Divočina na West coastu

0 0

21. 6. 2014

West coast, tedy západní pobřeží jižního ostrova, nepatří mezi moc turisticky profanované oblasti. Většinou se o něm dozvíte to, že tam furt prší, všude je bahno a nikdo tam nebydlí, což je nepopiratelná pravda. Kromě toho west coast nabízí ale mnohem, mnohem víc. I nás ze začátku tato oblast moc nelákala, a tak jsme to tu v dešti zběžně projeli už během našeho letního cestování. Vrátili jsme se sem potom na podzim v pěkném počasí a nakonec tu strávili asi třikrát víc času, než jsme plánovali a i tak to nebylo dost a spoustu jsme toho nestihli…

West coast, tvoří území jižního ostrova, které tvoří úzký (ne více než 50- ti kilometrový pruh) pruh země začínající na jihu u Haast passu a končící po 600 km na severu u NP Kahurangi. Ze západní strany jeho břehy omývá Tasmanovo moře a z východní strany se nad ním tyčí jižní alpy. Dvě slova, která West coast nejlépe charakterizují, jsou divočina a vlhko. Tato část zélandu je totiž nejméně poznamenaná moderní civilizací a zásahy člověka. Až na období zlaté horečky, kdy tu řádili zlatokopové, tato oblast lidi nikdy moc nelákala a není moc těžké uhodnout proč. Většinu území totiž pokrývají neprostupné deštné pralesy, které místnímu podnebí zaručují nepřetržitou vysokou vlhkost. Pobřeží je tu téměř výhradně tvořeno skalnatými útesy a jeho vlny jsou tak velké, že o klasické dovolenkové koupačce si tu můžete nechat jen zdát. Místní tu tomu také s oblibou říkají země gumáků a deštníků, protože většinu času zde prší (v nejdeštivějším místě – Cropp River spadne až 12 metrů srážek ročně) a oblíbená zélandská zvířatka sandflyes, tu mají žně… Pokud ale vychytáte slunečný podzim jako my, promění se tato nevlídná krajina v pohádkovou zemi plnou přírodních krás, zajímavé historie a spousty dobrodružství… A já jsem tu propadla lásce k pralesům a bush walkům.

Glacier country

Největším lákadlem west coastu je tzv. glacier country (země ledovců), která se nachází v národním parku Westland a zahrnuje okolo 60 ledovců. Pro zopakování z hodin zeměpisu: ledovec je obrovské ledové těleso, které je vyživováno sněhem hromadícím se ve vysoko položených firnových polích, kde se proměňuje v led. Toto ledové pole se sune vlastní vahou dolů (rychlostí cca 1,5 metru za den), vznikají v něm hluboké trhliny a před sebou hrne říční štěrk, který vymílá koryto do tvaru do tvaru písmene U. Ledovec končí tzv. čelem, kde led postupně taje. Největší pýchou jsou ledovce Franz Josef (12 km dlouhý) a Foxův ledovec (20 km dlouhý), které jsou oba výjimečné tím, že sestupují z horských oblastí věčného sněhu až k deštným pralesům ve vzdálenosti jen 19 km od pobřeží Tasmanova moře (kam podle vědců před 10 tisíci let ústil).

Ledovec Františka Josefa

Jako první jsme navštívili ledovec Františka Josefa (Franc Josef glacier), který je jedním z nejznámějších ledovců na světě. Už při příjezdu pralesem k parkovišti jsme míjeli cedule s popisky, v jakých letech sem ledovec sahal. K našemu překvapení to nebyly žádné tisíce let, ale roky 1690, 1730, 1850 atd – jeli jsme to alespoň 15 minut, takže už na začátek nás rychlost tání tohoto ledového giganta ohromila… To jsme ale ještě netušili, co uvidíme (nebo spíš neuvidíme) za chvíli. K čelu France Josefa vede cca 30 minutová cesta bujnou buší s typickými zélandskými palmami, kapradinami a jinými exotickými rostlinami. Na takovém místě byste spíše čekali, že na vás vykoukne nějaká opice nebo obří masožravá rostlina a ne ledovec. Další číst cesty jsme šli vymletým ledovcovým údolím, kdy okolní zvláštně tvarované a hladce vymleté skály jen potvrzují, že se tu muselo dít něco tak divného, jako sesuv ledovce.

