Jak vytrhnout velrybě stoličku

Když jsem byla malá, tak jsem si hrozně ráda prohlížela barevné encyklopedie o dalekých krajích a zvířatech, která v nich žijí. Nejvíc ze všech mě fascinovali velryby, znala jsem jejich složité názvy, míry a čím se živí. Spoustu nocí se mi zdály sny, o tom, jak plavu v moři a potkám velrybu. Láska k těmto největším a paradoxně nejméně probádaným tvorům naší planety mi zůstala. Jako malou Kačenku by mě nikdy nenapadlo, že budu mít to štěstí a uvidím velryby naživo v divoké přírodě. Naše druhá návštěva Kaikoury tak pro mě byla něčím naprosto výjimečným, splněným dětským snem …

Největší velrybí atrakcí, která brázdí kaikourské hlubiny, jsou sperm whales, tedy vorvani. Tito obrovští velrybí savci se neživí planktonem, jako třeba plejtváci, ale jsou podvodními šelmami, které jsou schopné svádět zápasy s monstrózními chobotnicemi, krakaticemi, které se v případě vítězství stanou jejich potravou. Tyto zápasy ale mohou probíhat jen v opravdu hlubokých vodách, a tak vorvaně většinou není možné spatřit blízko u pobřeží. V Kaikouře je to ale jinak. Místní podvodní kaňon se tu totiž vine v hloubce mezi 870 až 1600 metry jen pár kilometrů od pobřeží, čímž činí Kaikouru unikátním místem k pozorování těchto dravých velryb.

 

Nejlepší dobou k jejich pozorování je zima, kdy velká část velryb migruje z jižního pólu k severnímu a po cestě se zastaví nakrmit ve „vyhlášeném“ kaikourském kaňonu. V tomto období je tu možné výjimečně spatřit i jiné druhy velryb – plejtváky obrovské (blue whales) či keporkaky (humpback whales). Pokud tady chcete jít pozorovat velryby, máte dvě možnosti – z letadla nebo z lodi. A protože my jsme v té době těžce hákovali na víně a na velryby jsem se těšila už skoro celý rok, rozhodli jsme se netroškařit a zvolili si dvojkombinaci – nejdřív se na ně podíváme ze vzduchu a pak se na ně zajedeme podívat zblízka z lodi. Náš velrybí den začal tedy dopoledne u Kaikoura Aero Clubu, kde jsme měli objednaný 45-minutový let z bookme.co.nz za 139 dolarů. Pilot nám už ve dveřích hlásil, že nám vyšlo nádherné počasí a že dneska viděli už tři velryby. Za chvíli jsme se už soukali do záchranných vest a za ještě menší chvíli seděli v malém motorovém letadýlku a pilot se nás přes obří sluchátka a vysílačku ptal, jestli jsme ready vzlétnout. A pak jsme vzlétli. Výhledy, které Kaikoura z ptačí perspektivy nabízí, nám málem vyrazily dech… Dobrá předvelrybí předehra. 🙂

 

 

 

 

Když jsme se dostatečně nabažili úchvatné kaikourské scenérie, proletěli se podél útesového pobřeží i kolem zasněžených štítů hor, zamířili jsme konečně nad oceán pátrat po místních vorvaních. Nejprve jsme ale spatřili obrovské hejno asi 150 delfínů, kteří zvrchu vypadali jako malý hemžící se mravenci s ploutvičkama, kterými čeří tmavě modrou vodu. První vorvaň na sebe pak už nenechal dlouho čekat, nejdřív jsme zahlédli vodní fontánku z jeho obří vnější nozdry a pak už se pod námi vyrýsoval v celé své kráse a my mohli ohromeně sledovat, jak se jeho obrovské šedavě-modré tělo vznáší na hladině. Zmiňovaná fontánka vlastně není fontánkou, ale výparem vodní páry, která se nasrážela ve velrybím těle z vlhkosti jejího horkého dechu. Největší výhodou sledování velryb ze vzduchu je to, že vidíte celé velrybí tělo, jeho tvar a velikost (16 – 20 metrů) a můžete sledovat, jak se celá tato obří masa (až 50 tun) houpe na hladině. Při sledování z lodi totiž vidíte jen hřbet a následně ponořující se ocas, ale zase jste mnohem blíž. Takže námi zvolená kombinace byla skvělá volba. Vorvani vydrží pod vodní hladinou mezi 40 – 45 minutami, potom se musí vynořit a zhruba 10 – 12 minut se na hladině pořádně nadechnout a nabrat kyslík do plic na další podmořskou jízdu. Těchto 10 – 12 minut je čas pro nás, turisty, kdy můžeme tyto ohromující tvory pozorovat. Největším vyvrcholením tohoto pozorování je potom ponoření zpět do vody, kdy se nad hladinu vznese monstrózní vorvaní ploutev, která je nejfotografovanějším objektem v Kaikouře. 🙂

 

 

 

