Je tomu už více než 1200 let, kdy buddhistický mnich Šódó Šódin putoval k posvátné hoře Nantai. Do cesty se mu ale postavila divoká řeka Daija. Šódó se tedy začal modlit a prosit bohy o poskytnutí nějakého mostu, který by mu umožnil řeku přejít. Jeho prosby byly vyslyšeny a zjevil se mu hrozivý bůh řek s náhrdelníkem z lebek kolem krku, který mu se slovy „Zde je tvůj most!“ hodil do řeky dva obrovské barevné hady – modrého a červeného. Mnich sebral veškerou svou odvahu a přešel řeku po hřbetech svíjejících se hadů. Jakmile došlápl na druhý břeh, bůh i hadi zmizeli a přes řeku zůstal stát červený most Šinkjó. Tento zážitek přiměl Šódina založit kousek od mostu buddhistický chrám, který se stal základním stavebním kamenem slavného města Nikkó, které vysoko v horách ukrývá jedny z nejúžasnějších skvostů japonské architektury. Ne nadarmo se totiž praví, že kdo neviděl Nikkó, neví, co je krásné.
Toto nádherné městečko stojí vysoko v horách asi 140 km severně od Tokia. My tu strávili dva nabité dny, které byly nečekaně okořeněny pořádným sněhovým popraškem. O tom, jak jsme si užili první den v ledové přírodě nedalekého národního parku jste si mohli přečíst v minulém článku. Dnes jsme se vypravili na prohlídku historického areálu pyšnícího se nejkrásnějšími chrámy v Japonsku. Nikkó se totiž ihned po svém založení stalo významným náboženským centrem a později si ho dokonce významný vojenský vládce, šógun Tokugawa Ijeasu, vybral jako místo svého posledního odpočinku. Na počátku 17. století tu tak vyrostlo na jeho počest obří přepychové mauzoleum, které dodnes ohromuje svou krásou a majestátností.
Když vstupujeme do přítmí hustého cedrového lesa zahaleného ve sněhu a mlze v kopcích, máme tedy po všech těchto informacích vcelku velká očekávání. To, co tu postupně nacházíme, ale předčí i naše nejdivočejší představy. Tohle místo je opravdu hodně výjimečné… a to natolik, že se slovo Nikkó stalo pro Japonce synonymem nádhery.
Rozlehlý areál v sobě skrývá několik samostatných chrámových komplexů. Bez oodrobné mapka či dobrého průvodce se tedy neobejdete. Určitě si na prohlídku vyhraďte celý den, za jedno odpoledne se to stihnout vážně nedá. Vstupné se do jednotlivých částí platí vždy zvlášť, my celkem za čtyři chrámy zaplatili 2200 jenů na osobu (cca 500 Kč).
Červený most Šinkjó
Právě přes tento most poprvé přešel mnich Šódó Šódin v úvodní legendě. Most leží hned na okraji současného městečka a je vlastně vstupní branou do celého areálu. Je 28 metrů dlouhý, 7, 4 metrů široký a nad řekou Daija se klene ve výšce 10, 6 metrů. Během období Edo ho mohl používat jen vládce šógun a pár vybraných generálů a poslů. Dnes se přes tento unikátní most mohou projít i turisté, vstupenka stojí 500 jenů. Je považován za nejkrásnější dřevěný most v Japonsku. Jeho katalogovou krásu ale trochu narušuje silnice se svítícími semafory, po které proudí desítky aut a autobusů hned podél řeky. Mostu to na kráse ani historickém významu neubírá, jen nás to trochu překvapuje, po tom, co jsme viděli stovky jeho fotek naoko „v hluboké přírodě“. Jsme ale úplně stejní, a tak jsme na fotce tu silnici taky uřízli, nechali jsme vám tam jen pouliční osvětlení. To prostě jinak nejde :-).
 |
| červený most Šinkjó, nejkrásnější dřevěný most v Japonsku |
Buddhistický chrám Rinnódži
Nyní přichází čas, kdy se vám musíme k něčemu přiznat. Protože jsme v Nikkó už druhý den, včera nám to nedalo a večer po setmění jsme se vydali historický areál trochu občíhnout. Samozřejmě byly všechny vchody zavřené, i tak jsme si ale užili tajemnou atmosféru tohoto magického místa s kulisami dřevěných pagod, kamenných luceren a siluet posvátných chrámů. Mě tam ale něco strašně moc rozčílilo. Uprostřed tohoto vzácného areálu nechali postavit obrovskou budovu, takovou jakousi hnusnou kvádrovou halu, která i ve tmě odporně ruší celý prosto a já nedokážu pochopit, jak tu někdo něco takového mohl připustit? Vždyť je celý tento komplex v UNESCO! To tam mají památkáři kanceláře nebo co?! Tom nic neříká a jen se potutelně usmívá, jako by něco tušil… Na chvilku mi to taky bleskne hlavou, že by…? Ne, to není možný! Tomu nevěřím, to by bylo moc psycho.
