Noc v buddhistickém klášteře sekty Šingon

Každá správná cestovačka má pořádný zlatý hřeb. Nějaký velký sen, na který se celou dobu těšíte, takovou pomyslnou třešinku na dortu. My se snažíme každý náš výlet okořenit nějakým velkým zážitkem, na který budeme vzpomínat celý život. V Japonsku to bylo jednoznačně shukubo – ubytování v buddhistickém klášteře na posvátné hoře Kója.
Legendární hora Kója (nebo Kojasan) se ukrývá v hloubi tmavých cedrových lesů ve výšce 900 metrů nad mořem v srdci poloostrova Kii. Je to vůbec nejposvátnější místo japonského buddhismu, konkrétně jeho ezoterické sekty Šingon. Tu tady před zhruba 1200 lety lety založil mnich Kúkai (známý také pod svým posmrtným jménem Kobo Daishi). V době největšího rozkvětu stálo na hoře přes tisíc klášterů, bohužel tajfuny a požáry toto číslo zredukovaly na současných 123, z nichž 53 nabízí ubytování a ochutnávku mnišského života. Je tak nejlepším místem v Japonsku, kde zažít tuto unikátní zkušenost. Kojasan si také díky své nadmořské výšce a posvátné historii zachoval na Japonsko nezvyklý klid, který vytváří dokonalý kontrast s chaotickou Ósakou řvoucí dole pod horou.

Železniční trať uprostřed cedrových lesů

Do buddhistické mekky se vydáváme z Ósaky, kde jsme strávili včerejší labužnický večer. Ráno si na nádraží kupujeme výhodný Koyasan World Heritage Ticket, který nás za 2 860 jenů zaveze na vrchol hory a zpět a jsou v něm také zahrnuty všechny autobusy v turistickém areálu. Na Kóju vede nádherná železniční trať proplétající se hlubokými lesy a tmavě zelenými údolími, která se v druhé části prudce zvedá a se stoupající nadmořskou výškou naše okýnka zahaluje mlha, ze které občas vykouknou špičky jehličnatých stromů a skalnaté srázy.
na horu Kóju vede nádherná železniční trať

 

Zajímavé je, že hora Kója vlastně není hora, ale náhorní plošina ukrytá mezi osmi dalšími vrcholy. Poslední část cesty je ale pořádně prudká, a to natolik, že pod touto závěrečnou rovinkou (spíše strminkou) končí vlaky a dál se pokračuje příkrou lanovkou. Hned jak vystoupíme z vlaku, dýchne na nás všudypřítomný chlad a vlhko z okolních lesů. Po deseti dnech strávených ve žlutém městském smogu je to naprostý balzám na plíce. Nádech, výdech, nádech, výdech – to je paráda! Vyblýskaně čistá lanovka nás za pár minut vysazuje na vršku kopce, kde si náš už přebírají průvodčí a třídí nás do autobusů podle toho, v jakém klášteře spíme a kam jedeme. Do nedalekého městečka je zakázáno jít pěšky, což naprosto pochopíme, ve chvíli, kdy v úzké zatáčce v prudkém srázu málem sejmeme dva backpackery, kteří se tento zákaz rozhodli ignorovat. Místní doprava je opravdu neskutečně vychytaná a Japonci mají vyřešený i ten nejmenší detail, zrovna tyto pravidla se tedy vyplatí respektovat a nenarušovat jim jejich promakaný systém našimi evropskými rebéliemi :-).
závěrečný stoupák nás veze nahoru lanovka

 

vlaková zastávka na hoře Kója


Klášter Muryokoin 

Autobus nás po chvíli vyhazuje na hlavní silnici, kde hned za rohem stojí náš dnešní domov – buddhistický klášter Muryokoin z 10. století. Muryokoin znamená v překladu klášter nesmírného světla a odkazuje k zobrazení buddhy Amida Nyorai (Amitahba). Amida dosahuje osvícení všech vědomích bytostí prostřednictvím vizualizace tohoto světa jako ráje a je známý jako Buddha nekonečného světla a nekonečného života. Hora Kója je konečným bodem mnoha poutních cest, jako je například 88 chrámů Shikoku nebo cesta Kudamo. Klášter Muryokoin je jeden z těchto klášterů, který už více než tisíc let nabízí střechu nad hlavou poutníkům z celého Japonska. Šlo by vůbec najít někde na světě lepší místo, kde si dát na jeden den relax? Pochybuju…
náš poutnický domov – buddhistický klášter Muryokoin

S krosnami na zádech a obrovským očekáváním stojíme před vchodem do kláštera. Tohle bude něco! Na těle mi naskakuje husí kůže – z tohoto tajemného místa ukrytého ještě na tajemnější hoře v ještě víc tajemnější zemi. My jsme fakt tady! Jak s námi asi budou mniši jednat, jaké to bude strávit den v jejich prostředí a moci sledovat jejich každodenní rituály? Jdeme na to – děj se vůle boží (teda buddhova)!

