Je osm hodin ráno a my s mírným napětím v žaludku přicházíme na místo činu. Už není úplně brzo ráno, ale město se pořád ještě probouzí z noční dřímoty. Upravený pán s kufříkem spěchá do práce, kde už měl dávno být, unavená maminka s kočárkem jde po další bezesné noci uklidnit své plakající dítě na procházku a malá kavárna za rohem otevírá dveře, ze kterých se začíná linout vůně smažených vajíček a miso polévky připravené ke snídani. Je to taková předělová doba, kdy lidé mají ještě ospalky v očích, naposledy zívnou a rozhodují se, do čeho se dnes pustí jako první. Z ranních úvah nás vytrhává zvláštní melodie odbíjení hodinové věže, která vyzvání svou modlitbu jen pár metrů od mostu, na kterém stojíme. Po těle nám naskočí husí kůže, podíváme se na sebe a pak se oba dva naprosto intuitivně zakloníme a zahledíme do mraků přímo nad námi. Je přesně 8:15 hodin a my stojíme na mostě Aioi v Hirošimě.
Přesně tady, 580 metrů vysoko nad námi, byla 6. srpna roku 1945 odpálená první atomová bomba v historii použitá proti lidstvu. Most Aioi, na kterém stojíme, měli v zaměřovacím hledáčku američtí piloti bombardéru B29, na jehož palubě byl i střelec Joe S. Stiborik, jehož rodina pocházela ze Žďáru nad Sázavou. Bomba byla shozena ve čtvrt na devět ráno a o 43 sekund později posádka sledovala její výbuch a rostoucí atomový hřib nad epicentrem. „Můj bože, co jsme to udělali?“ poznamenal si jeden z pilotů do svého deníku.
 |
| rostoucí atomový hřib nad Hirošimou |
 |
| celé město bylo během pár sekund srovnáno se zemí |
Vědecká technologie, která měla vést ke zlepšení života lidí, stvořila nejhrůznější a nejsilnější zbraň proti sobě sama. V Hirošimě neměl toho dne nikdo ani příležitost se na smrt připravit nebo si alespoň před očima zrekapitulovat svůj život. Téměř 80 tisíc lidských životů zmizelo během pár sekund z povrchu zemského, nepřežil téměř nikdo, kdo byl ve chvíli exploze blíž než kilometr od centra výbuchu. Vše, co obyvatelé Hirošimy stihli vidět, byl jen velký oslepující záblesk, zvaný pikadon, a pak už jejich těla rozložilo gama záření, které narušuje a rozkládá všechny živé buňky. Prostě zmizeli, zůstaly po nich jen vypálené stíny na okolních budovách. Nikdo (ani samotní Američané) tehdy ale netušil, že vybombardované místo zůstane po explozi radioaktivní, a tragické následky si vyžádají během dalších let životy více než 200 tisíc lidí.
 |
| socha mámy se synem držícím holubici míru |
 |
| rozlehlý areál hirošimského památníku míru |
Navštěva Hirošimy byla hned od začátku jasným bodem našeho bucket listu. Jako asi všichni návštěvníci jsme byli hodně zvědaví, jak se Hirošima s následky katastrofy vypořádala, a jaká tam vládne atmosféra. Samozřejmě víme, že je to obrovské moderní město s miliónem dvě stě obyvatel a našlápnutou ekonomikou, takže jsme nečekali, že se sedmdesát let po válce budeme procházet v ruinách doutnajícího města. Jeho bezprostřední malebnost a přívětivost nás ale přece jen překvapila. Místo sklíčeného pocitu jsme si tu po příjezdu užívali pohodovou atmosféru, moderní architekturu a krásné parky. Protože na prohlídku Hirošimy jsme měli jen jedno odpoledne, neztráceli jsme moc času a hned se vydali k válečnému památníku. Tam jsme se svezli parádní stylovou tramvají. Jedna jízda stojí 160 jenů, ale pozor – platí se až při výstupu.
 |
| stylová tramvaj |
Slavný atomový dóm od českého architekta
Naše prohlídka začíná u Atomového dómu (angl. A-Bomb Dome), který se stál ikonou hirošimské tragédie. Tato budova bývalého Průmyslového paláce díky své bytelné betonové konstrukci vydržela tlaková vlnu rychlosti zvuku, která smetla celé město se zemí v okruhu několika kilometrů. I přesto, že Průmyslový palác stál pouhých 160 metrů od centra výbuchu, zůstala tu z něj stát poničená konstrukce a pár polorozbořených zdí. Ostatní stavby ve městě, které byly především ze dřeva a cihel, neměly proti atomové bombě šanci.,
 |
| budova bývalého Průmyslového paláca stála jen 160 metrů od epicentra výbuchu |
 |
| atomový výbuch přežila díky své bytelné betonové konstrukci |
Překvapením je, že autorem této nezničitelné budovy byl český architekt Jan Letzel. Ten se narodil v roce 1880 v Náchodě, a Japonsko ho fascinovalo už během studií u profesora Jana Kotěry v Praze. Do země vycházejícího slunce se dostal v roce 1907, kde se spojil s dalším Čechem, Janem Karlem Horou. V Japonsku se stali velmi úspěšní a projektovali tu univerzitní kampusy i krásné vily a rezidence. Letzel začal používat inovativní materiál, beton, který mu zajistil velkou prestiž, díky jeho odolnosti proti japonským zemětřesením. Japonci mu dokonce přezdívali Yokon Wasai, tedy člověk s evropským myšlením a japonským cítěním. Budova Průmyslového paláce byla dostavěna v roce 1915 a přesně o 30 let později nad ní vybuchla atomová bomba. Všichni lidé, kteří byli uvnitř, okamžitě zemřeli, bytelné torzo Letzelova díla ale vydrželo a stalo se tak paradoxně jednou z nejznámějších staveb na světě.
