Třešňová kyblíčkovaná u Jacksona

Tak tento týden snad konečně skončilo naše letošní třešňové šílenství. Pickováním (česáním) třešní jsme strávili téměř 30 dnů, přes 180 hodin této robotické práce. Já jsem za tuto dobu nasbírala okolo 1500 kilo třešní, Tom přes 2000. Během příštího týdne už bychom měli pomalu přejít na meruňky, ráda bych tedy tohoto pomyslného přechodu využila a podělila se s vámi o pár třešňových zážitků a zkušeností.
 
Třešňový maraton jsme absolvovali v sadu Jacksons Orchard, který se nachází na konci původně zlatokopeckého městečka Cromwell, které se postupem času proměnilo na zlatý důl právě díky skvělým podmínkám na pěstování ovoce. Sad má dlouholetou historii, současní vlastníci jsou Kevin Jackson a jeho syn Mark, oba na sadu každodenně aktivně pracují a Kevin přímo v sadu žije ve své krásné velké vile. Kromě třešní se u Jacksonů pěstují především meruňky, ale také broskve, nektarinky, blumy nebo jablka. Sezónní pracovníci tu mohou zakempit klasicky ve stanu nebo v autě, je tu ale také možnost dopřát si trochu větší backpackerský komfort a strávit sezónu v tzv. unitech – malých samostatných bytových jednotkách s postelí, rozkládacím gaučem, stolem s křesly, lednicí, varnou konvicí, televizí a vlastní koupelnou. Toho jsme využili i my a za 210 dolarů týdně si užívali po práci pěkné bydlení.

 

 

Také jsme měli k dispozici pračku a společnou kuchyň, která samozřejmě byla klasicky stále plná špinavého nádobí bez zjevného pachatele a občas se z ní ztrácelo nějaké jídlo – dokonce tu „zmizel“ jablkový závin z trouby dřív než ho jeho pekařka stihla vytáhnout a rozkrájet…   Ale to je asi fenomén společných kuchyní všude…

 

Ale teď už k samotnému pickingu, jak takové sbírání třešní probíhá? Každý picker na začátku vyfasuje speciální popruh s kovovým rámem, do kterého potom dosazuje plastové kyblíky, které musí naplnit 5 kg třešní, tedy až po okraj.

 

