Ač jsme se snažili náš souboj s kiwi časem svádět sebelíp, nakonec nás přece jen dohonil a náš novozélandský rok se na konci srpna nemilosrdně nachýlil ke konci . Po tom, co se nám úspěšně povedlo prodat Subárka novému adoptivnímu rodiči, předat celou naši backpeckerskou výbavu a zamáčknout slzu při loučení se s naším luxusním bydlením v Blenheimu, jsme konečně po 14-ti měsících na Jižním ostrově zamířili na Severák.
Nejvýhodnějším způsobem, jak se přepravit na Severní ostrov, je přeplavit se přes Cookův průliv trajektem, jehož cesta začíná v Pictonu a končí v hlavním městě Nového Zélandu, Wellingtonu. Tuto cestu zajišťují dvě dopravní společnosti – Interislander a Blue Bridge, na kterém jsme si on-line za 53 dolarů na jednoho zabookovali místa my. Protože z Blenheimu je to do Pictonu co by kamenem dohodil, hodil nás sem náš domácí Rob a my se chvíli po osmé hodině ráno odlepili od Jižního ostrova, který nám přirostl k srdci tak, že sledování jeho vzdalujícího břehu bylo jako přetrhávání pupeční šňůry…
Po třech a půl hodinách chvílemi ne zrovna dvakrát příjemného houpání se na modrých vlnách a fyzického i psychického odpoutávání se od Jižáku jsme vpluli do nádherného přístavu ve Wellingtonu. Od této chvíle se stal naším hlavním nepřítelem čas. Paradoxně po 14-ti měsících na Zélandu jsme totiž nakonec na Severní ostrov měli jen 14 dnů, takže jsme se rozhodli vybrat si jen pár destinací a ty si pořádně užít. Protože Subárkova kola už proháněl jiný majitel, museli jsme si pořídit novou šnečí ulitu – to nás ale čekalo až za dva dny, takže nebudu předbíhat. Teď jsme před sebou měli dvoudenní pobyt ve Wellingtonu.
Wellington, nejjižněji položené hlavní město světa, má populaci 180 tisíc obyvatel a založeno bylo v roce 1840. Současně je také kulturní metropolí Nového Zélandu a nabízí spoustu lákavých zákoutí, atrakcí a aktivit, které jsme bohužel neměli za dva dny šanci zvládnout. Jako muzejní nadšenci jsme hned zašli do opěvovaného Národního muzea Te Papa Tongarewa, od kterého jsme měli velká (bohužel asi až přehnaná) očekávání. Muzeum má pět pater a jeho výstavní prostory mají rozlohu odpovídající ploše tří fotbalových hřišť. ke shlédnutí tu jsou výstavy mapující přírodu, krajinu, historii NZ, maorskou kulturu a spousta spousta dalších. Bylo to fajn, ale viděli jsme tu už i lepší muzea, částečně proto, že spousta expozicí tu už byla trochu zastaralých a taky jsme spoustu věcí viděli během našeho roku naživo a tak nás v muzeu až tolik neuchvátily.
Velmi příjemným zážitkem potom byla procházka okolo pobřeží a přístavu, odkud jsme si krásně prohlédli wellingtonské panorama (především výškové budovy na nás po tolika měsících působily jako ze Star Wars) a také malebné předměstské vilky ve svahu Oriental Bay. Tyto koloniální domky pocházejí z přelomu 19. a 20. století a většina je jich postavena ze dřeva stromů kauri (damaroně jižního) a zdobí je nejrůznější terásky, vitráže a litinové ornamenty.
Dalším zajímavým místem bylo dlážděné nádvoří Civic square, které propojuje obchodní čtvrť Wellingtonu s kulturní a společenskou scénou. Kromě zajímavých skulptur a známé letící koule s motivy kapradin je tu také městská knihovna, Visitor centrum a městská galerie. Protože na Novém Zélandu neupijí noc Lucie, ale Antonín, byl Wellington brzy zahalen ve tmě a my tak zbytek večera strávili v zajetí městské noci, kochali se nasvícenými moderními budovami a rušnými uličkami plnými kaváren a obchůdků.
Wellingtonským must do je potom červená historická lanovka, tzv. cable car, která se šplhá na vrchol botanické zahrady. Koupili jsme si tedy pod kopcem zpáteční jízdenku za 7,50 dolarů a nechali se po této 112 let staré lanové dráze vyvést až nahoru, odkud je parádní výhled na celé město. Protože tu ale také začíná obrovská botanická zahrada, tak jsme se dolů prošli pěšky a zpáteční lístek nevyužili. Wellington Botanic Garden je opravdu nádherná a je tu toho hodně k vidění, bohužel ale spíše na jaře a v létě, takže naše zimní prohlídka byla taková pošmourná, i když tu bylo spousta zajímavých rostlin a tematických zahrad, které mají své kouzlo v každé roční době.
