Začátek našeho letního roadtripu jsme odstartovali pěkně zostra – dalším z devíti Great Walks (nejlepších vícedenních túr po NZ) – Routeburn trackem. Ten byl dokonce v roce 2010 podle National Geographic vyhodnocen jako sedmý nejúžasnější track na světě a pro Toma jeden z největších novozélandských snů. Routeburn je výjimečný především v tom, že během jeho 31 kilometrů projdete jižními Alpami a dvěma národními parky – Mt. Aspiringem a Fiordlandem, takže máte vlastně tři odlišné tracky v jednom.
Jeho velkou nevýhodou ale je, že je jednosměrný, tzn. netvoří okruh. Tudíž musíme vyřešit problém, jak se dostat z jeho konce na jeho začátek, kde budeme mít auto. Na jihu Nového Zélandu je dopravní síť opravdu hodně řídká a jediná silnice, která začátek a konec Routeburnu propojuje má přes 300 km. Protože se nám nechtělo utrácet balík peněz za autobus provozovaný společností, která na těchto převozech rýžuje (to je jedna z věcí, kterou Novozélanďani opravdu umí – rýžovat na turistech), tak jsme se rozhodli si track prodloužit o další – Caples, který má dalších 28 km a náš pobyt v novozélandské divočině tak natáhne na celé 4 dny. V brožurce jsme se ale dočetli, že je to mírný a easy track linoucí se údolím a z jeho konce je to k našemu autu už jen zhruba hodina cesty, kterou jsme se rozhodli stopovat.
V pátek večer jsme si tedy v Queenstownu v DOC centru vyzvedli naše hut passy – potvrzení, že máme zaplacený nocleh na horských chatách) a vyjeli s naším novým autem (pokřtěným jménem Subárek) na 45 km dlouhou cestu podél jezera Wakatipu do městečka Glenorchy (silnice sem byla vybudovaná teprve až v roce 1975, do té doby bylo zcela závislé na lodní dopravě po jezeře). Tady jsme si dali výbornou pizzu s mořskými plody v místní stylové pizzerce a dojeli pak zbytek cesty k začátku plánovaného tracku.
V sobotu ráno jsme nabalili krosny, rozloučili se na parkovišti na 4 dny s našim Subárkem a po desáté hodině vyrazili plní očekávání na náš zatím nejdelší track. První den nás čekala nejkratší část, jen 9 km k chatě Routeburn Falls, která ale leží v tisíci metrech nad mořem. Po dvouhodinové procházce krásným údolím podél řeky s průzračnou vodou (která místy proudila tak silně, že vymýlala obrovské jeskyně do okolních skal) tedy přišlo očekávané prudké stoupání , u kterého jsem se pěkně zapotila a třešničkou na dortu byly pro mě dva houpací mosty, z nichž jeden byl teda extrémně houpací a v pořádné výšce, takže jsem ho po dlouhém odhodlávání nakonec musela přeběhnout zběsilým úprkem.
Po tomto výšlapu nás už čekala Routeburn Falls hut, která je úplně nová a nejhezčí DOC chata, na jaké jsme zatím byli. Dnešní túra pro nás končila už po druhé hodině odpoledne, a tak jsme měli spoustu času užít si nejen komfort této skvělé chaty, ale především nádherné místo, kde byla (jako všechny Great Walks chaty pomocí vrtulníků) postavena. Přímo z balkónu jsme měli výhled na celé údolí Routeburn a za chatou řičely mocné vodopády, jejichž zvuk nás provázel celý den a noc. Ještě před spaním jsme ale absolvovali tzv. hut talk. To je schůzka, kde se všichni nocležníci sejdou s hut rangerem – člověkem, který má chatu na starost. Kontrolují se tuhut passy a probírá počasí a stav tracku na další den. Na tomto večerním povídání jsme byli s Tomem vyhlášeni jako nejexotičtější účastníci toho dne, což se týče národnosti. Ze složení účastníků jsme byli celkově překvapeni, čekali jsme spíše mladé lidi, turisty a backpackery jako my, a místo toho byly chaty plné místních kiwáků a starších německých turistů, z nichž spousta byla v důchodovém věku. Byl tu také jeden japonský pár, který s námi pak šel i Kepler track – těm muselo být přes 70 let a byli oba hubeňoučcí, jak žížaly. Doteď nedokážu pochopit, jak tyto náročné tracky mohli ujít… Fakt obrovský respekt. Také pro nás bylo překvapení, že jsme v knize návštěv, kam se na každé DOC chatě každý návštěvník zapíše, byli první Češi v této sezóně.
