Mijadžima - ostrov šintoistických bohů

0 5

15. 9. 2016

Podle staré šintoistické legendy měl bůh moří a bouří Susano-o-no Mikoto tři dcery. Této trojici mořských bohyň byl zasvěcen chrám Icukušima na ostrově Mijadžima. Tento nádherný ostrov, na kterém japonské bohyně stále žijí, je posvátnou půdou, na kterou bylo dříve zákazáno vstoupit, a tak tu byl vybudován unikátní oranžový chrám vznášející se na mořské hladině. Ten stojí asi jen hodinu cesty od Hirošimy, a tak by byl cestovatelský hřích se sem nepodívat. A to bychom si vážně neodpustili.

Na ostrov Mijadžima se vydáváme hned ráno poté, co jsme předešlý den strávili prohlídkou mírového památníku v Hirošimě. Doprava sem se může zdát na první pohled trochu složitá, se správnými informacemi se to dá ale zvládnout úplně v pohodě. Na hlavním vlakovém nádraží v Hirošimě nasednete na linku JR (JR Sanyo line), která vás za 25 minut dopraví na zastávku Miyajima-guchi. Tady vysednete z vlaku a po projití východem se vydáte rovnou za nosem směrem na trajekt (cedule „ferry“ s šipkami jsou umístěny podél celé cesty, takže se rozhodně neztratíte, i kdyby bylo kam). Za tři minutky dojdete do malého přístavu, odkud každou čtvrt hodinu vyplouvá malý trajekt, který po 10 minutách plavby zakotví ve vašem cíli – na ostrově Mijadžima. Pokud máte JR pas, tento trajekt máte zadarmo, jinak stojí 180 jenů. Jen si dejte pozor, protože tu operují dvě společnosti – Aqua Net a JR (s JR pasem musíte logicky využít služby té druhé).

trajekt na ostrov Mijadžima

rybářská loďka vznášející se na vlnách Vnitřního moře

zelené kopečky ostrova Mijadžima

oranžová brána Otorii nás vítá už z trajektu

Přivítání na ostrově je celkem překvapivé. Hlavními členy uvítacího výboru jsou totiž srnky, které naprosto ztratily ostych před turisty a i když se po ostrově pohybují naprosto volně, k divokosti mají hodně daleko. Žije jich tu okolo dvou tisíc, takže je potkáváme na každém kroku – vykračující si po chodníku, znuděně válející se u laviček, zasněně hledící na moře a samozřejmě zkušeně pózující fotícím turistům. Jedna srnka si dokonce přichází k Tomovi pro pohlazení, které se ale ukazuje jen záminkou proto, aby mu z kapsy vytáhla vyčuhující mapku, kterou následně s velkou chutí a labužnickým výrazem rozžvýká. Papír je totiž pro místní srnky největší delikatesou, takže si dávejte pořádného majzla, dokonce jsme četli, že jejich oblíbeným dezertem jsou pasy!

typické mijadžimské zátiší s mořem a srnkou

Tom si hladí malého paroháče těsně před tím, než mu sežere mapu vyčuhující z kapsy

srnčí spión

srnky už umí tursitům profesionálně pózovat

Ostrov Mijadžima je pro nás hotovým rájem na zemi. Po několika dnech zatažené oblohy, deště, sněhu i ledu si plnými doušky užíváme mořský vzdoušek, azurové nebe, písečné pobřeží a sluneční paprsky. Připadáme si tu trochu jako na dovolené u moře, až nás mrzí, že tu jsme jen jeden den. Má to tu ale přece jen trochu jinou atmosféru než klasická dovča v Chorvatsku. K té rozhodně nesedí typické japonské lampiony z bílého vápence, piniové bonsaje ani budhistické a šintoistické chrámy. Mijadžima má naprosto jedinečnou atmosféru, která v sobě spojuje tradiční japonské prvky s dovolenkovým mořským prostředím.

skupina turistů plavící se na tradiční japonské lodi

ostrov Mijadžima má naprosto jedinečnou atmosféru

výhled na svatyni Icukušimu z písečného břehu

Uličky malého městečka je lemovány nejrůznějšími obchůdky, kde kromě obdivování suvenýrů ochutnáváme i místní dobroty. Nejznámějšími jsou koláčky momidži mandžú ve tvaru javorového listu, které jsou plněné všelijakými příchutěmi včetně džemu z fazolí mazukia a vaječného krému. Další oblíbenou pochoutkou jsou ústřice asari, které místní důchodci po odlivu sbírají přímo na pobřeží ostrova. Ochutnat je tu můžete ve spoustě variant – smažené, grilované, na špízu nebo třeba i v ústřicovém vývaru.

tak na co máte chuť?

tradiční koláčky momidži manžú

ústřice na grilu

nebo ústřicové špízy?

