Nejstřeženější hranice světa, nejděsivější místo na zemi či nejbizarnější atrakce. Tak všelijak bývá nazývána demilitarizovaná zóna (DMZ), která rozděluje Korejský poloostrov na dvě části – Severní a Jižní Koreu. Po dlouhém zvažování jsem investovala 36,000 wonů a vyjela si na autobusový poznávací zájezd na tohle hodně zvláštní místo…
¨
DMZ je 250 km dlouhý a zhruba 4 km široký pás země protínající korejský poloostrov v okolí 38. rovnoběžky a kromě toho, že tu vlastně stále vládne studená válka, sem každý den vyrážejí davy turistů. I já jsem tedy v osm ráno nasedla do jednoho z mnoha autobusů, které každý den ze Soulu vyjíždějí do této země nikoho. Už po pár minutách, co jsme se vymotali z města a najeli na dálnici, bylo jasné, že do mírového stavu má Korea hodně daleko. Celá trasa vedoucí podél hraniční řeky Imjin (Imdžin) je totiž lemovaná kovovým plotem a ostnatými dráty a každou chvíli tu míjíme maskáčově pomalované hlídací budky – některé prázdné, jiné obsazené strážícími vojáky. Co kdyby přes řeku přeplavali severokorejští agenti vydávající se za uprchlíky? U Severní Koreji člověk nikdy neví, hrozeb je spousta a obě země jsou fakticky stále ve válce. Tříletý korejský konflikt skončil v roce 1953 pouhým příměřím a tak je tu vše přísně hlídáno a desítky tisíc patrolujících vojáků jsou připraveny v plné pohotovosti.
Imjingak park
První naší zastávkou je Imjingak park (či resort), ještě 7 km vzdálený od samotné DMZ, který byl v roce 1972 vybudován jako vyjádření soustrasti pro obyvatele obou Korejí, kteří se kvůli jejímu rozdělení nemohou dostat do svých domovů a k rodinám či přátelům. Ve třípatrové budově je k vidění přes 400 nejrůznějších fotografií a dokumentů ukazujících reálnou tvář současné Severní Koreji a také tu najdete předměty a tanky, které se používaly během korejského konfliktu. V okolí budovy je potom rozmístěna spousta zajímavých monumentů, jako Gyengui Train Line, tedy železniční trasa zničená bombardováním v roce 1950 nebo Zvon míru (Liberty Bell), který tu už 14 let bije za mír a znovuspojení celé Koreji.
Hlavní atrakcí je potom Most svobody (The Freedom Bridge), který překlenuje řeku Imjin. Po tomto železničním mostu se v roce 1953 vracelo 12 773 repatriovaných vojáků do svých domovů v Jižní Koreji poté co byli propuštěni z válečného zajetí severokorejských komunistů.
Třetí infiltrační tunel
Za chvíli už se s autobusem dostáváme k hraničnímu přechodu do samotné demilitarizované zóny. Tady musíme vytasit své pasy a předložit je přísnému vojákovi, který prochází autobus a kontroluje naše identifikace. Tak nějak nevím, jestli je celé toto drama seriózní nebo jen součást zážitkového balíčku pro turisty. Za několik dalších minut zastavujeme u první velké atrakce – Třetího infiltračního tunelu, zvaného také Third tunnel of Aggression. Ten byl objeven v říjnu roku 1978 na základě informací od jednoho přeběhlíka. Je 1,7 km dlouhý, 2 metry široký, 2 metry vysoký a klesá až do hloubky 73 metrů. Pokud se vám v davech turistů zatím podařilo zapomenout na realitu hrozby ze severu, tady vám ztuhne úsměv na rtech. Tunel byl totiž v přísném utajení vybudován severokorejskou armádou jako prostředek k překvapivému útoku na samotný Soul. Jeho útroby by bez problémů umožnily třicetitisícům ozbrojených vojáků za hodinu přeběhnout do Jižní Koreji. Severní Korea ale vybudování útočného tunelu popřela a oficiálně ho označila za součást uhelného dolu. Aby bylo jejich tvrzení důvěryhodnější, pomalovali jeho stěny černou barvou. Nic naplat, že geologické výzkumy existenci uhlí v tomto horninovém podloží naprosto vyloučily, Severní Korea si prostě dál jede svoje. Infiltrační tunely byly v DMZ nalezeny celkem čtyři (poslední v březnu 1990), a tak jihokorejská armáda společně s americkou pravidelně podniká důkladné průzkumy, jestli totalitní Korea opět nedoluje „uhlí“.