Ale zpátky k našemu letu – ze vzduchu jsme nakonec objevili a sledovali celkem dva vorvaně. Protože jsme letěli s motorovým letadýlkem a ne s helikoptérou, nemohli jsme se zastavit a sledovat vorvaně z jednoho místa, a tak jsme museli kroužit a kroužit okolo v malých kolečkách, která po 5 minutách začala být celkem náročná a měli jsme co dělat, aby se humři z našich žaludků nevrátili zpátky do oceánu. Nakonec jsme to ale ustáli, užili si sledování velryb „over the wings“ a v pořádku dosedli na pevninu se spoustou krásných fotek na kartách.
A pak přišel zlatý hřeb velrybího dne – klasický whale watch z lodi. Tuto atrakci mohou na NZ provozovat pouze maoři, protože velryby patří k jejich kulturnímu dědictví a tak je tu jen jedna monopolní společnost (jmenující se jak jinak než „Whale Watch“), která vás za velrybami za 145 NZD (děti za 60 NZD) zaveze. Začátek tour začíná podobně jako tour za delfíny v hlavní budově instruktážním videem, potom se všichni účastníci přemístili do autobusu, který nás zavezl do malého přístavu, kde jsme se nalodili na velrybářskou loď (v turistickém slova smyslu). Na palubě nás přivítala maorka, která nás bezpečnostně proškolila a na velké LCD obrazovce nám pustila obrázky vorvaňů, které komentovala zajímavým povídáním o jejich životě a představila nám zbytek posádky sestávající z kapitána a dalších asi 4 maorů, kteří měli za úkol hledat pro nás velryby. Sotva jsme vypluli, jeden z nich zakřičel: „Humpback on the left side!“ a tak jsme všichni vyběhli z kajuty a koukali po vzáceném humpback whale (česky keporkak), který se vyznačuje tím, že jako jedna z mála velryb vyskakuje celý nad hladinu (následuje ilustrační foto :)).
Bohužel jsme ale vyběhli pozdě a po keporkakovi už nebylo vidu ani slechu… Sakra, fakt škoda! Nic se nedá dělat, třeba na něj ještě narazíme, jak pojedeme zpátky. Pokračovali jsme tedy ve hledání vorvaňů. Maoři k vyhledávání velryb v novozélandských vodách používají obrácené ampliony, které zanoří na dlouhé tyči z lodi do vody a ve sluchátkách poslouchají echo ozvěny velrybího zpěvu, podle kterého jsou schopni je nejen lokalizovat ale také poznat, za jak dlouho se vynoří. A tak jsme se brzy dočkali a připluli k prvnímu kousku – a měli jsme velké štěstí, protože byli hned dva. Dva obří šedé hřbety pohupující se kousek od nás na temně modré hladině pravidelně vyfukující oblaka páry ze svých nozder.

 

Tím, že takhle zblízka vidíte jen kousek vynořeného hřbetu (tak akorát, aby se mohli velryby pohodlně nadechnout), fantazie pracuje naplno a představy, jak tito tvorové vypadají celí pod vodou, jsou živější a živější s každou hlubší vlnou, která odkryje větší kus jejich těla. Fascinující je především jejich hlava s výrazným čelem, která tvoří u samců až třetinu jejich těla, mozek vorvaně je pak největším a nejtěžším mezi živými tvory (cca 7 kg). Jeho hlava je naplněna spermacetem, od kterého je odvozen vorvaňův anglický název (Sperm whale), a který byl u prvních velrybářů zaměňován s velrybím spermatem. Dodnes neexistuje jednotný názor na význam této látky. Podle vědců ale může spermacet ve vorvaních hlavách sloužit jako jistý druh beranidla, který hraje roli při sexuálním výběru partnerů, dalším názorem je, že tato látka pomáhá vorvaňům regulovat vztlak a podle třetí teorie spermacet napomáhá echolokaci. Výzkum všech těchto možností stále zaměstnává mozky spousta vědců. Faktem je, že od 18. do 20. století byl spermacet vyhledávanou látkou, která se využívala v nejrůznějších odvětvích – od kosmetiky a farmaceutické produkty přes čistící prostředky až po olej do hodinek či jako kapalina
pro automatickou převodovku. Zajímavým rysem vorvaňů je také jejich uzpůsobení hlubokomořskému
potápění, které nemá obdoby u žádných jiných druhů velryb. Jejich žebra jsou ohebná, aby zvládli drastické změny tlaku, jejich srdeční frekvence se pod vodou snižuje, aby jim zásoba kyslíku déle vydržela a speciální látka – myoglobin – jim pomáhá uchovávat kyslík ve svalové tkáni. I přesto, že jsou
vorvani takto vybaveni k životu v tisících km pod mořem, tyto opakované ponory jejich tělu dávají pěkně zabrat. Jejich kostry jsou postiženy důlkovou korozí, která je u lidí častou známkou dekompresní choroby, která je u vorvaňů tím znatelnější, čím starší jedinec je. Takhle tito krasavci vypadají pod vodou (opět ilustrační foto, samozřejmě).

 

Ale teď už zpátky k vznášející se dvojici před naší lodí. Po asi 7 minutách maorové zahlásili, že se velrybí páreček bude ponořovat (údajně to jde poznat podle intenzity výdechů) a my mohli za pár okamžiků s úžasem sledovat, jak se tato obrovská masa šedé hmoty protáčí, vynoří svůj megalománský ocas a ten potom pomalinku zanořuje… Nádhera! Posádka byla tak ohromena, že všichni začali tleskat. Naše plavba byla úspěšná, protože jsme během cca 2 hodin celkově našli a sledovali 5 vorvaňů a měli tak možnost tuto až dojemnou show sledovat několikrát a nafotit spoustu krásných zanořujících se ocasů :-).

 

 

 

 

Co dodat? Náš velrybí den naše očekávání plně naplnil a další z mých velkých snů se stal skutečností. Vidět naživo kousek od sebe vorvaně v divoké přírodě je určitě hodně vzácný zážitek, který se nedá na moc místech naší planety takhle snadno uskutečnit a obzvlášť pro nás středoevropany je opravdu něčím naprosto jedinečným. Kiwi auro, díky za to 🙂

 

A tady je naše sestříhané cestovatelské video z dvou našich návštěv Kaikoury plné tuleňů, delfínů a velryb. Enjoy!
www.youtube.com/embed/vE-vjKF-T98

Mohlo by tě zajímat

Napsat komentář