10 věcí, které vědět, než vyrazíte do nepálských Himalájí

Trekování v Nepálu je vytouženou kolonkou na bucket listu snad každého backpackera. Ani my jsme nebyli výjimkou a letos jsme tak nějak dospěli k tomu, že je čas tento velký sen a cestovatelskou výzvu zrealizovat. Hned v začátcích plánování jsme zjistili, že spousta našich představ je hodně mimo mísu: třeba že takové věci jako stan nebo vařič a jídlo na deset dnů vůbec nebudeme potřebovat a že vysokohorská turistika v Nepálu funguje dost jinak, než jsme byli zvyklí například z Nového Zélandu. Dali jsme pro vás tedy dohromady seznam deseti postřehů a tipů, které vám pomohou si udělat představu o tom, jak to na nepálských trecích chodí, rozhodnout se, zda na to máte a usnadnit vám pak vaše vlastní plánování.

!!! Všechny poznatky vycházejí z našich vlastních zkušeností, které jsme nasbírali během treku do základního tábora Annapurny (známého jako Annapurna Base Camp Trek nebo Annapurna Sanctuary trek), který jsme si rozšířili o Poon Hill trek (plánováno celkem na 10 dní, které jsme nakonec stáhli na 8). Trek jsme absolvovali v druhé polovině února 2017. Píšeme tedy o tomto treku, s tím, že podobné podmínky najdete na většině turisticky populárních tras (Annapurna circuit, Namche Bazaar, Everest Base Kemp, Manaslu, Langtang, atd.), ale některé body se můžou mírně lišit.

1. Z tropického pralesa až k ledovcovým morenám

Když se řeknou Himaláje, tak si asi na první dobrou představíte led, sníh a třeskutou zimu. Pravda je ale taková, že v Nepálu je mnohem větší teplo než si většina lidí myslí. Země leží na stejné rovnoběžce jako Miami nebo Káhira, díky čemuž má subtropické až tropické podnebí, které od června do září ovlivňují monzunové deště. Na rozdíl od hor v severnějších oblastech tu ve výšce 2000 m n. m. sníh v podstatě nenajdete a pořádná zima začíná až kolem 4000 m n. m. (v zimě už ale mrzne i níž). Díky tomu se tu můžete celkem snadno dostat do výšek, které by vám daly v evropských Alpách sakra jinak zabrat. Během tohoto obrovského převýšení také projdete několika různými klimatickými pásy – my jsme náš trek začínali uvaření v tílku a kraťásech mezi palmami a mandarinkami a za pár dnů spali totálně promrzlí v -15 °C ve sněhových závějích. Pořádně si zjistěte, jaké jsou v danou dobu průměrné teploty v místech, kde budete spát a myslete na to, až se budete balit – je to totiž trochu jako se balit na celý rok – od kraťasů až po péřovku (což bez nosiče není úplně pozitivní zpráva). Nezapomeňte taky přibalit extra silný opalovací krém a sluneční brýle, bez kterých se na ostrém horském sluníčku neobejdete.

2. Nejde se tu ztratit. Fakt ne.

Jedna z našich hodně bláhových obav byla, abychom se tam bez průvodce neztratili. To fakt nehrozí. Celý trek vede po široké dlážděné kamenité cestě (spíš teda kamenitých schodech), žádné prolízaní pralesem nebo hledání správného směru tu vážně nehrozí. Navíc pořád procházíte vesničkami plnými ochotných Nepálců, kteří vám odpoví na všechny otázky a nabídnou jídlo i nocleh. V tomto směru to opravdu není žádný dobrodružný trek divočinou, ale spíš taková hodně náročná procházka po frekventované cestě, která je neustále plná turistů, nosičů, místních vesničanů a jejich dobytka. Sejít z cesty tu vážně nejde, maximálně dojdete do špatné vesnice, ve které vás zase navedou na správnou trasu. Jediné riziko může být vysoko v horách ve sněhu a v mlze, kdy se musíte řídit opravdu jen vyšlapanou cestičkou, pokud tedy nepřijde sněhová vánice, pak už přestává veškerá sranda.

