Před 25 000 lety se na jednom zélandském ostrově nahromadilo zemské magma a následkem toho tu došlo k výbuchu dvou obrovských sopek, Akaroa a Lyttelton. Změť těchto silných výbuchů a sopečných erupcí způsobila to, že se prostřednictvím lávy propojil tento ostrov s pevninou nedaleko města Christchuch a vznikl tak Banksův poloostrov. Na jeho nespoutanou přírodu, sopečnou krajinu a francouzský i maorský život v kráterech těchto sopek jsem byla obzvlášť zvědavá. A tak jak to tu chodí (kdy si na to už zvyknu?!), byla to zase alespoň třikrát větší pecka, než jsem čekala.
Joseph Banks
První nabízenou otázkou je, kdo byl vlastně ten Banks, po kterém se celý poloostrov jmenuje? Joseph Banks byl anglický přírodovědec a botanik. Protože byl synem známého otce, jeho velkým přáním bylo udělat si své vlastní jméno a vymanit se tak z jeho stínu. Příležitost dostal na palubě zámořské lodi Endeavour pod vedením kapitána Cooka, jejímž hlavním cílem bylo dojet na King George´s Island (dnes Tahiti) a sledovat tady dráhu, po které putuje Venuše, což mělo pomoci astronomům vypočítat vzdálenost Země od Slunce. Mladý Banks ale za touto plavbou viděl spíše příležitost objevit a prozkoumat neznámé rostliny v dalekých necivilizovaných zemích. A tak stočlennou posádku lodě Endeavour Banks doplnil svou přítomností a kromě toho také obsáhlou knihovnou, sítěmi a háky na korály, různými krabičkami a pytlíky na vzorky, mnoha mikroskopy a spoustou dalšího vědeckého náčiní a 26. srpna 1768 vypluli z anglického Plymouthu.
Mise této lodi se ale příliš nezdařila, pozorování Venuše nepřinesla očekávané výsledky a během náročné roční plavby se tři námořníci utopili, jeden upil k smrti a spousta dalších neštěstí. Aby se tento výlet anglickému království alespoň trochu vyplatil, rozhodla se posádka kapitána Cooka prozkoumat Novou Zélandii – ostrov, o kterém měli jen strohé záznamy od holandského mořeplavce Abela Tasmana, který tu zakotvil před sto lety a po vyvraždění části své posádky maory ostrovy po pár dnech opustil. Břehů dnešního Nového Zélandu loď Endeavour dosáhla 2. října 1769 – a teď se konečně dostáváme k významnému faktu pro tento článek – a zakotvila u dnešního Banksova poloostrova (který byl ještě spoustu let poté považován za ostrov). Nakonec tu strávili téměř dva měsíce, kdy se jim povedlo po několika neshodách s maory, kteří poprvé viděli bílé muže, s nimi navázat komunikaci a poznat část jejich kultury a životního stylu, který Banksův tým zahrnul do svých vědeckých poznatků a náčrtů. Největším přínosem ale bylo dílo nazvané Bank´s Florilegium, které bylo výsledkem pozorování a průzkumu místních rostlin, které byly většinou pro evropany zcela nové a Banks je tak musel nejen podrobně popsat a zakreslit ale také zkatalogizovat a zařadit do stávajícího botanického systému, kde bylo ale potřeba vytvořit úplně nové odnože. Tento rostlinný atlas popisuje 738 rostlin a pro tehdejší botanickou vědeckou obec měl velký význam. Vycházelo se z něj i později při kategorizaci dalších exotických rostlin a Banks si tak nepřímo splnil svůj sen – jeho jméno dalece předčilo jméno jeho slavného otce, protože dnes se po něm jmenuje celý tento nádherný poloostrov, který jsme (ne zcela po botanické stránce) prozkoumali i my.
Banksův poloostrov vystupuje z Cantenburských planin a Tichého oceánu jako zuby krokodýla z jeho tlamy a především ze vzduchu vypadají jeho strmé kopce až neskutečně. Po dvou hodinách cesty touto nádhernou sopečnou krajinou a nadautovém výkonu Subárka plného prudkých stoupáků a následných klesáku po šílených kopcích, jsme dorazili na naši první zastávku, nejstarší město v Cantenbury, přístav Akaroa. Toto malebné městečko leží přímo v kráteru dávno vybuchlé sopky, který je nyní zatopen mořem a vytváří tak přístav se spoustou malých plachetnic, rybářských loděk a samozřejmě s historickým majákem (po těch se na Zélandu chodí tak jako u nás po hradech). Kromě toho má ještě jednu velkou zajímavost, jeho kořeny jsou totiž ryze francouzské a dodnes jsou tu všechny názvy ulic a nápisy ve francouzštině. Z úzkých uliček, uměleckých galerií a koloniálních domků tu na vás dýchá typická poklidná atmosféra Francie a samozřejmě se to tu hemží francouzskými turisty.