 

Shukubo – ubytování v  klášteře

Už při vchodu do areálu kláštera cítíme obrovský klid. Všude okolo. Žádné hučení aut, žádné hlasy, žádný hluk, jen nádherný klid. Před vstupem na dřevěné zápraží se už zkušeně vyzouváme a pěkně jen v ponožkách (jak se v Japonsku sluší a patří) vcházíme dovnitř. Ve dveřích nás vítá mladý mnich v dlouhém hábitu složeném ze žlutého a tmavě modrého plátna. Hodně jednoduchou angličtinou nás vítá, představuje se a sděluje nám, že se o nás bude celou dobu našeho pobytu starat. Působí opravdu hodně mlaďounce, řekla bych kolem dvaceti. Ale víte jak – u Japonců ten věk mate. Každopádně je tak moc milý, usměvavý a snaživý, že jsem se mu rozhodla místo mnich říkat mníšek. Tak nějak to líp sedí. V klášterech se platí (v hotovosti) až na konci při odchodu, takže teď rovnou následujeme našeho mníška na pokoj. Procházíme světlou dřevěnou chodbou, jejíž podlaha pod námi krásně vrže stoletou historií a při výhledu z prosklených stěn na zahradu nám padá brada. Wow! Tak tohle je vážně bomba! Husí kůže zdvojnásobuje svoji husovitost.
dřevěná klášterní chodba

 

výhled z chodby na zahradu
Náš pokojík nám vyráží dech, čekali jsme nějakou malou skromnou místnost, kde se klasicky vlezou přesně dvě tatami matrace a hotovo. Za posuvnými fusuma dveřmi proloženými bílým papírem se ale skrývá komnata hodná krále a královny. Sama místnost je větší než náš současný byt v Anglii a její vybavení je jako reklama na Japonsko. Tatami podlaha, po obvodu posuvné dveře pomalované tradičními japonskými malbami a výjevy z okolí Kojasanu, hedvábné sedací polštáře, papírovo-dřevěný paraván, čajový set a sušenky s příchutí mořských řas a samozřejmě koupací a spací kimona. Největší vychytývkou je ale nízký jídelní stůl uprostřed pokoje s vytápěnou dekou. Pěkně zastrčíte promrzlé nohy pod stolů, zakryjete je dečkou a vnitřní topení vám je luxusně prohřeje. To chci domů! Víte, co je nejhustější? Když si uvědomíte, že právě v tomto pokoji už TISÍC let přespávají buddhističtí poutníci... Kdo tu asi všechno spal? Co tu tito lidé museli na konci náročné duchovní poutě prožívat a co tento pokoj musel zažít za příběhy? Došel tu někdo osvícení…?
náš pokoj hoden krále a královny
spací a koupací kimona
 

 

posuvné stěny s tradičními japonskými motivy

 

Po asi hodince nasávání atmosféry našeho pokoje a prozkoumávání všech jeho detailů se vydáváme na průzkum dalších částí kláštera. Hned vedle našeho pokoje je malá síň mapující jeho historii a důležité okamžiky. Anglicky se tu toho samozřejmě moc nedočteme, a tak si alespoň prohlížíme fotky. Na jedné z nich poznáváme Dalajlámu při jeho návštěvě. Klášter je celkem rozlehlý, se spoustou chodeb, pokojů a síní, kterými se potulujem se zvláštní nejistotou, jestli tu můžeme být. Abychom náhodou nezvlezli někam, kam nemáme. Čas od času kolem náš prošourá mnich v japonských dřevácích geta, jinak ale nikde ani noha. K našemu překvapení zjišťujeme, že tu jsme asi jediní hosté. K ještě většímu překvapení za půl hodinky potkáváme zástup asi třiceti školáků. Naštěstí spí na druhé straně kláštera a jsou až neuvěřitelně hodní, takže o nich vlastně vůbec nevíme.  Za zmínku také stojí koupelna se zřejmě tradičním japonským způsobem umývání rukou – nádrž, ze které si naberete naběračkou vodu do připraveného lavórku. Neptejte se, jak to má přesně fungovat, nevím :-). Návštěva záchodů (které jsou tu na japonsko netradičně naše normální evropské na sednutí) potom obnáší nečekanou povinnost přezout se. Ano, čtete správně. Vyfasované klášterní červené papučky je před vstupem na toaletu potřeba vyměnit za nachystané modré papučky. Asi aby se posvátné klášterní chodby nepošlapaly něčím nepěkným ze záchoda. Neptejte se, taky nevím, ale tak nějak podvědomě pro to asi mám pochopení 🙂
síň mapující historii kláštěra