 

3. Ubytování na každém kroku

A to doslova. Některé části treku jsou obsypané hotýlky, ubytovnami a lodgemi, které se předhánějí v tom vás nalákat zrovna k sobě. V některých vesnicích mi to přišlo, že ubytování nabízí snad každý dům a i v těch odlehlejších oblastech se podél cest staví stále nové a nové ubytovny, které místním očividně nabízejí nejlepší zdroj obživy. Někdy je to fakt až moc, až se trochu vytrácí ta opuštěná horská romantika. I při této kapacitě jsou ale prý v sezóně všechny hotely a lodge narvané k prasknutí a na ty, co přijdou později (což může někdy být i brzy odpoledne) už nezbyvá místo na pokojích a musí spát v jídelně (i na zemi). Při této poptávce je celkem logické, že tu ubytovny rostou jako houby po dešti. Pro nás další z důvodů, proč jsme rádi, že jsme tu byli mimo sezónu. Mohli jsme si tak každý den vybrat, kde budeme spát a flexibilně upravovat plán naší trasy podle toho, jak jsme se zrovna cítili a kolik nám (ne)zbývalo sil.  Tohle platí o spodní části treku, nad Deurali je potom už potřeba mít zastávky poctivě naplánované a promyšlené, kvůli výškové nemoci, mrazu i lavinám.

4. Jak to vypadá v tea housu

I když je kamenných domečků nabízejicích ubytování podél treků stovky, všechny fungují v podstatě na jedno brdo. Tyto malé hotýlky se v nepálštině jmenují bhatti, ale všichni je znají pod názvem tea house (česky čajovna). Rozhodně nečekejte tříhvězdičkové hotely, jsou to opravdu jen velmi jednoduché ubytovny, které vám ale poskytnou vše, co v horách potřebujete – kuchyni, společenskou místnost/jídelnu, koupelnu, záchod a jednotlivé pokoje. Na těch většinou najdete dvě (případně i víc) prosté postele a malý noční stolek. Postele mívají polštář a peřinu, se kterými by se možná v létě dalo přežít, jinak si ale rozhodně vezměte spacák, protože je tam fakt kosa (žádné topení). Na nejvíc turistických místech (např. Ghorepani u Poon Hill) se můžete setkat i s vyšším standardem s vlastní koupelnou se splachovacím záchodem, prostorným pokojem a elektrickou zásuvkou na pokoji. Jinak ale počítejte opravdu s naprosto základní výbavou a nepálským záchodem (keramickou dírou v zemi). V nižších polohách si obvykle můžete dopřát i horkou sprchu, nad cca 2500 metrů už se pak musíte spokojit se studenou nebo se sprchovou abstinencí. V jídelně je většinou možnost si za malý poplatek (okolo 250 rupií) nabít foťák či mobil ve společné zásuvce a téměř všechny tea housy dnes nabízejí i wi-fi. Ta ale jede a nejede, záleží na počasí (musí být jasno), na denní době (elektrika a s ní wi-fi se často pouštějí jen na několik hodin večer) a rychlost vám poslouží tak maximálně na poslání zprávy domů. Film si tady rozhodně nestáhnete (mě nešly poslat ani fotky).

5. Hladem tu neumřete

Nevím, jestli to bylo tím, jak jsme každý den na treku makali nebo mají Nepálci fakt zlatý ruce, ale jídlo na tea housech pro mě bylo jedno z nejpříjemnějších překvapení. Na to, že tu mají k dispozici jen pár opravdu základních surovin (které sem nedoveze náklaďák, ale někdo je do těch dvou, tří, čtyř, pěti tisíc metrů musí donést po svých), jsou fakt schopni z ničeho vykouzlit neuvěřitelné mňamky. Všechny ubytovny nabízejí v podstatě stejné menu, které musí být plošně schváleno, aby turisté moc nešpekulovali, do kterého tea housu jít. Stejně tak ceny jídla, které jsou vždy v jednom místě naprosto stejné, cena potom roste přímo úměrně s tím, jak vysoko se vyšplháte. V základním kempu Annapurny (4130 m n. m.) si tak stejnou polévku dáte logicky třeba až za trojnásobnou cenu, co dole v Tikhedunga (1540 m n. m.). Jídlo nabízejí všechny hotely, takže pokud budete mít hlad, chuť a peníze, klidně si můžete během dne dát teplé jídlo pětkrát. Abyste ale něco ušli, je nejlepší se ráno pořádně nasnídat, přes den si dát něco menšího a pořádně se pak nadlábnout až večer. Na jaká jídla se na treku můžete těšit? Několik druhů polívek, vajíčka, ovesné vločky, toasty, smaženou rýži, různě upravené brambory se sýrem, pizzu, špagety, těstoviny, momo knedlíčky a samozřejmě kari a nepálské národní jídlo dhal bhát. Pokud si budete chtít trochu dopřát (což věřte mi, po náročném dni budete!), můžete vaše vyřízené tělo ještě na závěr odměnit sladkým pudinkem, tyčinkou nebo dokonoce čokoládovým dortíkem. Porce jsou to jako pro dřevorubce, tak jen bacha ať si toho nenaobjednáváte moc. Oči by totiž po celodenním výšlapu snědli klidně celé meníčko.

