Kjóto bylo až do roku 1896 hlavním městem Japonska a tak je tu toho k vidění tolik, že bysme se tu stejně jako v Tokiu bez problémů zabavili klidně dva týdny (vzhledem k historické přesile pravděpodobně i déle). Jen buddhistických a šintoistických chrámů je tu neuvěřitelných 2000! Nám ale do odletu zbývají už jen tři dny (včetně zpáteční cesty do Tokia), takže musíme vybrat jen to nejlepší. Po 12 dnech cesty a objíždění ostrova Honšú křížem krážem jsme už pěkně vyšťavení, což nemá na naši návštěvu Kjóta moc pozitivní vliv. Pokud bychom sem jeli na začátku naší cesty, tak bychom tu skákali nadšením a vychutnávali si i nejmenší detaily a zajímavosti tohoto krásného města. Díky únavě a předávkování zážitky uplynulých dnů se ale po městě spíše ploužíme a energii šetříme jen na ty největší perličky.
Proč nespáváme na hostelích
Najít pěkné a cenově dostupné ubytování je v Kjótu nadlidský úkon. I když se mu dříve říkalo město klidu a míru, dnes je tomu jinak a vládne tu opravdové turistické šílenství. Oproti ostatním městům, tady už bylo vše měsíc dopředu zabookované, a najít tu nějaký soukromý pokojík bylo mimo naše finanční možnosti. Chtě-nechtě tedy poslední dvě japonské noci trávíme v dorm room na hostelu 20 min od hlavního vlakového nádraží (pokud nepočítám dalších 20 minut strávených hledáním východu z této obří desetipatrové budovy). Hostel se jmenuje Kyoto Hostel Ryokan a za dvě lůžka na dvě noci v pokoji pro osm lidí platíme 15 200 jenů. Tak jak nám ve většině věcí baťůžkářký způsob cestování vyhovuje, spaní na velkých pokojích v hostelech fakt nemusíme a nyní se to opět potvrzuje. Žádné soukromí, žádný osobní prostor na vybalení krosny či uložení osobních věcí, obavy z krádeže a v noci neustálé buzení ostatními spolubydlícími, kteří si v pokoji rožínají, nahlas povídají a šustí igelitovými pytlíky, bez jakéhokoliv ohledu na ostatní.
To by ale ještě nebylo to nejhorší. Na patrové posteli pode mnou spí nějaký Asiat, který celý druhý den prospí a potom (jaké překvapení) je vzhůru celou noc – během té si hraje s mobilem, kterým svítí po celém pokoji, ale hlavně, hlavně naprosto brutálně chrchle! Vy všichni, kdo jste někdy na chvíli bydleli s Asiaty, víte, čeho všeho jsou, co se týče chrchlání, schopní. Celou noc tedy poslouchám, jak si ten debil pode mnou vášnivě vytahuje sopel až z paty, konečků prstů a nejspíš i z vlasů a nehtů. Tím, že spíme na jedné posteli, tak při každém zachrchlání celá její konstukce intenzivně zavibruje. Chrchlání se opakuje pravidelně v intervalu každých 5-8 minut a já tak opravdu nemám nejmenší šanci spát. Po asi půl hodině se ho snažím slušně poprosit, jestli by toho mohl nechat, že mě to budí. Jako odpověď mě čeká naprostá ignorace a další vehementné sopelné zachrchlání. Postupně tedy zvyšuji hlas a ubírám zdvořilosti. Po asi hodině neúspěšných pokusů o domluvu už na něj sprostě zařvu, že je kokot, a ať toho okamžitě nechá. Odpověď? Chrrrrrrchhclellllehleehhhchhrhrhrrrr! Nadám mu ještě asi třikrát a pak to vzdávám a zbytek noci trávím střídavým usínáním, buzením a čumením do stropu za zvuků této děsivé sopelné symfonie. Po sedmi bezesných hodinách jsem v 8 ráno, kdy nám zvoní budík, tak vyřízená, že nedokážu vstát a nechávám si tak ujít jedno z nejkrásnějších míst Kjóta – oranžový chrám Fušimi Inari, kam se tak Tom vydává sám. Když se v 11 vzbudím, postel pode mnou je už prázdná. To má chlapec jediný štěstí. Ještě teď, skoro po roce, cítím neuvěřitelný vztek a mám si chuť toho nechutnýho ignoranta najít a dát mu do držky. Jedna z nejhorších cestovatelských nocí ever…
Nechme ale soply soplama a pojďme se podívat na naše nejlepší zážitky z Kjóta.