 |
| vydržela kovová konstrukce a několik rozbořených zdí |
Atomový dóm byl v roce 1996 zapsán do památek UNESCO jako historické svěděctví vyjadřující strašlivost prvního použití nukleární zbraně a jako památník apelující na světový mír a zničení jaderných zbraní. Veřejné mínění a názory lidí na osud dómu nejsou jednotné, někteří souhlasí s jeho zachováním jakožto připomínkou jaderného útoku, ale někteří by ho naopak raději chtěli zbourat, protože jitří příliš bolavé vzpomínky. Atomový dóm je byl ale teprvé naší první zastávkou na válečném památníku.
 |
| Atmovoý dóm se stal jednou z nejslavnějších budov na světě |
 |
| výhled na řeku Óta z mostu Aioi v Hirošimě, přesně na toto místo mířila atomová bomba |
Památný park míru
Na druhém břehu řeky Óta se rozprostírá proslulý park míru (Hiroshima Peace Memorial Park). Ten leží v místě hypocentra výbuchu a z druhé strany ho omývá voda řeky Motojasu. V parku byla od roku 1960 vybudována spousta památníků a monumentů připomínajících atomovou katastrofu a její následky. Hned na začátek jsme zazvonili na mohutný zvon míru, na jehož povrchu je vytesaná mapa světa apelující na důležitost míru po celém světě.
We dedicate this bell as a symbol of Hiroshima Aspiration: Let all nuclear arms and wars be gone, and the nations live in true peace! May it ring to all concerns of the earth to meet the ear of every man, for in it throb and palpitate the hearts of its peace – loving honors.
 |
| obrovský zvon míru |
 |
| mapa světa apelující na světový mír |
Hodně silným místem je pohřební mohyla (Memorial Mound), kde byla bezprostředně po tragédii spálena těla desítek tisíc obětí a kde je dnes pod hlíněným valem uložen jejich popel. Kousek dál plápolají plameny ohně míru, který byl zažehnut v roce 1965 a bude hořet nepřetržitě tak dlouho, dokud nebudou zničeny všechny nukleární zbraně na světě. Uprostřed parku zaujímá čestné místo válečný kenotaf se jmény zesnulých obětí a věnováním: Rest in peace. We will never repeat the error. / Odpočívejte v míru. Nikdy nezopakujeme tuhle chybu.
 |
| památná půda, kde jsou pochovány ostatky padlých obětí |
 |
| průhled válečným kenotafem na Atomový dóm |
 |
| areál parku s plápoplajícím ohněm míru |
Slavný dětský památník je potom vzpomínkou na všechny děti, které zemřeli v následku atomového výbuchu. Socha dívky s rozpřaženýma rukama třímající v rukou origami jeřába představuje asi nejznámější oběť hirošimské tragédie, holčičku Sadako Sasaki. Jejímu smutnému osudu jsem věnovala samostatný medailonek na konci tohoto článku. V době naší návštěvy tu zrovna probíhal jeden ze školních ceremoniál, kdy studenti přinášejí k památníku vlastnoručně poskládané origami jeřáby, kresby a básně, a v tichosti vzdávají úctu dětem, které seděly v lavicích stejně jako oni, když nad městěm vybuchla atomová bomba.
 |
| studenti věnující památníku své výtvory |
 |
| socha Sadako Sasaki třímající v rukou origami jeřába |
 |
| chvíle ticha za dětské obětu atomového útoku |
Kontroverzní muzeum atomové bomby
Vstup do tohoto šokujícího muzea stojí 200 jenů a můžeme potvrdit, že opravdu není pro slabé povahy. Nicméně bylo asi nejsilnějším zážitkem z celé naší návštvy Hirošimy a při prohlídce jeho kontroverzní expozice jsem zažívala podobné pocity, jaké jsem měla při návštěvě Osvětimi. Kromě historických a faktických údajů o svrhnutí atomové bomby se totiž zaměřuje hlavně na útokem způsobené lidské utrpení a to opravdu hodně názorně. Zažívali jsme tu tak mrazení v zádech i husí kůži při sledování ohořelého oblečení malých dětí a dalších osobních předmětů lidí, kteří zemřeli přímo v ohnisku výbuchu či modelů lidí, ze kterých se zaživa v důsledku tlaku sloupávala kůže. Úplně největší psycho, které mě dodnes občas budí ze spaní, pro mě byl kus schodů do banky, na ktercýh zůstal stín sedícího muže čekajícího až se banka otevře. Protože se nacházel přímo v centru výbuchu, tlak bomby ho během pár sekund spálil na uhel, takže vlastně úplně zmizel a jeho stín se do zdiva stihl vypálit během prudkého ozáření, které proběhlo pár sekund před jeho smrtí.
