Není havíř jako havíř. Práce v uhelném dolu, která se pro nás váže k panoramatu šedého, špinavého města někde na Ostravsku, se na Novém Zélandu odehrává v úplně jiném prostředí. Uhlí se tu totiž těží na West coastu, tedy uprostřed pralesů, o kterých jsem nedávno psala. Prozkoumávání takového uhelného města duchů a starobylých dolů tu tak uprostřed džungle získává zcela jiný rozměr…
BRUNNER MINE
Tradice těžby uhlí souvisí s oblastí okolo města Westport, které je centrem zélandského uhelného průmyslu už od roku 1878 a i dnes se odsud každoročně vyváží přes dva miliony tun uhlí. Prvním člověkem, který na Západním pobřeží objevil jeho uhelný potenciál, byl badatel Thomas Brunner. Ten v roce 1848 podnikl výzkumnou cestu za hledáním úrodné půdy, kdy na březích řeky Grey river narazil na extrémně kvalitní uhlí. Vzhledem k obrovskému množství zlatokopů, kteří v té době hledali více či méně úspěšně své zlaté štěstí na Západním pobřeží a pro které vyhlídka jistého a pravidelného výdělku byla více než lákavá, netrvalo dlouho a otvíral se tu první uhelný důl, pojmenovaný Brunner mine. Tento důl se stal koloniální základnou první britské průmyslové revoluce a zásoboval většinu Nového Zélandu palivem a pohonnými hmotami ve formě uhlí, kterému se tak brzy začalo říkat černé zlato. Okolo řeky Grey se začalo brzy těžit ve velkém, přijížděli sem celé rodiny angličanů a začali tu vznikat malé hornické osady.
První věcí, co vás při příjezdu k dolu zaujme, je vysoký zděný komín. Jmenuje se Tyneside Chimney, je 14 metrů vysoký a byl postavený v roce 1904 z jílových cihel vyráběných v brunnerské cihlárně. Právě z té se jím potom valil dým, stejně jako z přilehlé keramické dílny. Na NZ je uznáván jako významná historická
průmyslová památka chráněná několika organizacemi, nám to přišlo jako hodně malá zmenšenina komína z Postřižin :-).
průmyslová památka chráněná několika organizacemi, nám to přišlo jako hodně malá zmenšenina komína z Postřižin :-).
Další dominantou ruin tohoto kdysi slavného dolu je visutý most přes řeku Grey. Ten se začal budovat v roce 1870 a podílelo se na něm množství geologů a inženýrů, kteří čelili výzvě postavit visutý most, který bude schopen unést váhu 60 tun uhlí, přecházející davy lidí i silný místní vítr. 26. července 1876, když byl most téměř hotový a chybělo jen pár finálních úprav, se ale zřítil. Důvodem byla špatná domluva mezi dvěma inženýry, kteří se špatně pochopili ve velikosti a stavbě betonového kvádru, kterým byl most ukotven. Dvaceti dělníkům tak trvalo dalších 8 měsíců tuto nehodu napravit a most dostavět. Do té doby bylo uhlí přes řeku dopravováno v obrovských železných kyblých lanovou dráhou. Jak ale každým měsícem vývoz uhlí i počet obyvatel rostl, přestával most kapacitně stačit a začalo být nebezpečné po něm přecházet, protože po něm téměř nepřetržitě jezdili vagóny s uhlím. A tak hned 8 měsíců po jeho otevření, úřady zavedli mýtné, které ale bylo pro dělníky pracující za pár šilinků týdně a jejich rodiny (především děti chodící po něm každý den do školy) neúměrně vysoké. Brunnerští obyvatelé se proto snažili prostřednictvím peticí dosáhnout vystavění lávky vedoucí po vrchní části mostu, té se ale dočkali až v roce 1885.
Život v Brunneru byl všechno, jen ne útulný a pohodlný. V zimě tu obyvatele skličoval tuhý mráz, hustá ledová mlha, která se mísila s černým kouřem z šesti hlavních spalovacích komínů, jehož zplodiny místní dýchali celý den. Malé chatrče, kde lidé žili, byly často postaveny ve svahu, kde občas sjela půda a
strhla tak celá stavení. Městečko Brunner bylo v době svého rozkvětu kolem roku 1887 domovem okolo dvou tisíc lidí, převážně britských imigrantů. Stálo tu přes 550 stavení, kde žili rodiny s průměrně čtyřmi až pěti dětmi. Součástí města byla také škola, obchod, kostel a ubytovny a v těchto časech bylo třetím největším městem na Západním pobřeží, větším než tehdejší Hokitika. Během deseti let bylo ale toto vzkvétající město srovnáno se zemí, tedy spíš propadeno do země. Novým plánem bylo totiž uhelný důl rozšířit a jeho obyvatelům bylo ve jménu nového skvělého uhlí, koksu a cihel dáno pouhých 48 hodin, aby navždy opustili své domovy.