Podle starých fotografií a celosvětového famu tohoto ledovce jsme pořád čekali, kdy na nás vykoukne ta obrovská masa ledu, stále jsme jen v kopci před námi viděli jen cosi malého bílého nahoře. Čím víc jsme se přibližovali, tím víc to začínalo být divné… kde sakra ten slavnej Franta je ?? Odpověď přišla v podobě této informační cedule, která tuto záhadu vysvětlila tak názorně, že nám to vyrazilo dech:

Jako samozřejmě víme o globálním oteplování, tání ledovců, atd – kdo by o tom dnes neslyšel? Ale něco jiného je o tom slyšet a brát to v podstatě jako abstraktní pojem a něco jiného je mít takovýhle důkaz přímo před očima. Jen pro představu ještě mezi lety 1940 a 2008 ledovec vypadal dost podobně, i když tál cca 10 x rychleji než je u ledovců běžné. Největší zvrat nastal v posledních šesti letech, kdy se jeho čelo posunulo důsledkem tání o 600 metrů a všechny vědecké výzkumy ukazují prstem na příčinu globálního oteplování, a bude hůř…

Za dalších pár minut jsme stáli v „místě dnešního nejlepšího výhledu“. DOC každý den prochází trasu a podle aktuálních podmínek určuje tento bod, odkud je nejlepší výhled na ledovec a současně je tu ještě bezpečno. Prostředí se tu totiž může změnit den ode dne a místo, kde jste jeden stáli v suchu, se může po velkých děštích nebo tání proměnit v rozbouřenou řeku, takže všude okolo jsou zátarasy a cedule STOP!. Tato bezpečnostní opatření se ještě zpřísnila po tragické smrtelné nehodě v roce 2008, kdy se neposlušný turista vydal prozkoumat čelo ledovce s jeskyní, odkud vytékala voda zblízka a celá stěna se na něj zřítila.

Naše prvotní zklamání za chvíli vystřídalo nadšení z uvědomění, že sice vidíme o hodně míň, než ti, kdo tu byli před rokem 2008, ale zase o hodně víc, než ti, co tu budou za 5 let a možná v důchodu budem opravdu rarita – lidi, co ještě viděli France Josefa z údolí na vlastní oči 🙂 Maorský název tohoto ledovce
je opět poněkud nápaditější než typické evropské sebestředné pojmenování podle německého průzkumníka Františka Josefa. Moarsky se totiž ledovec jmenuje Slzy Hinehukatere, což byla podle legendy mladá žena, která milovala lezení po horách. Přesvědčila svého milence Wawa, aby s ní vyšplhal na vysokou horu napříč tomu, že neměl dostatečné zkušenosti. Obrovská lavina Wawa strhla a jeho mrtvé tělo dovláčela až k ledovci Foxe. Hinehukatere tato událost zlomila srdce a její obrovské žalostné slzy stékali po kopcích dolů a vytvořili tento ledovec. A teď tedy konečně pár fotek slavného Franty Pepy v roce 2014.

Foxův ledovec

Druhým slavným ledovcem je ledovec Foxův (Fox glacier), který nám trochu spravil ledovcovou náladu. Už jen cesta jeho údolím byla nezapomenutelná a celkově mnohem divočejší a syrovější než u France Josefa. Údolí tvoří vysoké a téměř kolmé vymleté skály, kopce jsou porostlé bujnými pralesy ze kterých neustále stoupá pára a po cestě míjíte suťové slipy – tedy místa, kde se utrhla část půdy a padá tu kamení, tudíž tu jsou všude cedule „no stopping!“.

Abyste se dostali až k čelu Foxe, musíte vyšlápnout prudký kopeček, takže tu opravdu do poslední chvíle nic nevidíte. Až ale přijde ta poslední chvíle, výhled stojí za to. Máte tu jako na dlani obrovské čelo ledovce i s jeskyní, ze které se zrovna v dobu naší návštěvy odlomil obrovský kus ledu provázeným hromovým zvukem. Nahoře ve svahu vidíte zvrásnění ledovce se špičkami, které jsou ve skutečnosti obrovské ledové útvary s jeskyněmi, kterými se můžete procházet s průvodcem a potřebným vybavením. Co se týče barvy, tak samozřejmě všude ledovcové modro :).