Třešně se sbírají podle odrůdy – každá odrůda má při zralosti jinou barvu a velikost, na kterou supervizor (člověk, který chodí po sadu a kontroluje, jak sbíráme) klade důraz. Také je důležité trhat třešně se šťopkami a vybírat ty pěkné – nedávat do kyblíku ty rozklované od ptáků, shnilé, atd. Dál dostanete k dispozici žebřík (my měli naštěstí hliníkové – na většině sadů mají těžké železné), který si potom stavíte okolo stromu, tak abyste se dostali k těm třešním, ke kterým potřebujete, a když máte vysbíraný strom, jdete se svým žebříkem na další. Žebříků jsou dvě velikosti – 2,7 metrů a 3,7 – těch je většina. Nejvíc času strávíte na té úplně nejvyšší příčce, a když začne trochu foukat nebo pršet a vy v této výšce trochu zavrávoráte, není to žádná sranda. Spousta stromů je ale mnohem vyšších než kam se dá dostat s žebříkem, na tyto „topy“ jsou tu speciální řvoucí stroje – hydralády, tedy zdvižné plošiny. Ty byly v sadu jen tři, takže o ně byla celkem rvačka.
Na tom kolik natrháte za den košíku se podílela spousta vlivů – především odrůda třešní (například Lappins jsou téměř třikrát větší než Dawson), kolik třešní je na stromě zralých (párkrát jsme byli poslaní na stromy, kde jich bylo skutečně zralých (většinou tmavě fialová až téměř černá barva) tak málo, že by šly spočítat na prstech jedné ruky) a kolikátý pick se sbírá (pokud byl strom sbíraný už potřetí, samozřejmě jste nasbírali méně, než když jste na jiném sbírali poprvé plné trsy).
S rychlostí nasbíraných kyblíčků potom velice úzce souvisí systém vyplácení mzdy – máte dvě možnosti: buďto budete sbírat za minimální mzdu, která dělá 14,85 dolarů na hodinu (včetně holiday pay) nebo můžete naskočit na kontrakt – potom dostáváte peníze za každý nasbíraný kyblíček. Na začátku to u nás bylo 8,5 NZD za kyblík, později to majitelé stáhli na 7, i tak to byly ale královské odměny, protože na většině sadů v okolí to bylo kolem 5 dolarů (jen pro představu Jacksoni prodávali 1 kg třešní za 23 NZD, tedy 400 Kč. Pokud tedy za den nasbíráte více než 13 – 15 kyblíků, kontrakt se vám už vyplatí. A s kontraktem pak teprve začíná pořádná sranda, já jsem si pro sebe toto šílenství nazvala jako „kyblíčkovanou“. Počty naplněných kyblíčků se každý den lišily, byly dny, kdy jsem já nasbírala 30 a Tom přes 40, pak nás ale třeba poslali sbírat stejnou lajnu znovu a to už byl problém nasbírat třeba i 10. Což pak bylo pěkně naprd, když nám v druhé výplatě tyto rozdíly dorovnali – tzn. z dobrých dnů se mi pak kyblíčky odečetly a dorovnaly do dnů, kdy jsem udělala méně, než bylo potřeba na minimálku. V tomhle tu byla nevýhoda výplaty za 14 dnů na rozdíl od jiných sadů, kde je většinou týdně a potom není takový prostor k šachování s dorovnáváním. Pořád ale práce u Jacksona podle mě vyšla jako nejlepší varianta z okolních sadů díky vysokým cenám za kyblíky. Skvělou věcí u Jacksona, kterou na jiných sadech moc nezažijete, byly „smoko“ – tedy čajové pauzy, kdy jsme ráno v 10 dostali čaj s mlékem a dvě sušenky se sýrem a odpoledne ve 3 hodiny opět čajík tenkrát s 2ks sladkých sušenek. Tyto pauzy trvaly 15 minut a byly proplacené, jinak jsme dělali od 7 nebo od 8 ráno (jak, kdo chtěl – někteří i v 6 J) do půl 1, pak do 1 pauza na oběd a potom do půl 5. Bylo pár dnů, kdy jsme mohli dělat i do 6, ale to byla výjimka.
Co se týče pickerské party, Jackson rád zaměstnává čechy a tak jsem místo očekávané angličtiny celé dny u pickování poslouchala češtinu. Bylo tu pár místních Kiwáků, nějací Němci, Švédky, Estonci, Australan, Belgičani, ale nejvíce Čechů, takže jsem si tu občas připadala spíš jako na dovolené v kempu u Lipna než na druhé půlce planety. Za zmínku taky stojí pickerská legenda Gerry Peacock, což je starší týpek – kiwák, který sem jezdí už přes 10 let každou sezónu a živí se jako profesionální picker, sbírá pár měsíců v létě a na podzim a pak celý rok nemusí pracovat. Nejdřív jsme ho brali celkem s respektem a nechali si od něj radit, jak sbírat, atd. Brzy nám ale došlo, že jeho rady trochu nedávají smysl, každý den říká něco jiného a jeho „dobrá vůle“ vede jen k tomu, aby mu zbylo nejvíce třešní a nejlepších stromů a mohl se tak na naší nevědomosti co nejvíc napakovat. Pak tu taky byl jeden večer, kdy do sebe naládoval několik piv a lítal pak po kempu totálně nakalenej nahej, ale to už je jiná story :-D.
pickerská parta – češi, estonci, němci, švédky a čínská dvojice
Když se ještě vrátím k pickování, každý si za svou třešňovou kariéru našel svůj systém, jak sbírat. Někdo vybíhal na žebříku pro největší trsy, někdo bral postupně větev po větvi, někdo vysbírával jen vršky nebo spodky  a někdo holil komplet celý stromy. Tato práce, jako každá jiná, sebou nesla fyzické i psychické následky. Mezi ty nejčastější  patřilo vyčerpání, přehřátí ze slunka a vypálené oči (slunko tu některé dny peklo fakt šíleně), bolavá záda a krk z natahování se a tahání kyblíčků a především syndrom pickerských rukou – ukazováčky a palce totálně rozpraskané, ztvrdlé s dírami do masa v místech, kde kroutíte šťopky. Ale to jen tak pro představu, nebylo to zase nic, co by se nedalo zvládnout. Jako první pomoc se osvědčilo omotat prsty náplastí.
 
