Tak je to tady! Po téměř roce snění, plánování a těšení se, nás dělí od naší vytoužené destinace pouhých 10 minut. Alespoň to hlásí obrazovka největšího dopravního letadla, Airbusu a380, na jehož palubě si už více než 6 hodin užíváme emirátského luxusu (díky britská libro!). Nějak tomu nemůžu uvěřit. Srí Lanka, země slonů a čaje, pro mě byla dlouho obrovským snem a tak nějak jsem asi vždy tušila, že se sem možná jednou podívám. Naštěstí se ale před 2 roky v mém životě a ve mně samotné něco změnilo a já se rozhodla začít všechna ta „JEDNOU“ a „MOŽNÁ“ proměňovat na „KDY JEDEM?“. A tak teď koukám z kulatého okénka nad mraky a sleduji malou přibližující se zelenou slzu v indickém oceánu a přemítám, co všechno nás tam s Tomem následující dva týdny asi čeká… Jediná jistota, co s sebou máme jsme my dva navzájem a batohy na zádech. Všechno ostatní jsme svěřili naší cestovatelské karmě a tak jsme opět na zvědavé otázky, kde tam budeme bydlet, co jíst a jak cestovat potutelně krčili rameny. Moc dobře totiž víme, že právě toto je nejlepší cesta k dobrodružství a nezapomenutlným zážitkům, které téměř nikdy nevzejdou ze striktního harmonogramu a pohodlí komfortní zóny. A hlavně – zážitek nemusí být vždy dobrý, hlavně když je silný 🙂 Takže dámy a pánové, chyťte si klobouky, protože tohle bude jízda! Katka cestuje – kapitola Srí Lanka – právě začíná.
Abyste si i vy mohli srílanskou atmosféru užít co nejautentičtěji, rozhodli jsme se pro vás natočit krátká videa, prostřednictvím kterých vám vždy na začátku každého článku představíme, co se daný den událo a na co se můžete v příspěvku těšit. Takže tramtaradááá – pojďte se mrknout na první (v HD kvalitě, prosím)!
V 9 hodin ráno místního času náš monstrózní dopravní prostředek hlučně dosedá na přistávací dráhu letiště se snadno zapamatovatelným názvem Bandaranaike, čímž začíná mimo jiné naše válčení s místním jazykem, který je pro nás asi tak srozumitelný jako když smícháte český jazykolam s čínskými znaky. Odbavení jde poměrně rychle a my za chvíli s razítkem a nálepkou v pase opravňující nás k 30-ti dennímu turistickému pobytu, vcházíme do hlavní haly. První setkání se srílanskou kulturou je poněkud překvapující. Celá přivítací část letiště je totiž obklopena obchody s elektronikou, kde jednoznačně vedou zbrusu nové nablýskané pračky a sporáky, které se nám k našemu úžasu srílanští obchodníci snaží beze srandy prodat. To jako vážně? Myslí si, že si na začátek naší dovolené koupíme sporák s troubou, aby se nám cestovalo snadněji? S nechápavým výrazem a rozpačitým úsměvem tedy odmítáme výhodné nabídky a slevy na tyto nepostradatelné spotřebiče a úspěšně se dostáváme k východu z letiště.
První nádech tropického vzduchu, kdy se plíce zalijí horkým vzduchem, nás dostává do kolen a já si opět připadám, jak kdybych vkročila do obřího vytopeného skleníku. Na tohle jsem se taaak moc těšila, sbohem anglická zimo! Nejrozšířenější letištní šelmy, taxikáři, nás zavětří velmi rychle a my musíme přidat do kroku a nasadit nekompromisní odmítavý výraz, abychom jejich pařátům unikli. Máme totiž zjištěné, že z letiště jezdí do centra Colomba každých pár minut veřejný autobus č. 187, který nás do hlavního města zaveze za pouhých 100 rupií, což je asi tak 30x méně než nabízejí pomoci chtivý taxikáři. Máme štěstí, autobus s požadovaným číslem zrovna zastavuje hned před letištní bránou, a naše první projížďka po Srí Lance tak může začít .
První dojmy jsou hodně smíšené. Po naší zkušenosti z čisté, barevné a veselé Samoji v Jižním Pacifiku se okolí Colomba jeví jako hodně špinavé, zaprášené, plné odpadků a bídy. Lidé se na nás moc neusmívají a já se pod dlouhými pohledy srílančanů začínám ve svém obtaženém tílku s holými bílými rameny cítit poněkud nepříjemně. Z fotek, které nám google nabídl při zadání slova Colombo očekáváme alespoň centrum města čisté a moderní a tak si myslíme, že jsme stále ještě na chudém předměstí. Z této představy nás ale vyvádí autobusák, který znenadání uprostřed tohoto předměstí zastavuje s tím, že jsme na hlavním autobusovém nádraží. Aha… Tak jo. Rychle tedy nahazujem krosny na ramena a pádíme z autobusu. Vystupujeme přímo uprostřed šílené dopravní džungle a prokličkovat mezi troubícími autobusy, auty a tuk tuky, které místo brzdového pedálu používají klakson je adrenalinový zážitek přirovnatelný k jízdě na divoké vodě. Uf!