 

tradiční japonská umývárka
orchideje v koupelně

 

záchody, na které se musíte přezout
Z našeho průzkumu nás vytrhává zvuk gongu, který je tak intenzivní, že nám projede do morku kostí. Tý jo, to je energie! Gong svolává mnichy na večerní modlitbu, která se koná v malé svatyni u vchodu do kláštera. Dovnitř nesmíme, ale potichounku jako myšky posloucháme za papírovými dveřmi, jak mniši předříkávají mocné mantry, které jsou alfou a omegou učení Šingon. A z mojí husí kůže už mi pomalu začíná růst peří…

Šódžin-riori aneb co jí buddhističtí mniši 

Součástí našeho pobytu je i ochutnávka typické kuchyně buddhistických mnichů. Mohli jsme si vybrat z několika cenových variant odpovídajících počtu chodů, zvolili jsme tu nejdražší, která nám umožní ochutnat snad všechny možné varianty této buddhistické stravy. Večeře se podává v soukromí našeho pokoje, kde nám ji přesně v 17:30 servíruje náš mníšek na speciálních červených stolcích. Jídla je tolik, že stolky musejí být rovnou čtyři! Na nich je precizně naskládána spousta nejrůznějších mističek, talířků a konviček, která skrývají pro nás naprosto neznámá a exotická jídla. Než se vrhneme do jejich ochutnávání, pojďme si o této speciální kuchyni buddhistických mnichů povědět něco víc.
tak tomu se říká krásně prostřená večeře

 

co se asi ukrývá ve všech těch barevných mističkách?

Tato kuchyně se oficiálně jmenuje šódžin-riori (angl. shojin rjori) a její tradice se do Japonska dostala společně s buddhismem už v šestém století a do kuchyní mnichů se rozšířila ve století třináctém s nástupem zen-buddhismu. Slovo šódžin znamená zasvěcení se snaze dosáhnout perfektní čisté mysli neposkvrněné žádnými slovními myšlenkami a snahu po bezmezné dokonalosti v každém stadiu. Na základě těchto myšlenek se tedy i samotná příprava tohoto jídla považuje za součást praktikování buddhismu. Šódžin-riori je založena na jednoduchosti a harmonii, kdy se zvažuje rovnováha barev a chutí jednotlivých jídel. Každé jídlo by mělo obsahovat přesně pět chutí a barev vyvážených v dokonalém souladu. Během přípravy nesmí přijít vůbec nic nazmar,  a i ta nejposlednější část každé ingredience musí být zakomponována ve výsledném pokrmu.

 

 

Podle buddhistické filosofie mají všechna vnímající stvoření možnost dosáhnout osvícení. V souladu s touto vírou je tedy zakázáno používat při přípravě šódžin-riori jakékoliv maso, ryby, hmyz či jejich produkty. Buddhistická strava je přísně veganská. Typickými surovinami jsou sója, mořské chaluhy, zelenina, ovoce, semena a ořechy. Mezi používané sójové produkty patří tofu, abura-age (sójový tvaroh), goma-dofu (sesamové tofu), koya-dofu (sušené tofu), yuba (škraloup ze sójového mléka), fu (pšeničný lepek) a natto (fermentované sójové bobule). Z mořských chaluh se pak nejčastěji používá konbu (čepelatka) a řasy wakame, nori a hikiji. Do jídla se vůbec nepřidávají ostré a štiplavé chutě jako je česnek nebo cibule. Tak jdeme na to – co všechno teda máme na talíři (spoustě talířků)?

 

Při ochutnávání mám podobný pocit jako při jezení vymazleného svatebního cukroví – úplně je mi líto náročnou několikahodinovou práci strčit do pusy a rozkousat. Všech jedenáct chodů je pro nás nesmírnou exotikou, nic takového jsme předtím nejedli, takže je pro nás každé sousto velkým překvapením. Není to jídlo, které by naše chuťové pohárky přivádelo ke se slasti, jako třeba sushi v Kanazawě, ale rozhodně patří k jednomu z největších kulinářských zážitků v životě. Mě nejvíc chutnaly různé druhy nakládané zeleniny, klíčky a má oblíbená miso polévka.