Bambusový les Arašijama
První zastávkou v našem kjótském to do listu je bambusový les Arašijama (angl. Arashiyama) v Saganu. Tenhle nádherný bambusový háj pro nás byl jedním ze symbolů Japonska a místem, na které jsme se šíleně moc těšili. Na hlavním vlakovém nádraží nastupujeme na linku JR Sagano line a za 15minutovou jízdu platíme 240 jenů. Ze zastávky Saga-Arashiyama je to k bambusovému lesu ještě asi 10 minut cesty, během kterých nasáváme první doušky kjótské atmosféry. Ta v sobě zahrnuje zvláštní mix relaxační uvolněnosti a turistického hemžení. Všude okolo nás jsou skupinky, partičky a zamilované páry vystylovaných Japonců vydávajících se sem na lov. Na lov nejlepší fotky ze Sagana. Hlavní lovecký revír potom začíná na začátku bambusového háje, kde všichni vytasí své zbraně a tři, dva, jedna… Střílejí jednu fotku za druhou. To, že každou vteřinu lezeme někomu do záběru a budeme tak asi na milionutřistaticícdvěstěosmdesáti fotkách ještě zvládáme, co nám ale drásá nervy a cestovateská srdce tolik let snící o tomto místě, jsou davy lidí proudící uličkou, kterou díky nim téměř nemůžeme projít. To je taková škoda! Bijeme se do hlavy, že jsme ráno nevstali v šest ráno a neužili si toto parádní místo po východu slunce bez lidí… Kdo mohl tušit, že to bude takhle zlý. No nic, jsme tu jen jednou, tak si to pojďme užít na maximum.
Bambusový les Arašijama protíná 500 metrů dlouhá ulička spojující zenbuddhstický chrám Tenrjúdži a šintoistickou svatyni Nonomija. Bambus má v japonské kultuře významnou roli. Japonci jej od pradávna využívají na topení, stavbu obydlí, řemeslnou výrobu i v kuchyni (třeba jako podložku na rolování sushi). I když se to nezdá, bambusový strom je velice silný, jeho struktura je neskutečně pevná a stabilnější než ostatní stromy. V případě zemětřesení se tak radí hledat úkryt právě v bambusovém lese, který je mnohem bezpečnější než města plná budov či běžné lesy. V tradiční kultuře bambus symbolizuje čistotu a nevinnost a během festivalů či při stavění chrámů se používá k odhánění ďábla. I když je bambus pro Japonsko tak důležitý, vidět ho růst do takovéto výšky a v takovémto rozměru je celkem unikát. Můžete vidět tisíc fotek, ale bezprostřední blízkost, barva, vůně a hlavně šumivý zvuk lesa vás ohromí. Bambusový šelest svým klidem a harmonií přehlučí i řev pobíhajících selfíčkářů, kteří mu jsou očividně úplně ukradení. Pokud se zastavíte, zavřete oči a zůstanete nehybně stát, les vás k sobě pustí ještě blíž a ucítíte zvláštní niterné propojení a soulad s jeho mocnými dutými kmeny. Selfíčka z toho neulovíte, ale odnesete si mnohem krásnější trofej.