strhla tak celá stavení. Městečko Brunner bylo v době svého rozkvětu kolem roku 1887 domovem okolo dvou tisíc lidí, převážně britských imigrantů. Stálo tu přes 550 stavení, kde žili rodiny s průměrně čtyřmi až pěti dětmi. Součástí města byla také škola, obchod, kostel a ubytovny a v těchto časech bylo třetím největším městem na Západním pobřeží, větším než tehdejší Hokitika. Během deseti let bylo ale toto vzkvétající město srovnáno se zemí, tedy spíš propadeno do země. Novým plánem bylo totiž uhelný důl rozšířit a jeho obyvatelům bylo ve jménu nového skvělého uhlí, koksu a cihel dáno pouhých 48 hodin, aby navždy opustili své domovy.
Uhlí ale nebylo jediným místním produktem. Brunner si svůj věhlas získal také díky výrobě kvalitního koksu. Ten se vyráběl ve dvanácti speciálních horkovzdušných pecí, které obsluhovalo 8 topičů, kteří za tuto náročnou práci brali jen 10 šilinků denně. Pece byly nejprve napěchovány 5 tunami uhlí, které se pak roztopilo na 1000 stupňů., což je teplota při které začíná proces karbonizace, tedy odstranění prchavých složek z obyčejného uhlí. Koksové pece byly původně postaveny z cihel dovážených z australského Melbourne, na takovouto tepelnou zátěž ale nestačili a popraskané pece se museli neustále opravovat. Brunerští se tak rozhodli začít vyrábět vlastní cihly z odolného místního jílu, což se ukázalo jako skvělá volba a kvalitní brunnerské cihly se tak staly dalším místním produktem.
Tento uhelný důl byl bohužel také dějištěm největší průmyslové katastrofy v historii Nového Zélandu. Ve čtvrtek 26. května 1896 panoval v Brunneru klidný slunečný den a mužská část města, stejně jako každé jiné ráno, nastoupila na svou černou tvrdou šichtu. Sluneční paprsky tohoto rána byly ale poslední, které kdy spatřili. V podzemní temnotě se totiž nešťastnou náhodou vznítil důlní plyn, jehož exploze byla pro horníky smrtelná. Ten den zahynulo v brunnerském podzemí 65 mužů a chlapců, jejichž ženy a děti mohli této katastrofě jen nečinně přihlížet. Na záchranářské práce se tenkrát sjelo celé okolí, bohužel ani toto odhodlání havířských kolegů a pětidenní odkrývání zasypaného dolu, se nesešli s žádným úspěchem – všech 65 vytažených těl bylo bez známek života. K této nešťastné události tu byl vystavěn pomník, který připomíná oběti všech důlních smrtelných katastrof na Novém Zélandu.
DENNINSTON
Dalším městem duchů, které dříve bývalo uhelným „rájem“ je Denninston. Ten leží vysoko v kopcích za Westportem na Denniston Plateau a než jsme se do těchto výšin dostali, Subárkovi se pěkně zapotilo přední sklo. Skutečnost, že spousta horníků to tu každý den šlapala z pobřežního Westportu pěšky do práce (silnice tu byla vybudovaná až v roce 1902) mě opět utvrdila v představě staré generace „hard-working“ kiwáků. V blízkosti tohoto dolu brzy vyrostlo městečko Denniston (svého času 1500 obyvatel).
Tvrdý život a odloučení od civilizace tu vytvořili neuvěřitelně silné vazby, ať už mezi lidmi nebo k přírodě a tomuto místu. O tom svědčí i skutečnost, že dodnes na tomto konci světa stojí dva obývané domy, ve kterých stále žijí obyvatelé legendárního Dennistonu…
Tvrdý život a odloučení od civilizace tu vytvořili neuvěřitelně silné vazby, ať už mezi lidmi nebo k přírodě a tomuto místu. O tom svědčí i skutečnost, že dodnes na tomto konci světa stojí dva obývané domy, ve kterých stále žijí obyvatelé legendárního Dennistonu…
Z tohoto dolu se během svého provozu od října 1879 do srpna 1967 vytěžilo celých 12 milionů tun vysoce kvalitního uhlí, což ho pasovala na jeden z nejproduktivnějších zélandských dolů své doby. Kromě kvalitního uhlí, tento důl ale proslavilo i jedno legendární dílo strojírenského inženýrství – Denniston Incline (incline = svah), místními označovaná jako osmý div světa (tak tu ale označují více míst, jak jsme zjistili J). Po této železnici každou hodinu projelo 14 vagonů naložených 12 tunami uhlí. Což by ještě sama o sobě nebyla taková pecka, tou je teprve sklon této dráhy, která za svou délku 1,7 km musela překonat převýšení 510 metrů, takže to bylo opravdu hodně z kopce. A tak tu tyto naložené uhelné vláčky nabírali rychlost až 80 km za hodinu. Tato rychlost a váha naložených vozíků díky dokonalému propojenému lanovému systému současně vytahovala prázdné vozíky ze spod kopce zpátky nahoru, a tak pořád dokola.