Další den ráno jsme si pěkně pospali a vyrazili až kolem poledne, kdy ustal prudký liják, který celou noc a dpoledne bušil do plechové střechy naší chaty. Hned ze startu jsme začali stoupat do Harris sedla, kterým začíná subalpinská část Routeburnu, tedy část, která je ve výšce nad hranicí lesa (většinou okolo tisícovky m.n.m.). Našim dnešním cílem byla chata u horského jezera Mackenzie, od kterého nás teď dělilo 12 km. Při tomto výstupu, kdy byla všude okolo mlha a mraky, se obloha na chvíli projasnila a nám se tak otevřel nádherný pohled na celé sedlo, kterému povalující se mraky pod námi neskonale slušely.
Další část trasy potom vedla neprostupnou mlhou a mžením, což byla na jednu stranu škoda, protože jsme toho moc neviděli, na stranu druhou jsme ale zažili ty pravé routeburnové podmínky a atmosféru. Následný pocit, kdy se nám po asi dvou hodinách v této mlze otevřel pohled na celé Hollyford údolí, byl opravdu dechberoucí a podle mě mnohem silnější, než kdybychom na to koukali celou dobu (navíc pro mě bylo možná dobře, že jsem ty srázy pod sebou předtím neviděla :-)). Mě dostal obrovský kus skály spadený v údolí, který vypadal úplně jako domeček a teprve díky jeho velikosti jsem si naplno uvědomila obrovskou rozlohu celého údolí a okolních fiordlandských hor.
Brzy poté jsme už hluboko pod námi zahlédli tyrkysovou hladinu jezera Mackenzie, ke kterému jsme scházeli serpentinami skrz dokonalý mechový prales, který nám připomněl naši cestu do pravěku na Stewartově ostrově.
Večer jsme už strávili v zázemí chaty, kterou měl na starost ranger, který tuto práci dělá už 17 let a dozvěděli jsme se od něj spoustu zajímavostí – například, že někdo dal celý tento track s kufrem na kolečkách nebo jak se jedna Číňanka zeptala, kdy bývá na Mackenzie jezeru odliv 🙂 Před spaním jsme šli ještě na krátkou procházku ke skále Half Split Rock, která vedla až na konec jezera Mackenzie.
Ráno jsme v 8 hodin vyrazili k jezeru Howden a cestou nás trochu překvapil ranní mrazík. Cestou jsme se ještě pokochali dalšími nádhernými výhledy na Hollyford valley (za kterým se už jen pár kilometrů dál skrývá můj vysněný fjord Milford Sound, který se mi snad podaří vidět už příští týden) a taky 174 metrů vysoký Earland vodopád. Na Howden jsme podle plánu dorazili v poledne a dali si tu obědovou pauzu.
Hodinu odsud oficiálně končí Routeburn track, my ale podle našich plánů pokračovali dál na Caples, které jsme předpokládali, že povedou už jen lehce mírně dolů krásným údolím (co jiného by taky šlo po náročném Routeburnu zvládnout). Jaké bylo ale naše překvapení, když po pohodové cestě lesíkem jsme najednou přešli údolí a začali prudce stoupat do nekonečného kopce! Ale vážně nekonečného, prdukého a úmorného! Po velmi dlouhé a náročné hodině plné nadávek jsme tedy vystoupali do sedla McKellar, kde na nás koukala cedule označující 945 metrů nad mořem… Tak o tomhle tedy v brožurce nepsali! Nicméně se nám opět potvrdilo, jako tady na NZ už několikrát, že když si myslíš, že už nemůžeš, tak můžeš ještě dvakrát tolik :-). Odměnou za naši námahu nám byl skvostný výhled a nádherné McKellar sedlo s horou Jean Batten Peak v pozadí.
Zbytek dnešní cesty už vedl naštěstí opravdu jen z kopce, ale únava nastřádaná za uplynulé tři dny a ušlé kilometry v nohách začaly být pořádně znát a když jsme po 21 km a 5 hodinách došli k Upper Caples chatě, byla jsem už opravdu na pokraji sil a na to, až chatu uvidím jsem čekala už opravdu jako na spasení. Caples už nejsou součástí Great Walks a tak nebylo možné místo v chatě předem zarezervovat. Doufali jsme ale, že když nedorazíme moc pozdě, povede se nám místo na posteli s matrací získat. Po otevření dveří nám už ale bylo jasné, že dneska spíme na tvrdé zemi. Naštěstí se potom ve vedlejší chatě rangerky našla jedna stará matrace pro mě a Tomovi půjčil jeden hodný Australan karimatku. Lehnout jsme si ale mohli stejně až pozdě večer a tak jsme tam seděli pár hodin úplně zničení na tvrdé lavici s pár zbytky jídla a vypadali jsme asi hodně bídně, protože nám pak jedna paní nabídla horký čaj 🙂 (čaj jsme měli, vařič ale ne – protože na dvou předchozích chatách byly sporáky). Chata ležela na krásném místě na louce poblíž azurové řeky se skalnatými štíty hor okolo.
