Na vrcholu posvátné hory Kója, v hloubi temných cedrových lesů, stojí hřbitov. Hřbitov, který je jiný než ostatní hřbitovy. Ne snad proto, že je se svými dvě stě tisíci hroby největší v Japonsku a vine se lesem v délce dvou kilometrů. Ne proto, že tu najdete tisíc let staré hroby významných japonských vladců, samurajů a mnichů a ani ne proto, že na jeho konci stojí mauzoleum zakladatele buddhistické sekty Šingon, uctívaného mnicha Kúkaie. Hlavní důvod je jiný. Tento hřbitov není pro mrtvé. Ne pro mrtvé ve smyslu, jak smrt chápeme my. Na hřbitově Okunoin totiž nejsou pochovaná jen prázdná těla. Duše zesnulých tu čekají na spasení po boku mnicha Kúkai, který tu ve věčné meditaci očekává příchod budoucího Buddhy. Už 1181 let.
Tajuplný hřbitov ukrytý v hlubokém cedrovém lese
Na tento mystický hřbitov se vydáváme po noci strávené v buddhistickém klášteře. Dnešek je tedy už náš druhý den na posvátné hoře Kója a začínáme ho rovnou tou největší peckou, hřbitovem Okunoin. Ten začíná na mostě Ichinohashi. Tady, na kraji tmavého cedrového lesa, začíná dvoukilometrová stezka vedoucí skrz tento ohromný tajuplný hřbitov až k mauzoleu samotného mnicha Kukaie, který po smrti převzal jméno Kóbó Daiši. Podél této lesní cesty byla vybudovaná silnice pro líné turisty, kteří se nechávají vysadit z autobusu až na jeho samém konci a přijdou tak o ten hlavní zážitek. Naštěstí je silnice v dostatečné vzdálenosti, takže nás nijak neruší. Jen nám to přijde hrozná škoda – tak výjimečnému místu, jako je hrobka Kóbó Daiši, by měla být zachována větší úcta a nikomu by se nic nestalo, kdyby tyhle dva kilometry ušel – tak, jak je chodili všichni poutníci už od 9. století. Pohlídejte si tedy, ať vystoupíte/začnete na zastávce Ichinohashi-guchi a ne Okunoin-mae, která leží až u samotného mauzolea a postrádá veškeré tajemné kouzlo.
Po přejití mostu, který začíná na rušné asfaltové silnici, se ocitáme v úplně jiném světě. Je to vážně jakoby někdo lusknul prsty a my najednou stojíme uprostřed tichého cedrového lesa, kde krásně voní jehličí a dlážděná pěšinka je lemovaná stromy tak vysokými, že se nám při pohledu nahoru točí hlava. Cestu po obou stranách obklopují hroby, pomníky, náhrobky a památeční pagody rostoucí z kypré půdy jehličnatého lesa. Jejich kamenný povrch je většinou porostlý mechem, který nás jen utvrzuje v tom, že les už za ta staletí hřbitov plně přijal a žije s ním v dokonalé symbióze. V nás, návštěvnících, potom toto propojení vyvolává trochu protichůdné pocity. Strašidelnost a děsivost hřbitova se hádá s mírem a pozitivní energií vyzařující z nádherného lesa.
Duše čekající na spasení po boku mnicha Kúkaie
Okunoin je nejprestižnější hřbitov v Japonsku. Být tu pohřben je snem každého smrtelníka a tak si tu někteří své hroby staví už za svého života a zakopávají do nich své vlasy, aby si to pojistili. Proč je tak důležité být pohřben zrovna tady? Vše souvisí se smrtí mnicha Kúkaie, který vlastně není tak úplně mrtvý. Na konci svého života přestal úplně jíst a pít a svou duchovní sílu dovedl tak daleko, že místo smrti vstoupil 21. března roku 835 do věčné meditace. Odmítl tradiční zpopelnění a nechal se pohřbít ve východní části Kojasanu. Když byla po delší době jeho hrobka otevřena, Kóbó Daiši, což je jeho posmrtné jméno, tu byl nalezen spící v naprosto nezměněné podobě a dokonce s povyrostlými vlasy. Věří se, že tu dodnes medituje ve věčném spánku a čeká na příchod Buddhy Miroku Nyorai, který spasí jeho duši, stejně tak jako zesnulé duše všech v jeho blízkosti.
Na hřbitově odpočívají duše smrtelníků s nejrůznějšími životními osudy. Hroby obyčejných lidí z nejrůznějších historických období tu stojí vedle hrobek legendárních buddhistických mnichů, významných historických osobností, válečných hrdinů, mocných vládců i obávaných samurajů. Pochovány jsou tu i děti adomácí mazlíčci. Kromě toho tu také najdete jednu japonskou specialitu, firemní hrobky. Ano, čtete správně. Pro mnoho Japonců je společnost, pro kterou celý život pracují, mnohem důležitější než jejich rodina (aby ne, když v práci tráví 90 procent svého času) a tak je jejich přáním být ve své firmě i pochovaní. S vytřeštěnýma očima tak procházíme kolem hrobek Nissanu, Toyoty, Sharp či Kirin Beer. Tohle je fakt divný! Hodně zajímavý je také památník vzdávající úctu všem dřevoškůdcům, kteří zemřeli na tomto hřbitově během kácení stromů.
