Samoa (7. díl) – Bílá neděle

,,Pomni, abys den sváteční světil.“  Třetí boží přikázání se na Samoe bere opravdu vážně. Každou neděli (které se tu neřekne jinak než „white Sunday“) se všichni obyvatelé od miminek až po staříky oháknou do svého nejlepšího oblečení zářivě bílé barvy a vyrazí na bělostnou módní přehlídku alespoň do jednoho kostela. My dostali pozvání se bílé neděle zúčastnit společně s naší hostitelskou rodinou z Regina´s fales.

Den osmý


     Ráno (tedy kolem desáté) se vymotáváme z naší plážové moskytiéry a jdeme si něco zobnout na skromnou (tedy asi 10-ti chodovou) snídani. V neděli se na Samoe opravdu nedělá, tedy ani nevaří, a tak rovnou fasujeme svačinku na oběd. Za chvíli nasedáme společně s dalšími Regina hosty, partičkou německých studentů studujících v Aucklandu, do auta a míříme k největšímu kostelu ve vesnici Manase. Většina vesnic tu má totiž kostelů hned několik a jsou největší chloubou jejích obyvatelů, přičemž se sousední vesnice navzájem trumfují, kdo postaví větší a honosnější kostel.

Nedělní návštěva kostela v Polynésii

Už při parkování auta (které je u kostela asi jen jedno z pěti) nevěřícně sledujeme okolní davy pobožných Samoanů proudících do kostela a nemůžeme je poznat. Opravdu jsou to ti stejní lidé, které celý týden potkáváme ušmudlané v barevných šátcích a v roztrhaných tričkách? Všechny slečny se dnes proměnily v nádherné nastrojené nevěsty a pánové do pasu uvázali nejluxusnější šátky lava lava a sváteční košile. Je to opravdu jedna velká módní přehlídka. Tomuhle říkám sváteční oděv! Bílá působí v kombinaci s tímto snědým a exoticky divokým národem naprosto panensky a čistě a modely, kterými se během chvilky zaplňuje celý kostel, svátěční atmosféru dokonale podtrhují. Dámy totiž nemají jen tak ledajaké letní šaty, ale složité korzetové šaty s vyšívanými a krajkovanými kabátky, jejichž cenu si uvědomuji ve stejnou chvíli, kdy se snažím vzpomenout jestli jsem tu nějaký obchod s takovýmito šarty viděla – neviděla, takže všechno musí být ruční práce. Nádhera! Jediné, co svátečnosti trochu ubírá, jsou barevné žabky obuté mezi palcem a ukazováčkem, ale bez těch by to už ani nebyla Samoa.

