služebnictva, mezi které patří také nádherný Pavilon vzdálených vůni Hyangwonjeong, který je jedním z nejromantičtějších míst, kde jsem kdy byla. Jezírka s plovoucími lopuchy ve kterých se zrcadlí malebné asijské stavby a mosty, vše osázeno exotickými stromy a rostlinami a já se začínám přepínat z pocity Alenky do typického dne Gejšy. Ještě bílí tygři a je to dokonalé!
Changdeongung – palác nejvyšší ctnosti
Moje další kroky směřují do Čchangdokkungu, paláce, který byl postaven v roce 1412 po úplném zničení Kjongbokkungu. Je tu dochován nejstarší kamenný most v Jižné Koreji, královská kancelář, trůnní sál nebo speciální areál pro konkubíny zvaný Naksondže. Celý areál je vybudován v kopcovitém terénu, ale je do něj tak přirozeně a šikovně zasazen, že jsem si toho při prohlídce ani nevšimla – až jsem si to po hodině přečetla na informační ceduli. Prohlídka tohoto paláce je opravdu na celý den a pokud vám mohu něco doporučit – vemte si s sebou hodně pití! Vzduch je v Koreji totiž tak jaksi sušší (nebo to byl alespoň můj pocit) a i když nebylo úplně vedro, měla jsem za chvíli v krku sušák jak při kocovině. Problém byl v tom, že zajít si z jednoho konce areálu k pokladně, kde se prodává pití, je procházka na slušnou půlhodinu, takže jsem se pěkně prošla a za další hodinu měla stejně zase žízeň. Vlhkost vzduchu se tu snad opravdu rovná nule, jak někde na poušti.
Celý areál se rozléhá na ploše 14 hektarů a kromě 13 dochovaných palácových budov je jeho součástí také Tajná zahrada Piwon s dalšími 28 pavilony. Ta sloužila královské rodině k rozjímání, studiu, skládání básní a jiným vznostným činnostem. Najdete tu knihovnu, nejrůznější altánky, jezírka, lesní cestičky a tajemná zákoutí. Vstup do Tajné zahrady se platí zvlášť a musíte jít ve skupině s průvodcem. Protože na anglickou prohlídku bych musela čekat dvě hodiny, vydávám se zkoumat krásy této UNESCO památky s korejským průvodcem. Baví mě to asi tak půl hodiny a po té se jako spousta dalších nekorejsky vypadajících turistů odpojuji a pokračuji po vlastní trase. Naštěstí je součástí vstupenky i plánek všech pavilonů, jinak bych se tu ztratila po první zatáčce. V době mé návštěvy se tu koná zvuková výstava, kdy jsou v různých částech zahrady poschovávané reproduktory, které vydávají zvuky šité na míru právě onomu místu. A tak si užívám pohádkovou procházku po korejském království doplněnou zvuky meditujících mnichů, zpívajících konkubín a větru hrajícího si se stromovým listím. Opravdu zážitek!
