Tak je to tady! Po šesti dnech náročné cesty a plahočení se z kopců a zase do kopců vyšších než mrakodrapy v Dubaji, po šesti dnech střídajícího se počasí od tropického vedra a pálivého slunce, přes deštivou mlhu až po třeskutý mráz, po šesti dnech překonávání sami sebe, jsme tu! V cíli naší himalájské cesty, na nejvyšším místě, kde jsme se kdy v životě octli. Annapurna Base Camp neboli základní tábor Annapurny, 4 130 metrů nad mořem.
Den sedmý: ABC – Sinuwa
Na dnešní budíček asi nikdy nezapomenu. Jakoby nestačilo, na jakém místě a v jaké výšce se probouzíme, ještě k tomu je venku mínus 17 stupňů, což znamená v našem pokoji tak o tři, maximálně čtyři stupínky víc. Nikdy jsem v takové zimě nespala a měla z toho popravdě celkem bobky, ale naše Mammut spacáky fakt zafungovaly na jedničku a já se v noci ani jednou nevzbudila zimou. O to horší je z nich teď ráno vylézt 🙂 Ještě v polospánku se zalepenýma očima tak nějak podvědomě odhrnuju záclonu na okně a … úplně se leknu! Do prčic! Naprosto jsem zapomněla, kde to vlastně jsme, a že jsme včera nic díky husté mlze neviděli. Je tam a kouká přímo na mě! Takhle z okna po ránu a dělá jakoby nic! Kdo? No přece Annapurna South (7 219 m)! Takovýto pohled je účinější než ledová sprcha a protože sluníčko už se dere nad obzor, rychle se s Tomem soukáme z vyhřátých spacáků, hážeme na sebe co nejvíc vrstev oblečení a letíme ven.
 |
| náš vymrzlý pokoj číslo 1 v základním táboře Annapurny |
 |
| štít Annapurny South, který na mě ráno vybafl z okna |
Nemůžeme si totiž nechat ujít východ slunce ze slavné vyhlídky kousek nad táborem. Venku je ještě větší zima než uvnitř a já mám za 10 minut totálně promrzlé ruce i palce u noh (i přes teplé rukavice a termo ponožky). To, co nás ale čeká venku stojí za všechny zmrzlé končetiny, protože výhled, který se nám naskytne kousek za chatou je naprosto fenomenální. Jsme úplně zapasovaní v hlubokém kotli horským štítů Annapuren a teď teprve nám dochází pravý význam názvu Annapurna Sanctuary a důvod jeho posvátnosti. Tohle místo je fakt mocný! Se zatajeným dechem sledujeme dech beroucí představení, kdy se sluneční paprsky ostýchavě začínají lámat o příkré štíty sedmitisícovek a jedné osmitisícovky (Annapurna I, 8 091 m). Jako by se i samotné slunce cítilo nepatřičně vtrhnout do na toto posvátné místo a dlouho se rozmýšlelo, zda k tomu má dost kuráže. Nakonec se ale přece jen odhodlá a celá vysokohorská kotlina se zalije nádherným zlatavým světlem.
 |
| dva vyřízení, ale šťastní zmrzlíni |
Po skvělé snídani (která se ve 4 130 m rozplývá na jazyk opravdu lahodně) balíme naše saky a paky a v 9 hodin vyrážíme na cestu zpátky. Je to zvláštní pocit, tolik dnů jsme se plahočili k vysněnému cíli a najedou už máme jít „jen“ zpátky. Víme, ale že jsme spoustu úseků v podstatě neviděli kvůli mlze a tak spícháme, aby jsme toho dnes sithli, co nejvíc za jasného počasí. Čeká nás tedy celá cesta zpátky do základního kempu Machapuchare, kterou jsme šli včera v té příšerné mlze (a kde jsem si pěkně šáhla), tentokrát ale konečně vidíme, kudy jsme vlastně šli. A nevíme, kam se dívat dřív! Za náma Annapurny, po stranách kolosální ledovce a před náma dokonalý štít hory Machapuchare. Všude ja nádherně bílo, hluboký sníh je teď po ránu ještě krásně zmrzlý, a tak se ani tolik neboříme. Sluníčko na blankytně modré obloze pálí jako divé, a tak hned sundáváme extra vrstvy a nasazujeme sluneční brýle. Oči máme z toho bíla úplně vypalený… nebo je to z té dokonalé krásy okolo?
