Jak jsme jeli do Anglie úplně na blind

32 0

17. 6. 2015

Holt je to tak, toulavý boty se sami nevyzují, a tak jsme si i my, po čtyřech měsících strávených v Česku, opět sbalili svých pár švestek a vydali se psát novou kapitolu našeho cestovatelského života. Hlavním dějištěm se tentokrát po velkém zvažování stala nedaleká a profláknutá Anglie. Co nás k tomuto rozhodnutí vedlo, jaké je to jet do Anglie úplně na blind a s čím vším jsme se museli na začátku potýkat? To vše se dočtete v následujících řádcích.

Rozhodnutí zakotvit ve Velké Británii nepřišlo z čistého nebe, ale předcházelo mu dlouhosáhlé zvažování, rozhodování a plánování. Už na Zélandu nám bylo jasné, že se teď ještě nechceme v Česku usadit a po pár měsících, kdy si užijeme rodinu, kamarády a všechny super, věci, pro který máme naši domovinu rádi, zamíříme zase dál. Směr naší cesty se ale trochu změnil. Původním plánem totiž bylo počkat na working holiday víza do Kanady a strávit rok tam. Protože se otevření víz stále posouvalo a podmínky komplikovaly, přešlapování na místě strávené čekáním nás přestalo bavit, a tak jsme naše plány „trochu“ pozměnili. Proč jsme si vybrali zrovna Anglii?

angličtina – Vyzkoušet si práci v zemědělství bylo fajn, ale jablečná kariéra asi přece jen není úplně náš životní cíl. Pokud si chceme najít už trochu lepší práci, jinak než anglicky to nepůjde (chvíli jsme zvažovali i Holandsko či Norsko, ale ty jsme právě kvůli jazyku zavrhli, i když i tam není nereálné si najít práci v anglickém jazyce).
výdělek v librách – Jedním z hlavních cílů této naší cesty je vydělat a našetřit peníze – samozřejmě na další velké cestování, ale tentokrát si chceme vytvořit i slušnou rezervu do budoucna. Vzhledem k našim velkým plánům bychom na to z českého platu neměli v dohledné době šanci našetřit. Pár brigád za 50 – 80 Kč na hodinu, které jsme v ČR měli, nás ujistilo, že ještě chceme zabojovat a nestát se dalším z nespokojených, nadávajících a mzdově krutě podhodnocených Čechů. Více než dobře našlápnutá britská ekonomika a vyhlídky stále rostoucí libry, která se v době našeho odjezdu téměř dotýkala hranice 38 korun, byla obrovským lákadlem. Člověk nemusí být génius, aby si spočítal, že i při té nejhorší práci za minimální mzdu 6,5 liber na hodinu, je tu reálná šance, i přes vyšší životní náklady, ten balík peněz opravdu vydělat.
členství EU – možnost tu legálně pracovat bez jakýchkoliv víz, propojenost s českým sociálním systémem, započítávání odpracovaných hodin do důchodu, prostupnost a uznávání vysokoškolského vzdělání či i blbý Evropský řidičský průkaz a Evropský průkaz pojištěnce – spousta silných argumentů pro 🙂 Proč ty výhody, které máme, a o kterých se našim rodičům v komunismu mohlo nechat leda tak jen zdát, trochu nevyužít?
vzdálenost – Po roce stráveném na druhé straně planety je pro nás Anglie opravdu doslova za humny. Když nám bude smutno, stačí nasednout v Londýně na letadlo a za dvě hod jsme v Brně, což je rychlejší než jet do Prahy. A cena letenky? S Ryan Air či Wizz Air není problém sehnat letenku za 60 – 80 liber, tedy výplata za jeden den :).