Jak je to v anglické koloniální zemi možné? Za vším stojí jméno Jean Francois Langlois. Tento francouzský lovec velryb se rozhodl tady v roce 1838 založit francouzskou kolonii a pokusil se odkoupit značnou část poloostrova od místního kmene Ngai Tahu. Vrátil se proto do Francie, aby tu získal podporu pro svůj plán. Vrátil se sem s kapitánem francouzského námořnictva Charlesem Lavaudem, který byl vyslán, aby ochránil nových 57 osadníků, kteří do Akaroy připluli v srpnu roku 1840. Jejich plán ale nevyšel, protože britové mezitím stihli podepsat klíčovou smlouvu ve Waitangi, a když se dozvěděli o blížícím se příchodu nových osadníků, spěchali do Akaroy jmenovat dva smírčí soudce. Francouzští kolonisté tu zůstali i navzdory uplatnění britské svrchovanosti, třebaže Francois Langlois se vrátil už roku 1842 do Francie. Pokud by ale francouzi byly rychlejší, mohl být třeba celý jižní ostrov francouzský a severní anglický. Kdo ví ? Historii tvoří náhody…
Onawe Pa
Každého, kdo jede do přístavu Akaroa, zaujme malý výběžek ve tvaru velryby, který tvoří dominantu celého zálivu. Je to vlastně takový poloostrov na poloostrově. Jméno této přírodní zajímavosti je Onawe Pa a odehrála se na ní jedna z významných událostí novodobých maorských dějin. Banksův poloostrov byl totiž až do 20. let 19. století osídlen vzkvétajícím maorským kmenem Ngai Tahu, kterému poskytoval bezpečné útočiště. V roce 1831 byl malý poloostrov Onawe dějištěm bratrovražedného masakru mezi náčelníky Te Rauparaha a Kaiapoi, ve kterém bylo na jeho půdě zabito 1200 bojovníků a krev tohoto masakru na několik dnů zakalila okolní vody. Pro vstup na toto místo musíte mít povolení přímo od hodnostářů kmene Ngai Tahu, to jsme ale jaksi nevěděli a protože nás toto místo zdálky doslova fascinovalo, a přestože nám počasí moc nepřálo, rozhodli jsme se ho prozkoumat zblízka.
Na naši obhajobu chci dodat, že tu nikde nebyly žádné cedule zákaz vstupu a dokonce jsme tu potkali jednu francouzsku s karimatkou, která sem chodí každý den cvičit jógu. Subárka jsme nechali u starého mola Douvachelle wharf a vydali se prozkoumat toto tajemné místo po svých. Onawe tvoří jakoby dva podlouhlé ostrůvky spojené tenkým „krkem“, jehož přechod se ukázal nemožný. Naštěstí jsme tu byli při odlivu, takže jsme mohli projít na „hlavu“ kolem po vyvřelinové půdě. Procházka to byla opravdu výjimečná, protože díky stále omývané a rozpadající se půdě tu jde nádherně vidět, co se skrývá pod povrchem – lávové šílenství, které vytváří neuvěřitelné oranžovo-žluto-bílé tvary a obrazce.
Samotná hlava poloostrova Onawe je potom tvořena dvěma kopečky, ke kterým vede cesta po nádherně zeleňoučké hladce posekané trávě. Celou cestu nahoru nám pršelo a mračný opar nenabízel zrovna pěkný výhled, i tak jsme ale z tohoto místa cítili cosi magického (možná to byla podvědomá chuť zakázaného ovoce :)). Ještě před 200 lety se to tu hemžilo životem, stála tu maorská osada kmene Ngai Tahu, který je dodnes významným kmenem a nositelem tradice. Dnes je to tu pro ně posvátné místo, které připomínají památeční kameny na vrcholku kopce u kterého jsme místní magii pocítili na vlastní kůži. Přesně ve chvíli, kdy jsme dofuněli na vrcholek a rozhlédli se okolo, se najednou roztrhali tmavé mraky nad našimi hlavami a vyklubali se z něj paprsky sluníčka, které nám asi na 20 minut krásně odkryly a prozářili celý výhled na okolní záliv a přístavy. Beztak za tím byl nějaký maorský turistický bůh, nebo možná jen naše věrná kiwi aura 🙂
Berry´s Bay Cheese factory
Cestou z Akaroa jsme se zastavili v Berry´s Bay Cheese factory. Tato továrna na sýr vznikla v roce 1895, kdy vyprodukovala svůj první skvělý chedar. V té době byla jednou z devíti malinkých rodinných sýráren na Banksově poloostrově, která vyráběla výborné produkty z mléka kraviček pasoucích se na místní sopečné krajině. Dnes je tato továrna poslední na Banks peninsula, která stále vyrábí sýr tradičním ručním způsobem. Součástí továrny je obchůdek, kde můžete ochutnat vzorky různých druhů sýra a přes prosklenou stěnu přímo sledovat proces výroby. Když přímo z této výrobní haly vyběhla paní s náručí plnou „kazových“, tedy ne dobře natvarovaných a proto zlevněných sýrů samozřejmě jsme neodolali a dva kousky chedaru si koupili… Fakt dobrota!