 |
| Kdo tu nechal postavit takovou obří hnusnou halu?! |
Dnes nám denní světlo odhaluje záhadu ošklivé haly v plné kráse. Ano, je to opravdu tak a je to opravu moc psycho! Ti Japonci jsou takoví blázni, že touto monstrózní budobou obestavěli snad největší chrám v celém Nikkó! Ne, že by tam udělali jen lešení a zdarec. Postavili tam opravdový barák z hliníkové konstrukce a plastových panelů, včetně plexisklových oken. Skoro všechno dřevo původního chrámu bylo totiž napadeno termity, a tak bylo potřeba celý chrám rozebrat na cimpr campr a kousek po kousku ho nahradit novými díly. Aby turisté nepřišli zkrátka, celá pětipatrová budova je navržena tak, aby si návštěvníci mohli všechno pořádně prohlédnout a dokonce se projít po proskleném ochozu v nejvyšším patře a pokochat se výhledem do krajiny. Na mě tohle udělalo obrovský dojem, člověk si hned uvědomí, jak velkou hodnotu pro ně tyto náboženské památky mají, když pro jejich zachování vynaloží takové prostředky a úsilí.
 |
| rekonstrukční hala s malbou chrámu Rinnódži v životní velikosti |
 |
| a takhle vypadá hala zevnitř |
Honosná svatyně Tóšógú
Nebudeme už dál chodit okolo horké kaše a pojďme rovnou k té největší pecce. Tou je v Nikkó jednoznačně mauzoleum legendárního šóguna Tokugawy Ijeasua. Vstupné sem stojí 1300 jenů a je to nejhonosnější a podle mnohých nejkrásnější stavba v Japonsku. Nás teda úplně dostala. Toto mauzoleum nechal svému dědečkovi postavit (spíše zrenovovat) jeho vnuk Iemicu, který chtěl velikostí svatyně ohromit všechny nepřátele a demonstrovat tak bohatství rodu Tokugawů, který v Japonsku vládl více než 250 let. A že se to klukovi povedlo :-). Iemicu se musel pěkně prásknout přes kapsu (stavba stála hruba ekvivalent dnešních čtyřiceti biliónů jenů), ale v roce 1634 se sem sjelo patnáct tisíc nejlepších řemeslníků z celého Japonska, kteří ze sebe po následující dva roky stavěli, vyřezávali, pozlacovali a malovali. Vydali ze sebe prostě to nejlepší a společně stvořili nepopsatelné umělecké dílo. Celý komplex čítá padesát pět budov, z toho pět hlavních staveb patří mezi japonské Národní poklady.
 |
| mauzoleum Tóšógú je podle mnohých nejkrásnější stavbou v Japonsku |
Hned před hlavním vchodem stojí vysoká pětipatrová pagoda Gojunoto, která byla darem od feudálního vládce Sakaje Takacua. Její hlavní pilíř se jakoby vznáší deset centimetrů nad zemí. Tento zvláštní architektonický prvek má symbolizovat natahování a smrštování dřeva v průběhu času. Každé její patro potom reprezentuje jeden přírodní živel, tedy odspodu země, voda, oheň, vítr a … (chvíle napětí)… nebe.
Po projití první branou Omotemon střeženou dvěma démony se už ocitáme v hlavním areálu, kde nám doslova padá brada údivem. Řekla bych „Wow!“ nebo „Tý, jo!“ či snad dokonce „Ty, vole!“, ale nejde to, na místě jako je tohle prostě nejde nic říct. Nic se jaksi nehodí. Slova jsou tu krátká. Jen Speechless moment. Stojíme a zíráme a vůbec nechápeme, kde to zase spolu jsme :-). Chvíli dokonce přemýšlíme, jestli má cenu fotit, protože tohle nezachytí asi ani ty fotky, čtenář vždycky uvidí jen malý kousek, výřez z této megaloménské nádhery. Jakmile odezní prvotní šok, jdeme si postupně prohlédnout jednotlivé budovy. Hned naproti stojí tři posvátné úložiště (či snad pokladnice), které jsou tak svaté, až jsou celé zlaté. A to jakože fakt. Až si musíme zakrývat oči, jak se to zlato třpytí. Na štítu největší z nich vystupuje plastika podivných zvířat, z nichž jedno to, více divnější, je údajně slon. Moc se nesmějte, kdo měl v 17. století vědět, jak vypadá slon, když ho nikdo neviděl? A tak řezbář dělal, co mohl a nějak sloní podobu odhadl ze stručného popisu. Nejlíp jak uměl. Fotky nebyly.