Stúpy Gorinto a sošky Jizó ochraňující zesnulé děti
Asi nejčastějším a nejvýraznějším prvkem celého hřbitova je gorinto, pěti-patrová stúpa. Gorinto jsou tu vybudovány jako památníky a náhrobky a jsou do nich vytesány sanskritové nápisy. Jejich pět pater symbolizuje pět buddhistických elementů: čtvercový podstavec zemi, masivní koule vodu, pyramida oheň, polokoule vítr a špička prostor či éter. Těchto pět elementů formuje tělo vesmírného Buddhy Mahavairochana, stejně tak jako naše vlastní těla a fyzický svět, které podle učení ezoterického buddhismu nemohou být zničený smrtí.
 |
| pěti-patrové stúpy Gorinto |
Ponurou atmosféru hřbitova rozveselují barevné (většinou červené) sošky božstva Jizo. To pomáhá zmírnit utrpení a zkrátit pykání těch, kteří skončili v pekle a pomáhá věřícím dostat se do ráje. Jizo znamená lůno či pokladnice země a mimo jiné ochraňuje a hlídá děti v jejich posmrtném životě. Jizo sošky jsou potom ochránci zemřelých či nenarozených dětí a jejich truchlící rodiče jim nasazují červené bryndáky a oblékají jim čepice a další oblečky. Při tom se modlí k bohu Ojizo-san, aby se stal jejich zesnulým dětem náhradním rodičem a zajistil dlouhý život jejich žijícím dětem. Pokaždé, když si uvědomíme, že sošky představují skutečné děti, přejede nám mráz po zádech. U velkého památníku, na kterém v pyramidě stojí desítky těchto sošek, je nám do breku. Možná nějaká hromadná nehoda na školním výletě…? Kdo ví.
 |
| oblečení sošky božstva Jizo |
Mauzoleum Kóbú Daishi a síň desetitisíci luceren
Nyní se už dostáváme k obětní síni Gokusho, kde se střetává naše dvoukilometrová lesní stezka s kratší cestou z autobusového parkoviště. Míjíme vysoké černé sochy Asekaki Jizo v životní velikosti, na které věřící chrstají vodu, čímž se modlí za zdraví a dlouhý život své rodiny. Turistů přibývá, ale věřte nebo ne, na zážitku nám to vůbec neubírá. Zastavujeme se totiž u několik silných objektů, jako je náhrobní kámen mnicha, ke kterému, když přitisknete ucho, tak slyšíte jeho nářek z pekel nebo zrcadlící studnu (Sugatami no Ido), v jejíž hladině, když nevidíte svůj odraz, zbývají vám tři roky života. Nejznámější je asi kámen Miroku, schovaný v dřevěné kleci, který můžete zkusit jednou rukou zvednout. Traduje se, že kámen je lehčí pro dobré lidi a těžší pro zlé lidi a pokud by se vám ho povedlo zvednout, jste propojení s Buddhou budocnosti, Miroku Bodhisattva.
 |
| obětní síň Gokusho |
 |
| věřící cákající vodu na sochy Asekaki Jizo |
Za druhým mostem, Gobyo-dashi, začíná svatá půda. Nyní jsme už v bezprostřední blízkosti mauzolea mnicha Kúkaie a tak je tu zakázáno fotit, jíst, pít a všichni by se měli upravit a vzdát tomuto velkému učiteli patřičnou úctu. A tak i my pokorně schováváme své foťáky do batohů a jdeme si zlatý hřeb tohoto neskutečného hřbitova vychutnat bez nich. Nemůžeme dostat z hlavy představu, že jen pár metrů od nás věčně spí už téměř tisíc dvě stě let meditující legendární buddhistický mnich. Říkejte si, co chcete, ale něco tady prostě visí ve vzduchu a pocity, které tu během další hodiny zažívám jsou hodně zvláštní a hodně silné. Harmonie, klid a propojení s něčím neznámým. V hlavní hale u Kúkaiovi hrobky se mísí zvědaví turisté s vyčerpanými poutníky, kteří na dřevěné destičky píší svá přání a modlitby, které následně dva šingon mniši ve zlatých rouchách pálí a předříkávají u toho buddhistické mantry. S údivem a obdivem pozorujeme tuto podívanou a zase nemůžeme vůbec pochopit, kde to jsme. Tato nechápačka se ještě znásobí, když vcházíme do vedlejší budovy, kde se po odsunutí dveří ocitáme uprostřed zlaté lucernové síně Torodo. Tato síň je určená k modlitbám a hoří tu více než 10 000 darovaných luceren. Nejcennější z nich byla darována v roce 1016 chudou dívkou, která prodala všechny své vlasy, aby ji mohla koupit a darovat duchu mnicha Kúkaie jako prosbu za klidný odpočinek jejich zesnulých rodičů. Věří se, že tato lucerna nepřetržitě hoří už přes tisíc let. Při procházení touto síní se cítíme opravdu jako v ráji a prožíváme tak silné vnitřní pocity, že vůbec nemám slova pro to, je popsat. Mnichu Kúkai, děkujeme za tento silný spirituální zážitek.
 |
| Torodo hall, ilustrační foto |
Boží článek, úplně na mě v některých pasážích dýchala naznačovaná atmosféra a fantazie pracovala naplno. Navíc jsem hodně ocenila zmínku o náhrobku pro škůdce a firemních hrobkách.
Děkujeme, nás to teda dostalo 🙂