Po více než deseti měsících každodenního společného života přichází den, kdy se naše cesty s Tomem musí rozdělit. Nelekejte se, naštěstí ne napořád (to už by ani nešlo). Příčina je zcela pragmatická – vzhledem k tomu, že jsme každý na NZ přiletěli zvlášť, mám úplně jinou zpáteční letenku, kterou jsem si kupovala před rokem v ČR s kamarádkou Ivetou. Zpátky tedy letíme spolu, stejně jako sem s Korean Air, a nyní máme strávit noc v Soulu, hlavním městě Jižní Koreji. Po složitých domluvách se nakonec hecujeme a přebookováváme letenku tak, abychom si v Soulu užily celých pět dnů, když už tam budeme. Dva týdny před odletem mi ale Iveta volá, že nakonec nepoletí a protože Tom už má svoji letenku do Londýna také dávno koupenou a změna na můj let by stála asi čtyřicet tisíc, nezbývá mi než se do druhého nejlidnatějšího města světa vydat sama. Kdo se bojí, nesmí do lesa a do městské džungle to platí dvojnásob, takže hupky dupky do letadla, zamáčknout v letadle slzy loučením s Novým Zélandem i Tomem a o 10 tisíc kilometrů a 12 hodin později…
Soul, Jižní Korea
Soul (angl. Seoul) je hlavní město Jižní Koreji. Se svými 10 miliony obyvatel (v aglomeraci 24 milionů) je druhým nejlidnatějším městem světa (prvenství drží Tokio). Rozprostírá se na území 605 km² a hustota zalidnění je tu 17 000 obyvatel na jeden z těchto čtverečních kilometrů. Po novozélanských město-vesnicích mě tu tedy čeká celkem kulturní šok. Monstróznost Soulu mě dostává už v letadle, když se před přistáním dostáváme pod mraky a mohu tak sledovat rozlehlé čtvrti plné vysokých paneláků, obrovské mrakodrapové centrum plné dálnicového bludiště i moderní členité doky v Žlutém moři.
.gif)
Můj plán
Jaký je tedy můj plán? V Soulu mám strávit šest nocí a pět celých dnů během kterých bych ráda toto město pořádně prozkoumala od historických královských paláců z 15. století až po technologické úlety budoucnosti ve výzkumném středisku Samsungu. Spát budu v hostelu Kimchee guesthouse ve studentské čtvrti Hongsdae, 10 minut cesty metrem od centra. Noc v hostelu tu vyjde na 20 tisíc korejských wonů, tedy cca 500 Kč za dvoulůžkový pokoj. U osmi a více lůžkových pokojů se dostanete na půlku, to ale není nic pro mě :). Celkový rozpočet na můj pětidenní korejský pobyt mám 500 NZD. Do těch jsem se naprosto bez problémlů vlezla i se suvenýry a celodenním zájezdem do demilitarizované zóny, spořivý backpackeři by se tedy vlezli i do 350 NZD. V Koreji se platí korejským wonem, který má hodnotu 0,023 Kč a 0,0012 NZD. Stal se ze mě tedy na chvíli boháč s mnohanulovými bankovkami a za malou balenou vodu jsem platila přes tisícovku :).
Metro nebo bludiště?
První úkol, se kterým jsem se musela po dosednutí našeho letadla vypořádat bylo soulské metro. To je světem samo o sobě a metro v Praze je proti němu opravdu jen vesnická projížďka. Soulská podzemní dráha má totiž devět hlavních linek plus šest vedlejších. Celková délka všech tras je téměř 300 kilometrů a patří mezi nejvytíženější na světě, denně přepraví až osm milionů cestujících. Změť všech linek pak vytváří neuvěřitelné bludiště ve kterém aby se, s dovolením, prase vyznalo. Naštěstí jsou názvy stanic uvedeny vždy v korejštině i v „angličtině“ (latince). Co si ale budeme povídat – ne, že by mi přeložené názvy stanic jako Chungjeongno, Jangseungbaegi nebo Mongchontoseung orientaci nějak výrazně ulehčily :). Zeptat se někoho, kde je nějaká stanice se tedy vždy rovná pokusu o jazykolam, kterému místní v mém provedení stejně nerozumí, takže se chtě-nechtě musím v této chaotické změti pořádně zorientovat.
Nakonec nacházím řešení, kterým je zelená linka 2, která tvoří okruh na nějž se napojují skoro všechny ostatní linky. Základním klíčem k úspěchu a pohodovému pobytu v Soulu je tedy ubytovaní v blízkosti některé zastávky této zelené linky. Já jsem ubytovaná nedaleko stanice Hongik University, na kterou vede z letiště přímá linka Incheon Airport Railroad (cca 45 minut). Vlak dále pokračuje až do centra Soulu a jízdenka stojí 4 050 wonů.
Po tom, co se s obřím kufrem plným věcí ze Zélandu, doplahočím do podzemí, překvapují mě skleněné zábrany, které tu jsou na všech zastávkách. Tyto průhledné stěny oddělují kolejiště od nástupiště a po příjezdu metra či vlaku se otevírají současně s dveřmi. Až později zjišťuji, že město tu nechalo tyto stěny instalovat, aby zabránilo častým sebevraždám, které jsou v Jižní Koreji dokonce jedny z nejpočetnějších na světě. Uvnitř soupravy mi pak velice rychle dochází, že jsem se v čase posunula nejen geograficky, ale také civilizačně. Sterilně čistý interiér, moderní obrazovky lákající spotřebitele ke koupi nového mobilního telefonu Samsung fungujícího na solární nabíjení. Na sedačkách sedí a v uličce postávají upravení, střídmě a vkusně oblečení Korejci, jejichž móda je naprostým opakem barevného, divokého a rozevlátého stylu Samoanů, se kterými jsem se ještě před dvěma dny válela na pláži. Co mě dostává nejvíc, je neustálá hlasitá konverzace, která ale neprobíhá v tomto vagónu, ale ve virtuálním meziprostoru. Většina cestujících má totiž sluchátka v uších, mobily v rukou a video-telefonuje se svými známými. Kdo netelefonuje, alespoň surfuje na netu nebo si užívá nějakou vychytanou aplikaci. Rozhodně nemluvím jen o mladých lidech – dámy kolem šedesátky to tu umí s tablety stejně dobře, jako naše babičky s kynutými knedlíky :).
Během mé cesty metrem se nad Soul snáší soumrak a tak mám později trochu problém najít můj hostel, který je zašitý v jedné boční uličce tak dobře, že ho hledám asi hodinu a musím se ptát kolemjdoucích, kteří se ale k mému zděšení vůbec nechytají na angličtinu – ajajaj! Rukama nohama se nakonec nějak domlouvíme a já po deváté hodině místního času dorážím vyčerpaná na pokoj. Samoa – Nový Zéland – Jižní Korea během 24 hodin… to si zaslouží pořádný spánek. Vy se zatím můžete podívat na toto krásné timelapsové video Soulu.
- V příštím příspěvku se můžete těšit na mé poznávání královských paláců Deoksugung, Gyeongbokgung a Chankdeokgung.
Já jsem měla v Soulu stopover jen na půl dne, ale co si do dneška pamatuji je taky metro:D Sterilní čistota, která se nikde jinde nevidí, ale hlavně mě fascinovalo, jak měl každý v ruce mobil o velikosti tabletu a ťukali a ťukali a ťukali…:D
V Soulu byl můj táta na služební cestě a říkal, že to je ohromující město. Jednou bych se tam rozhodně chtěla podívat. 🙂
vanilková Cath