 |
| takhle vypadalo město Hirošima několik minut po výbuchu |
 |
| stín zmizelého muže čekajícho na otevření banky |
Největší část expozice se potom věnuje radioaktivním následkům neštěstí, o kterých tenkrát nikdo nevěděl. Pár měsíců až let po události se tak začali lidem dít divné věci, a ti, kteří si mysleli, že celou katastrofu šťastně přežili, začali umírat. Ve vitrínách jsme tak viděli sloupanou kůži, nateklý jazyk, který udusil jeho majitele, obrovský chomáč vlasů, který jednoho dne zůstal při česání v rukou mámě osmnáctileté dívky a stovky lidských příběhů, jejichž život ukončila rakovina či leukémie způsobená radioaktivním zářením. Nejznámější ze všech je tragický životní příběh Sadako Sasaki.
 |
| tohle udělala tlaková vlna se sklem a kovem, co to asi udělalo s lidským tělem? |
Srdcervoucí osud Sadako Sasaki
Sadako Sasaki byly dva roky, když 6. srpna 1945 nad jejím městem vybuchla atomová bomba. Byla dva kilometry od epicentra výbuchu a i když většina jejich sousedů zemřela, Sadako se svou mámou jako zázrakem vyvázly bez viditelného zranění. Až do sedmé třídy bylo vše v pořádku, malá Sadako vyrostla ve zdravou a průbojnou dívku, která nezameškala jediný den školy, zodpovědně se starala o své mladší sourozence a vyhrávala pěvecké a sportovní soutěže. Po měsících píle a tvrdé dřiny v říjnu 1964 vyhrál školní tým díky Sadako důležitý závod ve štafetě.
Po závodu se jí ale udělalo poprvé v životě špatně a dostala závratě. Myslela si, že je to jen z únavy, a tak tomu moc nevěnovala pozornost, nevolnosti a závratě se ale zhoršovaly, až Sadako skončila v nemocnici. Za pár dnů, ve věku dvanácti let jí byla diagnostikována leukémie, známá jako nemoc způsobená ozářením z výbuchu atomové bomby. V srpnu nemocnie obdržela tisíc origami jeřábů, které složily studenti střední školy v Nagoya a Sadako od svého kamaráda poprvé uslyšela starou japonskou legendu, že kdo složí tisíc jeřábů, tomu se splní jedno přání. Sadako si přála jen jedno jediné, uzdravit se, a tak začala skládat. I přestože musela mít obrovské bolesti, ani jednou se nepostěžovala nebo nezanaříkala a trpělivě skládala jednoho jeřába za druhým, všechny své přání a modlitby skládala do křídel těchto ptáků. Jak se nemoc zhoršovala, začala mít vysoké horečky a některé dny byla tak unavená, že její tělo vydrželo být třeba jen hodinu vzhůru, i tehdy ale skládala. Dokončila jich 644 a dalších 650 jí darovali kamarádi, i přesto ale ráno 25. října její život skončil. Bylo to přesně rok potom, co vyhrála se svým týmem štafetový závod.
 |
| Sadako Sasaki by Joëlle Jones |
Od roku 1958 každý rok do Hirošimy putuje nespočet papírových jeřábů z celého světa, které světu připomínají památku této statečné dívky a zrůdnost jaderných zbraní. A nám nezbývá než společně s Hirošimou doufat, že díky těmto připomínkám této strašlivé události, bude svět bojovat proti používání jaderných zbraní a nová generace už nebude muset tuto děsivou tragédii nikdy znovu prožít…
Rest in peace!
 |
| doufejme, že nová generace už nebude muset následky jaderné katastrofy nikdy znovu prožít |
Děkuji za možnost přečtení Vašeho příspěvku!
A proč tedy Japonci bojovali na straně Adolfa Hitlera? Proč Japonci genocidovali za 2. světové války milióny Číňanů, Korejců, atd. Vždyť Japonci počet obětí světové války efektivně zdvojnásobili svou aktivitou!
Pak nebyli schopni respektovat konec 2. světové války. Největším zájmem Japonců bylo dále bojovat, prodlužovat 2. světovou války, vyrábět další oběti a mrtvoly. Sami Japonci chtěli milióny mrtvých navíc.
Kdyby nebylo atomových bomb, tak je válka v Asii o rok delší a o milióny obětí horší.
Ostatně přečtěte si válečné dějiny Japonska za posledních několik století. Japonsko není a nikdy nebyl mírumilovný národ. Teprve až atomové zbraně zastavili Japonce v jejich válkychtivosti. Bez nich by Japonsko dělalo hrdlořezy dodnes.