Na závěr naší rychloprohlídky jsme samozřejmě nevynechali novozélandské parlamentní budovy, tedy rezidence parlamentu v edvardovském neoklacisistním slohu, parlamentní knihovna a nejznámější Beehive, budova ve tvaru včelího úlu, kde zasedají představitelé Nového Zélandu.
Na úplný konec nás čekal bojový úkol, a to vyzvednutí naší nové cestovatelské káry, kterou jsme se rozhodli pronajmout od nejpopulárnější novozélandské společnosti JUCY a dopřát si tak na závěr cestování trochu backpackerského luxusu. Obytný, skvěle vybavený van ( s rozkládací postelí, peřinami, dřezem s tekoucí vodou, mini kuchyňkou a DVDčkem) jsme měli objednaný a zaplacený přes internet, nepředpokládali jsme tedy žádné komplikace a těšili se na našich 10 dnů, během kterých se v tomto autě dostaneme až do Aucklandu. Jucy mají pobočku úplně na okraji Wellingtonu, u letiště, takže už dostat se tam byl celkem výkon. Převzetí auta se ale ukázalo mnohem větším problémem než by nás vůbec napadlo. Pro vysvětlení, jak Jucy rental funguje – za náš campervan Jucy Cabana jsme měli základní sazbu 45 dolarů denně plus 10 dolarů za to, že ho budeme vracet za 10 dnů v Aucklandu na letišti. Dále si musíte zvolit druh pojištění, od kterého se potom odvíjí jeho cena a hlavně částka, kterou v případě nehody či poškození kryje. Možnosti jsou Risk-Taker (ten nestojí nic, ale taky nekryje ani dolar a musíte dát společnosti zálohu 3000 NZD), Chance-It Cover (za 20 dolarů denně vás kryje až do částky 1500 NZD a stejně velký dáváte bond) a Stress-Free Cover (30 dolarů za den, neomezené krytí a ani korunu záloha). My jsme se rozhodli pro poslední nejdražší, ale nejpohodlnější variantu (důvodem byla skutečnost, že vrácení bonud může trvat dva až tři týdny a nechtělo se nám odlétat z NZ s tím, že nám tu nějaký společnost dluží tři tisíce dolarů a taky to, že Tom měl už vypršený mezinárodní řidičák, protože podle NZ zákona si po 12 měsících na jeho území musíte udělat jejich), takže jsme nechtěli ještě zvyšovat rizika nějakýho průšvihu. Přišli jsme tedy do zelené Jucy kanceláře, kde s námi paní podepsala smlouvu (samozřejmě jen na můj mezinárodní řidičák, Tomův vypršený neprošel) a když jsme mysleli, že je to vše, najednou nám řekla, že potřebuje kreditní kartu, kterou se budeme ručit, aby měli jistotu, že auto vrátíme v pořádku, atd. Moc jsem nechápala proč to po nás chce, když to nemají napsaný v podmínkách, ale co se dá dělat, auto potřebujeme a tak jsem jí dala svou novozélandskou kartu. Paní ale zavrtěla hlavou, že potřebuje kreditní, tohle je debetní a z té nemůžou případně odečíst libovolnou částku do mínusu. Asi 10 minut jsme se jí snažili vysvětlit, že jinou kartu nemáme a za celých 14 měsíců jsme jinou nepotřebovali. Pokrčila rameny a řekla, že v tom případě smůla. Když už jsme začínali panikařit a začali si představovat hororové scénáře, jak s třicetikilovými kufry stopujeme do Aucklandu a ze Severáku už neuvidíme vůbec nic, náhle nás napadlo zkusit jí strčit moji českou kartu. A vyšlo to! nebylo na ní totiž nic napsané a když jsme ji odpřísahali, že je kreditní, dostali jsme klíčky od auta a mohli vyrazit, co na tom, že jsem na té kartě měla asi 120 Kč. A jako třešinku na dortu jsem se v autě podívala do smlouvy, a zjistila, že se přepsala a napsala řízení auta na Toma místo na mě! Co víc si přát, další dobrodružství může začít!
Skoda, ze jsem nevedel ze tu jste. Mohl jsem vas provest (a zavezt na letiste 🙂 At se dari i nadale!
díky, Jency. Byla to rychlovka 🙂 Taky se měj.