Stačí pár minut venku a jsme uvaření a zpocení od hlavy až k patě. Očima tedy pátráme po nějakém místě, kde by šlo koupit pití a míříme k nedaleké venkovní restauraci s velkou zahrádkou. Tady se nás okamžikě ujímá usměvavý srílančan, který nám podává ruku a ptá se nás jak se jmenujeme, odkud jsme a kam míříme (to ještě netušíme, kokikrát na tyto otázky budeme během následujících dvou týdnů odpovídat). Chová se, jak kdyby nám chtělo prodat celou restauraci a tak mu hned vysvětlujeme, že si tu chceme dát jen pití. Samořejmě, žádný problém a za minutu máme na stole láhev koly a jako bonus i tohoto ochotného pána, který nám chce za každou cenu s něčím poradit. Ptáme se ho tedy, jak se dostaneme do čtvrti Cinamon Gardens, kde máme zamluvené ubytko. Na tento důležitý úkol si jde pro brýle a tužku, aby nám cestu přesně zakreslil do mapy. Děkujeme a žádáme o účet. Současně s ním nám na stole přistává i kniha návštěv, kde jsme požádáni napsat své hodnocení. Dali jsme si jen na půlku jednu kolu 🙂 ! Ale co bysme pro milého pána neudělali, něco tam rychle škrábeme a zvedáme se k odchodu. Pán se s námi loučí opět potřepáním rukou a jen tak mimochodem se ptá, jestli nemáme nějakou minci z naší země pro štěstí a Tom mu s úsměvem dává libru. Až za pár minut nám dochází, že libra má vlastně dvakrát větší hodnotu než naše celé „útrata“ a později se dozvídáme, že žádost o minci pro štěstí je jeden z nejčastějších triků, jak z turistů vytáhnout peníze. Tento levný trik ale většinou používají děti, což na tohoto „milého pána“ háže ještě o to horší světlo. Tak jo – první naivní natažení od místních máme za sebou 🙂
Protože naše ubytování je nakonec trochu dál než jsme podle mapy čekali, dopřáváme si hned další velký zážitek – první jízdu tuk tukem! Svět tuk tukářů je světem, ve kterém platí (nebo spíše neplatí) naprosto odlišná pravidla než v životech běžných smrtelníků. Tuk tuk je malé motorové vozítko, které drandí po městě na třech kolech a jeho hlavní cíl je prostý – dostat náhodné kolemdující pod svou střechu a následně z nich dostat co nejvíce peněz za co nejkratší trasu. Na neznalé turisty to očividně ale funguje dobře, protože řidiči ceny nastřelují neuvěřitelným způsobem. My, jako poučení smlouvací mazáci jsme se ale nedali, a snažili jsme se usmlouvat vždy správnou cenu, tedy 50 – 100 rupií (podle terénu) za jeden kilometr. Problém ale je, že jsme často neměli ani páru, jak daleko chceme zavézt a tak nebylo až tak těžké nás občas trochu obalamutit. To ale předbíhám. O naše tuk tukové panictví jsme přišli v červeném vozítku s tancující kytkou na předním skle. Zvyklí z evropského způsobu jízdy jsme předpokládáme, že se řidič plynule zařadí do provozu a bude se držet ve svém, tedy levém pruhu. To jsme se ale hooodně pleteme. Řidič pořádně túruje motor, šlápe na plyn a začíná kličkovat, předjíždět, nečekaně zatáčet, vjíždět do rozjetých křižovatek, brzdit a hlavně troubit, troubit a troubit! To vše nejlépe v protisměru.
