Další díl naše japonského cestopisu je tu! Jsme druhý den v Tokiu a dnes vás vezmeme na největší rybí trh na světě, ochutnáme sushi, které se ještě před pár hodinami hýbalo, projdeme se po nejrušnější křižovatce v Tokiu, povíme vám příběh psího hrdiny Hačikó a dnešní tokijskou exkurzi zakončíme v šílené uličce Takešita, ráji japonských puberťáků. Tak se pusťte do čtení, zrovna vstáváme!
Rybí trh Cukidži
Druhý den v Tokiu nás probouzí zvonění budíku o trochu dřív, než bychom si přáli. Chystáme se totiž na návštěvu rybího trhu Cukidži (angl. Tsukiji), jehož brány se pro turisty otevírají v 9 hodin, a tak už o půl osmé opouštíme hotelový pokoj, aby nám tato událost neutekla. Do jednácti je už totiž po všem. Cukidži je nejen největší trh s rybami a mořskými potvorami v Tokiu, ale díky dvou tisícům tun prodaných mořským plodů denně také největším na světě. Protože já i Tom mořské plody milujeme, toto legendární místo je jedním z našich velkých tokijských must do. Natěšení ráno vystupujeme na stanici metra Tsukiji a podle všudypřítomných mapek směřujeme k slavnému rybímu trhu, který se má v listopadu 2016 přesouvat do nových moderních prostor, čímž zřejmě přijde i o svou legendární ponurou atmosféru. Tohle prostě nesmíme propásnout, a tak spěcháme po rušné ulici, co to dá. Na místo dorážíme deset minut před devátou a stoupáme si do fronty, kterou hlídá ostraha. To aby náhodou nějaký turista neproklouzl dovnitř dřív než je povoleno. Cukidži je totiž hlavně místo obchodu, kam si každé ráno chodí vybírat ty nejkvalitnější suroviny nejlepší šéfkuchaři z Tokia a neplatící návštěvníky motající se s foťáky mezi jejich produkty tak prodejci i zákazníci jen více či méně trpělivě snášejí.
 |
| ranní chaos před rybím trhem Cukidži |
Přesně v 9:00 se fronta dá do pohybu a my jsme vítězoslavně vpuštěni do areálu rybího trhu. Než se dostaneme do hlavní haly, musíme prokličkovat mezi rychle projíždějícími nákladními vozíky, s čímž nám pomáhají hlídači ve žlutých vestách, kteří dohlížejí na to, aby nás nic nesrazilo a abychom se nemotali nikde, kde nemáme. Ihned nás také udeří silný zápach rybiny, který se celou budovou nutkavě line jako kolínská. Na trhu je pěkně rušno – zpracovávají se tu ryby, krají tuňákové filety a porcují chobotnice. Jsou tu opravdu stovky stánků, které snad ani není v lidských silách během krátké otvíračky všechny projít. Jdeme tedy tak nějak za nosem a nestačíme valit oči. Mají tu snad opravdu všechno živé, co jde z moře vylovit! Desítky druhů ryb, mušle, škeble, krevety, slávky, kraby, olihně, chobotnice, garnáty, langusty, humry – prostě všechno, na co si vzpomenete! Na jednu stranu vážně nádhera a pro středoevropana encyklopedie ocenánského života jako blázen, na druhou stranu je tu ale všude plno krve, odřezaných ploutví a některá zvířata se ještě napůl hýbou a zřejmě i na vzduchu dusí, jen aby jejich masíčko bylo pro zákazníky co nejčerstvější. Cukidži je vlastně pěkně děsivé místo a lítat okolo jako turista a fotit si tyto zvířecí mrtvolky je svým způsobem dost zvrhlé. Je to ale tak zajímavé místo s tak jedinečnou atmosférou, že nemůžeme jinak…
Tokijský rybí trh je tak výjimečným místem, že jsme mu věnovali samostatný článek s rozsáhlou fotogalerií, který rozhodně stojí za přečtení!
Zážitkový oběd v legendárním sushi baru
Návštěva rybího trhu Cukidži by nebyla kompletní bez zastávky v jednom z jeho sushi barů. Ty jsou soustředěny v malých bočních uličkách po levé straně trhu. Otevírají už ráno kolem páté hodiny a zavírají brzy po obědě (nejpozději v 15:00). To proto, že se tu servíruje jen naprosto čerstvé sushi, tedy to, které ráno rybáři v tokijském zálivu naloví a šéf kuchaři si suroviny na něj vybírají ještě před úsvitem na trhu. Ve dvou postranních uličkách se nachází asi pět restaurací, které snadno poznáte podle dlouhých front řadících se před jejich dveřmi. My si vybíráme středně dlouho frontu – tak akorát abychom v ní nestrávili zbytek dne, ale zároveň tento gastronomický zážitek absolvovali v žádaném podniku.