 |
| sestup k základnímu táboru Machapuchare (MBC)
|
Ze základního kempu hory Machapuchare se opět dostáváme do úzké soutěsky, kde je vysoké riziko pádu lavin. Protože sluníčko je už vysoko nad obzorem, led už pořádně taje, všude okolo to kape a z vrchu stékají potůčky roztátého sněhu. Nehrajeme si tedy na hrdiny a tentokrát volíme alternativní cestu do Deurali, kterou je doporučeno se vydat vždy v období od listopadu do dubna, protože se nevine tak tak blízko pod horskými stěnami a je tedy bezpečnější. Cesta není moc udržovaná, před námi jsou jen jedny vyšlapané stopy, protože téměř všichni ostatní jdou po druhé, té rizikovější cestě. Další den pak mluvíme s Belgičany, kteří nám popisují, jak to šli v tuto dobu s průvodcem, který byl úplně vynervovaný a pořád je popoháněl, že mají přidat, že tady padají laviny. To mě dostalo, člověk si platí za průvodce, a ten ho pak snad v jediném opravdu nebezpečném místě celého treku táhne přímo pod tajícími lavinovými poli, jen proto, že tu byl už stokrát a nechce se mu to obcházet po delší trase. Klientova bezpečnost na prvním místě, opravdu! My si jdeme pěkně v klídku naším tempem po opačné straně řeky a kocháme se pohledy na soutěsku zase z druhé strany.
Další část cesty z Deurali do Himalaya si připadáme jako v Yellowstonském národním parku. Všude okolo se tyčí kolmé skalnaté stěny, po kterých stékají zurčící vodopády tajícího sněhu. Celá scenérie se začíná postupně zase zahalovat do mraků, ale ty se naštěstí drží ještě dost vysoko na to, aby nám neutekly okolní výhledy. Chvíli nám trvá, než si to uvědomíme, ale dneska letíme jako stíhačky. Už odpoledne zjišťujeme, že jsme výrazně dopředu od původního plánu a pořád na sobě necítíme ani kapku únavy, naopak nám tělem pulzuje živoucí energie, která nás pořád žene dál. Pak nám to dochází čím to je – nejen teda tím, že jdeme dnes pořád z kopce, ale protože přece přibývá kyslíku! Díky tomu si připadáme s každým sestoupným metrem jak po loku Redbullu a energie stále přibývá místo, aby nám docházela. Fakt sranda, hrozně zvláštní pocit! Čím níž jsme, tím líp se nám jde, smějeme a málem poskakujeme, jak je nám najednou krásně lehko a příjemně. Prostě pořádná kyslíková dávka po dvoudenní abstinenci!
Ačkoliv by se to ještě ráno zdálo nemožné, tak dnes nakonec docházíme až do Sinuwy, čímž si trek zkracujeme o jeden celý den oproti původnímu plánu. Dostáváme se sem teda až po tmě kolem desáté hodiny, ale fakt nám to ani nepřijde.
Den osmý: Sinuwa – Pokhara
Poslední den v Himaláji je tady! Uteklo to jako voda, ale zážitků máme tolik, že bude půl roku zase co vstřebávat. Ráno si dáváme snídani s Bobem Marleyem, kterého hraje mladej sympaťák Nepálec na kytaru. Vypadá jako opravdový horský indián a popíjet masala tea s výhledem na himalájské velikány a u toho poslouchat akustickou verzi No woman, no cry je fakt hodně velké štýlo. Hnedka ráno šlapeme pořádný kopec do Chomrongu, který máme konečně čas si v klidu prošmejdit a nafotit. Takhle gurungská horská vesnička má totiž neuvěřitelnou atmosféru a člověk tu může nádherně nasát životní styl a kulturu himalájských obyvatel.
Tom je tak zabraný do focení, že ho na schodech srazí oslík s naloženým nákladem. Tak dlouho čekal na ten nejlepší záběr, až se osel dostal tak blízko, že nebylo hnutí a vrazil do něj svým rýžovým nákladem a Tom spadl ze schodů jako hruška. Holt, oslík je doma, ten turistovi uhýbat nebude :-). Ale fotka za to stála, co říkáte?