Samotná návštěva tunelu je potom velkým zážitkem. Přístup do jeho nitra je přísně hlídaný a každý návštěvník musí u vchodu projít pasovou kontrolou. Baťůžek si na základě pokynů zamykám do skříňky, nesmím mít s sebou totiž vůbec nic, focení je tu přísně zakázáno a pro jistotu ještě procházím skenrem. Ještě nahoře fasuji žlutou ochranou helmu a pak už začínám prudce scházet umělým zeleným tunelem do pořádné hloubky, sklon je tu opravdu velký a tak si připadám, jak kdybych scházela 358 metrů hluboké schody do metra, až na to, že se nevezu, ale šlapu pěkně po svých. Nic pro klaustrofobiky! Ti línější si mohou připlatit a sjet sem elektrickým vláčkem. Dole už pak začíná samotný Tunel agrese, tedy tmavá vlhká žulová štola. Tady mí dochází nezbytnost žluté helmy, protože i se svými 158 cm dostávám při průchodu několikrát takovou ťavku do hlavy, že se mi pěkně zamotá. Srop a stěny jsou totiž kulaté, nízké a naprosto nepravidelné a jít to tu bez helmy by znamenalo mít hlavu napadrť. Neptejte se mě, jako to tu prochází vysocí lidé – nemám páru! Tunel má přístupných 265 metrů, které jsou nakonci zabezpečeny třemi masivními betonovými blokádami. Na konci tunelu tedy docházím k betonové stěně, kde skrze okénko zadrátované ostnatým drátem mohu náhlednout na blokádu druhou. Odtud je to už jen 170 metrů do hrůzné Severné Koreji, což není zrovna příjemný pocit. Moc dlouho se tu tedy nezdržuji, kdo ví, co ti blázni na druhé straně vymýšlí za šílenosti, a vydávám se na náročnou strmou cestu zpátky.
Vyhlídka Dora
Zlatým hřebem celé exkurze je potom vyhlídka Dora (Dora observatory), pojmenovaná podle vrcholku hory, na kterém stojí. Na první pohled není na tomto míste vůbec nic zvláštního, a přesto má jedno obrovské privilegium. Je nejbližším dostupným místem k hranicím Severné Koreji a já se tak ocitám doslova na pohled od tohoto děsivého totalitního státu.
Z vyhlídky je tu možné nahlédnout do Severní Koreji a za malý poplatek k tomu můžete dokonce použít dalekohledy umožňující detailnější průzkum. Na tento okamžik jsem se těšila dlouho, až budu naživo hledět do této komunistické země a přemítat, co se za těmito horami asi zrovna děje za hrůzy. Realita je ale poněkud jiná. Na vyhlídce jsou lidé z asi pěti autobusů a dostat se tak k zábradlí, odkud je možné něco vidět, chce opravdu ostré lokty a velkou trpělivost.