Laguna Okarito

Naše cesta necesta nás zavedla také do Okarito Lagoon, které je údajně jedním z „nejspeciálnějších“ míst NZ. Tato historická přístavní vesnička, ve které má trvalé bydliště jen 35 lidí, leží na písečné kose, která odděluje Tasmanovo moře od pralesového Westlandu a v tomto meziprostoru se tvoří obrovské laguny. Žije tu 70 druhů ptáků, většinou velmi vzácných brodivých druhů a v okolních lesích se skrývá nejvzácnější druh ptáka kiwiho, Rowi. Začíná tu také několikahodinová cesta Three Mile Pack track vedoucí ke zlatokopeckým místům, kde se dříve zlato těžilo z navátého písku. Na ten jsme bohužel neměli čas, a tak si vyšlápli alespoň na nedaleký Okarito trig, kde jsme mohli obdivoat 360°scenerii s Okarito lagunou na jedné straně a zasněženými štíty jižních alp včetně mocného Mt. Cooku na straně druhé.

Ship Creek

Dalším moc zajímavým místem je Ship Creek, na které narazíte cestou po Glacier highway. Toto bylo přesně jedno z těch míst, na které vás neláká žádný průvodce, moc o něm neuslyšíte, ale zastavit se tady opravdu stálo za to. Název Ship creek toto místo získalo podle záhadného nálezu 6 metrů velkého kusu lodi Schomberg, která ztroskotala v roce 1855 u pobřeží Austrálie a v roce 1871 byl kus tohoto vraku nalezen o 2000 km dál na této pláži.

Velkou zajímavostí tohoto místa je pobřeží tvořený travnatými písečnými dunami. Ty jsou porosté vzácným oranžovo-zlatým druhem ostřice, jmenující se pingao, které dokáží zapustit a vázat kořeny v tak křehkém prostředí, jako jsou písečné duny. před 16 tisíci lety tu do moře zasahoval jazyk ledovce Haast a během posledních 6000 let sem povětrnostní podmínky navály ročně více než 50 tun písečného sedimentu, který tu postupně vytvořil planinové pobřeží dlouhé přes 10 kilometrů.

A aby tu těch přírodních zajímavostí nebylo málo, můžete se odtud vydat na 20 minutovou procházku močálovým deštným pralesem a utvořit si tak představu, jak místní nížinné lesy vypadají v místech, kde se po žádné cestě a walku nedostanete. Celý track vás totiž vede po dřevěné lávce, díky které si můžete projít tímto deštným močálem se suchou nohou. Byla to vážně pecka, nikdy jsem nic takového neviděla a myslím, že botaniky by tady nadšením klepla botanická pepka 🙂

Knights point

Cesta po západním pobřeží nabízí spoustu (nebo spíše jeden dlouhý) dechberoucích výhledů, ať už ve chvílích, kdy projíždíte skrze pralesy nebo koukáte dolů na skalnaté pobřeží. Jednou z krásných vyhlídek je Knights point, kde si můžete užít krásný pohled na pobřežní skalní útvary, které komusi dávno připomínali rytíře, podle kterých toto vyhlídkové místo pojmenoval.

Bruce Bay

O pár desítek kilometrů dál jsme se dostali na pláž Bruce Bay, která je jedním z nejfotografovanějších míst west coastu. Tato pláž je typická neuvěřitelným množství naplaveného dřeva z moře, které se tu buď jen tak válí nebo z něj lidé vytvářejí nejrůznější stavby. Pozadí pláže tvoří vysoký deštný prales, který v kombinaci s naplaveným dřevem vytváří nezaměnitelnou kompozici a dodává tomuto místu až magický ráz, což potvrzuje velké množství bílých oblázků, na které návštěvníci píší různé vzkazy a přání.