V Chomrongu se potkáváme s Belgičany, které jsme potkali nahoře v ABC a společně jdeme ochutnat pověstný čokoládový dortík, o kterém napsal v roce 2010 magazín Time legendární článek. Očekávání jsou opravdu velká, ve článku se autor rozplývá, jako kdyby to byl nejchutnější dort na světě. Shazujeme tedy krosny na adrese 24 Chomrong Cottage, kde si u paní domácí, zvané Didi či Sugar Mama, objednáváme tento oslavovaný zákusek. Nějak nás ale nenapadne, že po objednání jde paní teprve zadělat na těsto a dort péct opravdu od nuly, takže místo plánované krátké zastávky tu zůstáváme déle než hodinu. Aspoň ale pořádně pokecáme a po dlouhém čekání nám na stole přistane horký čokoládový dort podobný brownies zalitý vanilkovým pudinkem. Netrpělivě bereme vidličky do rukou a vkládáme první sousto do úst… Velké zklamání. Jako je to sladký a čokoládový, což je na takovémto treku samo o sobě hustý, ale jinak? Nepovedený, suchý, spálená brownies. Rozhodně nic extra, co by mi nějak utkvělo v paměti. Paní o dvě chalupy vedle, u které jsme měli oběd před pár dny, teda vaří líp. Buď se Sugarm Mama pohoršila nebo jsme my moc rozmazlení… Těžko říct.
Teď nás čeká prudký sešlap do Jinu, který je fakt ale brutální. Jsme tak moc rádi, že to jdeme z kopce a sem jsme přišli oklikou přes Poon Hill, protože tohle šlapat do kopce… To fakt nechceš! Z Jinu pokračujeme do New Bridge, kde nás (překvapivě!) čeká spousta mých milovaných houpacích mostů a to pěkně vysokých (či hlubokých?). Cesta vede podél řeky, pořád jsme pěkně vysoko a všude okolo nás jsou prudký svahy, na kterých se krčí malé vesničky a chaloupky. Procházíme kolem odbočky na Landruk, slavnou vesnici, která by určitě stála za návštěvu, po osmi dnech cesty už se ale na extra výšlap navíc necítíme a čím dál větší vedro nám energii zrovna nepřidává. Závěrečná část cesty nám dává převapivě zabrat, mysleli jsme, že to bude už jen lehárko, ale lítáme zase z kopce do kopce jako blázni, až se zdá, že tento smrtící terén snad nikdy neskončí. Vždy, když jsme už přesvědčeni, že jsme u konce nás čeká další a další sešup, po kterém následuje o to horší výšup. A tak pořád dokola, dokolečka. Už neee! Já už mám dost! Stačilo!
Pocit, který se dostaví, když na cestě před sebou uvidíme absolutní cíl naší cesty – vesnici Kyume, se nedá popsat. Obrovská dávka úlevy, že je to už za námi a nic se nám nestalo, překvapení z toho, že jsme celý trek dokončili o dva dny dříve, než jsme plánovali i začínající smutno, z toho, že nám to tu bude chybět. Teď ale nemáme moc čas se tím zabávat, protože na nás zdálky troubí autobus, kterému vehementně máváme trekovými holemi a křičíme, ať počká. Na další bychom čekali kdovíjak dlouho a představa horké sprchy, masové večeře a útulného hotelové pokoje, který nás dneska večer čeká v Pokhaře nás žene, únava, neúnava. Dobíháme k autobusu, rychle ještě kupujeme pití a svačinu ve vedlejším stánku a nasedáme. Autobus do Pokhary stojí 300 rupií na osobu, čekající taxíky kasírují za stejnou cestu 3000 (ale zase vás dopraví mnohem pohodlněji a výrazně rychleji). My jeli taxíkem sem, a tak teď bereme autobus, ať máme zážitek kompletní. Řidič samozřejmě nečeká až se posadíme a my asi po třech sekundách víme, že tohle bude ještě sranda. Autobus po nezpevněných cestách plných šutrů a výmolů skáče jako na trampolíně a nám okamžitě lítají hůlky a všechno, co jsme nestihli chytit do ruk. Tom se dokonce nestihl chytit sám, a tak dostává pěknou pecku o strop do hlavy – tak moc to skáče! To by ale nebyl ten největší problém. Nebudu se o tom moc rozepisovat, protože to pro mě byl asi nejtraumtizujících zážitků na cestách, ale kombinace skákajícího autobusu, úzkých nezpevněných cest a stovky metrů vysokých srázů pod námi mě vyděsila k smrti. A to doslova, fakt jsem myslela, že v tom autobusu umřu. Možná to bylo i únavou nebo se mi to s něčím spojilo, ale tohle byla pro mě paradoxně nejnáročnější část celého ABC treku. Cesta z konce treku do města autobusem. Vážně. Křičela jsem hrůzou jako snad nikdy. Co na to říct? Nikdy nevíte, co vás na cestách zaskočí a když si myslíte, že už máte vše nebezpečné a náročné za sebou a z celého srdce si oddechnete, osud vám do cesty postaví takovoutu perličku. Jízdu smrti! Tom říká, že přeháním, ale každopádně nám tenhle autobusek dopřál na závěr ABC treku nečekanou, ale o to větší dávku adrenalinu!