Atmosféru trochu zachraňují jihokorejští vojáci hlídající bílou čáru, od které už platí přísný zákaz focení. Zákazané ovoce ale nejlépe chutná, a tak je to tu taková soutěž o nejlepší, nejdetailnější a samozřejmě nejzakázanější fotku (ta moje je taky focená za čárou :)). Nalevo je možné spatřit paneláky města Kaesong, které bylo téměř 500 let hlavním městem KLDR, dnes je centrem severokorejského lehkého průmyslu, ale vyrábějí tu jihokorejské firmy. Nebudu zapírat, něco do sebe to má, a když v dálce spatřuji obří sochu diktátora Kim-Ir-sena, husí kůže se přece jen dostavuje. Bez strkajících a blikajícíh turistů by to bylo asi silnější, ale kdyby tu nebyli oni, tak ani já, takže díky za to :).
můj zakázaný snímek Severní Koreji
Železniční stanice Dorasan
Celá exkurze je potom zakončena na zastávce, která je zastávkou skutečnou, tedy železniční. Tato impozantní miliardová stavba byla vybudovaná v roce 2002 jako první zastávkou při cestě na sever. Tato cesta se ale nikdy neuskutečnila, napříč tomu, že se v roce 2000 Severní a Jižní Korea domluvili na propojení obou zemí prostřednictvím Gyeongui Railroad Line. Nějakou dobu tu tak jezdily nákladní vlaky vozící materiál do fabrik v 16 km vzdáleném Kaesongu a odtud pak vozily zpátky hotové výrobky. Některé severokorejské ženy dokonce měly tu poctu v těchto jihokorejských fabrikách pracovat a Jižní Korea začínala pomalinku doufat v lepší zítřky. Tento stav ale netrval dlouho a komunistická Severní Korea si brzy našla záminku, nařkla své jižní sousedy z konfliktní politky a tuto propojující železnici odřízla. Ta tu tedy dnes stojí jako pouhá turistická atrakce, místo lístků se tu prodávají suvenýry a příjezdová cedule nehlásí žádné spoje. Korejci ale stále doufají, a tak je tu vše stále připraveno na vysněný první vlak na sever…
jiná cesta než přes Severní Koreu do světa nevede
Pojďme se ale na demilitarizovanou zónu podívat z úplně jiné stránky. Toto území nikoho, zabírající plochu 2500 čtverečních kilometrů je díky omezené lidské aktivitě také unikátní přírodní rezervací. Kromě toho, že je tu vyjímečně úrodná půda a farmáři tu tak mají žně od rýže až po zázračný ženšen, žije tu spousta vzácných živočišných druhů. A ne ledajakých! Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že je tu možné potkat medvěda ušatého či levharta mandžuského! Dočetla jsem se dokonce o nadšeném biologovi, Lim Sun Namovi, který v horách nedaleko DMZ objevil ve sněhu stopy největší kočkovité šelmy, tygra sibiřského, který se na jižním poloostrově oficiálně už 50 let nevyskytuje. A tak se Lim skrývá se zakamuflovaným foťákem v horách Taebaek a snaží se získat průkaznou fotografii tohoto vzácného tygra, která by mohla vést k otevření 460-ti metrové mezery v oplocení, aby se mohli opět setkat alespoň jiho a severokorejští tygři, když lidé to štěstí zatím nemají.
tygr sibiřský
Ahoj, prosím tě kde jsi udělala rezervaci na tento výlet ? Někde na webu, nebo přímo ve městě ? V přepočtu mi to ukazuje cenu 750 českých korun, odpovídá to ? 🙂 Děkuji za odpovědi 🙂 Dominika
Ahoj, zabookovala jsem si to den předem online – nabízí to spousta agentur, denně ze Soulu odjíždí desítky autobusů, a ceny jsou podobné. 750 Kč zní OK – odpovídá to zrhuba těm 36 000 wonům, co jsem platila.
Ahojky Kačko,taky by mě to zajímalo, díky za zprávu 🙂
Ahoj, my tam byli dnes, fronty se nekonaly a focení za bílou čarou naprosto v pohodě. 🙂
Úplně jsem si z tohoto výletu "necvrnknul", trošku mě to připomínalo má vojenská léta za dob komunismu těsně před revolucí, takže na některé podobné věci jsme byli zvyklí. Ale určitě doporučím!