working hard on Jacksons orchard
Trošku horší to bylo s psychickými následky. Mezi ty se řadilo především – trhání třešní ze spaní, obrazy třešní neustále před očima, vypláchlej mozek, když 8 hod v kuse jen trháte a jedete jako robot bez minimální intelektové zátěže, nechuť ráno vstát a jít zase sbírat nebo vydávání opičích a jiných zvířecích zvuků, které začal jeden týpek – monkey man a v rozjetém kontraktu se to strhlo tak, že 10 lidí na sadu na sebe se stromů řvalo jak opice a snažili se přeřvat ostatní na jiných stromech – prostě když vám hrabe, tak vám hrabe… Vyšší dívčí potom byla už dříve zmíněná kyblíčkovaná – tedy neoficiální soutěž v tom, kdo nasbírá nejvíce kyblíčků a tedy vydělá nejvíce peněz. Do jisté míry to je soutěž s ostatníma, ale největší boj musí svádět každý sám se sebou – to, kolik kyblíčků nasbíráte, totiž ve výsledky záleží vážně jen na vás a správná a silná motivace je vaše nejsilnější eso v rukávu. Protože já jsem měla tu čest, že nejlepší český picker na sadu byl ten můj, přenechávám mu teď slovo, teda písmeno.
Na sad jsem přijel na konci září po zimním cestování a nebyla tam ani noha, dokonce ani listí na stromech čerstvě po zimě. Přihlásil jsem se o práci u majitele a ten mě s mojí radostí vzal. Další tři měsíce jsem dělal všemožné práce všeho druhu jako Ferda mravenec a těšil se, až dozrají třešně a přijede za mnou Katka. Poznal jsem tam super kiwáckou partu – Lindsey, Albert, John Scott a správná kiwačka Tanya, každý pátek bylo ke svačině i nějaké to cukroví nebo dortík, panovala rodinná atmosféra a majitel Kevin nám vyprávěl příběhy z života stráveného pěstováním třešní. Když se začala sklízet první odruda – byl jsem už nachystaný pod stromem a sbírat třešně byl neskutečný zážitek a zároveň hodně silná emocionální jízda pocitů a zážitků.

Vyfasoval jsem nejdelší žebřík a pustil se do práce na plné pecky – potřebovali jsme totiž vydělat na auto, co nám zrovna odešlo a odvezl jsem ho na vrakáč a zároveň na měsíční cestovačku po Jižním ostrově. První třešně byly za 8 dolarů za buckett a po sadě se vyprávějí historky, že legenda Garry zvládl loni udělat 50 košů. Když jsem to v kuchyni slyšel – oči navrch hlavy a zděšení a nechápavé pohledy všech okolo stojících mám před očima doteď. Prvních pár dní jsme se dostali na hranici okolo 15-20ti košů, pak začaly třešně dozrávat a už to jelo jak po másle. Kolik se dá nasbírat – to nechám na každém z Vás, mě se povedlo nasbírat nejvíc  53 košů a nejlepší den 35 za 5,5 hodiny. Částky za ně jsou to závratné – pro porovnání je to mnohdy 3 – 4 násobek minimální mzdy. Peníze sebou přinesly mě dosud nepoznanou lidskou nenažranost a kiwáckou neupřímnost. Začaly se dít věci, nad kterýma nám zůstával rozum stát a některé vzpomínky mě rozzuří do běla ještě dnes když si na to vzpomenu.  Jak jsem napsal dřív – byl jsem na sadě už tři měsíce, s majitelem byl kamarád a měl mě hodně rád. Práce to byla tvrdá a od začátku jsem sadil stromy, přivazoval větvičky, rozvazoval koruny stromů a dělal různé parkové práce. A to všechno za minimální mzdu. Teď byla příležitost vydělat víc než to, tak jsem začal vstávat 5:20, na sadě jsem byl za rozbřesku a sbíral jako blázen. Kolikrát jsem sbíral ze spaní, nedalo se se mnou v té době moc mluvit, protože představa toho, že si nevyděláme na auto a cestování mě hnala do dost velkého extrému. Na sadě se celkově změnila nálada – majitel přestal chodit na svačinky, nikdo s náma nekomunikoval, každý den se vyvěšovala tabulka , kolik kdo přesně nasbíral, což v téměř ryze české partě nedělalo vůbec dobrotu a začala se hrát kyblíčkovaná. Každých 10 minut se nás někdo jen tak mimochodem ptal, kolik už máme košů, kolik máme vyděláno atd. Člověk do těhle věcí spadne ani neví jak, hlavně v české vesničce jako byla ta naše.  Jako by nestačilo, že to byla náročná práce a makali jsme jako čerti, ještě se objevilo několik jedinců, kteří se snažili to ostatní odrbat, aby si vydělali ještě víc – ono jim i 300nzd za den bylo málo. Jak řekl Jerry – všichni si chtějí vydělat, někteří musí setřít. Asi nejhorší byl kiwák Garry – a tady bych chtěl napsat Velké Varování všem čtenářům blogu, kteří se na třešně u Kevina chystají. Garry totiž přelepuje  košíky ostatním pickerům, vysbírává z hydralády středy stromů na hladině kde v pohodě dosáhne žebřík, občas vám oholí celý krajní strom – nebo třeba tři v lajně, a krajní stromy jsou ty nejobsypanější, takže příjdete třeba o 20 košů. Kdykoliv jsem se obrátil s prosbou či stížností přímo na majitele – jenom jsem si přihoršil. Majitel zkrátka stál za tím, že je to kiwák a my jsme prolhaní Češi. A tak jsme se střídali v hlídání košíků pod stromem na každém obědu. Naše úderné komando ve složení  Jerry, Katka a já začalo slavit úspěchy a sbírali jsme zkrátka nejvíc ze všech, oběma rukama a cokoliv co šlo. Další věc byla ta, že majitel začal nabírat lidi, a do konce sezóny nepřestal a to ani v případě, kdy už nebyla žádná práce a po sadě pobíhalo zmateně 35 lidí, přitom stačilo klidně 15. A začala se objevovat čím dál větší rivalita a řešení kyblíčků a kdo má lepší stromy a lajny. Na sadě celkově panoval šílený chaos – protože naše supervizorka dělala všechno možné, jen né komunikovat s lidmi a na práci absolutně nestačila. Hodně mě mrzelo, že jsme tímto přišli i o našeho dobrého kamaráda Jirku, kterej už z toho byl tak znechucenej, že odjel do Alexandry na jiný sad. Na svátky, zatímco všechny ostatní sady dělaly na 100% ( svátek – dělá se za 100%navíc + minimální mzda za celý den, takže vyděláte třeba 800 nzd za den) nás Kevin nechal sedět doma zadarmo. Potom začalo hodně pršet a byla i několikanásobná prodleva mezi sběrem (takže 0 nzd za den) a hlavně tam bylo tolik lidí, že nebylo prostě dost práce pro všechny. Taky komunikace s vedením stála za houby, když si jednou Kevin uvědomil kolik jsme nasbírali buckettů tak nám snížil cenu za košík a nechal ji natrvalo stejnou jako klukům na hydraládě. A to je sakra rozdíl sbírat třešně z lády a z klepajícího se žebříku.   Pořád to bylo víc než mají ostatní sady, ale udělal to zpětně za předchozí den, kdy už bylo uzavřeno a nasbíráno, takže nám prostě sebral 80 dolarů z kapsy jako by nic. Někdy mě to vážně připadalo jako válka majitel vs. zaměstnanci, ten tam byl skvělej Kevin, kterého jsem znal před pickingem.  Do konce nám oddělali i hadici s přívodem teplé vody do pračky :D. I přes to všechno jsme si třešně užili, Katka hrdinně zápasila s žebříkem a výdělek stál za to – každý týden v prosinci jsem měl tolik, kolik jsem si v ČR vydělával v kanceláři. Udělali jsme to prostě nejlíp, jak jsme mohli a pokud nebude na Jacksonu nějaká zázračná sezóna – dlouho se to nikomu takhle nepovede, bylo to štěstí a zároveň hodně tvrdé práce. Pokud nás někdo z čtenářů čte a na třešně se chystá – doporučuju firmy Summerfruit, Sarita (Sanchrist) orchard a některé sady v okolí Roxbourgh.  A nebo dělat ve stejné době thinning jablek v Hastings a okolí Motueky kde je to taky úkolovka, ale mnohem stabilnější a jistější práce.U všech se musíte přihlásit už na začátku září online, nebo mít mega štěstí, že vás vezmou v sezóně.

