V srdci Mordoru aneb přechod Tongariro Alpine Crossing v zimě

Novozélandská příroda nás opět trochu překvapila, protože jsme na sopečných horách čekali spíše jen drobný poprašek, ale už zdálky bylo jasné, že tady vládne ještě tuhá zima s vrstvami sněhu a ledu a zdolání Hory Osudu tedy nebude možné. Nenechali jsme si tím ale zkazit náladu, pokochali se její majestátní zasněženou špicí alespoň zdálky, udělali si pár slavných fotek se žlutou kiwi dopravní značkou a jeli si hnedka zjistit do Visitor centra ve vesničce National Park informace o Tongariro Crossingu. Tady nám ale oznámili, že pokud nemáme vysokohorské zkušenosti s cepíny a mačkami, je pro nás v tuto dobu tento track neschůdný – leda s placeným průvodcem (okolo 70 – 120 NZD na osobu). Tohle už nám tedy trochu náladu zkazilo, ale rozhodli jsme se, že to prostě jít musíme, i kdyby s průvodcem. Šli jsme si tedy dát kafe do jediné kavárny, kde měli na dveřích avizovaný internet, aby nám paní po objednání předraženého kafe sdělila, že kupónky na internet už došly. Naštěstí byl hned vedle YHA backpacker, kde by internet teoreticky mohli mít. Na recepci jsme se hned dali do řečí s příjemnou slečnou, které jsme povyprávěli naše trable, že potřebujeme sehnat nějakou guided tour, protože je Tongariro Crossing teď bez průvodce neschůdný. Na to nám odpověděla, že to si rozhodně nemyslí, zeptala se nás na pár otázek ohledně našich trackových zkušeností a za pár minut jsme si už zkoušeli mačky. Ty nám zapůjčili přímo tady v jejich backpackeru a protože na zítřek byla dobrá předpověď, hned jsme si tu i zabookovali autobus, který nás ráno dopraví na začátek tracku a navečer vyzvedne na jeho konci. Tentokrát jsme se rozhodli nenechat se DOC vystrašit a jít do toho. Mačky působily celkem sympaticky, na cepíny tam nahoře teď prý tolik ledu není plus skutečnost, že řidič minibusu bude čekat na konci tracku se seznamem jmen, nás přesvědčila, že kdo se bojí nesmí do lesa (nebo spíš do hor) a my se mohli začít těšit na zítřejší sněhové dobrodrůžo. Noc jsme strávili v blízkém DOC  Mangahuia kempu, nachystali si na další den to nejteplejší oblečení, co nám zbylo a se soumrakem šli na kutě.

Ráno jsme už po šesté hodině stepovali natěšení před YHA backpackerem společně se skupinkou Francouzů, kteří se také rozhodli absolvovat track na vlastní pěst a v sedm hodin jsme už stáli na začátku tracku na parkovišti Mangatepopo road. Řidič našeho minibusu nás ještě výrazně upozornil, že dnes opravdu nemáme zkoušet vylézt na Mt. Ngauruhoe (Horu Osudu), protože dnes je sníh a led měkký a nikdo z nás nemá potřebné vybavení a zkušenosti. Zamáčkli jsme tedy horolezeckou slzu, pořádně zašněrovali trackovky a vydali se pokořit slavný Tongariro Alpine Crossing. Parkoviště se už mezitím zaplňovalo dalšími minibusy s guided tours, takže byl nejvyšší čas vyrazit nebo půjdeme ve frontě (ale asi by to nebylo nic proti tomu, jaké davy tu chodí v sezóně).

