Cestovatelské střípky z léta

0 0

7. 6. 2014

Nestíhám, nestačím, … 🙂
Zážitků je víc než stíhají moje bloggerské ruce psát a tak než se vrhnu na dalších 7 plánovaných článků z právě ukončené měsíční cestovačky, napravuji ještě rest a doplňuji střípky z pár letních výletů, o které bych vás nechtěla připravit.

Rob Roy Glacier a údolí Matukituki

Jeden z našich jednodenních výletů jsme podnikli do údolí Matukituki, které se nachází v národním parku Mt. Aspiring. Ten je třetím největším NP na Novém Zélandu a zabírá území od zasněžených štítů Mount Cooku až po jižní cíp zalesněného Fiordlandu. Údolí Matukituki je nádherným místem, kde se snoubí průzračně modré řeky se zvýrazňovačově zelenou trávou obklopenou skalními stěnami a zasněženými špičkami hor sahajícími až do výšek 3 tisíce metrů. Tomuto pohádkovému zátiší vévodí všudypřítomné pasoucí se krávy a ovce a „100 % pure NZ“ si tak užijete se vším všudy, tedy i kličkováním mezi dobytčími „poklady“.

Naše kroky se vydali na jeden z jednodenních tracků, k ledovci Rob Roy. K začátku tohoto tracku vede víc než 30-ti kilometrová cesta po šotolině, ale tato je opravdu něco extra, drkotání největšího kalibru L.
Tuto nekonečně dlooohou cestu nám ale kromě nádherných výhledů zpříjemnil také krásný vodopád, takže se to dalo vydržet ;-).

Samotný track trvá necelé 4 hodiny. Na začátku se musíte dostat přes řeku, jak jinak než přes houpací most J. Dál track pokračoval podél této průzračné řeky a my mohli opět jen se zatajeným dechem sledovat okolní božskou scenerii a krásné místo u řeky s obrovskými vymletými kameny. Za chvíli pak na nás už vykoukl sám pan ledovec Rob Roy, který ležel na štítu obrovské hory před námi a válel se tam jakoby nic (jak většina naprosto úchvatných věcí, která je tu prostě jen tak) a z jeho ledového štítu stékalo po skalních stěnách několik vodopádů.

Během“ tudum tudum“ cesty zpátky jsme ještě míjeli obrovskou oboru, spíše pastvinu se srnkami, která byla první, kterou jsem tu v takhle velkém počtu divoké zvěře viděla, takže celkem šok. A samozřejmě nechyběli pobíhající ovce na silnici.

Puzzling world ve Wanace

Kromě nádherné přírody a adrenalinových sportů Zélanďané rádi lákají turisty na všelijaké zajímavosti a atrakce. Jedním z takovýchto míst je Puzzling World ve městečku Wanaka. Tento zábavní park se skládá ze dvou částí. Jednou z nich je obrovské bludiště s jedním a půl kilometry dřevěných chodeb, mostů a podchodů. Můžete si tu zahrát hru, jejímž cílem je dostat se postupně do 4 barevných věží (v daném pořadí), které jsou umístěny ve 4 rozích bludiště. Tento úkol se nám zdál na první pohled snadný, ale dříve než za hodinu se to nikomu z nás nepovedlo, a mě vůbec :-/. Bludiště jedno zamotaný, ty cesty se v průběhu určitě i měnily, jinak si to nedokážu vysvětlit 🙂

Druhou částí Puzzling Worldu je komplex optických a jiných klamů. Sestává se z několik místností, které vám dokonale pomatou všechny smysly. V Hologram hall si můžete prohlédnout hologramové obrazy vystupující do prostoru, v hale otáčejících se obličejů (hall of folowing faces) se za námi otáčelo 165 známých osobností, které nás následovali kamkoliv jsme se pohnuli.

Taky jsem si tu mohla na vlastní kůži vyzkoušet Amesovu místnost, o které jsme se učili ve škole v kognitivní psychologii (stejně jako o spoustě jiných klamů, které jsem si tu mohla reálně prožít ve velkém
měřítku). Pokud do této místnosti pošlete dva svoje kamarády a podíváte se do místnosti jedním okem kukátkem, z jednoho se stane trpaslík a z druhého obr. Jak je to možné? Pozorovateli se při pohledu jeví místnost jako normálně pravoúhlá, její levý roh ale leží ve dvounásobné vzdálenosti od pozorovatele než roh pravý. To je důvodem proč tentýž objekt umístěný v levém/pravém rohu vyvolává úměrně větší/menší obraz na sítnici. Rozdíl vzdálenosti pozorovatel nekoriguje v domnění, že se dívá do normální místnosti a že se objekt nachází vždy ve stejné vzdálenosti Tento princip byl využíván například ve filmu Pán prstenů pro zobrazení vysokých lidí a hobitů a psychologové tuto místnost používají k výzkumu vnímání.

V galerii „sculptillussion“ jsme mohli obdivovat spoustu soch, architektonických zvláštností a uměleckých děl, která nám dokonale zamotala hlavu. Poslední místností je Tilted house, tedy místnost, kde ztratíte půdo pod nohama. Celá místnost je nakloněna v úhlu 15 stupňů, takže fyzické zákony, na které jste zvyklý, tu neplatí – nebo platí, ale tak nějak jinak. Jak je možné, že se po rovném kulečníku kutálejí koule, vy stojíte rovně, ale přitom jaksi naklonění a když sednete na vozík s kolejemi, které jsou rovně, tak vás gravitace stáhne prudce dolů, teda rovně…

Pískovcový zámek Clay Cliffs

Na Štědrý den jsme si udělali výlet k pískovcovým skalám Clay Cliffs. Toto nádherné místo leží kousek od města Omarama a je výsledkem dvou milionů let erozí, kdy se pískovec a jíl ukládali do mnoha vrstev. Písečné věže jsou obklopený vysokými pískovcovými stěnami, takže působí jako pevnost, která se při vkročení dovnitř promění v zámek plný béžových a žlutých věží. My měli ještě to štěstí, že v té době všude okolo kvetly mé oblíbené vlčí boby, které pískovému zámku vytvořily překrásnou zahradu.

