Pashupatinath – místo, které se nebojí smrti

Nejsilnějším zážitkem jsou ale samozřejmě samotné kremace, které se konají na vyvýšených místech, zvaných gháty, podél řeky. Kremace tu probíhají nepřetržitě 24 hodin denně, protože stejně jako narození, ani smrt si nevybírá v kolik hodin přijde a tělo mrtvého je potřeba podle hinduistické tradice spálit a celým rituálem provést co nejdříve.  Vzduch je tu plný štiplavého šedého kouře, který všichni návštěvníci (včetně nás) dýchají. Je to hodně zvláštní pocit, když si uvědomíte, že vám do plic a skrz ně do krevního oběhu pronikají atomové částice spalujících se nebožtíků. Hygienicky je to samozřejmě v pohodě, protože oheň spálí všechny nemoci, ale psychicky je to síla.

Mísí se v nás taková zvláštní směs fascinace, znechucení a zvědavosti a nedokážeme říct, který z těchto pocitů převládá. Pro nás, kteří jsme ze Evropy zvyklí na naprosté tabuizování smrti je opravdu šokující se dostat takhle blízko k desítkám mrtvých a sledovat tak surové a otevřené pohřební rituály.

Až to působí téměř nepatřičně, jakoby hinduisté neměli k smrti a svým předkům žádný respekt. Ale když se nad tím zamyslíme, není náš ustrašený přístup ke smrti trochu pozérský a tenhle naopak mnohem více přijímací a tím i respektující? To už asi každý cítí jinak…

Jak tedy takový hinduistický pohřební rituál v Nepálu probíhá? První fáze se moc neliší od pohřebního postupu, na jaký jsme zvyklí od nás – tělo je převezeno do pohřebního ústavu, kde pozůstalí obdrží od doktora úmrtní list, na základě kterého může začít očista těla. Nebožtíkovo tělo je pečlivě omyto, nabalzámováno a převlečeno do čistých šatů a zabaleno ho do bílého či oranžového plátna (nebo do dalších barev ohně). Rodina poté zahájí sérii modliteb a prokáží mrtvému poslední poctu tím, že několikrát obejdou jeho tělo. Hlavním truchlícím je tradičně nejstarší syn, který poté pomáhá nosítka s nebožtíkem donést na žároviště.

Tady následuje vyjednávání o ceně a koupi dřeva, kterého na jednu kremaci padne zhruba 200 až 300 kg. Hodně záleží na tom, jak je rodina bohatá – kolik a jak kvalitního dřeva si může dovolit. Poté, co je nebožtík umístěn do hranice, jeho nejstarší syn ji pětkrát obejde a zapálí. Mužům se hranice zapaluje u hlavy, ženám od chodidel.

Narozdíl od indické kremace, kde se nadále o spalování starají členové nejnižší kasty (tzv. nedotknutelní), je to naopak v Nepálu výsada kasty nejvyšší – speciálních knězů. Plameny osvobodí duši, o které někteří věří, že poté odchází do nebe – proto nad některými ghátami není střecha chránící hranici před deštěm. Tělo poté ztrácí svou hodnotu a tak je s ním také zacházeno, nepoddajná ruka či noha trčící z hranice je knězem zlomena do kýženého úhlu, ve kterém se už nebude bránit plamenům. Rodina mezitím sedí kousek od hranice a celou kremaci mlčky sleduje.  Po dohoření je zbytek scvrklého těla zabalen do bílého fášku a společně s popelem vhozen do řeky. Ta je ale mimo monzuny naprosto stojatá a voda prakticky nikam neodtíká, takže je v době naší návštěvy doslova plná mrtvých těl. Pod ghátami také pobíhají děti a snaží se v popelu najít cennosti a zlaté zuby nebo sbírají velké kusy neohořelých dřev pro pohřeb vlastní rodiny.

Možná si kladete otázku, proč je pro hinduisty tak důležité být spálení zrovna u řeky. Vše vychází z principu reinkarnace, který je základem hinduistického náboženství. Každý člověk v sobě nosí svou nesmrtelnou duši, které se říká átman. Ten se po smrti převtělí do dalšího nově narozené bytosti, jejíž podoba závisí na jeho činech z minulého života, tomu se říká karma. Takto se átman převtěluje stále dokola, dokud nedojde k osvobození, známému jako mokšá nebo nirvána.

Je tu ale jeden způsob, jak tento zdlouhavý koloběh opakujících se zrození obejít a trochu zkrátit – spálením u posvátné řeky, které vymaže životní hříchy a pročistí karmu.

Místní řeka Bágmatí posvátnou rozhodně je, vznikla totiž ze Šivova smíchu a vtéká přímo do indické Gangy. Úplně nejideálnějším řešením je se sem dostat ještě před smrtí a přesně ve chvíli, kdy duše opustí tělo mít nohy namočené do vody, aby po ní duše mohla přejít přímo do posvátných vod. Proto sem přicházejí lidé z celého Nepálu zemřít a v místní „nemocnici“, přesněji nazvané spíše smrtnici, čekají na svoji smrt – může to být pár hodin, ale i měsíc.

Dobrovolně se vzdali veškerého svého majetku, rodiny, přátel a všeho, co celý život budovali. Nestříhají si vlasy, neholí se a bydlí v jeskyních a rozbořených přístřešcích na jižní straně areálu.

K dosažení osvícení mókša (které by se dalo zjednodušeně definovat jako stav, při kterém bude duše vysvobozena z nekonečného koloběhu znovuzrození a navěky splyne s vesmírem) pak svaté muže vede mnoho cest. Někteří žijí o samotě v horách, jiní chodí po desetiletí dokola s jednou rukou zvednutou, dokud prsty neztuhnou v mrtvý pahýl, praktikují jógu, zahrabávají se do země nebo kouří ručně vyráběný hašiš a následně hledají boha v kouři. Existují i např. tzv. nága-sádhuové, kteří chodí nazí nebo sádhuové v rámci sekty Aghora, kteří rituálně jedí lidské maso (aspoň se to říká).