Jak se říká po bitvě je každý generál – kdybych šel znovu na třešně, šel bych jinam, už bych asi nevydělal tolik peněz, ale zase bych si užil lepší atmosféry, pohody, a vyhnul se některým špatným zážitkům. Ale to člověk prostě pozná až časem když pozná jak to měli ostatní a zkušeností. Protože když jdete na malou farmu jako je Jackson, všechno se o Vás ví, všechno se řeší, člověk se nevyhne kyblíčkované, Čechům a lidem jako je Garry, zatímco na velkém sadě se ztratíte a nikdo Vás nebude okrádat ani vymýšlet nesmysly.– a třešně včetně parádní atmosféry semusí na NZ zažít. 
    

Mohlo by tě zajímat

Komentáře (2)

Ahoj Katko, dík moc za to jakým způsobem píšeš blog, líbí se mi že uvádíš názvy farem a píšeš konkrétně. Chtěla bych se zeptat. Doporučila bys přes léto pobývat spíše na jižním nebo na severním ostrově? já chci za ten rok procestovat samozřejmě oba dva ale nevím kde by bylo lepší začít i vzhledem k ročnímu období. Dík moc. Lucka

Ahoj Lucko. Moc děkujeme, jsme rádi, že se ti náš blog líbí. Pokud chceš dělat v zemědělství, tak na léto určitě na jižák – pěkně na třešně, které jsou nejlepší ze všech pickingů nebo potom na thinning jablíček. Pokud bys chtěla dělat ve městě, např. v hospitality, tak je to asi fuk :-).

Napsat komentář