Tady jsme také poprvé v plné míře narazili na problém, který nás pronásledoval a zkazil nám spoustu nádherných míst i v následujících dnech – novozélandskou noční můru – SANDFLIES !!! Což jsou malé mušky, které nevydávají žádný zvuk a jsou tak malé, že je na kůži při dosednutí vůbec necítíte. O to víc pak ale cítíte, když vás štípnou a ještě o to víc štípance cítíte následující tři dny, kdy pořádně natečou a pekelně, opravdu PEKELNĚ svědí – naši komáři by se od nich měli co učit. Těchto mušek je na některých místech tolik, že se v podstatě nedá venku vydržet – a tato chata byla jedním z těchto míst (v dalších dnech jsme kvůli sandflies několikrát jedli a někdy dokonce i trávili celý den na krásném místě zavření v autě a strávili několik bezesných nocí plných škrábaní desítek štípanců po celém těle – obzvlášť kotníky sandflies milují…).
Poslední den nás už čekalo „jen“ 16 km cesty k parkovišti poklidným údolím. Krajina tu byla opět nádherná, zase něco úplně jiného než v uplynulých dnech. Cestu nám akorát trochu znepříjemnila podmáčené louky, kterými se v některých místech nedalo projít suchou nohou, a tak i moje voděodolné trackové botky po asi třetím šlápnutí do vody zvrchu protekly. Poslední dvě hodinky cesty jsme procházeli podél pasoucích se krav a ovcí a potkali jsme i divoké husy. Další nepříjemností v této části byly obrovské kraví „koláče“, kterým jsme vyhýbali pak už celou cestu a když se místy smíchaly s bahnem a vy už opravdu nevěděli do čeho teda šlapete, tak nic příjemnýho…
Na parkoviště jsme dorazili kolem 16 hodiny a už toho měli opravdu plné kecky. Teď ale přišla další etapa našeho výletu – stopem se dostat k našemu autu. Protože z parkoviště očividně nikdo zrovna neodjížděl, po malé přestávce jsme se vydali po šotolinové cestě podél jezera Wakatipu (z jeho druhé strany, než jsme před pár dny přijížděli) s tím, že za chvíli přece musíme někoho stopnout. Po necelé hodině, kdy jsme nepotkali ani jedno jediné auto a slunce do nás pražilo, co to dalo, jsme si už úplně vyčerpaní sedli u cesty. Když se nám (nebo mě teda určitě) začali v hlavě honit beznadějné myšlenky jsme zahlídli mini modré autíčko, které nám na zvednuté palce zastavilo a řidič nás nabral, i když jsme neměli vychlazený piva, jak chtěl. Pánovi se s námi očividně dobře povídalo, protože když jsme dojeli na rozcestí, kde nás měl vyhodit a pokračovat v jeho cestě, nabídl nám, že nás doveze 20 km až k našemu autu, i když to pro něj byla zajížďka. Jeho plán ale zkřížilo stádo ovcí, které se hnaly po silnici a očividně to nebylo jen na chvíli. Tak se nám moc omluvil a museli jsme vystoupit, zkusili jsme auto hned před námi v řadě a i jeho řidič nás ochotně nabral. Při povídání s tímto řidičem jsme zjistili, že se živí převážením aut z jendé části Routeburnu na druhý a když není zrovna auto druhé auto k převozu – tak jde celý Routeburn track – v této sezóně ho šel už 30x, celkově pak 120x !!! – zajímavá práce J To, co se zdálo ještě před chvíli snem se stalo skutečností a my kolem páté hodiny odpoledne po 4 dnech a 59 kilometrech konečně stáli u našeho Subárka a mě se potvrdila další zélandské pravidlo – když to vypadý nejvíc beznadějně a nejvíc na hovno, kiwi aura se obrátí na tvou stranu a nějak to zařídí, že všechno dobře dopadne :-).
Musím moc pochválit Váš blog. Krásně zpracovaný, krásné fotky a pěkné počteníčko 🙂 Připomínám si moje dny na Novém Zélandu.. tu krásu hor, divokou přírodu, která člověka jakoby mimochodem akceptuje, ale když ho má dost, tak se neuvěřitelně rozběsní. Milé kiwiky, kteří člověku několikrát pomohli, když mu bylo ouvej.
Jen tak dál.
Alena 🙂