Samoa (8. díl) – Žraločí zátoka

Každá pohádka jednou končí, a tak jsou i naše dny v samojském ráji sečteny a my před sebou máme poslední den našeho parádního road tripu. Čeká nás cesta po západním a jižním pobřeží ostrova Savaii, kde potkáme žraloka, uvidíme létat kokosy do závratných výšin a dáme si high five s místními školáky. Také si prožijeme perné chvíle na letišti, kdy to s naším návratem na Nový Zéland, a tím pádem i do Česka, nebude vůbec vypadat dobře. Jak to všechno bylo? Čtěte dál…

Není čas ztrácet čas, hodinová ručička našeho samojského času se pomalu blíží ke dvanáctce, a my tedy hned po vydatné ovocné snídani vyrážíme vstříc dalším zážitkům. Protože je pondělí, míjíme na každém kroku školáky v uniformách, kteří na nás vehementně mávají a předvádějí se. U jedné školy zastavujeme a jakmile nás děti zaznamenají, rozeběhnou  se za námi a překřikují se o naši pozornost. Někteří si chtějí  povídat, jiným stačí jen úsměv, potřepání rukou či high-five a někteří natahují ruce a bezostyšně se dožadují finančního příspěvku :). Protože ale víme, že takováto podpora by moc dobrého místní komunitě nepřinesla, odoláváme zarputilému žadonění a dětským černým očím (proti kterým jsou psí oči naprosto prázdné) a frčíme dál.

Místo, kde zapadá slunce

Krátkou zastávku děláme na nejzápadnějším cípu Samoji, cape Mulinuu. Tady můžete spatřit jeden z nejkrásnějších západů slunce (což se nám bohužel nepovedlo), kdy celou pláž zbarví obrovský koutoč oranžového a později červeného slunce, které se tu doslova koupe ve vlnách oceánu. Ne nadarmo se k tomuto místu váže spousta legend a v předkřesťanských časech tu Samoané pohřbívali zesnulé do zapadajícím sluncem krvavého moře. Za denního světla tu není nic až tak moc k vidění, a tak se jen krátce rozhlížíme a vracíme k autu. Znenadání se ale z palem u parkoviště vynořuje postarší samoánec, který nevypadý moc dobře naladěn. Rázně nám oznamuje, že máme zaplatit každý 20 tala a ukáže nám nějaké další dvě atrakce za rohem. Vysvětlujeme mu, že jsme se tu jen rozhlídli a zase pokračujeme dál. To se mu ale v žádném případě nelíbí, začíná být pěkně naštvaný a nekompromisně trvá na zaplacení 40 tala. To je celkem pálka i pro nás (vzhledem k tomu, kdoví kolik budeme platit v půjčovně, až vrátíme naše promáčklé auto) a tak mu dáváme symbolických 8 tala, abychom ho uklidnili, protože začíná vypadat opravdu agresivně a jde z něj strach. To ho ale neuspokojí a tak rychle pelášíme s knedlíkem v krku a staženýma půlkama k autu. Naštvaný týpek jde ale v závěsu za námi a naštvaně nám třískne (naštěstí prázdnou) petkou do kapoty a křičí na nás něco, zřejmě asi nic slušného, v samojštině. Tom rychle startuje a bleskově mizíme pryč. Fuj! To teda nebyl vůbec příjemný zážitek, na toto místo si raději dávejte pozor…

Jak jsme viděli žraloka

O pár desítek kilometrů dál, na už jižní části ostrova, ve vesnici Falelima, zastavujeme u barevné cedule Lover´s Leap. Ta nám slibuje, že za 2 tala můžeme vidět v zátoce pod námi žraloky a mořské želvy. Haha! To určitě! Jen tak ledabyle nakukujeme přes útes dolů a …. JSOU TAM! Fakt, že jo! Na třpytící se hladině se vznáší obrovská želva a pár metrů vedle ní opravdový žralok! Wow – že tu uvidím žraloka v divoké přírodě, to jsem vážně nečekala. Útes je 300 metrů vysoký a není tu samozřejmě žádné zábradlí, takže se snažíme vybalancovat pokus o co nejlepší fotku s alespoň minimální bezpečností, aby nám na zarostlé trávě neuklouzla noha a žralok dneska neměl vydatný oběd.

U samotných blowholes nás už vítají dva cocomani, tedy otec a syn, který je očividně v zaučování a jednou nejspíš coco-job po tátovi převezme. Ještě než se vůbec stačíme vystoupit z auta už u nás stojí s kokosy v ruce a nabízí nám spektakulární coconut show za 10 tala na osobou. Protože ale víme, že celá tato úžasná show spočívá v tom, že vezmou kokos a hodí ho do jednoho vodního gejzíru, odmítáme a protože oba průvodci vypadají z našeho odmítnutí poněkud rozladěně, kupujeme si každý alespoň jeden kokos na pití.

S kokosem v ruce se už potom můžeme naplno věnovat samotným blowholes, tedy mořským gejzírům, které tu vytryskují do výše několika desítek metrů. Dávný výbuch sopky tu vytvořil podzemní spleť lávových tunelů, které spojují mořskou hladinu s útesem. Příbojové vlny potom bloudí tímto lávovým bludištěm a pod nahromaděným tlakem vybuchují v nejbližším otvoru do monstrózních gejzírů. Nadšeně tu pobíháme a fotíme, jen nás trochu mrzí, že obloha má stejnou barvu, jako gejzíry, což na fotkách nebude tak efektní. Později doma zjišťujeme, že tato podíváná je velmi nebezpečná a několik turistů tu už zahučelo do těchto pozdemních tunelů a souboj s vodním živlem prohráli… Takže opatrně, ne jako my!