Tongariro Alpine Crossing je 19,4 km dlouhý track, který vede okolo aktivních sopek vulkanickou krajinou formovanou ledovci během poslední doby ledové. V první části nás čekal výšlap do Soda Springs (1200 m.n.m.), kdy jsme míjeli lávová pole a procházeli údolím Mangatepopo, které je celé poseto obřími lávovými kameny pocházejícími z erupce Mt. Ngauruhoe v roce 1870. Celé údolí hraje tisíci odstíny hnědi – od červené přes hnědou až po téměř černou, podle toho, jak horká láva ztuhla a jaké mechy se rozhodli lávové kameny pomalovat. Protože v dalších vyšších částech tracku už byl sníh, užívali jsme si tu atmosféru Pána prstenů, kochali se modrorskou krajinou a představovali se Froda se Samem, jak po stejných místech nesou břemeno, Prsten moci, do chřtánu Hory Osudu, která dnes byla bohužel zahalena v mracích.

Na Soda Springs nás už čekala sněhová nadílka, takže jsme na sebe naházeli všechny zbývající vrstvy, dopnuli bundy pořádně až ke krku a poučení z předchozích sněhových tracků, nasadili sluneční brýle, které nás skvěle ochránili před sněžným oslepením. Nyní jsme měli před sebou další, tentokrát 340-ti metrový výšlap k South Crater a všude, kam až oko dohlédlo, bylo už jen bílo, přišel tedy ten pravý čas na naše historicky první nazutí maček. Vedle nás je zrovna nazouvala skupina s průvodcem, který jim vysvětloval, jak v mačkách správně chodit a používat je, tak jsme si to taky poslechli a pak už do toho šlápli. Bylo to opravdu o moc pohodlnější a jednodušší než v trekovkách, sníh se pod námi tolik nebořil a naše tempo tak bylo mnohem rychlejší. Rozhodně si ale nemyslím, že by tento track v tuto dobu nešel ujít v normálních botách a cepíny, které měli všichni členové okolních guided tours připnuté na batozích byly opravdu jen módní dekorace a další dolárky do kapes turistických společností.

Na úpatí Jižního kráteru (South Crater) se pokazily hned dvě věci – moje pravá mačka a počasí. Mačku si svým (ne)zkušeným okem prohlédl jeden procházející průvodce a řekl mi, že je zlomená a že se ani nemám snažit ji spravit, takže jsem potom hlavní část tracku šla jen s jednou mačkou, abych téměř na konci zjistila, že byla jen vysunutá a ne zlomená, díky za radu pane guide profíku… S počasím to bylo ale trochu horší, protože nás najednou obestoupila neprostupná mlha a začal foukat opravdu šílený ledový fičák, takže z okolního výhledu nezbylo vůbec nic. Největší skupinka turistů s průvodcem se dokonce rozhodla, že vynechají zlatý hřeb celého tracku, Červený kráter (Red crater) a vezmou to zkratkou. To nás ještě utvrdilo v tom, že je sakra dobře, že jsme se nenechali zlomit DOC a nepřipojili se k této skupině a nevyhodili tak 100 dolarů, za to, že neuvidíme to nejlepší z celého tracku. Utáhli jsme všechny zbývající suché a mokré zipy na bundách a rukavicích a vyrazili stoupat k Červenému kráteru, který jeho výška 1886 m.n.m. činí nejvyšším bodem celého tracku. Nahoře se síla větru ještě zněkolikanásobila a skrz mlhu byla stěží vidět jen hrana kráteru. Protože ale tolik foukalo, říkali jsme si, že vítr musí mraky přece alespoň na chvilku rozehnat… A taky že jo, štěstí přeje odvážným, a my tak byly za asi pět minut asi jediní, kdo v tento den viděli Red crater v celé své kráse, protože všichni ostatní hnali dávno před námi. A byla to opravdu pecka! Červenou barvu jeho povrchu způsobuje oxidace železa, která se mísí s černošedavou barvou popela. Všudypřítomný zápach síry a spousta malých doutnajících obláčků z nejrůznějších míst celého kráteru nás nenechali na pochybách, že to pod námi pěkně vře a kráter je stále aktivní. Nebudu zacházet do geologických a vulkanických podrobností, o tomto tracku je díky jeho popularitě na netu spousta informací i v češtině, takže nebudu nosit dříví do lesa a vydáme se dál.