Hokitika

Poslední oblastí, o které se v tomto článku zmíním je tzv. jade country (tedy země nefritu). Tento vzácný druh nefritu, zeleného drahého kamene, maorsky zvaného poaunamu, je největším bohatstvím celého west coastu, nejvýznamnějším nalezištěm je Hokitika. Toto přístavní městečko je tedy plné malých i velkých řemeslných dílen zpracovávajících tento drahý kámen. Ještě v roce 1864 byla Hokitka jen chudinskou čtvrtí, do roku 1866 se z něj ale díky zlaté horečce stalo bohaté městečko, které dodnes nese díky mnoha krásným historickým budovám odkaz bohatého města. Jeho říční přístav byl ve své době plný lodí, kterými sem připlouvali zlatokopové z Austrálie. Tento přístav byla ale zrádný, protože se v něm každý týden v letech 1865 – 1866 potopila jedna loď, vrak jedné najdete přímo a pláži, na které jsem také našla svůj malý kamínek pounamu, vyplavený přímo z temných hlubin Tasmanova moře :).

Hokitika e také známá díky white bait, tedy čerstvě vylíhnutých mléčně průhledných rybičkách
několika druhů, které jsou místní specialitou. Svého času se jim říkalo „bílé zlato“, protože spousta neúspěšných zlatokopů našla své vysněné bohatství právě v lovu těchto malých rybiček, které byli (a svým způsobem dodnes jsou) poměrně dobrým byznysem. Lovilo se tu opravdu ve velkém (okolo 2000 kg denně jedním rybářem) , white bait potom byly v továrnách mraženy nebo konzervovány do plechovek a staly se významným vývozním artiklem do celého světa. I my jsme tuto pochoutku nenechali ujít, a to v hospodě u Fat Pippi, kde jsme si daly vyhlášenou white bait pizzu. Když se přenesete přes to, že sníte naráz několik desítek celých malých ryb, které na vás všechny koukají, tak je to fakt dobrota 🙂

Třicet kilometrů za Hokitikou leží další z neuvěřitelných míst, Hokitika Gorge. Cestou sem jsme minuli památník Kowhitirangi, připomínající první zélandskou masovou vraždu, kdy tu v roce 1941 farmář Stanley Graham zastřelil sedm lidí.

HOKITIKA GORGE

Samotná Hotika gorge je zalesněno roklí, kterou protéká neuvěřitelně modrá tyrkysová řeka Hokitika river. Tato barva je opět tak neuvěřitelná, že nikdo, kdo tyto fotky uvidí a nebyl tu, nemůže
chápat, že ta modrá je opravdu tak modrá, jak na těchto fotkách. Je to hodně podobná barva jako jezera Tekapo a Pukaki, jen více průzračná, způsobená jak jinak než ledovci.

Na jednu noc jsme zakempili v DOC kemou v Goldsborough. V roce 1866 tu bylo zlatokopecké městečko se sedmi tisíci obyvateli, dnes tu po něm nenajdete ani stopy. Vše pohltil prales. Pro hledače zlata, kteří do této oblasti připluli nejčastěji z vyprahlých pouští Austrálie, byl tento vlhký deštný prales celkem překvapením a život v tomto věčném dešti a blátě nebyl žádný med. Po každém větším dešti (tedy skoro pořád) se řeky rozvodnili natolik, že se nedalo po cestách nikam dostat, a tak zlatokopové museli překonávat vzdálenosti až 100 kilometrů hustým bažinovým pralesem a vše, co potřebují na život si sbalit do batohu a pobrat do rukou. Velký problém byl také se zásobováním, protože pro koně byl tento terén velmi náročný a po dešti opět neprostupný, Celkem mě taky dostala informace z tabule, že v opravdu nevlídném počasí v roce 1865 přes zlatokopy spící jen tak v pralese v blízkosti města v noci přebíhaly tisíce krys a ti se pak začínali bát, že budou v noci snězeni zaživa. Fuj! Nad tím kolik lidí tu v těch mokřadech umřelo, jsem se raději během noci snažila nemyslet, protože jinak by to tu bylo dokonalé místo duchů… Každopádně jedno z nejvíc psycho míst, kde jsem spala 🙂 Ráno jsme si šli ještě prohlédnout zlatokopecké tunely a šachty a pak už zamířili vstříc Arthur´s Passu, na který se můžete těšit v příštím článku.

Pozn. Na west coastu jsme toho zažili ještě mnohem víc, a tak se k dalším jeho částem vrátím ještě v cca třech dalších článcích, takže tímto krásy west coastu zdaleka nekončí :-).