Večer si už dáváme závěrečnou pohodičku v Joelan Fales, užíváme samojské pohostinnosti, zdravého čerstvého jídla, sluníčka, tyrkysového moře a nějak nemůžeme uvěřit, že naše roční novozélandské dobrodružství i jeho samojská sladká tečka pomalu ale jistě končí… Večer ještě s ostatními hosty v Joelan zapíjíme naši rozlučku se Samoou a seznamujeme se s náčelníkem celé vesnice. Ten je věčně podnapilý a díky jeho pozici se může objevit kdykoliv kdekoliv a má v každé domácnosti zaručené přivítání a musí být také náležitě pohoštěn. Soucitně sleduji, jak Falesoa vnitřně bojuje s chutí ho poslat někam a povinností mu úslužně snášet málem modré z nebe. Večer se nicméně hodně vydařil a my po půlnoci jdeme pěkně orumovaní strávit poslední noc v pohádkové plážové fale užívat si vlny šplouchající nám pod postelí.

      Ráno, v den našeho odletu, nás čeká obávaný úkol – vrátit naši Raw 4 s promáčknutým kufrem do půjčovny. Počítáme s tím, že bond 300 tala určitě stačit nebude a s malinkou dušičkou vjíždíme do areálu. Poté, co oznámíme, co se nám stalo, majitel s kamennou tváří volá svého pomocníka, berou první dřevěné klacky, které se jim připletou pod ruce (VÁŽNĚ!) a zkouší jimi celý bok nárazníku vypáčit! Pozorujeme to se spadlými bradami a přemýšlíme, co by na tuto scénu řekli konstruktéři tohoto zbrusu nového auta. Po asi půlhodině, kdy potvora nárazník nepovoluje a nepovoluje, nám jde majitel společně s jeho ženou s lítostí oznámit, že se jim to nepodařilo opravit a tudíž si budou muset nechat náš bond 300 tala. That´s it! Hrozně moc se nám omlouvají, že si ty peníze musí nechat a vy je vehementně ujišťujeme, že to je naprosto v pořádku a za prvním rohem radostně skáčeme a ječíme – naše novozéladské dolárky jsou zachráněny!!!

     V poledne se naloďujeme na meziostrovní trajekt, který nás veze zpět na Upolu, odkud dnes večer odlétáme. Tentokrát se plavíme tím malinkým trajektem, kde jsou vedle nás sedících na venkovních lavičkách řetězy připevněná auta, která sebou ve vlnobití pěkně hází. Autobusem pak popojíždíme pár kilometrů k letišti, kde nás čeká dloooouhý den. Naše letadlo do Aucklandu má odlétat v 19:00 hod a pozítří v 8 ráno letíme do Prahy. Čekáme, kdy se letiště zaplní lidmi a otevřou se obchůdky a restaurace, protože začínáme mít celkem hlad. A tak čekáme… čekáme…čekáme… A po 4 hodinách čekání stále nic. Na letišti nikde nikdo, jen pár uklízečů. Kolem páté hod přijede autobus s asi dvaceti lidmi, kteří se nahrnou do letištní haly a mizí v jejich útrobách, čekáme tedy, že se za chvíli začnou obchody otevírat. Ale nezačnou, jdeme se tedy projít asi kilometr podél silnice, kde má být údajně nějaký stánek s jídlem, kde si kupujeme alespoň sušenky a džus. Letiště mezitím trochu ožilo, alespoň, co se pasažérů týče, informace o letu ale stále nikde a všechny obchody zůstávají zavřené. Po šesté hodině už chytáme solidního nerva a očividně nejsme sami, ale my máme pozítří brzy ráno letět do Česka! O půl sedmé, tedy půl hodiny před plánovaným odletem, zapínám telefon a nacházím v něm sms od Virginia Airlines, že náš let byl zrušen a nahrazen zítřejším letem v poledne! No to snad ne! To byl nápad letět sem takhle na poslední chvíli! S touto zprávou vyvstává i spousta otázek. Co, když zruší i ten zítřejší let?  Kde budeme dneska spát a kde vezmeme peníze, když jsme skoro vše nechali v půjčovně? Co bude se suvenýry, které jsme chtěli zítra v klidu nakoupit v Aucklandu? Odpověď na některé z nich přichází za chvíli v podobě slečen z Virginia Airlines, které nás přicházejí informovat, že let je odložen na zítřejší dopoledne. Když se ptáme, jestli nám společnost proplatí noc v nějakém levném hotelu v Apie, protože nemáme už ani tala, ztiší hlas a říká nám, ať tu počkáme, až se to tu vylidní a oni nám zajistí hotel a odvezou nás tam, Hlavně, ať to ale nezjistí místní (tedy většina letadla)! Tohle nás tedy úplně v klidu nenechává, je to vážně nefér, že „bohatí turisté“ ze světa mají nárok na kompenzaci za zrušený let a místní, pro které je letenka nesrovnatelně dražší než pro nás. Po tom, co kolem osmé večer dojíždíme do luxusního hotelu, ale chápeme – většina domorodců si takovýto pokoj neumí ani představit a vzhledem k jejich nemateriálnímu způsobu života, kdo ví, jak by tyto pokoje ráno vypadaly… My se tedy snažíme užít klimatizovaný s večeří i snídaní, ale nějak to není ono. Necítíme horký tropický vzduch, neslyšíme moře, bílé povlečení působí po všech těch živých barvách venku nepříjemně sterilně a když zatáhneme závěsy vlastně nevíme, jestli jsme na Samoe, v Alpách nebo v Americe. Když se další den v poledne odlepujeme od startovací dráhy na palubě Virginia Airlines, víme, že už nás nikdy hotelové, plážové dovolenky lákat nebudou…