10 důvodů, proč jsme si zamilovali portugalskou Madeiru

I cestovatelé občas potřebují voraz! A tak jsme si po delší době řekli, že si tentokrát dopřejeme poklidnější dovolenkové cestování. Dějištěm této easy dovči se po náročném zvažování stal malý portugalský ostrov Madeira ležící v Atlantském oceánu kousek od Afriky. Madeira ale není úplně typická dovolenková destinace. Na celém ostrově není ani jedna pěkná pláž (na nejbližší musíte jet 3 hodiny trajektem), místo pulzujících měst tu najdete spíš vysoké hory a hluboké lesy a všechny ulice leží v tak prudkých svazích, že na dlouhé večerní procházky rychle zapomenete. Tento květinový ostrov, kterému se také přezdívá zahrada Evropy, ale nabízí úplně jiné lahůdky. Tady máte malou ochutnávku našich TOP 10 zážitků než se dopracujeme (dopíšeme) k madeirskému cestopisu. Co nás na ostrově věčného jara tedy nejvíc dostalo?

Portugalci, jakožto velcí objevitelé, si ze svých zámořských cest domů moc rádi vozili nejrůznější exotické rostliny. Vlhké a teplé prostředí Madeiry většině těchto rostlin nadmíru vyhovovalo, a tak tu ve velkém vysadili ananas, banány, papáju, orchideje, lilie, bromélie, myrty a pro Madeiru nejvíce charakteristické strelície. Když v 19. století objevili květinový ostrov Angličané, Němci a Rakušané, začaly tu vznikat rozlehlé barevné parky a zahrady, ve kterých se sbírkově pěstovaly ty nejkrásnější rostliny ze všech koutů světa. Mezi nejkrásnější zahrady patří Jardim Botânico da Madeira, Monte Palace Tropical Garden a Palheiro Gardens.

Nebudeme si nic nalhávat, když člověk žije v Anglii, je pro něj potom gastronimický ráj skoro všude (jinde). Můžeme tedy být zatížení subjektivná chybou, ale i tak si ale troufáme tvrdit, že madeirská kuchyně patří k jedněm z nejlepších, jaké jsme ochutnali. Díky své poloze v Atlantském oceánu, kousek od Afriky, se nedá přirovnat k žádné středomořské kuchyni ani k tradiční kuchyni Portugalska. Ochutnali jsme tu tak takové speciality jako filety z mořské murény s banánem, tuňákový steak, tradiční špízy ze šťavnatého hovězího masa zvané espetadas nebo lahodný medový dortík.

tuňákové steaky na madeirský způsob

I kdybyste objeli celý ostrov dokola, písečnou pláž tu nenajdete. Abychom si nožky zabořili do bílého písku, museli jsme se trochu prásknout přes kapsu a koupit za 57 euro lístek na trajekt, který nás za dvě a půl hodky houpání po vlnách Atlantiku zavezl na malý ostrov Porto Santo. Tomu se přezdívá zlatý ostrov a pro obyvatele Madeiry i Portugalska je oblíbenou dovolenkovou destinací. I přesto tu ale nenajdete davy turistů ani záplavu vyrovnaných lehátek na pláži jako na sousedních Kanárech. Celou jižní stranu ostrova, totiž zdobí dlouhá devítikilometrová písečná pláž, takže se tu i stovky plážových povalečů lehce ztratí.

Kolem vzniku Madeiry kolovala spousta legend, jedna zajímavější než druhá. Podle té první je ostrov pozůstatkem pevniny, která dříve spojovala Evropy a Ameriku, podle jiné je právě Madeira onou bájnou Atlantidou, o které básnil Platón. Především té druhé samozřejmě Madeiřané moc rádi věřili. I reálná historie ale vyprávěla spoustu neuvěřitelných příběhů, od jejího objevení mořeplavcem Joao Goncales Zarcem, který jí pojmenoval Ilha de Madeira (ostrov dřeva) přes obdoví cukrové velmoci, kdy svou produkcí cukrové třtiny Madeira konkurovala i Brazílii, až po hororové šestnáctidenní drncování piráty, kteří tu v roce 1566 zabili 300 ostrovanl, zničili cukrovou úrodu a zpustošili celý ostrov. Nejzajímavější je asi příběh Kryštofa Kolumba, který si to tu tak zamiloval, že se na ostrově Porto Santo oženil, počal syna a dva roky tu žil spořádaný rodinný život (což je na mořeplavce až až).