Možná si říkáte, že to zní všechno moc idylicky, že si to představujeme jako Hurvínek válku a že s tímto přístupem dostaneme těžce na prdel a za měsíc pojedeme s brekem domů. Přesně to jsme slýchali na každém kroku plus spousty příběhů o známých dalších známých, kteří v Anglii žili na plesnivích squatech, utratili víc než vydělali, neměli ani na jídlo či makali pro nějakého pochybného kontraktora, který jim neplatil. Já nevím, my jsme asi už někde jinde… Není nám devatenáct a hlavně už máme po Zélandu něco za sebou, víme, co chceme a nejsme blbí. Místo obav v nás tyto příběhy tedy vzbuzovali otázky – proč to ti lidi dělali? Proč byli tak hloupí a nechali si srát na hlavu a dobrovolně takhle žili? Vždyť je tam přece nikdo nedržel a každý máme možnost volby. A tak jsme si dál jeli svoje, na otázky přes jakou jedeme agenturu, jsme se jen smáli a to, že tu neznáme nikoho, kdo by nám zajistil ubytování či sehnal práci jsme brali jako výhodu. Nový Zéland nás kromě kvanta jiných věcí totiž naučil, že ta nejjednodušší varianta je málokdy ta nejlepší a že jedině když člověk někde přijede sám za sebe, tak si vybere a zvolí ty věci, bydlení, práci, které vyhovují jemu a ne těm známým, agentuře či české komunitě. Stejně tak s prací – jak si můžu na dálku z ČR zajistit práci? Jak můžu vědět, co je to za zaměstnavatele? Kdo mě asi zaměstná bez pohovoru a osobního setkání? Přece nevezmu nějakou práci ve skladu jen proto, že to jde přes internet, když je pak přímo na místě tisíce jiných možností. Stejně tak chci vidět svůj byt předtím než se do něj nastěhuji, atd. A tak jsme na začátku února opět vykročili mimo komfortní zónu (a věřte, že toto překročení vždycky bolí) a záměrně a účelně se vydali do Anglie úplně na blind – tedy bez práce, ubytování, známých a bez zlatého padáku na účtě. Nebyla tedy jiná šance – musí to vyjít! A když něco začnete s tím, že to vyjde, tak to prostě vyjde!

Přece jen ale před námi bylo jedno velké rozhodnutí, které jsme museli pečlivě naplánovat a promyslet. Anglie je velká země a přesné místo, kde budeme žít, je alfou a omegou úspěchu a spokojeného života. Pro většinu lidí je tato otázka vyřešená hned, nebo si ji ani nepoloží, a jedou rovnou do Londýna. Což samozřejmě nemusí být špatné rozhodnutí, záleží co od pobytu v Anglii očekáváte. My jsme Londýn zavrhli především z těchto dvou důvodů: jezdí tam všichni, tudíž tam bude obrovská konkurence a celkově všechno mnohem víc narvané, vyhrocené a „tough“ a za druhé je to nejdražší město světa, náš cíl našetřit si peníze by tu tedy ovoce nesklidil. Pátrali jsme tedy dál a po zavržení Manchesteru, Liverpoolu, Edinburgu, Brightonu, a dalších měst, jsme pomyslný prst na mapě zápíchli do centra západní Anglie, šestého největšího města UK, Bristolu. Důvody – opak těch dvou důvodů, proč jsme nejeli do Londýna plus velmi nízká nezaměstnanost, slibný ekonomický růst, bohatá historie, silná umělecká scéna a několikanásobné vítězství v soutěži „The best city to live in UK“ v Sunday Times. Toto malebné město se tedy stalo naším novým domovem.

Protože jsme potřebovali převést spoustu věcí, které by se nám do příručních zavazadel v nízkonákladovém letadle rozhodně nevešly, zabookovali jsme si místa ve žlutém autobuse z Brna do Londýna s přestupem v Praze. Vychytali jsme jakousi Valentýnskou akci a tak nás jízdenky stály dohromady jen 1500 Kč. Cesta trvala 22 hodin, což se může zdát šílené, ale nám po desítkách hodin na miniaturních sedačkách v korejském a emirátském letadle přišel autobus celkem pohodlný a narozdíl od letadla často zastavoval :). Také jsme jeli přes noc, takže jsme odpoledne pokecali, něco si přečetli, vyspali se a ráno byli v Londýně – jak jsem říkala, je to vážně za rohem :). Přesto si ale moc dobře pamatuji, jak jsem při přejíždění hranic ucítila uvnitř ten zvláštní pocit – cesty do neznáma, příslib dobrodružství a opuštění stereotypu – ten pocit, který je prudce návykový a pro každého cestovatele se dříve či později stane drogou…