6. Jak v horách uhasit žízeň

Kromě tea housů budete během celého treku každou chvíli potkávat také obchůdky nabízející pití a drobné svačinky (snickersky, pringlesky, coca colu, fantu, džusíky). Kromě těchto nezdravých, ale o to víc tady na konci světa lákavých dobrot, si tu můžete koupit i balenou vodu. Jenže… Pet láhev, kterou vypijete a vyhodíte, tady zůstane, nepřijedou sem pro ni popeláři a nesvezou ji někde na zpracování. Pokud tedy nejste úplní ignoranti, máte dvě možnosti, jak si v Himalájích zajistit nezbytný pitný režim. Možnost číslo jedna – čistěte si vodu sami purifikačními tabletami, možnost číslo dva – nechte si doplňovat filtrovanou pitnou vodu od místních. V posledních letech se díky návalu turistů stal plastový odpad v horách obrovským problémem, a tak vláda podpořila program, díky kterému ve většině tea housů a obchůdků podél treků najdete také stanice s filtrovanou vodou, kterou vám místní za drobný poplatek doplní. Když jsme si nebyli jistí, tak jsme někdy tabletu pro jistotu hodili i do údajně filtrované vody, člověk nikdy neví a silná střevní viróza v Nepálu zhatila už nejeden trek. Kromě vody si všude můžete také vychutnat šálek kávy, horké čokolády, černého, citronového či zázvorového čaje, ale především lahodného masala tea, kterému jsme s Tomem naprosto podlehli, dopřávali si ho i třikrát denně a stal se pro nás chutí Nepálu. Je to vlastně černý čaj dochucený kořením (variace zázvoru, kardamonu, skořice, anýzu, fenyklu, muškátového oříšku, hřebíčku) ředěného jednou třetinou až polovinou horkým buvolím mlékem. Mňam, ještě že jsme si pytlík dovezli domů do Anglie, jen s tím čerstvým buvolím mlékem je to tady horší…

7. Náročnost treku, převýšení a akutní horská nemoc

Informací, po které jsme se my při plánování pídili ze všeho nejvíc, bylo jak moc je trek náročný. Na tuto otázku se nám samozřejmě nedařilo najít jednoznačnou odpověď, protože je to šíleně individuální. A ani já, dnes po absolvování treku, na ni nedokážu jasně odpovědět. Záleží na strašně moc věcech – v jakém ročním období se tam vydáte, jaké budete mít zrovna počasí, jaké máte zkušenosti a tělesnou kondici, jak na tom zrovna budete zdravotně, jak obecně zvládáte zátěž, jak se trek rozhodnete absolvovat (viz. další bod) a taky samozřejmě na prachsprostém štěstí, které může být nakonec tím rozhodujícím faktorem. Pokud bych se ale přece jen pokusila odpovědět, řekla bych, že trek vůbec není náročný technicky. Jdete pořád po kamennité cestě a po schodech – na těch se trochu techniky hodit může, není to žádné lezení po skalách či prodírání se náročným terénem. Horší to může být nahoře ve sněhu, když na něj budete mít štěstí – to je ale opravdu jen závěrečných pár hodin cesty. V čem je ale trek těžký je výdrž a převýšení, hlavní část se jde pořád z kopce a do kopce (a že jsem větší a prudší kopce nikdy neviděla!), což chce hodně síly fyzické, ale i psychické (když hodinu slézáte prudký kopec, ze kterého vás brutálně bolí kolena a před sebou už vidíte další kopec, kde zase všechnu tu výšku budete muset vylézt zpátky nahoru, při čemž vás zase budou brutálně bolet stehna). Určitě se vyplatí před odletem do Nepálu trochu trénovat, pokud neběháte a necvičíte pravidelně už předtím. Samozřejmě nemusíte, já se na to vykašlala, ale taky jsem si to pak pěkně vyžrala a proklínala se za to. Ušla jsem to, ale kdybych na tom byla s fyzičkou líp, víc bych si to užila. Naším nejlepším přítelem se v Nepálu staly trekové hole. Byli jsme k nim hodně dlouho skeptičtí, ale od první chvíle jsme je na treku nedali z ruky a upřímně nevím, jestli bych bez nich všechny ty schody dala… Co se týče nebezpečnosti, zase strašně záleží… Na jednu stranu jsme v 3 500 metrech potkávali děcka v converskách a džínách, na druhou stranu jsme několikrát procházeli pod lavinovými úseky, kde už dost lidí přišlo o život. Já osobně jsem měla největší strach z akutní horské nemoci, kterou jsem ale nakonec skoro nepocítila. Večer, kdy jsme došli do našeho cíle ve 4 130 metrech mně bylo trochu blbě, ale to přikládám spíš únavě. Další ráno jsme si z toho dělali srandu, že to je jen takové strašení turistů, načež jsme o několik kilometrů níž zjistili, že před třemi dny na stejném místě někdo na následky výškové nemoci zemřel. Takže asi tak. Není to nejnáročnější trek na svět, proto ho chodí ročně tisíce a tisíce lidí, kteří rozhodně nejsou žádní profíci. I úplný másla to můžou zvládnout s prstem v nose, ale na druhou stranu i pro nejzkušenější horaly to může být poslední trek. Věřte tedy sami sobě, své intuici a rozhodněte se tak, jak to cítíte. Rozhodně ale nepodceňte přípravu a před závěrečným rozhodnutím, zda na to máte si sežeňte co nejvíce informací.