Ze samotné mše mám potom takové zvláštní až rozporuplné pocity. Jak to popsat… Asi nejlépe následujícími příklady. Dominantou celého kostela je obrovská soška panenky Marie, na čemž samo o sobě není nic až tak moc zvláštního. Když ale vidíte plný kostel statných snědých temperamentních Samoánců, kteří spořádaně sedí v lavicích a modlí se k této hubeňounké bledé postavě, začnou se vám hlavou honit různé myšlenky… Co vše se tu muselo za misionářských dob dít, aby se toto náboženství zarylo pod kůži tohoto divokého extrovertního národa takhle hluboko? Každopádně asi nic hezkýho…  Průběh mše se od té české obsahově v podstatě neliší, o to větší rozdíly jsou ve formě. Celý obřad je samozřejmě v samoánštině, skoro všechny modlitby jsou ale zpívány plus kostel je narvaný k prasknutí, takže když se jeho stěny rozezní náboženskými chorály z hrdel těchto talentovaných a hudebně nadaných lidí, stává se z „obyčejné nedělní mše“ kulturní zážitek a hotový koncert. Součástí mše je také darování finančního příspěvku místní faře, kdy se pečlivě zapisuje, kolik která rodina dala. Tento údaj je potom zveřejněn a tak samozřejmě dochází k tomu, že rodiny přispívají mnohem víc než si mohou dovolit (někdy až 30% rodinného rozpočtu na každý týden), jen aby si obhájili svůj sociální status ve vesnici.
    Svaté přijímaní je taky trochu jiné než jsme zvyklá z kostelů u nás, kde se vždycky zvedne pár desítek lidí a jdou si k oltáři pro hostii. Tady se zvedá celý kostel a zástupy jdou k asi osmi stanovištím strategicky rozmístěných v různých částech kostela. Kdyby šli totiž všichni k oltáři, mše by se pěkně protáhla. Tak, jako v Česku většina věřících bojuje se vtíravou a nepříjemnou zimou, která v kostelních lavicích zalézá až za nehty, tady se zase bojuje se vtíravým vedrem. Jedinou obranou jsou ovívací placky vyrobené z palmových listů, a tak tu jimi všichni mávají jako o život. I tak ale po skončení mše zůstávají na mnoha lavicicích otisky zpocených zadků (minimálně teda toho mého). Před kostelem ještě jednou moc děkujeme naší paní hostitelce, že nás s sebou vzala a my si mohli tento krásný zážitek prožít a porovnat si, jak křesťanství vypadá na opačné straně planety.
Odpoledne trávíme dnes jako ukázkoví turisté – pořádným plážovým válendem a koupačkou. Obloha je jako vymetená, mraky a vítr mají zřejmě taky neděli, a tak i mořská voda barevně čaruje a láká nás svými modrými kouzly do svých vln. Samozřejmě se nenecháme dlouho pobízet a skotačíme v tyrkysovém moři, jak malá děcka. Prostě paráda…

Jak se pěstují banány a ananasy

Pokud se vydáte na Samou, počítejte s tím, že v neděli nefunguje opravdu nic, všechny obchůdky jsou zavřené, takže si nekoupíte ani vodu, nikdo nepracuje, nejezdí a atrakce mají dnes také volno. Nám se ale povedlo si včera domluvit soukromou prohlídku lávové jeskyně, kam se odpoledne vydáváme. Tady už jsme v očekávání a mladý samoánec kvůli nám narušuje svůj nedělní klid, nazouvá jeskyňářskou obuv (tedy polorozpadlé žabky), bere velkou baterku a vydává se s námi do pralesa. Cestou nám ukazuje banánovou a ananasovou plantáž, kterými procházíme a my dospíváme k překvapivému zjištění – ananasy nerostou na stromech či keřích, ale přímo ze země! To jsou ale věci…

banánovníky
a zrající ananasy

Nekonečná lávová jeskyně

Za chvíli se už dostáváme ke vchodu do jeskyně. Ta je tentokrát o hodně větší než ta včerejší a po několika minutách litujeme, že nemáme lepší boty. Tady by se totiž dalo jeskyňařit a prolézat i několik hodin! Jeskyně je vlastně lava tube, tedy tunel, který tu v dávných časech vymlela horká láva, jak si razila cestu – stěny tedy nejsou z šedavého skalnatého kamene, ale právě z červenohnědé ztuhlé lávy. Pod zemí se tu tak line obrovské lávové bludiště, několikrát narážíme na rozdvojující se cesty a slézáme stále níž do podzemí. Cestu zpátky bychom hledali hodně těžko, ještěže jsme tu s průvodcem. Ten tuto „turistickou atrakci“ bere zjěvně stejně jako já sklep u nás na zahradě a stále se nás ptá, jestli už chceme jít zpátky nebo ještě dál. Když začne terén být v plátěných teniskách opravdu o kotník, ptáme se ho, jak je ta jeskyně dlouhá. „Tahle jeskyně nemá konec. Zkoušeli jsme ho jednou najít, šlo nás několik chlapů, šli jsme to 10 hodin a konec nenašli, takže je nekonečná.“ Samozřejmost a přesvědčení se kterými nám tento fakt sdělil nás naprosto odzbrojila. A proč ne? Proč hledat ve všem problémy a snažit se vše racionálně dokázat a vysvětlit… Proč by jeskyně, na jejíž konec nikdy nikdo nedorazil nemohla zůstat jednoduše nekonečná? Mimo to, je mnohem zajímavější a příjemnější, být v jeskyni, která nemá konec než v jeskyni, na jejíž konec ještě nikdo nedošel :).

