Srí Lanka: Den 12 – Královské město Anurádhapura

Dva týdny utekly jako voda a my dnes před sebou máme poslední velké dobrodružství v pohádkové zemi jménem Srí Lanka. Naše putování zakončujeme paradoxně v místě, kde se historie Srí Lanky začínala pod vládou sinhálských panovníků vyprávět – ve starověkém královském městě Anurádhapura.

Do města Anurádhapura jsme dorazili už včera po dlouhé cestě z Batticaola (tou jsme strávili téměř celý včerejší den, proto z něj na blogu nenajdete žádný článek). Jako zázemí jsme si vybrali malý rodinný hotýlek Villu Villa, který byl asi nejprofesionálnějším ubytkem, které jsme na Srí Lance měli. Jedna noc v krásném čistém pokoji vyšla na 23 liber za dvě osoby, je ale potřeba si ho předem zabookovat, mívají celkem narváno. Ráno si dopřáváme exotickou snídani z tropického ovoce, kterou zapíjíme čerstvě vymačkaným džusem z wood apple (limonia acidissima) – český překlad jsem nenašla, říkejme tomu tedy „dřevěné jablko“. Jak nám chutná? Tomovi se z něj křiví huba, zato já si na tom hodně ujíždím! Škoda, že v Evropě moc není k dostání. Zatímco já si pochutnávám na dřevěném džusu, Tom se mezitím stihá skamarádit s místní ochočenou veverkou, která žije na jednom ze zahradních stromů před Villu Villa.

Jestliže jsme královské město Pollonurawa zvládli ještě jakžtakž prochodit pěšky, v Anurádhapura nemáme šanci. Památky a vykopávky jsou rozeseté na obrovském území, a tak se na průzkum vydáváme na kolech. Ta si půjčujeme přímo v našem ubytku za 350 lkr na den. Po tom, co zkouším tři kola, abych si vybrala to, které nejmíň nebrzdí, se vydáváme vstříc tajemné sinhálské historii.

K samotným památkám je to ale celkem štreka, sedm kilometrů, které se v tom šíleném vedru a šíleném provozu na ještě šílenějším kole mění na slušný adrenalinový zážitek. Zkoušeli jste někdy projet centrem rušného města na kole bez brzd? Konečně ale úplně chápeme, proč se tu všude tak troubí. Sami totiž cinkáme na vychrastěné zvonky jako o život – je to totiž jediná šance, jak na sebe v této dopravní džungli upozornit. Naštěstí při nás stojí všichni (čeští i srílanští) svatí, a my se tak po asi hodince napínavé cesty dostáváme na začátek historické části města.  V nejbližším krámu ještě kupujeme zásoby vody, přetíráme se opalovákem, zahalujeme ramena i kolena, tasíme plán památek a jdeme na to! Exkurze historického města Anurádhapura začíná!

Tento skalní klášter byl vybudován za vlády krále Devanampiya Tissa (247-207 př. n. l.) a je nejznámější pro vytesávané obrazy milenců a slonů ve skále. Po zaplacení vstupného 200 lkr vcházíme do malého areálu, kde nás okamžitě popálí horké kameny do chodidel. Nebuďte blbí, jako my, a vemte si s sebou teplé ponožky jako papuče! Po špičkách a s „Au, au! naříkáním pokračujeme v prohlídce kláštera. V hlavní jeskyni obdivujeme velkou sochu ležícího Buddhy, bohatou výzdobu stropu a malby zobrazující historii kláštera. Z bílé dagoby na vrcholu skály dohlédneme až na vedlejší přehradu, kterou starověcí panovníci vybudovali, aby zásobovala vodou celé království. Největším zážitkem pro nás ale je úzký skalní výklenek hned vedle vchodu, kde nevěřícne zíráme na asi tisíc (dobře, možná tak 300) netopýrů! A jak šíleně piští! Kdo ví, místo chození do kouta se tu možná chodilo mezi netopýry. Fuj! Představa v tom hejnu stát je pro mě noční můra!

socha ležícího Buddhy uvnitř jeskyně

Další zastávkou je obří bílá Mirisavethi stúpa. Stúpa neboli dagoba je náboženská buddhistická stavba postavená z cihel nebo kamenů, které jsou zvenku omítnuty a natřeny. Uvnitř ale nenajdete žádné prostory ani chodby, je to jen monolit sloužící jako připomínka velkého učitele (Buddhy). Čtvercová základna připomíná Buddhovo složené roucho, samotná stúpa Buddhovu obrácenou misku a věž na vrcholu potom Buddhův slunečník. Uvnitř staveb je uložena špetka popele z Buddhovy pohřební stanice.

stúpa Mirisavethi

 

 

 

bílé šaty jsou svátěčním nedělním oděvem

místo do dagoby se chodí okolo dagoby

modlení porbíhá s vonnými tyčinkami v rukou

 

věž dagoby připomíná Buddhův slunečník

 

kouzelné místo po pravé straně Mirisavethi stúpy

Za další křižovatkou už vjíždíme do areálu Posvátného okrsku. Do toho, jakožto turisté potřebujeme vstupenku. Z netu máme zjištěno, že by měla stát 2 500 lkr (což je opět naprosto šílení částka). Když nám srílančan s krvavě zhnilýma zubama na kase oznamuje, že je to nyní 3500 rupií (580 Kč) na osobu, jsem už na tyto nehorázně předražené částky pěkně naštvaná! To už si vážně dělají prdel… Vždyť je to pro ně půlka měsíční výplaty! To si vážně myslí, že se všem turistům po kapsách válí tisícovky? Se skřípajícíma zubama tedy platíme 7000 rupií, rozčíleně nasedáme na kola a pokračujeme dál.

