Madeira – Ponta de Sao Lourenco

Jak se sem dostat: autem směrem na Machico, Canical a pak přímo na Ponta Lourenco, kde můžete auto nechat na parkovišti Baia D’Abra přímo u začátku treku nebo autobusem č. 113 z Funchalu na stejné parkoviště

Vypadá to, že jsme se ocitli ve scéně z Šíleného Maxe. Hned s prvním krokem na vyznačenou stezku nás zaskočí neskutečné vedro, sucho a prach. Narozdíl od zbytku ostrova tu nerostou žádné stromy a tráva, která zřejmě byla jednou zelená, je teď spálená na žlutou slámu. Strmé rozervané útesy, ve kterých se žíly lávových proudů střídají s usazeninami sopečného popela, padají až 200 metrů kolmo do moře.Poloostrov je tvoře převážně z čediče, ale najdete tu i  vápencové usazeniny. Tato ohnivá vyprahlá step ostře kontrastuje s temně modrou mořskou hladinou. Připadá mi to tu jako na Marsu, který se vznáší v tmavomodrém vesmíru.

Po mysu vede jedna hlavní turistická stezka, ze které odbočuje spousta menších cestiček, které vás ale vždy bezpečně zavedou zpátky. Terén je přehledný, ale místy trochu krkolomný s úzkými cestičkami po skalnatých římsách, kde se občas musíte pevně namáčknout na skalní stěnu, abyste nechali projít protijdoucí turisty. Na celém ostrově není žádné občerstvení, takže svačinku a hlavně pořádnou dávku vody si nachystejte s sebou.

Samotný trek nás vede po nádherných zákoutích, kolem prudkých útesů, pohádkových zátokách a úzkých chodníčcích, na kterých se nám tají dech. Míříme až na kopec Ponta do Furado, odkud se nám otevře výhled na nejvýchodnější bod Madeiry, ostrůvek Ilhéu do Farol s majákem z roku 1886. Těsně pod kopcem stojí kamenná budova určená pro správce parku s pár piknikovými stoly, které zastiňují palmy datlovníku. Hodně to tu tak připomíná pravou pouštní oázu, kde můžeme načerpat síly a trochu si odpočinout od silných slunečních paprsků před závěrečným výšlapem. Kdo by měl chuť (a plavky), může se tu schladit ve vodě na nedaleké „plážičce“ Cais Do Sardinha.

Sao Lourenco je také významnou přírodní rezervací. Ze 138 rostlin vyskytujících se na poloostrově je jich 31 endemických, tedy rostoucích jen na Madeiře. Mys je také největší kolonií racků v celém regionu a můžete tu spatřit spoustu dalších zajímavých ptáků, např. lindušku kanárskou, stehlíka, kanára divokého, poštolku či rybáka obecného. Poloostrov je také domovem několik zástupců čeledi burňákovitách – burňáka šedého, burňáčka madeirského a burňáka bulwerůvého. Cestu vám poměrně často překříží také madeirská ještěrka (madeiran wall lizard). Když budete mít hodně velké štěstí, můžete v okolních vlnách zahlédnout vyčuhující hlavu mořského vlka, jak místní říkají velmi vzácnému tuleni středomořskému.

Užili jsme si tu opravdu nádhernou odpolední procházku plnou úžasných výhledů, ukrytých zákoutí se strmými skalisky vystupujícími z mořské hladiny a procházení se po úzkých chodníčcích, z jejich výšky se nám místy až motala hlava. Protože jsme tu byli uprostřed léta, tak jsme si dali díky obrovskému vedru a suchu i celkem do těla. Pokud byste měli k dispozici auto, doporučujeme sem kvůli sluníčku zajet spíše navečer než brzy odpoledne. Trek na Ponta de Sao Lourenco je naprostým opakem vlhkých zarostlých levád ve vnitrozemí a můžete tu tak ochutnat zcela odlišné klima ostrova, které si případně můžete plně vychutnat na nedalekých pouštních ostrovech Ilhas Desertas.