Gion – čvrť záhadných gejš
Gion, nejslavnější gejšská čvrť, pro mě byla jedním ze zlatých bodů programu. Těšila jsem se na tradiční dřevěné domky, čajovny zvané chaya, ve kterých tyto luxusních společnice žijí i na všechno spjaté s kulturou tajemných gejš. Kouzlo gejšských čtvrtí jsme si zamilovali už při naší návštěvě Kanazawy, které se ale k našemu překvapení kjótský Gion ani zdaleka nevyrovnal. Samozřejmě to tu je krásný a má to úžasnou atmosféru, tradiční domy jsou tu ale většinou pomíchané s moderními stavbami, a narozdíl od Kanazawy se tu nemůžete podívat do žádného interiéru. Opravdové gejši, v Kjótu zvané spíše geiko, tu samozřejmě nepotkáte. Ty jsou skryté uvnitř domů, kde se učí svému vzácnému umění a ven vycházejí jen velmi zřídka, zpravidla po setmění, kdy už nikde není ani noha. Za to určitě potkáte spoustu japonských studentek a turistek, převlečení za gejšu či maiko (učednice na gejšu). Ty se narozdíl od pravé gejši nechají moc rády vyfotit. Pokud máte v Kjótu více času, určitě se vydejte i do dalších gejšských čtvrtí Pontocho, Kamishichiken, Miyagawacho nebo Shimabara, které budou mít, věřím, příjemnější a tajemnější atmosféru než hlavní ulice Hanami-koji.
Uličkou, která nás ale naprosto učarovala je Shirakawa Dori, která nabízí malebnou procházku okolo tzv. bílé řeky. Před druhou světovou válkou tu čajovny stály přímo nad řekou, která tak proudila gejšám a jejich hostům doslova pod polštáři. Nejznámější byla čajovna Daitoma, provozovaná Takou Isodou, která byla známá pro její přátelské vztahy se slavnými japonskými básníky a malíři, kteří byli jejími častými hosty. Nad vodním kanálem se dnes klenou smuteční vrby a kvetoucí sakury, kterých jsme se tedy nakonec přece jen dočkali :-).
Liščí svatyně Fušimi Inari Taiša
Svatyně Fušimi Inari je nejdůležitější svatyní zasvěcenou božstvu Inari. Spadá pod ni dalších asi 12 tisíc svatyní, které jsou věnované tomuto božstvu plodnosti, rýže, saké, čaje, blahobytu a podnikání. Nejjednoduším způsobem, jak se sem dostat, je na hlavním nádraží v Kjótu nasednout na linku Nara Line a vystoupit na druhé zastávce, JR Inari Station (5 min, 140 jenů jedna cesta). Fušimi Inari je známá především pro svých 10 tisíc oranžových tori bran, které tvoří tunel nad turistickou trasou vedoucí až na vrchol 233 metrů vysoké hory Inari. Každá z těchto bran je darem od nějaké firmy či organizace, která tímto způsobem děkuje božstvu Inari za své úspěchy a prosperitu a zároveň si také chce pojistit dobré vyhlídky do budoucna. Celá túra trvá 3-4 hodiny, na konci kterých se vám z vrcholu kopce naskytne krásný výhled na celé Kjóto. Okolo stezky jsou rozeseté menší svatyně a obchůdky se suvenýry a občerstvením.
Celou cestu stráží sochy lišek s červenými bryndáky yodarekake. Ty v Japonsku představují mytologickou postavu kicune, která je inteligentním tvorem s magickými schopnostmi. Mezi ty patří především transformace do lidský podoby, ve které dokáží ošálit lidi. Tyto lišky jsou také považovány za posly či přímo vtělení božstva Inari, typicky se zobrazují v páru, kde představují muže a ženu. Většinou drží v tlamě nebo pod přední tlapou nějaký symbolický předmět, kterým je nejčastěji klíč, šperk, svazek rýže nebo papírový svitek.
Zenová zahrada v chrámu Rjóandži
Chrám mírumilovného draka, Rjóandži (angl. Ryoanji), stojí na úpatí hory Kinugasa v severním Kjótu. My vystoupily na vlakové zastávce Hanazone (140 jenů), odkud je to ještě půl hodinky cesty krásnou čtvrtí plnou menších chrámů, zahrad, zátiší a rjókanů. Další možností je využít linku Keifuku Kitano Line nebo sem dojet přímo autobusem z hlavního nádraží v Kjótu (30minová cesta vyjde na 230 jenů a je zahrnutá v JR passu). Rjóandži byl původně postaven jako aristokratická vila v období Heian, později byl ale přeměněn na zenový chrám školy Mjóšindži patřící pod buddhistickou sektu rinzai. Chrám je zasazen do nádherné krajiny a je obklopen obrovskou zahradou, které dominuje malebné jezero Kjójoči, kde dříve žily mandarinské kachničky. V interiéru hlavní budovy Hojo se potom ukrývá několik síní s posuvnými dveřmi fusuma zdobenými úžasnými černobílými malbami draků a divoké japonské přírody. Za vstupné do chrámu platíme 500 jenů.