 

 

Největší specialitou je tady na hoře Kója tofu ze sezamových semínek zvané goma tofu. Kromě sezamu se do něj přidává moučka z maranty třtinové, která zvyšuje jeho elasticitu. Tuhle lahůdku si tedy natěšeně necháváme nakonec. No já nevím, specialita nespecialita, tohle se fakt nedá jíst. Blééé!

 

sezamové tofu ozdobené wasabi

Tradiční koupel onsen a zejevení bílé lišky

Po zážitkové večeři jdeme otestovat japonskou koupel, která je pro nás dalším velkým zážitkem. V tradičním ubytování v Japonsku, ať už v klášterech nebo ryokanech, nenajdete klasickou sprchu nebo vanu, ale japonský onsen. Tato speciální japonská koupela vypadá úplně jinak než naše evropské a má přísná pravidla, která je potřeba dodržovat. Zahalujeme se tedy do našich připravených kimon na pokoji a jdeme ochutnat tajemství japonské lázně. Ta je striktně oddělena zvlášť pro muže a pro ženy, což má celkem logický důvod – do koupelny je totiž přísně zakázáno chodit v jakémkoliv oblečení, spodním prádle či plavkách. Všechno vaše oblečení a věci tedy nechávám v převlíkárně, kde jsou na dřevěných policích nachystané proutěné košíky na odkládání a připravené čisté bílé ručníky, které jsou jediná věc, kterou si dovnitř můžete vzít. Samotná koupelna je potom velká místnost s otevřeným prostorem, kde se opravdu nemáte, kde schovat. Traduje se, že tak, jak jsou Japonci na veřejnosti stydlivý a jakýkoliv tělesný kontakt je jim výsostně nepříjemný, v onsenu je vše jinak a není vyjímkou, že vám cizí (samozřejmě stejně jako vy nahá) žena začne masírovat záda :-). No, nevím, zážitek by to byl zajímavý, ale asi jsem v tomhletom stydlín a jsem ráda, že jsem tu sama a modlím se, ať se sem teď nenahrne 20 nahatých školaček. Po obvodu koupelnu jsou rozmístěné plastové stoličky s vědýrky, sprchovou hadicí, mýdlem a zrcadlem (asi abych mohla kontrolovat, jak důkladně jsem se vymydlila). Mě přijde nejdivnější si nahá sednout na stoličku, na které přede mnou seděl někdo jiný. Prostě divný. Po poctivém umytí se sprchuji a smívám ze sebe veškeré zbytky mýdla (opláchnout se můžete i vědýrkem). Nyní, dokonale čistá, jsem konečně připravena vstoupit do samotné lázně, kterou je bazének s horkou vodou uprostřed koupelny. Ta má i různé masážní proudy, které si nesmírně užívám. Teda, to je supeeer! Tomu říkám relax!
japonská koupelna, ilustrační foto

 

etiketa v japonské koupelně
Svoje nové a neskutečně zregenerovaným tělo balím do spacího kimona a nádherně odpočinutá mířím zpátky na pokoj. Cítím se opravdu náramně svěží a plná energie, a tak cestou odbočuji nakouknout do noční atmosféry klášterní zahrady. Tady se posadím na dřevěné zápraží, za pár minut se ke mě připojuje Tom a v objetí si užíváme moc této chvíle, tohoto místa a naší přítomnosti. Po hrozně dlouhé době se mi opravdu daří vůbec, ale vůbec na nic nemyslet a být jen teď a tady. Z této meditace nás nečekaně vyrušuje sněhobílý stín vynořující se ve svahu naproti nám. Ostříme do tmy a věřte nebo ne, kouká tam na nás bílá liška s huňatým ocasem. Ta je, jak později s mrazivým pocitem zjišťujeme, nesmírně vzácná a podle legend se potuluje v okolí buddhistických klášterů a spatřit ji znamená obrovské štěstí. Víme, že tohle nám asi nikdo věřit nebude, ale byla tam a my ji viděli. Na vlastní oči a věřte, že na tento okamžik a tuhle noc na svaté hoře v ezoterickém klášteře nikdy nezapomenu… Od té doby, vždycky když mi není nejlíp, tak si vzpomenu na tuhle bělostnou magickou krásku, jak na nás kouká ze tmy vedle hořící lucerny a vím, že všechno bude dobré. Po tomto zvláštním, až duchovním zážitku, jdeme na kutě do pelíšku, který nám v mezičase ustlal v našem pokojí mníšek. Zítra brzy ráno nás totiž čeká hlavní bod celého pobytu – účást na ohňovém rituálu Goma.
klášterní zahrada

 