Historický parník TSS Earnslaw

Pokaždé, když jsme byli v Queenstownu, koukali jsme na obrovský historický parník, který si to frčel přes obrovské jezero Wakatipu a nechával za sebou rozbouřenou hladinu a dlouhý závoj černého kouře. Jednoho dne nás už koukání ze břehu omrzelo a my odpluli z přístavu na jeho palubě.

Tento nádherný parník nese jméno TSS Earsnslaw a je připomínkou časů, kdy v Otagu a okolí řádila zlatá horečka. Tehdy bylo jezero Wakatipu hlavní dopravní tepnou (silnice do odlehlých zlatonosných městeček totiž nevedla) a jeho hladinu brázdila spousta lodí. Earnslaw měří 51 metrů a dodnes je poháněn původními parními dvojčitými stroji na uhlí o výkonu 500 koňských sil. Jakožto pasažéři jsme mohli nahlédnout i do strojovny, kde topiči fedrovali uhlí do kamen. Jednoho topiče jsme potkali později i na nahoře na palubě, byl rudej jako paprika a spocenej až na záda, takže asi celkem makačka 🙂

Kromě tohoto zážitku jsme se mohli projít po celé palubě a prohlédnout si interiér lodi, který má většinu prvků z dřeva a mosazi, trošku takovej chudší Titanic (a taky trochu menší teda). Úplně přední kajuta slouží jako muzeum a můžete si tu prohlédnout fotky a dokumenty mapující zajímavou historii této lodě. Poprvé byla na hladinu spuštěna 18. Října roku 1912 a kromě lidí, zboží, potravin a pošty převážela do Glenorchy a dalších městeček podél jezera také ovce.

Naše plavba trvala 90 minut a kromě samotného parníku jsme mohli obdivovat také nádherné výhledy na okolní Queenstownské kopce a hory. V půlce cesty jsme dorazili na druhou stranu jezera Wakatipu na další turistickou atrakci – farmu Walter Peak High Country, kde jsme naložili další fůru asijských turistů (kteří byli kromě nás a jednoho páru jeidným osazenstvem lodi) a jeli zase zpátky do Queenstownu. Byla to pecka a tento parním si přezdívku „Lady of the lake“, tedy Dáma jezera, opravdu zaslouží.

Jezero Hauruko

Při naších cestách po národním parku Fiordland jsme se zajeli na jeden den „zrekreovat“ až na jeho úplný jih, k jezeru Hauroko (proč se tak jmenuje se mi nepodařilo zjistit, ale určitě po nějaké japonské princezně :)). Jezero má tvar písmene S, ve kterém se vine v délce 30 kilometrů. V nejhlubším místě se jeho dno nachází až v hloubce 463 metrů, čímž je titulováno na nejhlubší zélandské jezero a 16. nejhlubší jezero na světě. Bohužel k němu ale opět vede téměř 40 km cesta po šílené hrbolaté a prašné šotolině, která se nám zdála být chvílemi už nekonečná. Ve chvíli, kdy jsme k němu dojeli nás ale zase dostalo svou krásou, takže jsme mu tu šotolinu odpustili (silničáři tady na to musí sázet, že většina turistů to má takhle). Hauroko je zasazeno do opravdu nádherného místa mezi fiordlandské zalesněné kopce, jeho velikost a nemožnost dohlédnout na protější břeh vás ohromí. Na Mary islandu, ostrově trčícím z jeho hladiny, byla nalezena historická (nemůžeme říct pravěká, jak bychom u takovýchto jeskynní řekli u nás, protože tady bylo období jeskynního života, obleků z trávy a pazourků před 350 lety) pohřební maorská jeskyně a tak je toto místo opředeno spoustou maorských legend.

Strávili jsme tu po dlouhé době opravdu prolenošený den, kdy jsme se váleli, opalovali, četli si a pili víno na písečném břehu. A nechali se dobrovolně a vědomě štípat od sandflyes. Už jsme jich měli z celého 14-ti denního cestování tak plné zuby a tak nám otrávili spoustu krásných míst, že jsme si řekli, že tady si to zkazit nenecháme a budeme je ignorovat. To nebyl jeden z nejlepších nápadů, co jsme tu měli… Každý jsme na sobě měli okolo 30-40 štípanců, a až se po dvou dnech přihlásili o slovo a začali svědit a pálit jak čert, tak jsme pohodičku u Hauroka proklínali… ale ten den byl opravdu fajn :).

Až už se to kolem páté večer(dle rovnice čím víc večer tím víc snadlyes) opravdu nedalo vydržet, vydali jsme se na tříhodinový výšlap na vyhlídku, ze které by mělo být jezero vidět v celé své kráse. Po spoustě metrech převýšení, stromy zapadaných a zatraceně strmých cestičkách, propocených tričkách a
nadávání, proč jsem si já blbec nevzala pití, jsme dosáhli našeho cíle a mohli si vychutnat zasloužený výhled na celou haurockou nádheru.

Při vaření večeře jsme si pak ještě našli nového kamaráda, fiordlandského ptáčka robina (červenku) který nám asistoval tak nadšeně, že div sám neuvařil v hrnci.