Tadapani (2 590 m) – Sinuwa (2 340 m)
17 km, 26 194 kroků, převýšení 185 pater
Jednou z nejkrásnějších věcí na horách jsou východy slunce, a ten v Tadapani, ten stál vážně za to. Jak už jsem se zmiňovala v předchozích článcích, hora, která mě v Himaláji nejvíc uhranula nebyla slavná Annapurna, ale Mačapučare (angl. Machapuchare) neboli Fishtail. Tenhle vrchol si mě naprosto získal už na obrázcích, které jsem si prohlížela před cestou do Nepálu. Nejdřív jsem si dokonce myslela, že je to fotomontáž, jak moc se mi tahle hora zdála nerealistická. Její rozeklený vrchol připomínající tvarem rybí ocas (podle čehož dostala také své jméno) působí v krajině opravdu teatrálně.
Tato 6993 m n. m. vysoká kráska je posvátná, hinduisté věří, že na ní sídlí bůh Šiva, buddhisté ji zase vidí jako sídlo boha Amitháby, každopádně výstup na její vrchol je z náboženských důvodů zakázán.
Čím více jsme se k této hoře blížili, tím víc stoupalo moje vzrušení. Včera jsme samozřejmě dorazili večer, kdy už se celý horizont topil v mracích a já se tak nemohla dočkat dnešního rána, které slibovalo z Tadapani jeden z nejlepších výhledů na mou vysněnou paní horu. Vybrali jsme si podle toho i ubytování a pokoj, ve kterém jsem ráno při prvním pošimrání paprsků opravdu jen otevřela dveře a rovnou spatřila tuhle božskou nádheru!
Tohle vás probere mnohem líp než studená sprcha. Prostě magie! Po snídani hned vyrážíme dál, dnes nás čeká spousta dalších sešupů a výšlapů, během kterých se už napojíme na hlavní trasu treku Annapurna Sanctuary vedoucího do základního tábora Annapurny. Dnešek bude vlastně taková spojovací trasa, trošku méně turistická a za mě jedna z nej částí treku (pokud se tak rozlišná krajina dá nějak porovnávat). Většinu cesty procházíme malými vesničkami, lodgí je tu jen minimum a my tak krásně vidíme, jak tu lidé doopravdy žijí. Hned na začátku pořádně klesáme do vesničky Chuile, kde na nás okamžitě mocně dýchne pravá rurální atmosféra horského života Gurungů.
Tady ale prudký sešup nekončí, cesta pokračuje prudce dolů do údolí a my tak můžeme jen nevěřícně koukat na protější ostré svahy, které na druhé straně budeme šlapat zase nahoru. Tohle se ale snažíme už ignorovat, protože to bysme celý den nemohli přemýšlet nad ničím jiným… Holt jsme v Himaláji, a tak chodíme z kopce a do kopce. Snažíme si raději plnými doušky vychutnávat tento parádní výhled ze střechy světa a fascinovaně si prohlížíme okolní krajinu, která se s každým sešlápnutým metrem neustále mění. Nicméně, dolů to jde fakt dobře :-).
Tak jako všechny cesty vedou do Říma, tady všechny kopce dolů vedou k řece – a k mostu. A most rovná se vždycky pořádné dobrodrůžo.
Hlavně když se houpe a vy jste ještě nedávno mívali strach z výšek. Tenhle je ale celkem v pohodě, protože hned vedle něj jsou zbytky mostu staršího, původního, který vás hned přesvědčí, že ten první je vlastně úplně lážo plážo.
Za mostem začíná očekávaný stoupák a hnědé seschlé svahy se pomalu proměňují v zelené rýžové terasy. Rýže je nejdůležitější a nejpěstovanější nepálskou plodinou, která je hlavním zdrojem potravy nejen pro místní obyvatele, ale i pro nás, procházející turisty.
Stupňovité rýžové terasy jsou propracovaným systémem, který umožňuje pěstování plodin v těchto strmých svazých náchylných k erozi. Většina těchto teras byla vybudovaná bývalými generacemi a během roku se na nich sklidí dvě až tři úrody, během monzunů rýže následovaná bramborami či pšenicí.
