Noc v buddhistickém klášteře sekty Šingon

Svoje nové a neskutečně zregenerovaným tělo balím do spacího kimona a nádherně odpočinutá mířím zpátky na pokoj. Cítím se opravdu náramně svěží a plná energie, a tak cestou odbočuji nakouknout do noční atmosféry klášterní zahrady. Tady se posadím na dřevěné zápraží, za pár minut se ke mě připojuje Tom a v objetí si užíváme moc této chvíle, tohoto místa a naší přítomnosti. Po hrozně dlouhé době se mi opravdu daří vůbec, ale vůbec na nic nemyslet a být jen teď a tady. Z této meditace nás nečekaně vyrušuje sněhobílý stín vynořující se ve svahu naproti nám. Ostříme do tmy a věřte nebo ne, kouká tam na nás bílá liška s huňatým ocasem. Ta je, jak později s mrazivým pocitem zjišťujeme, nesmírně vzácná a podle legend se potuluje v okolí buddhistických klášterů a spatřit ji znamená obrovské štěstí. Víme, že tohle nám asi nikdo věřit nebude, ale byla tam a my ji viděli. Na vlastní oči a věřte, že na tento okamžik a tuhle noc na svaté hoře v ezoterickém klášteře nikdy nezapomenu… Od té doby, vždycky když mi není nejlíp, tak si vzpomenu na tuhle bělostnou magickou krásku, jak na nás kouká ze tmy vedle hořící lucerny a vím, že všechno bude dobré. Po tomto zvláštním, až duchovním zážitku, jdeme na kutě do pelíšku, který nám v mezičase ustlal v našem pokojí mníšek. Zítra brzy ráno nás totiž čeká hlavní bod celého pobytu – účást na ohňovém rituálu Goma.

V šest ráno celý klášter rozezní pronikavý vibrující zvuk gongu svolávající všechny na ranní rituál. My jsme samozřejmě nemohli dospat, takže už nachystaní netrpělivě poposedáváme na pokoji a čekáme na tento signál. Napjatě odsouváme futonové dveře a nakukujeme na chodbu, kde kolem nás prosviští skupinka tří mnichů mířících do hlavní síně. Napjatě se vydáváme za nimi. Ve svatyni si sedáme na připravené stoličky, kde s námi sedí dalších asi šest návštěvníků. Místnost je zahalená v ranním šeru a zdobí ji oranžovo-žluto-hnědé dekorace od nejrůznějších závěsů až po sošky buddhů a desítky dalších náboženských předmětů, kterým vůbec nerozumím. Hlavní část svatyně je rozdělena na dvě části – v jedné z nich už na vyvýšeném podstavci sedí jeden mnich ve zlatém rouchu a vhazuje malá dřívka do ohňových plamenů šlehajícím na oltáři před ním. Oheň se krásně odráží v okolních pozlacených předmětěch a vytváří tak velmi zvláštní magickou náladu. Do druhé části nyní vchází skupinka osmi mnichů nejrůznějšího věku a pokročilosti, kteří usedají do půlkruhu. Hlavní mnich začíná předříkávat buddhistické mantry, které ostatní mniši jednohlasně opakují. Jak jde čas, tak s sebou mladší mniši (včetně našeho mníška) začínají trošku šít a jde tak poznat, kdo je na jakém stupni soustředění a meditačních schopností. Já jsem si dala před rituálem předsevzetí, že se pokusím celou dobu zůstat jen tam, soustředit se na duchovní prožitek a nelítat myšlenkami jinde. Obřad ale trvá hodinu a půl, což se na soustředění ukazuje jako nadlidský úkon. Neustále se snažím zastavovat svoje myšlenky a vracet se zpět do přítomnosti, která je opravdu působivá. Nevím proč, ale zpěv buddhistických mnichů mě neskutečně uklidňuje a vybrace jejich hlubokých hlasů ve mě silně rezonují a prostupují mě zvláštní harmonií. Zpěv je doplňován zvuky různých gongů, misek a zvonečků, které mají vibrace zase na jiné úrovni a dohromady tak vytvářejí dokonalou vibrační eufonii. Na závěr obřadu jsme vyzváni vkročit do samotné svatyně a poklonit se buddhistickým bohům, soškám a posvátným předmětům. Cítím se u toho hodně nepatřičně, vůbec nerozumím tomu, co a proč děláme a tak se snažím tak nějak napodobit to, co dělá mnich přede mnou. Na konci obřadu nám mniši (bohužel japonsky) vysvětlují, co rituál představuje a proč je pro sektu Šingon tak důležitý. Je to hodně komplexní ezoterický rituál, který si po jednom zážitku vůbec netroufám vysvětlovat. Pokud vás ale zajímá, pár základních informací se dočtete na této stránce.