Hlavní atrakcí celého ostrova a jeho hlavním symbolem je obří plovoucí brána Otorii, která je nejslavnější ze všech japonských bran. Pohled na tu dřevěnou krásku vznášející se na hladině Vnitřního moře byl dokonce prohlášen jedním ze tří nejhezčích výhledů v celém Japonsku, tzv. Nihon Sankei. Brána je vysoká šestnáct metrů a nemá žádné podzemní základy. Stojí na vymakané konstrukci šesti mohutných pilířů z otesaných kmenů kafrových stromů, které zajišťují její stabilitu. Jakmile nastane odliv, odkryje písečná cesta, kterou můžete dojít pěšky až pod bránu.

obří plovoucí brána Otorii

pro tuhle fotku si jezdí na Mijadžimu stovky turistů denně

brána Otorii byla dříve jediným možným vchodem do svatyně

Za 300 jenů si kupujeme vstupenku do slavné svatyně Icukušima (Itsukushima), která stojí na písečném břehu ostrova na dřevěných pilířích, které během přílivu omývají mořské vlny, ve kterých se zrcadlí rudé dřevo této unikátní stavby. Rudá barva chrání budovu před ďáblem. Hlavní branou do tohoto chrámu je právě brána Otorii, která byla jediným možným vstupem v době, kdy bylo zakázáno vkročit na posvátnou půdu ostrova a všichni návštěvníci sem museli připlout lodí právě skrze tuto bránu. Svatyně byla díky své unikátnosti zapsána mezi památky světového dědictví Unesco. Úplně původně byla svatyně založená už v 6. století v době vlády císařovny Suiko, současná podoba ale pochází z roku 1168, kdy ji přestavěl a rozšířil císařský kancléř a vojevůdce Taira Kijomori. Právě tento chrám je zasvěcen třem mořským bohyním, o kterých jsme psali v úvodu. Na jeho dřevěném pódiu probíhají vystoupení dvaceti tradičních bugaku tanců, které tanečníci předváději v oranžových hedvábných róbách za zvuků klasické hudby gagaku, hoboje hičiriki, flétny a bronzových gongů šóko.

svatyně Icukušima se během přílivu vznáší na mořské hladině

rudá barva chrání svatyni před ďáblem

hlavní svatyně Marodo

takto nádherný výhled zažijete jen na Mijadžimě

chrám Icukušima v pozadí s pětistupňovou pagodou

jeden z mnoha modlitebních rituálů

vysoký most Soribaši

Druhým nejvzácnějším chrámem na ostrově je Daišoin (Daisho-in), jeden z nejvýznamnějších klášterů budhistické sekty Šingon, založený ve 12. století v období Heian. Nás tento starodávný dřevěné chrám dostal ještě víc než plovoucí svatyně Icukušima a jeho tajemnému ponurému kouzlu jsme naprosto podlehli. Boční cesta do chrámu je lemovaná pětisty rakan soškami, představujícími žáky mistra Shaka-nyorai, z nichž každý má zcela unikátní výraz v obličeji. Na prudkých schodech potom čerpáme energii z modlitebnách mlýnků Mani, jejichž otáčení má stejnou žehnající sílu jako přečtení jednoho dílu sútry srdce Hannya-shinkon. Modlitby k sedmi soškám Jizo Bosatsu pomáhají vykoupit duše zesnulých novorozenců a dětí a barevná písková mandala, vytvořená tibetskými mnichy, je symbolem smilování.

výhled na jeden z chrámů kláštera Daišoin

dřevěná řezba ležícího draka na střeše chrámu

schodiště lemované pětisty rakan soškami

každá z nich má jiný výraz v obličeji

dřevěná tajuplnost chrámu Daišoin nás naprosto okouzlila

sošky Jizo Bosatsu pomáhající duším zesnulých dětí

modlitební mlýnky mani

exkurze malých japonských školáků

Závěrečným bodem našeho programu je zdolání posvátné 535 metrů vysoké hory Mount Misen, na jejíž vrchol se line starodávná poutnická cesta vedoucí skrze desítky menších či větších budhistických chrámů. K jejímu vrcholu vedou tři možné trasy trvající jednu a půl až dvě hodiny. Ty my ale bohužel nemáme, a tak musíme opět sáhnout k pohodlné, turistické, ale čas šetřící variantě, která je jediným způsobem, jak se na Mount Misen dnes dostat – lanovce. Za tu platíme 2000 jenů, za které si užíváme nádherné výhledy na modrou hladinu Vnitřního moře posetého malými zelenými ostrůvky. Hodně nám to tu připomíná novozélandský Abel Tasman.

výhled z lanovky vedoucí na Mt. Misen

modrá hladina Vnitřního moře posetá zelenými ostrůvky

Lanovka nás vyhazuje na nejvyšší zastávce Shishiiwa, odkud je to na vrchol hory ještě zhruba hodinku cesty. Máme tak možnost si užít závěrečnou část poutnické stezky, která nás provází spoustou magických míst. Nejsilnějším zážitkem je pohled do plamenů věčného ohně Kiezu-no-hi, který v síni Reikado hoří už 1200 let. Plamenem z tohoto ohniště byl zažehnut i Oheň míru v hirošimském památníku.

chrám ukrývající věčný oheň

pod tímto kotlem plane věčný oheň

Po projití několika menších chrámů se dostáváme těšně pod vrchol Mount Misen, kde stojí skála Kanman-iwa, jejíž nádmořská výška se podle legendy mění vždy podle přílivu a odlivu. Na samotném vrcholu hory se potom už kocháme výhledy z parádní rozhledy, která nabízí 360stupňové panorama ostrova, který tu máme jako na dlani. Tak za tohle to opravdu stálo! Vážně paráda! Dolů už svižně rázujeme po svých, abychom stihli trajekt zpátky do Hirošimy, odkud ještě dnes pofrčíme šinkanzenem do města gejš a samurajů, Kanazawy, na které se můžete těšit zase v příštím článku.