Tuhle část si vážně užíváme a každou chvíli zastavujeme a pozorujeme Gurungy, jak makají na polích i kolem domácností. Všichni mají co dělat, každý má svou roli, která mu ukládá jeho denní povinnosti, které za něj nikdo neudělá. Překvapivě se ale u práce usmívají, povídají si a smějí se, až máme chuť shodit krosny, vyměnit je za proutěné koše a jít jim na pole pomoct.
Nás ale dnes čeká jiná makačka, náročný výšlap do prudkého svahu, který jsme ráno sledovali z opačné strany údolí. Zdál se tak daleko a najednou je tady. Na to se prostě nedá připravit… Teď navíc přesně na svah, po kterém se škrábeme, brutálně peče slunko, takže z nás za pár minut teče pot proudem a musíme dělat každých deset minut picí pauzu. Je tu tak sucho, že cesta tu připomíná spíš prašnou stezku, ze které se při každém kroku zvedají oblaka béžového prachu, kterého máme za chvíli plné oči i nos. Je to fakt šílený, včera ráno mrznout v mínus pěti stupních a teď se tu pařit horkem ve třicítkách.
Cestu nám neustále blokují buvoli, kteří jsou z toho vedra taky tak zničení, že nemají sílu nám uhnout a musíme je doslova přelízat – což není vzhledem k jejich obřím rohám a černým tlamám plných žlutých rozeklaných zubů úplně bezpečný pocit.
Po asi hodině a půl prachu a potu se dostáváme na nejvyšší bod, kde je malinký stánek s občerstvením – jsme tak vyřízení, že si kupujeme rovnou několik pitíček, tentokrát i sladký v plechovce, ekologie neekologie. Je mi fakt zle, určitě mám úžeh, je mi šíleně slabo a motá se mi škebla jako na kolotoči. Fakt masakr. Jak tam tak úplně zplavená sedím, najednou zvednu hlavu a uvidím ho. Je tam – Rybí ocas a je zatraceně blízko!
Užasle na toho fešáka zírám a úplně cítím studený vítr, který tam z těch ledových polí fouká. Tak tam my jdeme, tam nahoru! Najednou si připadám, jak kdyby mi někdo vstříkl adrenalin do žil a mám opět sílu, sílu jít dál. Naprosto nechápu, kde jsem ji vyštrachala, ale je tam. Navíc zjišťujeme od majitele obchůdku, že teď se jde (pro změnu!) zase hodinu z kopce dolů a to vždycky potěší :-). V těchto místech se naše cesta propojuje z cestou z Landruku, ze kterého přicházejí hikeři absolvující jen výstup do základního kempu Annapurny bez boční trasy k Poon Hillu, kterou jsme šli my. Také tu už oficiálně vcházíme do Annapurna sanctuary, tedy svatyně Annapurny, kde začíná posvátní půda, která má pro věřící obrovský význam. Dokonce takový, že je tu zakázáno konzumovat maso. Oficiální tabule uvádí tohle:
Dear honorable trekkers, we would like to request not to take chicken, pork and buffalo meat in this special management zone from Sinuwa to Annapurna Base Camp due to ancient beliefs, Holy temple, and natural secret mountains. If so, natural calamities and personal accidents may occur. So we humbly request to follow such specified instructions. Thank you.
Ty jo, celkem mazec. Což o to, já to zvládnu, ale pro Toma – čtyři dny bez masa s takovým energetickým výdajem, nevím, nevím. Samozřejmě se tomu můžete zasmát a v prvním občerstevní si dát vydatné kuřecí kari, ale kdo by chtěl rozlobit hory, že? Ten zvláštní pocit ve vás stejně zůstane. Další věcí je, že ho v jídelních lístcích nahoře stejně moc neuvidíte – za prvé kvůli tomuto náboženskému přesvědčení a za druhé kvůli dost těžko dosáhnutelné čerstvosti masa vzhledem k tomu, jak daleko to je. Takže i kdyby tam to maso bylo, já bych ho nejedla. My se fakt hecli a vydrželi to, překvapivě nám ani tolik nechybělo. A měli jsme čistou karmu na průchod pod lavinovými svahy.