 |
| já ve frontě do vyhlášeného sushi baru |
 |
| Proč to jde tak pomalu? Už se nemůžu dočkat! |
 |
| čekající zákazníci si mohou začít z místních specialit vybírat už venku |
Po asi 45 minutách mrzuntí ve frontě konečně získáváme dvě žádaná místa na baru a nefalšované japonské hody mohou začít. Jak tedy klasické jídlo v japonském sushi baru probíhá? Sedíme přímo pod rukama mistrů kuchařů, kteří tak své umění tvoří přímo před našima očima. Bar tvoří skleněná vitrína, kde jsou v chládku vystavené čerstvé suroviny – tedy rybí maso, krevety, zelenina, chobotnice, tofu či kaviár. Na vitrínu navazuje dřevěná deska sloužící jako stůl, kde stojí také hrnečky, do kterých nám ihned personál servíruje zelený čaj agari, který ale se zeleným čajem na jaký jsme zvyklý od nás nemá moc společného. Ten tradiční japonským chutná (nám teda spíš nechutná) jako řasa a voní jako krmení pro rybičky do akvárka. Na stole před námi jsou také dva druhy sójové omáčky (různě ostré), wasabi, nákladaný zázvor, malé talířky a jídelní hůlky haši.
 |
| hrníčky na zelený čaj agari |
 |
| mistr kuchař tvoří |
 |
| sójové omáčky |
Naše hladové žaludky a natěšené chuťové buňky už volají po pořádné japonské specialitě, a tak otevíráme menu a po několika minutách bouřlivé diskuze a zvažování vybíráme dva odlišné sety degustačních talířů, dvě rybí miso polévky a zeleninový salát s kusy tuňákového masa a vaječným žloutkem. Na sushi talíři máme známá kolečka makizushi uprostřed s okurkou, tuňákem a tofu (k našemu překvapení v menu úplně chybí avokádová varianta), ale hlavně opravdové japonské nigirizushi. To je tvořeno z uválené hrudky sushi rýže šari potřené špetkou wasabi a nejrůznějších náplní zvaných neta. Slastně i nevěřícně tedy koukáme na syrové kusy tuňáka, lososa, makrely, úhoře, vaječné omelety, krevety, svaloviny z mušle, kaviáru, chobotnice i mořského ježka a přemýšlíme, kterým kouskem začít. S napětím v očích vkládáme každý kousek posvátně do úst a poctivě jej komentujeme – „hmmm“, „mňam“, „mm mm“ nebo dokonce „mmmmmmm!“. Tak tohle by šlo!
 |
| bohaté sushi menu – jak si máme vybrat?! |
 |
| zeleninový salát s tuňákovým sashimi, vaječným žloutkem a sezamovými semínky |
 |
| výběrový sushi talíř |
 |
 Názorná ukázka nesprávného japonského stolování. Hůlky nikdy nezapichujte do jídla  |
 |
| nigirizushi s lososovým kaviárem a paštikou z makrely |
Dnešní zážitkový oběd zakončujeme skvělou miso polévkou s kusy ryb včetně kostí, která pomáhá ke správnému trávení a doufáme, že naše české žaludky všechny tyto syrové mořské potvory zvládnou. Při odchodu na kase platíme celkem 4100 jenů (890 Kč) včetně desetiprocentní service charge a vydáváme se dál do ruchu velkoměsta.
Shibuya crossing
Přejíždíme metrem na stanici Šibuja, kde se nachází další z našich velkých cestovatelských snů – nejrušnější křižovatka v Tokiu, známá anglicky jako Shibuya crossing. Dost možná jste ji zaznamenali ve filmech Baraka, Ztraceno v překladu nebo Rychle a zběsile: Tokijská jízda. Je to ta známá křižovatka, kterou přetíná několik přechodů, po kterých v různých směrech přechází naráz stovky lidí. Celé panorama je dokresleno obřími budovami posetými reklamními banery, neonovými světly a obřími LCD obrazovkami, ze kterých hlasitě vyřvává hudba. Tato křižovatka, která se stala symbolem moderního, přelidněného světa, leží hned u východu ze stanice Šibuja, kde nás okamžitě udeří obrovská vlna energie z nekonečného davu všudypřítomných lidí. Všichni hrozně spěchají a řadí se na okraj křižovatky. My zabíráme místo na vyvýšeném patníku, aby jsme na tuto přecházecí show měli patřičný výhled. Červená, oranžová… a zelená! S přebliknutím semaforu se pruhované zebry zaplní spěchajícími lidskými mravenci, kteří pro nás naprosto chaoticky procházejí mezi sebou a z nějakého neznámého důvodu se nikdo nesrazí! Áááá! To je šílený! Kam všichni tak spěchaj? A jak jich tu může být najednou tolik?! Z té pulsující lidské energie jsme tak nadšení, že si křižovatku sami procházíme rovnou třikrát!