V Bristolu jsme se na první čtyři dny ubytovali na hostelu Rock & Bowl, který má v suterénu legendární undergroundový klub The Lanes. Jeden den jsme si dali pohodičku, dospali se a ochutnali první sousta Bristolu, který jsme si na první pohled ihned zamilovali. Tak tady žít – to nebude špatný 🙂 Další dny už nás čekalo klasické začátečnické kolečko, které si musí oběhat všichni, kdo sem dorazí, tedy – ubytování, číslo NIN, účet v bance a samozřejmě práce. Těchto úkonů se zhostilo i pár vychytralých agentur, které to za nemalý poplatek vše vyřídí za vás a samozřejmě zavirují internet mylnými informacemi, které ve čtenářích budí dojem, že vyřídit si daňové číslo NIN se rovná zhotovení jaderné elektrárny a co teprve získat účet v bance! Narazili jsme dokonce na české firmičky (ale nebojte se – jsou tu i slovenské, maďarské, arabské, jamajské, indické, atd), které se živí vyloženě jen těmito „nápomocnými“ službami plus vám k tomu zařídí ubytování (většinou na baráku plném čechů v pochybné čtvrti) nebo dokonce i práci (třeba v továrně s dalšími Čechy či Poláky – co víc si od zkušenosti z anglicky mluvící země přát). No, neberte to! My jsme tedy nebrali… Místo toho jsme nahodili inzerát s poptávkou pronájmu na portál gumtree, který tu funguje podobně jako trade.me na NZ a začali obvolávat nabídky. Měli jsme opět štěstí (nebo je to opravdu spíše ta nezlomná víra, se kterou se do věcí pouštíme?), protože se nám za dva dny ozval na náš inzerát postarší Skot žijící v Bristolu a večer jsme si to už pelášili oblídnout náš potenciálně nový byteček. Prvním vekým pro byla skvělá lokalita – Cotham, tedy historické jádro města plné památek, kostelíků, 15 min do centra – něco jako Staré Město v Praze. Andrew, majitel bytu, působil trochu zvláštně, ale který Skot, ne, že 🙂 Řekl nám, že nikde žádný inzerát nedával a chtěl si vybrat podnájemníky podle sebe, z inzerátu a fotky jsme se mu tak líbili, že si řekl, že jsme slušní lidi a ozval se nám. Byt se nám od začátku moc líbil – krásná nová vybavená kuchyň a příjemný prostorný pokoj. Byt bychom sdíleli pouze s ním – on ale prý doma moc nebývá, protože často jezdí na pracovní cesty a tak potřebuje někoho, kdo by mu to tu hlídal. Hmmm, na to, že jsme se psychicky připravovali na bydlení v odlehlé části města v domě plném lidí a za vyšší cenu to nezní zle! A tak jsme neváhali a na všechno mu hned kývli. Další den jsme se tedy už mohli stěhova. Nejdříve jsme tedy museli poslechnout složitá pravidla úklidu, která v jeho domácnosti vládnou – očividně je úklidem trochu posedlý, ale co – radši strávíme pár minut navíc drhnutím dřezu a záchodu než bydlet na špinavém squatu plným lidí. A tak máme nový přechodný domov – naše nová adresa je 157 Saint Michaels Hill, Bristol, United Kingdom.

náš dům a naše zakroužkované okno

náš pokojíček

výhled z okna

Takže ubytko by bylo, co tu máme dál?

National Insurance Number (NIN) – je vlastně identifikační daňové číslo, které potřebuje každý, kdo chce v Anglii dlouhodobě žít a pracovat. Nebudu vám tu dávat žádný podrobný návod, jak si toto číslo zařídit, od toho tu jsou jiní experti, např. http://www.youtube.com/watch?v=NiBmkYE_jqc :). Jen zmíním krátce mou zkušenost – zavolala jsem na číslo +44 845 600 0643, po zodpovězení haldy otázek (mé údaje, adresa, kdy jsem přijela do UK, atd.) jsem měla domluvené interview v Job centre (což je něco jak český pracák) na druhý den ráno. Tam jsem tedy dorazila, paní už na mě čekala, zeptala se mě znovu na všechny údaje a informace. Když jsem jí vysvětlila, že jsem teprve přijela a nemám vyřízené anglické doklady, tak jí stačil jen pas. Na základě toho mi dala potvrzení žádosti o NIN a vysvětlila mi, že to bude trvat cca tři týdny, mezitím ale můžu klidně začít pracovat, protože tato žádost zaměstnavatelům většinou stačí. Toť vše. Na tohle agenturu opravdu nepotřebujete :).
bankovní účet – opět obrovsky nafouknutý strašák na nové imigranty. Všude se dočtete, jak je téměř nemožné si zařídit účet v UK, když nemáte vlastní byt či práci, atd. Blbost – stačilo přijít do HSBC banky, nenechat se odbít a oba jsme měli během hodiny plnohodnotý účet včetně účtu spořícího (úrok 4-6 procent!) – jen na základě pasu, nic jiného nebylo potřeba. Samozřejmě je musíte přesvědčit, že jste zodpovědní klienti, máte bydlení a práci a trpělivě odpovídat na spoooustu dotěrných otázek – to už je ale na vašem common sense :). Nejnáročnější z celé schůzky bylo závěrečné setkání s ředitelkou pobočky, která se seznamuje s každým novým klientem a chtěla slyšet zpětnou vazbu na úředníka, který s námi účet zřizoval. Tato šílená rozcuchaná paní nám málem urvala při třesení ruce a její entusiastický úsměv byl tak „friendly“, že jsem měla pocit, že jí koutky končí až za krkem… Do svěrací kazajky s ní! Fakt vypadala nebezpečně!