Za další zatáčkou už nás čeká Chhomrong, největší vesnice, kterou na celém treku procházíme. Chhomrong je neskutečně dlouhá a roztáhlá vesnice točící se kolem ostrého kopce v obrovské výšce jako Orlí hnízdo. Nenechte se zmást a nezastavujte u prvních domečků a restaurací. Musíte pokračovat necelé půl hodinky dál okolo kopce, než dojdete do hlavní části, kde se vám otevře úžasný výhled na celé údolí. Tady je nejlepší místo a čas dát si pořádnej voraz a jídlo.
Restaurací je tu jako máku, předhánějí se, která bude lepší a opět díky velké frekventovanosti návštěvníků jsou tu jídla čerstvá a variabilnější než v izolovanějších vesnicích. Je tu i německá pekárna! A pečou tu dorty!
Taky je tu knihkupectví a spousta suvenýr shopů, které jsou ale nyní, mimo sezónu, zavřené. My si dáváme oběd v Monalisha lodge a jsme naprosto nadšení, paní domácí je úžasná, stará se o ná jako o vlastní, Tomovi dokonce nese čaj v hrníčku s Vodnářem (jak to sakra ví?!) a to jídlo – mňam! Dáváme si polévku, hlavní chod i moučník (čokoládovou palačinku), dnes si to zasloužíme!
Běhěm jídla řešíme velké dilema – pokračovat dál nebo to tu dneska zakempit? Jsou tři hodiny odpoledne, než se najíme budou čtyři a další vesnice – Sinuwa je další dvě hodiny cesty. Jaké – to vidíme naprosto názorně na protějším svahu. Konkrétně takhle:
A to ještě netušíme, že ta vesnička, která tam čouhá vysoko na kraji kopce jen jen Lower-Sinuwa, ta pravá je ještě o chlup (spíš dva) výš. Ten pohled trochu děsí, dnes jsme si fakt už hodně mákli, ale nakonec to hecujem a jdeme do toho. S tím, že půjdeme v klidu, pomalým tempem a když dojdem pozdě, nic se neděje, hlavně se úplně nezprasit. Nejnáročnější dva, tři dny máme ještě před sebou. Sotva s odhodláním vyjdeme, zastavuje náš místní úředník a směruje nás do ACAP kanceláře na kontrolu povolení a trekových pasů, tady musíme dokonce vyplňovat dlouhý dotazník a celkově prostě šíleně zdržují, takže jsme trochu naštvaní, že se tu takhle zrovna teď zasekáváme. Pokud tu budete, zajděte si nejdřív do ACAP na kontrolu, pak až na oběd! Než se dostaneme k obávanému výšlapu, musíme ještě sejít hooodně dolů k řece a k mostu. Procházka Chhomrongem je úžasná, nádherná ukázka místní kultury a tradice, bohužel nemáme čas teď zastavovat ani fotit, ale musíme do toho fakt šlápnout. Nebojte – zastavíme se tu cestou zpátky. Cesta nahoru je pak … prostě cesta nahoru. Nemůžu si pořád dokola stěžovat. Prostě šlapeme a šlapeme, přemlouváme nohy, ať to ještě nevzdávaj.
Cestou potkáváme nosiče, který s obrovským nákladem na zádech hopskají po kamenných schodech jako kamzíci a naložené oslíky, kteří už tak nadšeně nehopskají. Dva jsou dokonce tak vyřízení, že jsou úplně durch mokří, teče z nich pot, třepou se a nemají ani sílu nám uhnout z cesty. Je mi jich fakt líto…
Za asi hodinu cesty jsme v lower sinuwa, odkud statečně pokračujem dál a tradá za 45 min jsme v cíli – Upper Sinuwa! Dnes to byl fakt marast. Vybíráme jedno ze tří ubytek, dáváme si úžasnou teplou sprchu (kterou mi pan majitel osobně nastavuje a ukazuje všechny vychytávky, jak na ni). Sluníčko si na nás dneska vybralo svou daň, já mám úžeh, jak vyšitej, hořím jak oheň a do toho zimnice jak blázen a Tom je chudák pěkně popálenej. Hlavně ta ruka, co držela trekovou holi na slunečné straně svahu! Jauuu!
Pak jdeme na skvělou véču, při které nám sympatickej klučina hraje na kytaru Boba Marleyho, vypadá jak Indián a nám je tady s šálkem masala tea strašně dobře. Jsme už fakt v horách, nebezpečí, led a sníh jdou cítit ve vzduchu a to vůbec netušíme, co nás další dva dny čeká…