 |
| prostřední ze tří posvátných pokladnic |
 |
| zlatý zdobený štít největší pokladnice |
 |
| slon, kterého stvořil řezbář, který nikdy neviděl slona |
Asi nejznámější stavbou i mimo Japonsko je Posvátná stáj z nezdobeného dřeva. Uvnitř posvátné stáje stával dřevěný kůň darovaný novozélandskou(!) vládou, kterému sloužili opice. Právě opice jsou totiž v legendách popisovány jako strážci koní už od pradávných časů. Stáj je zdobena osmi panely s dřevěnými plastikami znázorňujícími opice chovající se jako lidé.
 |
| Posvátná stáj z nezdobeného dřeva |
 |
| dřevěné plastiky opic |
Nejznámější z nich je řezba se třemi moudrými opicemi zakrývajícími si uši, ústa a oči. Právě odsud pocházá slavné „See No Evil, Speak No Evil, Hear No Evil. První opice, která si zakrývá oči a nevidí zlo, se jmenuje Mizaru. Druhá, zakrývající si uši a nenaslouchající zlým řečem, se jmenuje Kikazaru. Třetí opice, která si zakrývá ústa a nepomlouvá, se jmenuje Iwazaru. Opice mohou symbolizovat, že nemáme strkat nos do cizích věcí, nikoho pomlouvat a nečinit jiným příkoří. V západní civilizaci převládá spíše symbolika opic, jakožto symbolu klamu, neupřímnosti a ignorance.
 |
| tři moudré opice, které nevidí, neslyší a nemluví zlo |
Nádherně zdobená budova Rinzo je unikátní knihovnou ukrávající vzácné sútry a budhistické skripty. Po stranách vchodu k největší bráně stojí dvě strážní věže, jedna z nich je zvonice a druhá bubenice, chápete – prostě věž s bubnem :-).
 |
| unikátní knihovna Rizo |
 |
| bohatě zdobená zvonice |
 |
| japonské sněhové deštníky 🙂 |
Největší dominanta celého Tóšógú komplexu, hlavní brána Jómei-mon, byla bohužel v době naší návštěvy v rekonstrukci, takže schovaná za plachtou. O to víc jsme se ale zdrželi koridoru Kajro, jehož vnější zdi nalevo i napravo od brány jsou zdobeny skvostnými řezbami květin a ptáků. Jsou považovány za nejlepší v celém Japonsku a na každou z nich by se dalo koukat hodinu. Řezbářské umění tu nabývá úplně nového významu. Posuďte sami.
 |
| koridor Karjo zdobený desítkami úchvatných dřevěných plastik |
 |
| nejčastější jsou motivy ptáků… |
 |
| …nebo květin a stromů |
U druhé nejhezčí brány, Karamon, máme více štěstí a můžeme ji tak vidět v plné kráse. Je sice v celém aeálu nejmenší, zato velmi speciální. Je totiž malovaná bílou práškovou křídou, což v kombinaci se zlatou barvou působí nanejvýš urozeně, vznešeně a samozřejmě draze. Tady opravdu nikdo nezůstane na pochybách, že rod Tokugawů byli opravdu boháči.
 |
| křídově bílá brána Karamon |
Nahoře nad vchodem do východního koridoru se nenápadně schovává další populární řezba, slavná spící kočička nemuri neko. Ta jeho dílem řezbáře a architekta Hidari Jingora, který byl kočkami fascinován natolik, že osm let svého života zasvětil jejich podrobnému studiu a snaze vytvořit co nejvěrnější sochu kočky. Tahle je výsledkem, tedy tou nejdokonalejší ze stovek dokonalých koček, které Hidari vyřezal a stala se tak zdrojem inspirace mnoha umělců po x dalších generací.