Největší věhlas chrám získal díky unikátní kamenné karesansui zahradě, která je asi nejslavnější zenovou zahradou v Japonsku. Její jednoduchá dokonalost okouzlila i Steva Jobse, který se sem opakovaně vracel meditovat. Harmonie jejich prvků se stala zásadní inspirací pro filosofii a design společnosti Apple, která z principů zenového buddhismu výrazně čerpá. Zahrada pokrývá rozlohu 250 metrů čtverečních, pečlivě uhrabaný bílý štěrk je doplněn patnácti velkými kameny, které nejdou z žádného místa vidět všechny naráz. Zahradu vytvořil na sklonku 15. století umělec Sóamin a navzdory její popularitě dnes nikdo přesně neví, co mají pečlivě rozmístěně kameny znázorňovat. Nejrozšířenější verze tu vidí variaci starověké čínské pohádky o tygřici přecházející řeku s třemi mláďaty, zatímco jiní věří, že její design vystihuje abstraktní koncept nekonečna. Významným prvkem zahrady je i její obklopující zeď, která přežila několik ničivých katastrof včetně požáru v roce 1797. Zeď je postavena ze směsi hlíny a řepkového oleje, která tvoří její japonský název Abura-dobei. Tady si opravdu dáváme načas, sedáme na zápraží chrámové haly před kterou se zahrada rozprostírá a několik desítek minut sledujeme perfektní soulad jednotlivých linií a nasáváme zenový klid. Óm!
Muzeum mangy a cosplay výstava
Povinnou zastávkou pro všechny milovníky japonského komiksu je mezinárodní muzeum mangy. K tomu docházíme asi po 20 minutách chůze z vlakové stanice Nijo. Nejsme úplně skalní fanoušci mangy, takže nás mastné vstupné 800 jenů trochu zarazí, hecneme to ale, uložíme batohy, se kterými je po muzeu zakázáno chodit, do skříněk a vstupujeme do mangového světa. Jsou tu komiksy z celého světa, kompletní kolekce nejslavnějších příběhů japonsky puntičkářsky seřazené do polic podle data vydání i autorů, expozice největších sběratelských lahůdek i velká informativní výstava o tomto japonském fenoménu. Na té se dozvídáme o její historii a vývoji, o tom, kdo ji čte (rozhodně to nejsou spíš děti), jak se manga píše a kreslí, jaké jsou její charakteristické rysy a principy i o tom, jak výnosný je to byznys a jaká jsou úskalí manga průmyslu. V muzeum mangy je zakázáno fotit, takže přidávám jen pár ilustračních obrázků pro představu.
Při procházení muzea si rozhodně víc připadáme jako v knihovně. Všude okolo postávají a posedávají zabraní čtenáři, užívající si svůj oblíbený komiks z dětství či vzácný sběratelský kousek, který se jim nedaří sehnat. Ve vrchním patře muzea jsou pak další výstavy (ty se stále mění), jedna o modelářství a druhá o s mangou úzce spjatém fenoménu cosplay. Výstava se jmenuje Non Art Cosplay Photography a zachycuje sexy cosplay hráčky ve svých rolích. Cosplay neboli kostýmový hra čerpá inspiraci především z anime, mangy a videových či počítačových her. Kromě napodobování účesu, líčení a obvyklého oblečení postavy, k němu patří i kopírování chování, zvyků a používání jejích oblíbených slov či hlášek. Cosplay hráčky jsou stejně jako napodobované postavy většinou pořádně sexy ženský a tak mohou cosplay fotky někdy připomínat spíše stránky erotického časopisu.
 |
| Foto: Sharenator |