 

náš buddhistický pelíšek 🙂

Ranní obřad a ohňový rituál Goma

V šest ráno celý klášter rozezní pronikavý vibrující zvuk gongu svolávající všechny na ranní rituál. My jsme samozřejmě nemohli dospat, takže už nachystaní netrpělivě poposedáváme na pokoji a čekáme na tento signál. Napjatě odsouváme futonové dveře a nakukujeme na chodbu, kde kolem nás prosviští skupinka tří mnichů mířících do hlavní síně. Napjatě se vydáváme za nimi. Ve svatyni si sedáme na připravené stoličky, kde s námi sedí dalších asi šest návštěvníků. Místnost je zahalená v ranním šeru a zdobí ji oranžovo-žluto-hnědé dekorace od nejrůznějších závěsů až po sošky buddhů a desítky dalších náboženských předmětů, kterým vůbec nerozumím. Hlavní část svatyně je rozdělena na dvě části – v jedné z nich už na vyvýšeném podstavci sedí jeden mnich ve zlatém rouchu a vhazuje malá dřívka do ohňových plamenů šlehajícím na oltáři před ním. Oheň se krásně odráží v okolních pozlacených předmětěch a vytváří tak velmi zvláštní magickou náladu. Do druhé části nyní vchází skupinka osmi mnichů nejrůznějšího věku a pokročilosti, kteří usedají do půlkruhu. Hlavní mnich začíná předříkávat buddhistické mantry, které ostatní mniši jednohlasně opakují. Jak jde čas, tak s sebou mladší mniši (včetně našeho mníška) začínají trošku šít a jde tak poznat, kdo je na jakém stupni soustředění a meditačních schopností. Já jsem si dala před rituálem předsevzetí, že se pokusím celou dobu zůstat jen tam, soustředit se na duchovní prožitek a nelítat myšlenkami jinde. Obřad ale trvá hodinu a půl, což se na soustředění ukazuje jako nadlidský úkon. Neustále se snažím zastavovat svoje myšlenky a vracet se zpět do přítomnosti, která je opravdu působivá. Nevím proč, ale zpěv buddhistických mnichů mě neskutečně uklidňuje a vybrace jejich hlubokých hlasů ve mě silně rezonují a prostupují mě zvláštní harmonií. Zpěv je doplňován zvuky různých gongů, misek a zvonečků, které mají vibrace zase na jiné úrovni a dohromady tak vytvářejí dokonalou vibrační eufonii. Na závěr obřadu jsme vyzváni vkročit do samotné svatyně a poklonit se buddhistickým bohům, soškám a posvátným předmětům. Cítím se u toho hodně nepatřičně, vůbec nerozumím tomu, co a proč děláme a tak se snažím tak nějak napodobit to, co dělá mnich přede mnou. Na konci obřadu nám mniši (bohužel japonsky) vysvětlují, co rituál představuje a proč je pro sektu Šingon tak důležitý. Je to hodně komplexní ezoterický rituál, který si po jednom zážitku vůbec netroufám vysvětlovat. Pokud vás ale zajímá, pár základních informací se dočtete na této stránce.

 

ohňový obřad Goma, ilustrační foto

 

ilustrační foto

 

ilustrační foto
Ezoterická sekta Šingon je sama o sobě šíleně zajimavou odnoží buddhimsu, která mě neskutečně nadchla a vydala by na samostatný článek. Pokud bude čas, pokusím se pro vás dát něco do kupy, protože v češtině moc informací na webu není. Po úžasném ranním rituálu si dáváme veganskou buddhistickou snídani, opět ve stylu šódžin-riori, a pak už jdeme zaplatit náš pobyt, který nás vyšel na 10 600 jenů (cca 2 300 Kč) za jednoho včetně všeho jídla. Není to nejmíň, ale podle nás je lepší se omezit jinde a potom si za odměnu dopřát takovýto zážitek. Nabalené krosny si po domluvě s mnichy necháváme v klášteře a s ranním zvedajícím se sluncem se vydáváme poznávat krásy posvátné hory Kója. O tom ale zase až příště…

 

Mohlo by tě zajímat

Komentáře (2)

Ahojky,
Muzu se zeptat na tu cenu v klastere? Ja jsem nasla jen na booking. com ze to stoji 10800 yenu pro osobu na noc. Ty uvadis tuhle cenu pro oba??

Ahoj, omlouváme se za mylnou informaci. Opravdu to bylo tak, jak uvádíš – 10 800 jenů na jednoho. Místo booking bych doporučila to zamluvit přímo na jejich webovkách: https://www.muryokoin.org/4dcgi/get_reservation$int

Napsat komentář