 |
| spící kočička nemuri neko |
Největší lahůdka a vlastně hlavní důvod, proč byl celý tento chrám postaven, ale leží kousek bokem, respektive kousek výš. Pět minut cesty po kameném schodišti lemovaném obřími staletými cedry se totiž nachází skutečná hrobka Tokugawy Iejasua. Ta je asi nejmagičtějším místem, na kterém jsem kdy byla a měla jsem tu celou dobu husinu jako blázen (možná to ale bylo i tím, že jsme už čtyři hodiny byli venku v mrazu v jarní bundě a teniskách). Kombinace černých a tmavě zelených jednoduchých staveb, strašidelná brána Inukimon s děsivými černými démony, kteří tu už po staletí střeží Iejasuovi ostatky a samotná urna vedle stojící sochy posvátného jeřába. Vše ukryté v tichu vysoko nad celým areálem a zakryté sněhovou peřinou. Tak tady tento velký vládce odpočívá…
 |
| cesta cedrovým lesem |
 |
| brána Inukimon střežená děsivými démony |
 |
| urna ukrývající ostatky slavného šóguna |
Svatyně Taijúinbjó
Iejasuově vnukovi, Iemicu, se toho za jeho vlády ale povedlo více, nejen nádherná hrobka jeho dědy. Stal se mocným šógunem, který na více než 200 let uzavřel celé Japonsko před celým světem. Což samozřejmě pro lidi žijící v té době nebyla žádná výhra, možná ale právě díky němu je dnes Japonsko tak unikátní zemí s kulturou tolik odlišnou od čehokoliv jiného. Iemicu zemřel v roce 1651 a jako své posmrtné jméno si zvolil Taijúin. Protože se stavěním mauzoleí už měl nějaké zkušenosti, zařídil si, aby měl taky, kde odpočívat. Jeho hrobka Taijúinbjó není tak okázalá a rozlehlá jako Tóšógú, rozhodně ale nezůstává moc pozadu. Je zapasovaná v opravdu hustém cedrovém lese, čímž získává jedinečné kouzlo a tajemnou atmosféru. Protože jsme se sem dostali už navečer těsně před zavíračkou, rychle jsme ji proběhli, a tak si i vy můžete rychle prohlédnout naše fotky se stručnými popisky.
 |
| brána Niomon hlídaná dvěma nebeskými králi |
 |
| brána Nitenmon |
 |
| řezby jsou chráněny průhledným sklem |
 |
| hlavní budova honden |
 |
| zlatá brána |
 |
| skutečná hrobka Tokugawy Iemicu |
Tajemné místo Hotokeiwadani
Před setměním se ještě jdeme projít kousek dál, hlouběji do lesů za městem. Tady by se totiž mělo nacházet ještě jedno výjimečné místo, bokem od všech turistů, které nás podle fotek hodně zaujalo. Po asi 40 minutách cesty a 15 minutách hledání ho nacházíme. Místo, kde byl pochován mnich Šódó Šódin, objevitel Nikkó, který podle legendy kdysi dávno přešel řeku Daija po barevných hadech.
Svatyně Kaizandó
Šódó zemřel v roce 817 ve věku 83 let a právě na tomto místě byl zpopelněn a pochován.
Kannondó
Tato malá budova je známá také jako Sannomija, což v překladu znamená „chrám bezpečného a snadného přivedení dítěte na svět“. Právě sem se sjíždí nadcházející rodiče z celého Japanska, pomodlit se a poprosit o klidné těhotenství a bezproblémový porod.
Hotokeiwa
Hotokeiwa znamená v překladu Buddhovy sochy. Ty se ukrývají v malinké jeskyni pod skálou a právě ony byly tou fotografií, která nás učarovala natolik, že jsme se sem rozhodli vydat. Sochy stály před zemětřesením i na skále nad jeskyňkou, ve které se dnes skrývá zbývajících šest kamenných figur zvaných Rokubu-ten.
Onjóseki
Tyto dva velké kameny představují jin and jang, jang symbolizuje muže a jin ženu. K těm se lidé chodí rodit za úrodnou půdu, což zahrnuje i úspěšné početí.
Nikkó je naprosto výjimečným místem, kde by šlo bez problému strávit i týden a stále by bylo co objevovat. My jsme viděli opravdu jen ty největší top atrakce, pokud byste měli víc času určitě do programu zahrňte i chrám Futurasan, zahradu Shoyoen, vilu Tamozawa a Kanmangafuchi Abbys. Pokud byste měli extra velkou kliku nebo možnost si návštěvu Nikkó časově naplánovat, dvakrát ročně (uprostřed května a října) se tu koná Průvod 100 samurajů.
Ty fotky zasněžených chrámů jsou super! 🙂
Díky za skvělý článek a super fotky. Nikkó mám na seznamu míst, které v Japonsku navštívím. Shodou okolností právě na zmiňovaný průvod v říjnu. Snad si chrámový areál taky takhle užiju, přestože tam bude, kvůli festivalu tak miliarda lidí 😀
A co takhle Budapešť?
http://bunch.cz/cestovani/budapest-krasne-mesto-nad-dunajem/
Hotokeiwa je Skála Buddhů, iwa znamená skála. Fotky nádherné, děkuju!