Jízda v těchto vagonech byla opravdu životu nebezpečná, ale když se po osmihodinové šichtě rubaní v dolu máte rozhodnout, jestli jít 2 hodinovou cestu z kopce lesním terénem nebo se pár minut svézt – volba byla většinou jasná a vyčerpání vítězilo nad pudem sebezáchovy. Tato volba si vyžádala spoustu lidských životů, protože jak řekl jeden místní horník: „Jediná doba, kdy nebyla železnice nebezpečná, bylo, když nefungovala.“. Jízda na vozících, ale nebylo jediné nebezpečí, které dennistonští horníci každý den podstupovali. Například clippeři, tedy pracovníci mající na starost připevňování vagonů k tažném lanu. To museli vždy třikrát omotat nebo zase odmotat řetězem, tažné lano se ale neustále pohybovalo, a tak u této práce museli běhat. V zimě ale manipulace s ledovými řetězy způsobovala těmto mladíkům (tuto práci dělali mladí hbití kluci od 14 let) vážné omrzliny prstů, a tak si každou hodinu chodili promrzlé ruce namáčet do horké připravené vody. Ani to ale bohužel často nepomohlo a spoustu těchto chlapců stála tahle práce prsty. Kromě clipperů tento uhelný železniční zázrak zaměstnával spoustu dalších speciálních pozic, jako brzdič, tahač lan, průzkumník vagónů a další.
Stejně tak vládla složitá hierarchie a dělba práce v samotných dolech, například v Banbury mine, který byl prvním otevřeným dolem v Dennistonu a dráha pro vagony k Incline byla zpevněna kamenným mostem. Ten dnes, zarostlý od exotických rostlin vypadá jako pozůstatek nějaké aztéckého chrámu. Opravdoví uhelní fanoušci tu mohou podniknout zážitkovou tour Denniston experience, kdy se jim otevřou dveře do starého dolu a mají možnost na vlastní kůži pocítit tvrdou temnou dřinu tehdejších horníků. Na mě toto místo hodně silně zapůsobilo i bez této atrakce a silně prohloubilo můj respekt k tvrdě fyzicky pracujícím lidem (kteří tuto práci dělali na kontrakt – za jeden dvanáctitunový naložený vozík pár drobných). Také to tu podnítilo můj zájem o to, jak se tu tehdy muselo lidem opravdu žít a jak by vypadal takový příběh ženy některého z těchto havířů. Denniston zanechal v srdcích jeho obyvatel silnou stopu a naštěstí pro mě, jeden z nich dokonce o jeho životě v této izolaci napsal knihu The Denniston Rose, tak snad se k ní brzy dostanu…
COALBROOKDALE
Pár kilometrů dál na dennistonských kopcích jsme se vydali prozkoumat ještě jednu uhelnou pracovní osadu – Coalbrookdale, pojmenovaný podle uhelného dolu v Anglii (což je na NZ oblíbené a pro nás cestovatele, hledající na internetu nějaké informace, velice matoucí). Zvláštním zážitkem byla už jen cesta k tomuto místu, několikrát jsme se totiž na úzké rozbité šotolině míjeli s náklaďáky plnými uhlí – uhelný průmysl je na Denniston Platou totiž stále obživou mnoha místních obyvatel. Jeden náklaďák dokonce zastavil a řidič se nás nechápavě ptal, kam jedeme, že tady teď budou jezdit s uhlím a cesta je fakt úzká. Už začátek trasy, který nás měl vést po stopách této uhelné osady a dolů, sliboval nevšední zážitky a bylo nám jasné, že na toto místo se už tolik turistů nepodívá. Pokud Denniston působil izolovaně, Coalbrookdale byl izolovaný extrémně. Začátek cesty byl označen vagonem (mnohem menším než na Incline) naloženým uhlím a celý track jsme potom šli v dráze této staré uhelné železnice.