Tato obří stavba nás vítá už zdálky a její velikost nás opravdu překvapuje. Maha Thupa neboli Velká stúpa totiž měří 55 metrů na výšku a my si tak vedle ní připadáme jako trpaslíci. Na vrcholu stavby byl původně zavěšen rubín velký jako lidská pěst. Dnes je nahrazen velkým krystalem, který místu darovali barmští mnichové. Pokud jsme měli pocit, že u předchozí stúpy bylo narváno, tady to doslova praská ve švech. Musíme se prodírat davy modlících se lidí a najít vstup, který je pro turisty. Protože jsme ale v menšině, dav nás neustále táhne špatně. Nakonec přece jen nacházíme ten správný vchod a můžeme si jít obří stúpu prohlédnout zblízka. No, můžeme… Zem tu totiž pálí tolik, že ani chůze po špičkách nepomáhá a je to jako chodit po žhavých uhlíkách. Mé duchovní schopnosti ale nejsou bohužel tak vytrénované, abych tuto bolast dokázala překonat nebo ignorovat. A tak tam různě pohopskáváme a sykáme bolestí za nechápavých pohledu místních. V jednu chvíli mi přijda celá situace tak komická, že dostávám záchvat smíchu – musíme vypadat fakt vtipně :-).

dagoba Ruwanwellisseya

 

kouřící vonné tyčinky jsou jeden z nejdůležitějěích buddhistických artiklů

 

dagoba je obehnána řadami sloních soch

 

 

Pokračujeme dál po hlavní promenádě, kde míjíme věřící buddhisty oděné do svátěčních šatů. Nejčastějším doplňkěm je deštník, který ženám v sárí dodává kromě elegance hlavně vytoužený stín. Obruby chodníku jsou lemovaný posédavajícími hulmany, tedy velkými opičáky s černými obličeji. Ti tu vysedávají ve stejných pozicích jako lidé, a tak celkově se chovají jaksi „lidsky“. S přemýšlivým výrazem pozorují kolemjdoucí, škrábou se na hlavě i vzájemně na břichu a chroupají vše, co najdou.

Drandíme si na našich rozhrkaných kolech vesele dál a konečně se dostáváme pryč z davů lidí a vjíždíme do severní části Posvátného okrsku. Tady začínají vykopávky, tajemné polorozpadlé stavby sinhálské říše a hlavně stín tropického pralesa. Hlavní dominantou je bezesporu monstrózní kamenná stúpa Jethavanarama, která původně sahala do neuvěřitelné výšky 100 metrů. V době svého vzniku byla třetí největší stavbou světa – vyšší byly pouze dvě egyptské pyramidy. Její stavba trvala 25 let a spotřeboval se na ni devádesát miliónu červených cihel. Dodnes drží titul největší cihlové stavby světa. V jejím okolí pak projíždíme mezi pozůstatky starověkého kláštera, ve kterém žilo okolo pěti tisíc mnichů. Určitě stojí za to se zastavit v nedalekém muzeu, kde si můžete prohlédnout ty nejcenější archeologické nálezy, keramické výrobky a hlavně mince a šperky, které jsou vystaveny v klimatizované místnosti. Chládeeeek!

Poslední bílá stúpa dnešního dnea nejstarší stúpa na Srí Lance. Pochází z 3. století před naším letopočtem za vlády krále Devanampiya Tissa. S kamennými sloupy po obvodu je asi nejfotogeničtější ze všech anuradhapurských dagob, i když je nejmenší. Více než samotná stúpa nás ale uchvacují ruiny okolních historický staveb, které si v průběhu staletí vzala matka džungle zase zpátky. Připadáme si tu jako hrdinové pokračování Indiana Jones a nevíme, co prozkoumat první.