Největším a nejdůležitějším oříškem pak bylo ale samozřejmě najití práce. Do tohoto jsme museli dát opravdu hodně energie a snahy. Hned na začátku jsme si řekli, že jsme sem nejeli, abychom někde myli nádobí nebo hákovali ve skladu, na druhou stranu bylo jasné, že kvalifikovanou práci v našich humanitních oborech také hned neseženem. Zvolili jsme tedy něco mezi – já se dívala od začátku po práci servírky, která má dvě velké výhody – dobrý prostor na zlepšení angličtiny a dýška v librách 🙂 Tom se rozhodl zabrousit do aut a hledal tedy nějakého řidiče, závozníka či něco podobného. V Anglii platí, že na každých 10 životopisů, které byste poslali v ČR jich tu musíte poslat alespoň 100. A tak jsme posílali a posílali, já i obcházela restaurace a kavárny – vysoké štosy dalších životpisů, které jim tam každý den nosí haldy dalších zájemců, mě ale brzy přesvědčili, že na to musím trochu jinak. Alfa a omega je CV, ještě víc než u nás tu platí, že životopis musí zaujmout a odlišit se od stovek dalších na jednu pozici. Pokud tam máte máte gramatické chyby či překlepy, ani to nečtou.

Prvně vezmeme tedy můj pracovní příběh – po zaslání asi 150 žádostí o práci jsem se po 5 dnech neúspěšného shánění ráno probudila a řekla si – dneska něco najdu! Otevřela jsem indeed a zaujala mě latino-americká restaurace Las Iguanas. Na začátek bylo potřeba vyplnit dlouhatánský aplikační formulář. Tentokrát jsem si dala ale opravdu záležet, pěkně si navymýšlela reference (stejně na ně nikdo nevolá) a zmáčkla tlačítko odeslat. O zhruba 20 minut později mi zvoní mobil a tam manažer z Las Iguanas, jestli můžu zítra ráno na pohovor. Jupííí! Okamžitě tedy sedám k netu, projíždím si profil firmy a sleduju nejrůznější videa, co říct u pohovoru na servírku, atd. Ráno se vyfiknu do seriózní bílé košilky a jdu na to. No, znovu bych to absolvovat nechtěla, ale na první životní pohovor v angličtině to nebylo zlý. Odcházím tedy s celkem fajn pocitem, ale moc tomu něvěřím – to by byla sakra haluz, kdyby to vyšlo po prvním pohovoru. Odpoledne mi volá ten manažer, že jsem se jim líbila a v další části musím vyplnit osobnostní test přes internet. Sedáme k němu tedy společně s Tomem a proklikáváme se složitým asi sto-otázkovým testem. Je ale celkem průhledný a tak je jasné, které odpovědi chtějí slyšet. Ani ne hodinu po vyplnění mi opět volají, že jsem se dostala do dalšího kola a jestli můžu zítra na další pohovor, tentokrát s floor manažerkou. Radostí skáču do stropu a další den jsem tam opět v bílé košilce, tentokrát o něco lépe připravená na zákeřné dotazy. A tak ze mě padají takové perly, jak miluji Las Iguanas burritos (co to sakra je?) a že se mi nelíbilo v jejich pobočce v Londýně, jak tam měli špinavý stoly (samozřejmě jsem nikdy nebyla v Londýně, natož v Las Iguanas restauraci) nebo hláška roku – „chtěla bych být tak dobrou servírkou v angličtině, jako jsem v češtině!“. Hahahah, kdyby věděli! Několikrát se mě ptají, jestli jsem zvyklá na busy restauraci, že oni jsou opravdu pořád narvaní a léto je tu „mental“. Přesvědčivě kývám hlavou, že to mám všechno v malíku a zvládnu obsluhovat málem desítky stolů současně… Z nějakého neznámého důvodu to ale prochází a za chvíli mi volají s gratulací k nové práci a jestli se můžu ještě dnes odpoledne dostavit na induction podepsat smlouvu a seznámit se se společností! Wow! Tak tomu říkám rychlost – za 6 dnů shánění práce mám podepsanou smlouvu, a pak, že to bez známých či agentury nejde! Tomu, jaké byly moje začátky v hospitality, budu věnovat jeden z dalších samostaných článků, rozhodně to ale nebyla s mými nulovými zkušenostmi žádná sranda.

anglie práce

Mohlo by tě zajímat

Komentáře (32)

Jak jsme jeli do Anglie úplně na blind

Mohlo by tě zajímat

Komentáře (32)

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář