Hedvábné tajemství vesničky Ogimači

Víte, z čeho se vyrábí tradiční japonské kimono? Jasně, z hedvábí. Ale víte, z čeho se vyrábí hedvábí? Z kukel nočního motýla bource morušového. Vypěstovat takového bource ale není jen tak, housenky musí během 30 dnů, po kterých se zakuklí, nabrat až 9 000 krát větší hmotnost a na výrobu jednoho kimona je potřeba hedvábí z 2100 housenek. Takovýto náročný proces už zaměstná pořádnou bandu lidí a zabere hodně prostoru, a tak Japonci vymysleli prostorné domy gasšo-zukuri. Z těch potom v údolí řeky Šo vznikaly celé vesnice specializující se na pěstování těchto hedvábných kukel a do jedné z nich, vesničky Ogimači, jsme se vydali na výlet.

Ogimači je nejhezčí atrakcí celé oblasti Širakawago ležící hluboko v Japonských Alpách a díky své unikátnosti byla také zapsána do světového dědictví UNESCO. My vyjíždíme z Kanazawy, odkud sem jezdí každý den autobusy. Zpáteční lístek vyjde na 3290 jenů na osobu a vyplatí se ho koupit minimálně den předem v kanceláři Highway Express Bus před vlakovým nádražím. Některé spoje už byly vyprodané včera večer, když jsme je kupovali lístek na dnešek. V 8:40 ráno tedy nasedáme do autobusu na terminálu č. 2 (další ranní spoje odjíždí z Kanazawy v 8:10, 9:05 nebo 10:50) a vydáváme se vstříc dalšímu pohádkovému místu. Cesta do Ogimači trvá japonsky přesných 75 minut, během kterých projíždíme sněhem pocukrovanou horskou krajinou s nádhernými výhledy.

Je březen, takže v Ogimači zima teprve pomalu předává svou vládu jaru a vypadá to, že se nechce za žádnou cenu vzdát. Ve stínu se místy pořád drží sníh, rýžová pole jsou ještě pěkně promrzlá a jejich hnědá suchá stébla mají do svěžích zelených lánů, kterými je vesnice pověstná, hodně daleko.  Sezóna tu zkrátka ještě nezačala, a tak je bohužel i spousta gasšo-zukuri domků ještě zazimovaných a turistům nepřístupných. Co se dá dělat, musíme si na maximum užít toho, co máme. A rozhodně je co :-).

 

Vesnice ukrytá hluboko v horách

Ukrývající se ve stínu posvátné hory Hakusan, vesnice Ogimači je domovem 114 tradičních gasšo-zukuri domků, což z ní činí držitele největší kolekce této historické architektury v celé oblasti Širakawago v údolí řeky Šo. Některé domy jsou staré i 250 let a spousta jich sem byla přesunuta z jiných oblastí, protože byly ohroženy přehrazením řeky Šo, díky čemuž dnes vesnice působí trochu nepřirozeným dojmem. Tomu příliš nepomáhá široká hlavní silnice linoucí se jejím středem, zásobující vesnici každý den přehršle turistů. I tak je to ale stále živá vesnice s výjimečnou historií, v jejíchž domech už po mnoho generací žijí rodiny pěstující rýži a další plodiny na okolních polích. Její obyvatelé stále čerpají z esoterických sekt Tendai a Džodo Šinšu z 13. století, jejichž učení kumi klade velký důraz na vzájemnou spolupráci mezi sousedními rodinami.

Tradiční domy gasšo-zukuri

Dřevěné domy postavené v gasšo stylu jsou naprosto unikátní stavby, které v Japonsku nikde jinde nenajdete. Jejich charakteristickým prvkem je strmá šikmá střecha ve tvaru trojúhelníku, připomínající sepnuté ruce při modlitbě, z čehož právě pochází její název gasšo. Díky tomutu tvaru střechy, která má často sklon až 60 stupňů, se na nich tak dlouho nedrží sníh (v zimě tu bývají až čtyřmetrové závěje) a i hustý déšť snáze stéká, což pomáhá chránit slaměné střechy před prosáknutím a následným tlením. Mohutná střecha také poskytuje potřebný prostor pro další patra. Typický gasšo dům má totiž tři až čtyři poschodí. V přízemí žila široká rodina většinou 20-30 lidí, z nichž se všichni podíleli na pěstování larev bource morušového, kterým byla vyhrazena všechna další patra. Jejich rozdílná výška jim poskytovala široké rozmezí světla, tepla a ventilace odlišně potřebného v různých fázích vývoje. Pro dosažení nejvyšší možné míry větrání a světla mají tyto domy obrovská okna na obou štítech, umožňující větru foukat skrze budovu. Při stavbě gasšo domů nebyly použité žádné hřebíky, trámy a vzpěry jsou posvazovány jen slaměnými provazy, které drží tuto náročnou konstrukci pohromadě.