Na druhé straně kráteru nás ohromil další nádherný pohled, a to na známá vulkanická jezírka Emerald lakes. Ta mají v létě křiklavě zelenou barvu způsobenou minerály z přiléhající termální oblasti a voda v nich je kyselá (pH okolo 3-5). Jejich maorský název je Ngarotopounamu, tedy nefritově zbarvená (greenstone-hued) jezera. Nyní byla pokrytá tlustou vrstvou ledu, takže jejich barva byla bledě modrá, ale i tak jsme mohli pozorovat okolní vypařující se fumaroly a dole na úpatí i teňounký potůček svítivě zelené vody.

Dál jsme před sebou měli slalom mezi vytyčenými kolíky označujícími trasu přes rozlehlý Central crater, kdy se nám při každém otočení přes rameno postupně ukazoval Red crater v celé své kráse a fakt mu to odsud zatraceně slušelo…

Blue lake, tedy modré jezero, bylo naší další krátkou zastávkou. Toto jezero v létě září tmavě modrou barvou, dnes ale bylo stejně bleděmodré, jako zelená jezera Emeraldina. Jeho hloubka je kolem 16 metrů a pH opět kyselé, okolo 5. Maorsky se jmenuje Te-Wai-whakaata-o-te-Rangihiroa, což v překladu znamená Rangihiroaovo zrcadlo a odkazuje k synovi maorského náčelníka Pakaurangi, který tuto oblast v období kolem 1750 jako první prozkoumával.

Závěrečnou část tracku (která byla ve skutečnosti spíš půlkou tracku) jsme hodně proletěli, protože Red crater nás okouzlil natolik, že jsme se u něj zdrželi déle, než bylo moudré. Sestupová část byla poměrně náročná, a to díky opětné husté mlze a měkkému tajícímu sněhu, kterého bylo v této části asi nejvíc z celé trasy, takže dosud suché boty tady promokli mačky, nemačky. K tomu se ještě stále střídal hluboký sněhový povrch s kameny a blátem, (po tom se v mačkách chodí vážně dost blbě), takže bylo obtížné držet tempo. Zamlžené závěje sněhu ve vulkanické krajině měli ale zvláštní tajemnou atmosféru plus skutečnost, že se dostáváme do časového skluzu nás i tady udržela v dobrodružné náladě. Za necelou hodinku se před námi otevřela mechová a kosodřevinová krajina, tolik odlišná od té nahoře, a my se klikatými cestičkami rychle přibližovali k dalšímu záchytnému bodu, horské chatě Ketetahi, která byla v roce 2012 poškozena sopečnou erupcí. Je zde stále k nakouknutí jedna místnost s dírou v zemi jako demonstrace ničivé vulkanické síly.

Sopečnou erupci v srpnu 2012 měli na svědomí krátery sopky Te Maari, jejíž chrlící lávové kameny poškodily kromě horské chaty také velkou část tracku. Sopka stále čoudí několika sopouchy a páry z ní je, jako z obří lokomotivy, takže člověku to nedá a při tomto pohledu šlápne do kroku ještě víc :).

„Poslední“ zajímavostí jsou Ketetahi springs, termální prameny, které ale leží na soukromé maorské půdě a z tracku jsme tak mohli vidět jen další oblaka páry (údajně až 138°C horké) v severním svahu Mount Tongariro. Za malou chvíli jsme se už dostali na úroveň bush line, kde končí Active volcanic hazard zone a začíná typický novozélandský zelený prales, kterým jsme se (včas!) dostali až na parkoviště, kde nás už čekal náš shuttle zpátky. Tolik vychvalovaný a profláknutý Tongariro Alpine Crossing nezklamal a hodně překvapil, vážně stojí za to! A cenná zkušenost – pokud nejste úplný béčka a trekoví zelenáči, neberte DOC až tak vážně :).