Protože dehydratace v dnešním pařáku a nemožnost kdekoliv koupit něco k pití začíná být už hodně nepříjemná, zkoušíme se zeptat našeho průvodce, jestli by nám nemohl dát jeden kokos, protože máme hroznou žízeň. Ten ihned vytahuje mačetu a usekává nám jeden ananas přímo ze země a budí relaxující holky na zápraží, ať nám ho jdou okamžitě nakrájet s takovou samozřejmostí, až je nám trochu trapně, že kolem nás všichni takhle poskakují. Za pár minut ochutnáváme ten nejšťavnatější a nejsladší ananas, jaký jsme kdy jedli a zažíváme hotový ananasový orgasmus! Mňaaaam! Tak to by šlo!

Po cestě zpátky se nám ale naše věrná přítelkyně, štěstěna, na chvíli někam schová a závěr našeho odpoledního výletu získá poněkud trpkou příchuť.Po přejetí jedné odobočky se potřebujeme otočit, jsme zrovna na naprosto přehledném rovném úseku, kde je podél silnice jen posekaná rovná travička. Tom tedy najistotu zacouvá na otočku a najednou se ozve hodně nepříjemný zvuk „křach!“ zpoza kufru. Neeeee! Do pr….!!! Oba hned vyskakujeme z auta a jdeme se podívat co se stalo… a není to dobrý. Naše krásná zánovní Raw čtyka má vzadu promáčklej kufr. Uprostřed posekané travičky na nás totiž čekal sviňák zákeřnej pařez, který na nás číhal přesně ve výšce, která nejde v zrcátku kvůli náhraní pneumatice na kufru vidět. Tak to je vážně super. Nešťastně na promáčklinu koukáme a pomalu se loučíme s těžce našetřenými vinnými dolárky, tohle bude asi drahý. No, nedá se nic dělat, stalo se, koukáním to nevrátíme. Napodruhé tedy auto úspěšně otáčíme a vracíme se na naše fales.

Večerní plážová pohodička

Tady si objednáváme u našich hostitelů vytouženou piňacoládu přímo z kokosu a abychom zapili žal, poroučíme si rovnou další kolo. Tahle alkoholická dobrůtka nám trochu spraví náladu a tak příjemně opiňakoládovaní pozorujeme večerní představení na pláži. V hlavních rolích dnes účinkují krabíci, kteří se s ubývajícím sluníčkem odvažují vystrčit klepítka ze svých písečných nor a proběhnout se pro něco k snědku. Očividně se ale neradi fotí a tak Tom tráví těžké fotografické chvilky číháním na chvilkovou nepozornost těchto plážových potvůrek, které jsou při zalízaní rychlejší než ryby schovávající se pod kameny.

 

Kromě krabíků také ještě sledujeme místní rybáře umísťující lovecké sítě, abychom měli na zítřejší oběd zase nějakou barevnou zubatou mořskou potvoru.
(Nejen) protože se nám do hlav neustále vrací naše ťuklé auto z půjčovny, rozhodneme se roztočit pár poslední babek navíc, které nám zbyly v kapsách a vyrážíme do nedalekého baru dát si další drink (piňakolády u nás už došly). Vzhledem k ceně koktejlů si dáváme každý jeden long island a je o zábavu postaráno :). Během popíjení sledujeme s celou restaurací přímý přenos ze zápasu All Blacks z Wellingtonu – tak jsme se novozélandskému rugby zápasu přece jen nevyhli 🙂

Mohlo by tě zajímat

Komentáře (2)

To je krááááááása…….

No, co se týká misionářů… první tam přežil asi jen pár dní, druhý možný pár týdnů… Ale díky nim se tam dnes můžeme podívat, aniž bychom se museli bát, že skončíme na talíři 😉

Napsat komentář