Po dalších třech vyčerpávajících kilometrech přijíždíme do nejvzdálenější části komplexu, kde stával klášter Abhayagiri. Přijíždíme sem už úplně uvaření a jediné, co chceme je VODA! Okamžitě, jak sundáme nohy z pedálů, se na nás sesypou prodejci všemožných cetek a suvenýrů a já už mám v tuto chvíli chuť je vážně poslat někam. Dejte nám dvě minuty na to si vydechnout! Voda je tu ale cenější než zlato, tudíž tu není, a tak si každý kupujeme kolu (kolikátou už dneska??). S naší novou nejlepší kamarádkou, vychlazenou skleněnou lahví v ruce, se jdeme podívat na ruiny Mahásénova paláce. Z těch tu toho opravdu moc nezbývá až na krásný zachovalý měsíční kámen (Moonstone I.) z 8. století s pěti kruhy zobrazujícími duchovní cestu k nirváně. Pozoruhodné jsou také přiléhající schody, které zdobí vytesávaní trpaslíci a Ratna Prasanda, nejzachovalejších strážný kámen v Anuradhapuře.

vodu tu opravdu nekoupíte

měsíční kámen u vstupu do Máhásénova paláce

 

 

schody zdobící rytiny trpaslíků

strážní kámen Ratna Prasada

Ještě zajímavější je ale Moonstone II., k němuž se musíme vypravit trochu mimo hlavní cesty do zarostlé džungle. Doprovází nás místní toulavý pejsek, kerý je tak milý, že to musí být nějaký převtělený mnich :-). Tento kámen je podle nějakého slavného profesora nejhezčí a nejopomínější měsíční kámen na Srí Lance.

 

Naší exkurzi ukončujeme u bazénků Kuttan pokuna (angl. twin ponds). Jsem moc ráda, že jsme to nevzdali a přes veškeré vypětí a pravděpodobný úžeh dojeli až sem. Tohle místo totiž opravdu stojí za to! Pro mě je to nejsilnější zážitek z celého dne. Tyto dva velké bazény byly s největší pravděpodobností rituálními lázněmi, a tak se moje fantazie rozjíždí na plné obrátky. Co se tu tak mohlo dít? Určitě pořádný neřesti! Genius loci mě tu naprosto dostává a mám ze síly tohoto místa husí kůži. Je to tak neuvěřitelné, že přesně na místě, kde teď stojím žili lidé o jejichž kultuře nevíme skoro nic. Kdybych se tak uměla vrátit v čase… Romantiku trochu kazí mlaskání mrtvých ryb, na kterých si v zelené zpěněné vodě pochutnávají ryby přeživší. Je to pěkně nechutný, ale k tomuto zvláštnímu místu to tak nějak patří a jen to podtrhuje můj zvláštní pocit.

V další části areálu se ještě nacházejí dvě zajímavá místa – refektář Mahapali (společná jídelna mnichů) a královský palác. My už ale nemůžeme, to vedro se fakt nedá a nás ještě čeká alespoň hodinu a půl dlouhá cesta zpátky. Loučíme se tedy s královskou Anuradhapurou, bereme do rukou řidítka a jedeme zpátky. Cesta domů je ale mnohem dramatičtější, než by se dalo čekat. První šok nás čeká v podobě velké smečky hulmanů (spíše hulmanek), které sedí v řadě za sebou uprostřed uprostřed silnice a své tlusté metr dlouhé ocasy mají natažené přes celou délku vozovky. V náručích se jim tisknou malá hulmančata a naše rozjetá nebrzdící kola je vůbec nevzrušují. Na poslední chvíli se nám podaří zastavit bez přejetí jejich ocasů (po kterém by nejspíš následovala vyškrábání (našich) očí) a opice líně vyskáčou na vedlejší zídku. V tu chvíli se jich odněkund vynoří ještě víc a my tak s otevřenou pusou sledujeme řádení asi dvacetičlené hulmaní smečky!

dvě členky obří smečky hulmanů

Jak mě málem pokousali toulaví psi

To by byla ta veselejší historka. Jak tak ale pokračujeme v cestě pralesem, míjíme občas polorozpadlé chatrče u kterých se ale potulují psi. To by až tak nevadilo, až na jeden detail. Psi nesnášejí cyklisty a ti srílanští dvojnásobně! Někteří jen štěkají, jiní za námi ale běží a to opravdu není příjemný (obzvlášť když jste v zemi jako je Srí Lanka a nemáte očkování proti vzteklině). Horor ale nastává ve chvíli, kdy po levé straně cesty zahlížíme smečku psů, kteří se perou a dávají sadu jednomu psovi. Ten nejhrozivější si všímá nejprve Toma, na které děsivě vycení zuby a zlověstně zavrčí. Pak přicházím ale na scénu já, jedoucí Tomovi v závěsu, a po mě už tento zabiják startuje. Šlapu do pedálů, co to dá, ale pes je stejně rychlej jako já a s šíleným štěkáním mi doráží na nohy. Já vím, já vám – pes, co štěká nekouše, ale když mu kape z huby krev, jak zrovna pokousal jiného psa, nejspíš to platiti nebude. A tak si prožívám nejtěžších pár okamžiků mé srílanské cesty a pes to stále nezvdává a jde po mě. Cítím mu cvakat zuby pár centimetrů od mé nohy a bojím se tak, že se z hrůzy rozbrečím. Psa naštěstí za chvíli (která mi připadala jako věčnost!) odežene nějaký místňák a já tak můžu zastavit a trochu to rozdýchat. Tohle prosím už ne! Bohužel, cestou domů potkáváme ještě x štěkajících psů, kteří mě děsí k smrti, naštěstí už po mě ale takhle nestartují. A to jsem se psů nikdy nebála – i tohle si může člověk ze Srí Lanky přivést domů…