Pěstování bource morušového

Jediný dům, který je už v době naší návštěvy otevřený je Wada house, největší gasšo-zukuri z celé vesnice, který kdysi patřil jedné z nejbohatších farmářských rodin a dnes je přeměněn v muzeum. Vstupenka stojí 300 jenů, za které si děláme skvělou představu o tom, jak život točící se okolo hedvábných larev vypadal. V přízemí si prohlížíme obytnou část, tzv. srdce domu, kde se topilo, vařilo, sušilo a kde žila celá rodina. V horních patrech potom obdivujeme promakanou gasšo konstrukci zevnitř a pociťujeme odlišnou vlhkost a ventilaci v jednotlivých patrech. V nejprostornějším patře potom obdivujeme tradiční předměty používající se k pěstování larev včetně samotných kokonů, ze kterých se následně hedvábí vyrábí.

Jak to tedy s těmi bourci a hedvábím je? Potrava housenek bource morušového sestává výhradně z listů moruše, kterého musí každý larva během svého zhruba 30-denního života zkonzumovat okolo neuvěřitelných 400 kg. Stromy morušovníku se právě v údolí Širakawago přirozeně vyskytují, což z této oblasti činí ideální místo pro jejich pěstování. Slinné žlázy housenek produkují hedvábí, ze kterého si po dostatečném vypasení larva dělá ochranou kuklu, kokon, do kterého se zakuklí, než se z ní vylíhne krásný noční motýl. Toho se ale v případě pěstování na hedvábí bohužel nedočká, protože vylíhlý motýl si musí cestu ven z kokonu prokousat, čímž hedvábné vlákno znehodnotí. Kokony se tedy musí na dvě až pět hodin zahřát na 100°C, což housenky zabije a také usnadní následné rozmotávání kokonu. Ten je tvořen jedním nepřerušeným hedvábným vláknem, které může měřit až 4000 metrů. Toto vlákno je velmi jemné, mívá jen okolo deseti mikrometrů v průměru. Vlákna jsou obalená a vzájemně slepená přírodním lepidlem sericinem, jejímuž odstranění pomáhají právě vysoké teploty. Z každého kokonu se na výrobu hedvábí používá prostředních nejkvalitnějších asi 1000 metrů vlákna, zvaného gréž, které se potom ve tkalcovně spojuje do příze o asi 7-10 vláknech. K výrobě jednoho kilogramu hedvábí je zapotřebí asi dva až tři tisíce kokonů. Nejlepším místem, kde se můžete o výrobě této luxusní látky dozvědět více, je přádelná hedvábí v Tomioce, kam se právě morušové kokony z Ogimači vozily na zpracování.

larva bource morušového s kokonem, foto: ireceptar.cz

Vyhlídka Shiroyama

Nejlepší výhled na celou vesnici nabízí vyhlídka Shiroyama, nacházející se na kopci, kde dříve stával Ogimačský hrad (po kterém tu už dnes není ani stopa). Na vyhlídku dojdeme z vesničky asi za 20 minut, po kterých se nám otevře nádherný výhled a Ogimači se před námi rozprostře jako na dlani. Parádně teď oceňujeme její tradiční architekturu a všímáme si, že jsou štíty všech gasšo-zukuri domů postavené stejným směrem. To proto, že v Ogimači fouká vítr ze severu na jih a tato pozice poskytuje domům nejlepší možnou ventilaci, kdy vítr fouká skrze všechna horní patra, což je pro pěstování housenek bource morušového velmi důležité.

pro porovnání výhled na Ogimači v zimě, foto: thousandwonders.net

Open Air Museum

Nejkrásnější částí celé vesničky je potom skanzen ležící vzadu za řekou. Cedule na její bráně nám tvrdí, že od března do listopadu je otevřeno, dnes ale z nějakého záhadného důvodu není. Tady nám už prostě dochází trpělivost, nevláčeli jsme se tak daleko za tolik peněz, abychom koukali, jak je tu všechno zavřené, ještě ke všemu, když jsme tu jen jednou v životě. Koukáme tedy napravo, nalevo, přelézáme dřevěný plot a jdeme na soukromou prohlídku. Ještě že tak, je to opravdu to nej z celé Ogimači!

V tomto skanzenu stojí 26 tradičních budov ve stylu gasšo-zukuri, které sem byly přemístěné z menší či větší dálky. Kromě klasických farmářských domů je tu i vodní mlýn, svatyně, chrám a hospodářské budovy. Vše je samozřejmě zavřené, takže vše vidíme jen zvenku a bez ukázek tradičního života. I tak si ale užíváme naprosto perfektní atmosféru této zrekonstruované japonské vesničky okořeněnou trochou adrenalinu ze zakázaného ovoce. Celý areál procházíme potichu a opatrně jako myšky, aby si nás nikdo nevšiml. Je to vážně paráda!

 

 

Po tajné prohlídce venkovního muzea nám zbývá do večerního odjezdu autobusu ještě několik hodin, které nás trochu mrzí, protože by šly skvěle strávit v gejšských čtvrtích v Kanazawě. Ogimači je krásná a rozhodně stojí za návštěvu, je ale malinká, a tak na její prohlídku rozhodně není potřeba celý den, jaký jsme jí vyhradili my, bohatě by stačily i tři až čtyři hodiny. Po domluvě na informačním centru si jde dobu odjezdu změnit, pokud je ale v autobuse místo, což bohužel v našem případě až do pozdního večera není. Zbývající čas tedy procházíme vesničku znovu a všímáme si nejrůznějších detailů (včetně kočky na střeše) a zastavujeme se v obchůdcích se suvenýry.