Oproti vykáceným planinám Dennistonu tady byla hustá džungle, ze které občas vykoukl kus rozbitého krbu s popisem, kdo v tomto domě kdysi žil. Coalbrookdale byl totiž místem, kde bydleli většinou svobodní muži, kteří se vzdali „civilizovaného“ (ty uvozovky by tady měli být alespoň trojitý) života v Dennistonu a odešli sem do samoty, aby měli do práce co nejkratší cestu, a tak si své domky (někdy jen přístřešky z manuky a jiných dřevin) stavěli hned u vchodů do místních dolů. Tato jejich volba naprosto samotářského života jen ilustruje neuvěřitelně tvrdou dřinu, kterou tito muži museli každý den v podzemí podstupovat. Během této procházky jsme míjeli spoustu zajímavých pozůstatků připomínající tehdejší osadu, zbytky stavení, tunely, vchody do dolů. Největší „zajímavostí“ byla ale naprosto odzbrojující přírodní scenérie do které bylo tohle vše zasazeno. Těžko byste vymysleli dobrodružnější místo, a když jsme došli až k staré zděné budově uprostřed těchto pralesů skrývající obrovský větrák, měla jsem v sobě malou dušičku a byla připravená, že tam uvnitř, tady na konci světa, můžeme objevit opravdu cokoliv.
důl MILLERTON
Hodně zvláštní zajížďkou byla naše výprava k dolu Millerton. Po dlouhé a opět sakra strmé (tedy extra žravobenzínové) cestě do kopců, kde se jen tak mimochodem odklízel ze silnice opět nějaký slip (sjezd půdy) a projížďkou místním Grand Canonem (opravdu je to oficiální název), který bych popsala jako prokopaný tunel bez stropu, kde neustále padají šutry (takže to zda projedete s nebo bez rozbitého předního skle je tak 50 na 50), jsme dojeli do hodně zvláštní vesnice. Projížděli jsme například okolo domu s maskáčovou fasádou, ostatní domy vypadali jak vystřižené z nějakého amerického hororu, hodně zvláštní atmosféra, nikde nikdo, jen občas zaštěkal pes. Pak jsme našli infocentrum k našemu cíli – starý rozpadlý domek s místností plnou starého harampádí, kde chodil očividně nějaký místní horník zapíjet žal, a tak různě mezi tím vším poházené kusy zažloutlého papíru se starými fotkami z Millertonu, plus informace, že tam cesta vede ještě pěkných pár kilometrů do ještě většího kopce. Nemusíme vidět za každou cenu všechno (i když je to škoda), a tak jsme z tohoto divného místa raději hodně rychle odjeli.
CHARMING CREEK
Poslední výpravou po stopách novozélandského černého zlata yla Charming creek walkway, která patří k populárním trackům na Západním pobřeží. Provedla nás opět uhelnou historií tohoto místa, kde se uhelné vagony přepravovali pomocí parní lokomotivy, nazvané Coffe Pot. Na stezce si můžete prohlédnout nejrůznější průmyslové stroje a jejich součásti, které se k těžbě a přepravě uhlí používali. Samotná buš nás po džungli v Coalbrookdale až tolik nenadchla (jsme ale rozmlsaní), druhá část trasy byla už ale mnohem zajímavější. Prolezli jsme dvěma dlouhými temnými tunely (jeden se z neznámého důvodu nazývá Irishmen´s tunnel – že by byl kopán pod vlivem irské whisky?), procházeli pod skálami s výstrahami na padající kamení, kochali se nádhernou řekou a obklopujícím kaňonem Ngakawau. Opravdové zlaté hřeby pak byli železniční houpací! tunel a úchvatný vodopád Mangatini Falls.
Po cestě dál na Karameu a začátek Heaphy tracku (hlavní dějiště příštího článku) jsme ještě zastavili u největšího stále fungujícího dolu ve Stocktonu, kde jsem užasle sledovala lanovku s plechovými kýbly, které jsem předtím považovala jen za staré rekvizity připomínající staré zlaté (spíše teda černé) časy – ty ale nejenže byly plné uhlí, ale hýbali se a lanový systém je vozil do brovské budovy, kde se tento tmavý poklad dále zpracovával. Místní muži tam nahoře v horách tu tak pokračují v odkazech svých otců a jejich dědů a pradědů, kteří byli kdysi dennistonskými horníky. Pravdou je, že ať už se uhlí těží ve špinavé šedé Ostravě nebo v krásné zelené exotické džungli, těmto tvrdým a obdivuhodným chlapům trávící dny rubáním uhlí to jejich dřinu nijak neulehčí…
Tak už chápu, proč je to tak čtivé, když jsi vystudovaní žurnalistka 🙂 Ten nový vzhled byl záměr, nebo změny na blogspotu? Chvíli asi bude trvat, než si na to zvyknu, ale vypadá to docela dobře.
Vystudovaná žurnalistka, to jako fakt? Ten češtin jí dává pěkně zabrat. Fotky super, ale pořád ty stejné chyby mě neuvěřitelně rozptylovaly.