8. Možnosti, jak můžete trek absolvovat

Pokud nemáte s horskými túrami moc zkušeností nebo se necítíte dostatečně fyzicky silní, je tu několik způsobů, jak i přes to trek zvládnout. Nemusíte ho jít totiž, jako my, sami, ale můžete si pronajmout průvodce či nosiče (nebo oba dva). Průvodce (guide) částečně přebírá zodpovědnost za vaši bezpečnost a hladký průběh treku. Vše vám naplánuje, ráno vás budí, jde s vámi, po cestě vám vykládá všelijaké zajímavosti, vybírá nejlepší ubytovny a pomáhá vám cestu co nejpříjemněji zvládnout. Nosič (porter) vám naproti tomu jen nese batoh a nemá za vás žádnou zodpovědnost. Nosiči jdou často samostatně několik kilometrů před vámi a na tea housu už vás čekají s nachystanými batohy. Někteří nosiči nabízejí současně i služby průvodce. Obecně se průvodce nebo nosič turistům hodně doporučuje, za prvé kvůli bezpečnosti a za druhé kvůli podpoře jejich rodin a místní ekonomiky. Pro vás to je pár stovek, pro jejich děti ale třeba jídlo na několik měsíců. My tam byli, obzvlášť v zimě, celkem za exoty. Devadesát procent všech lidí, které jsme potkali, měli nosiče nebo průvodce. Já jsem ale fakt ráda, že jsme je neměli. Za prvé mám z toho, že jsme to zvládli mnohem větší radost, když jsme si všechno nesli sami na zádech, za druhé jsem ráda, že jsme nemuseli osm dnů v kuse strávit s někým, s kým bysme si taky vůbec nemuseli rozumět a za třetí na cestách miluju to, že si můžu vše sama naplánovat, rozhodnout, že nevím, co mě za dalším kopcem čeká, že jsem nucená se ptát o pomoc u vesničanů, a tak dále. Tohle je pro mě to, co dělá z výletu dobrodružství. Pokud se na to ale necítíte, rozhodně si nosiče nebo průvodce s sebou vezměte. I tak to bude bomba!

9. Nezapomeňte na povolení

Naprosto banální, ale dost důležitá věc. Než se vydáte k Annapurnám (nevím, jak je to jinde), musíte mít dvě povolení – kartu TIMS a vstupenku do národního parku ACAP.  Ani jedno povolení nejde vyřídit v horách, musíte si je předem zajistit v Kathmandu nebo Pokhaře. Za každé dáte 2000 nepálských rupií a budete na ně celkem potřebovat 4 pasové fotografie. Na treku se přísně kontrolují a pokud je nemáte, na místě zaplatíte dvojnásobek, takže to nepodceňte. TIMS (Trekkers‘ Information Management System) slouží k monitorování vaší cesty a bezpečnosti, ACAP (Annapurna Conservation Area Project) se stará o chráněnou oblast okolo Annapuren a její životní prostředí.

10. Nalaďte se na himalájskou vlnu

A na závěr – těšte se! Pokud je trekování v Nepálu vaším velkým snem, nenechte si ho vzít. Pokud nepodceníte přípravu a vydáte se do Himalájí s respektem a opatrností, hory vám to stonásobně vrátí a věřte, že to zvládnete. Těšení si můžete zpříjemnit knížkou či filmem o Nepálu, které vás na toto dobrodružství nádherně naladí. Knížku, na kterou se nejvíc těšíte, si přibalte do batohu s sebou. Čtení Sněžného leoparda v teplé horské chatě ve stínu zasněžených štítů patří k mým nejkrásnějším nepálským zážitkům.

Přečtěte si: The Snow Leopard, Into Thin Air: A Personal Account of the Mount Everest Disaster, Gaiety Of Spirit: The Sherpas Of Khumbu, The Waiting Land: A Spell in Nepal, Lost In The Himalayas

Podívejte se na: moje srdcovka – Himalaya (1999), Everest (2015), Seven Years in Tibet (1997), The Way Back (2011), The Summit (2013), K2: Siren of The Himalayas (2014), Beyond The Edge (2013), Vertical Limit (2000)