 |
| čekání na zelenou… |
 |
| …a přecházíme! |
 |
| nejrušnější křižovatka v Tokiu |
Psí legenda Hačikó
Šibuja je také neodmyslitelně spojena s příběhem psího hrdiny jménem Hačikó. Mezi Japonci je známý spíše jako čúken Hačikó (věrný pes Hačikó). Tento pejsek plemene Akita Inu žil v letech 1925 až 1935 a svého páníčka Hidesaburó Uena bezmezně miloval. Každý den ho doprovázel na jeho cestě do práce a večer na něj potom čekával právě před vlakovou zastávkou Šibuja. Za rok ale Hidesaburó nečekaně zemřel a o Hačika se začali starat jeho příbuzní. Pejsek každý večer utíkal zpátky na nádraží v naději, že se jeho páníček dnes konečně vrátí. Vydrželo mu to neuvěřitelných devět(!) let a díky článkům jednoho z Uenových studentů se Hačikó stal celonárodním hrdinou a jeho věrnost a loajalita, tolik ceněné japonské hodnoty, dojímali lidi po celém Japonsku. Socha tohoto výjimečného pejska, jakožto exemplárního příkladu oddanosti, dnes stojí přímo u slavné křižovatky Šibuja a je populárním místem setkávání. O životě psa Hačikó byl v roce 1987 natočen japonský film Věrný pes Čiko (Hačikó monogatari) a o 22 let později vznikl jeho remake Hačikó – příběh psa (Hachiko: A dog’s story) s Richardem Gerem v hlavní roli.
 |
| jedna z vzácných fotek Hačikó čekajícího před stanicí Šibuja na svého páníčka |
 |
| psí rasa Akita Inu – takhle nějak Hačikó vypadal |
 |
| bronzová socha věrného psa Hačikó stojící dnes na nádraží Šibuja, foto:lonelyplanet.com |
 |
| kouřový koutek na populárním místě setkávání |
Ulice Takešita – ráj japonských puberťáků
Asi po půl hodince chůze od Šibuja se ocitáme v populární čtvrti Haradžuku (angl. Harajuku), jejíž prohlídku zahajujeme na ulici Takešita (angl. Takeshita dori). Tato ulička je známá jako nákupní ráj japonských teenagerů a jako místo, kde můžete vidět spoustu šílených věcí, které mezi mladými Tokijčany letí. Ulice je dlouhá zhruba jeden kilometr a začíná téměř naproti vlakové stanicei Haradžuku. Tato městksá lahůdka není rozhodně nic pro lidi trpící sociální fóbií, protože dav pokřikujících teenagerů promíchaných se zvědavými turisty je tu téměr neprůchodný, a jak se jednou zařadíte, lidský proud vás vyplivne až na druhém konci ulice. Prostě must do tokijský zážitek!
 |
| vstupní brána na ulici Takešita |
 |
| neustále proudící dav lidí |
 |
| vysmáté Japonky s cukrovou vatou |
Takešita je známá především díky řadě populárních obchodů s oblečením, kde si mohou mladí nakoupit nejnovější výstřelky módy za směšné ceny. Co vitrína, to perla! U všech se poctivě zastavuji, sleduji tyto šílené modely a zvláštní figuríny a nechápavě kroutím hlavou. Některé kousky jsou vážně k neuvěření. Tohle fakt někdo nosí? Spousta obchodů naopak vypadá skvěle, a tak chudák Tom musí venku uhýbat proudícímu davu, zatímco já trávím čas ve zkušebních kabinkách. No, jo no – vemte ženskou do nákupní čtvrti :-).
 |
| přísné šikmooké figuríny |
 |
| jedny náušnice šílenější než druhé |
 |
 |
| plyšáci, králíčci, kočičky – základní módní doplněk! |
 |
| tak který, holky? 🙂 |
Další neodmyslitelnou součástí ulice jsou nejrůznější obchody se sladkostmi. Bonbóny, lízátka, želé, žvýkačky bubble tea, cukrová vata – čím šílenější a barevnější, tím lepší!
Největší specialitou jsou potom tradiční japonské palačinky (angl. japanese crepes). Ty tu můžete ochutnat snad na deseti místech a v každém stánku mají na výběr z desítek a desítek druhů. Plastové modely palačinek vystavují pěkně rozvinuté, abychom my, zákazníci, názorně viděli, co vše se uvnitř skrývá. A ža toho je – nejrůznější ovoce, dorty, koláče, cheesecaky, brownies, zmrzlina, smetana, krémy, šlehačka, pudingy a spoustu dalšího. I když jsme ještě pořád nacpaní sushi z oběda, neodoláváme a tuhletu dobrotu prostě musíme ochutnat! Jenže jak si vybrat?
 |
| stánek s japonskými palačinkami tu najdete po každých pár metrech |
 |
| vitrína s plastovými modely palačinek |
 |
| hmmm – tak co tu máme? |
 |
| slečna zapisuje objednávku |
 |
| a japonská palačinka s vanilkovou zmrzlinou, šlehačkou, cheesecakem a jahodami je moje! |
V příštím díle našeho japonského cestopisu ještě zůstaneme v Tokiu. Podíváme se do mystického parku Jojogi, k šintoistickému chrámu Meidži, na pár známých mrakodrapů a do tokijských muzeí!
Perfektní článek a fotky jako živé.
Líbilo se mi to.