OKAINS BAY
Po dalším pěkně strmém stoupáku a klesáku, tedy za kopcem, jsme dorazili k zátoce a vesničce Okains Bay. Protože už byla tma, zajeli jsme rovnou do kempu u pláže. Z tohoto kempu má celkem silná zážitek z kuchyňky, kde jsem si přečetla nástěnku. Výstražná upozornění na hrozící častá zemětřesení a pokyny, jak se chovat v případě tsunami, jsou opravdu přesně to, co si chcete před spaním
přečíst :). Tsunami ani zemětřesení díkybohu zrovna tuhle noc nepřišlo, a my se ráno mohli vydat na ranní procházku po nádherné pláži a historické vesničce.
přečíst :). Tsunami ani zemětřesení díkybohu zrovna tuhle noc nepřišlo, a my se ráno mohli vydat na ranní procházku po nádherné pláži a historické vesničce.
MAORI AND COLONIAL MUSEUM
V Okains Bay je také Maori and Colonial Museum, které návštěvníkům představuje maorské a pozdější koloniální časy na Banksově poloostrově. Konečně jsme si tak mohli pořádně prohlédnout maorské shromažďovací domy, rozsáhlou expozixi mapující maorský život a umění a také stále funkční a používané kánoe waka. Každý rok na Waitangi day, jsou tyto kánoe po kolejích dovezeny na hladinu, zasednou do nich polonazí potetovaní maoři a pádlují po Oparara Stream až k ústí této řeky do moře.
Druhá část muzea mapuje koloniální historii tohoto poloostrova, mohli jsme si tu prošmejdit typické interiéry původních domků, kovářovu dílnu, sedláře a koloniální halu plnou nejrůznějších „cetek“, co tu zbyli po prvních osadnících.
LYTTELTON
Naší poslední zastávkou na Banksově poloostrově bylo město Lyttelton, původně maorská osada, dnes přístav a přesná lokalita, kde přistála před 200 lety Cookova (pro nás teď spíše Banskova) loď. Sem putuje například uhlí z Westportu přes celý Arthur´s Pass, aby se tady naložilo na nákladní lodě a přes Pacifik vyváželo do světa. Dnes je zřejmě největší vývozním artiklem dřevo, prottže takové množství klád naskládaných na obrovských hromadách jsem si snad nikdy ani neuměla představit. Špinavé nákladní lodě, obrovské plechové kontejnery, umazaní dělníci a mariňáci – to vše utváří surovou tvář tohoto přístavního města, kde jsme strávili odpoledne sledováním tohoto šíleného šrumce a přemýšlením, jaké to asi musí být na nějaké takovéto lodi (třeba té obří s názvem African Spirit) strávit několik měsíců uprostřed rozbouřeného oceánu.
Největší atrakcí Lytteltonu je ale Timeball Station. Než začala fungovat na NZ rádia, každý den ve 13 hodin byla velká černá koule zavěšená na její věži spuštěna dolů, aby lidem v přístavu oznámila světový čas. Směrovníky k této stanice ukazovali 20 minut cesty z hlavní ulice, a tak jsme se se vydali vzhůru do kopce, kde se tato zajímavá historická památka měla nacházet. Cestou (stále po šipkách) jsme se doslova procházeli v následcích nedávného zemětřesení, všude byli díry v silnicích, rozbité domy a ploty, praskliny v cestách, všude se opravovalo. Jeden dům měl dokonce na dvařích zvenku vzkaz od statiků pro majitele, že až se vrátí, nemají už dovnitř vůbec chodit, protože se jejich dům může celý zřítit. Poslední šipka k našemu cíli ukazovala 5 minut, šli jsme už alespoň 10 a pořád nikde nic, dvakrát jsme se vrátili k šipce a zpátky a výsledek stejný – cíl nenalezen. Museli jsme to někde asi přehlídnout! Tak jsme
se zkusili zeptat procházejícího páru, jestli neví, kde je Timeball Station. Paní rozpřáhla ruce ukázala na travnatý plácek před sebou a řekla: „Tady. Před dvěma lety.“ Aha! Takže další ztráta po zemětřesení. Ale ty informační směrovky by teda už za tu dobu mohli oddělat… Toť vše k našim zážitkům z poloostrova slavného anglického botanika, další cestovatelská kapitolka od protinožců zase příště 🙂 Hei kona ra!
se zkusili zeptat procházejícího páru, jestli neví, kde je Timeball Station. Paní rozpřáhla ruce ukázala na travnatý plácek před sebou a řekla: „Tady. Před dvěma lety.“ Aha! Takže další ztráta po zemětřesení. Ale ty informační směrovky by teda už za tu dobu mohli oddělat… Toť vše k našim zážitkům z poloostrova slavného anglického botanika, další cestovatelská kapitolka od protinožců zase příště 🙂 Hei kona ra!