replika objevitelské lodi Kryštofa Kolumba

dům, kde Kryštof Kolumbus bydlel

Madeirská pevnina se zvedá z hladiny Atlantského oceánu tak prudce, že celý ostrov působí jako jeden vysoký útes. Jeho nejvyšší hory stoupají do výšek nad 1800 metrů nad mořem a rovinku tu  u pobřeží nenajdete. I taková nevinná procházka po městě je tak pěkná makačka a ježdění autem prudkými serpentinami je kapitola sama o sobě. Díky tomu jsme tu ale měli čest vidět naprosto dokonalé výhledy, při kterých jsme celý ostrov měli doslova jako na dlani, samozřejmě včetně nekončící tmavé modři Atlantiku. Nejnavštěvovanější vyhlídkou je vrchol nejvyššího mořského útesu Cabo Girao, kde se ve výšce 580 metrů můžete zahledět do strmých hlubin pod vámi – nic pro ty, co se bojí výšek.

Madeirské levády jsou asi největší raritou a turistickou atrakcí, kterou dnes ostrov nabízí. Za tímto slovem se skrývají umělé zavlažovací kanály, které Portugalci (spíše afričtí a arabští otroci) v 15. století začali budovat promyšlený systém vodních kanálů. Ty odvádí vodu z hor na severu vysoko v mracích až do pobřežních oblastí, kde se díky tomuto vynálezu tak daří všem rostlinám a úrodě. Asi před třiceti lety Madeiřany napadlo, že by na cestičky podél levád mohli zkusit nahnat turisty a tak začala éra levádové turistika, která sem dnes láká mraky natěšených chodců. My jsme kouzlu lesních levád naprosto podlehli a na těchto túrách nakonec strávili více než půlku dovolené. Šplhání se vysoko v horách uprostřed strmých skal na tenkých vysekaných římsičkách vedle zurčících potůčků je opravdu unikátním zážitkem, který nikde jinde na světě nezažijete.

V nejzápadnějším městě ostrova, Porto Moniz, mají místňáci opravdu výjimečné veřejné koupaliště. Horká láva tu vytvořila přírodní lávová jezírka, které lidé ještě trochu dotvořili a odizolovali od divokých příbojových vln. Koupačku jsme si tu opravdu moc užili, je to jako se koupat v oceánu a zároveň v nějakém luxusním bazénu někde na Bora Bora. Je tu spousta ukrytých zákoutí, cestiček a vodopádků, kde kromě nás vodou proplouvali i mořské ryby.

Historické centrum hlavního města Funchalu má magickou portugalsko-objevitelskou atmosféru a v jeho kouzelných uličkách jsme se několikrát moc rádi ztratili. Největší peckou je ale část Starého Města (Zona Velha), kde vznikl moc zajímavý projekt, který celé ulice proměnil v nádhernou galerie. Všechny dveře jsou tu totiž pomalované a zdobí je nejrůznější motivy od různých umělců, kteří se tu předhánějí, kdo vytvoří líbivější dílo. Soudcem bych tedy rozhodně být nechtěla, jedny jsou krásnější než druhé a u některých nám doslova padala brada. Tady by se dalo procházet pořád znova a znova.

Nejpříhodnějším místem, kde můžete na Madeiře sledovat západ slunce, je logicky ten úplně nejzápadnější bod ostrova. Tím je malé horské městečko Ponta do Pargo, odkud jsme sledovali slunce potápět se přímo do moře. Co vám budem povídat, romantika jako blázen :-). Na téměř 400 metrovém útesu tu stojí ojedinělý maják z roku 1883, který za pomoci hodinového stroje zajišťoval světlo pomocí obří petrolejové lampy. V roce 1999 Madeirská regionální vláda vyhlásila tento maják jako kulturní památku a vybudovala k němu průjezd pěkně prudkým tunelem a kouzelné parkoviště.