No, ty jo! Po tomhle se už nikdy nebudu bát v normálním autě a provozu. Vůbec netuším jak, ale za pár minut živý a se všemi končetinami na svém místě zastavujeme u cedule s šipkou Thusare house & spa, kde jsme měli strávit dnešní noc. Za 10-ti minutovou jízdu platíme řidiči předem domluvených 300 srí lanských rupií (1 lkr = 17 halířů, 1 Kč = 5,8 lkr). Dnešní ubytování jsme si našli den před odletem na Trip Advisoru a přes Agodu jsme si ho rovnou zabookovali a kartou zaplatili. Jsme jsme tedy už v očekávání. Thusare house je malý rodinný guesthouse, kde se nás hned po příchodu ujímá majitel, hodně lámanou angličtinou nás prosí o rezervační údaje, hned nám dává heslo na wifi a vede nás do našeho pokoje. Ten je krasně čistý, prostorný, zařízený těžkým dřevěným nábytkem v indickém stylu. Máme tu čisté ručníky, vlastní koupelnu, balkón a klimatizaci. Co víc si za 21 liber za pokoj pro dvě osoby přát? Konečně si tedy dáváme tolik vytouženou sprchu (teče tu dokonce i teplá, ale ne, že bychom o ni v tom vedru až tolik stáli) a už jen s malým baťůžkem se vydáváme do víru velkoměsta. Na prohlídku centra Colomba už jedeme zkušeně tuk tukem jen za 200 rupií, necháme se vyhodit u jediných mrakodrapů na Srí Lance, World Trade Centre, a jdeme se projít podél pobřeží. Já si celou celou dobu nesmírně užívám moře, jehož vlny ve větru burácí nečekaně velkou silou. Na písečné pláži poprvé spatřujeme pelikány, kteří do svých kapsovitých zobáků chytají chutné rybičky plácající se tu na mělčině.
Po cestě si s námi chce stále někdo povídat, ptá se nás na klasické tři otázky – jak se jmenujeme, odkud jsme, kam jdeme. Někteří si chtějí jen pokecat, jiní nám hned nabízejí své služby či služby někoho známého. Tuk tukáři nám zastavují každých pět metrů a nedokáží pochopit, že se opravdu chceme projít… Já mám tak konečně čas si tyto barevné trojkolky pořádně zblízka prohlédnout. Jak se říká jaký pán takový pes, tak tady platí jaký řidič, takový tuk tuk. Kromě nejrůznějších náboženských předmětů u jejich výzdoby frčí především Bob Marley či Che Guevara, jejichž obrázky zdobí interiéry snad každého třetího tuk tuku. Nezbytným doplňkem je také láhev, která tradičně zabírá místo ve stojanu u pravé nohy řidiče. K mému zděšení ale po podrobnějším průzkumu zjišťuji, že v těchto lahvích většinou není voda, ale červené či bílé víno a někdy dokonce i Smirnoff vodka. Ajajajaj, asi se tu řídí heslem opilý řidič, veselý řidič.
Po pár dalších metrech se dostáváme k mé asi nejoblíbenější části Colomba, Galle Face Green, kterou bych nazvala plážovým parkem. Sestává z velké travnaté plochy, kde se za časů bristkého impéria závodilo na koních a dnes se tu trénuje kriket, který je národním srí lanským sportem. Druhou částí je pobřežní promenáda, kde si můžete kromě létajících draků, které jsou tu oblíbenou zábavou, koupit nejrůznější plážové serepatičky a ochutnat místní , nejen mořské, pochoutky. Promenáda je lemována výstražnými cedulemi, které varují před nebezpečným koupáním se v divokých vlnách a také před jedovatými medúzami, které vás při vstupu do vodu mohou pěkně nepříjemně požahat. Místním teenagerům to ale vůbec nevadí, ve vodě jich stojí asi třicet, nohy jim omývají temné vlny a náramně se baví. Jojo, v parku je sranda vždycky – ať už s veverkama nebo s medúzama.
Naše prohlídka Colomba pokračuje a po desítkách dalších odmítnutých tuk tukářů se dostáváme k prvnímu buddhistickéme chrámu. Ten se jmenuje Seema Malaka a pyšně stojí na hladině jezera Beira Lake, které je největší vodní plochou v hlavním městě. Jeho malebná silueta nás vítá už zdálky společně s volavkami a kormorány, kteří tu hnízdí. Návštěvníci si tu mohou půjčit šlapadlo ve tvaru kýčovité bílé labutě a projet se v něm po rozlehlém jezeře.
Samotný chrám, nebo spíš díky jeho velikosti chrámeček, je meditačním místem používaným k inauguraci (tedy zasvěcení) nových mnichů z nedalekého chrámu Gangaramaya. Poprvé sou zouváme a já si zahaluji nohy a ramena, což je rituál, který je potřeba provést před vstupem do každého svatého chrámu. Platíme dohromady 400 rupií pro oba za vstup do tohoto a i druhého, výše zmíněného chrámu. Chrám je proti jiným srílanských opravdu malinkatý, vyniká ale své malebností, kterou mu dodává vodní hladina a také design jeho autora, Geoffreyho Bawa, jednoho z nejvýznamnějších srílanských architektů.
I tady si nás ale bohužel vyhlídne jeden taxikář, který celou dobu pochoduje chudákovi fotícímu Tomovi v zádech. Jako kolovrátek i po deseti odmítnutích neustále opakuje, že nás zaveze na krásné zelené místo, které není daleko a dá nám dobrou cenu! Achjo :/ Tohle bude těžký… Pět minut chůze odsud stojí zmiňovaný druhý chrám, Gangaramaya. Ten je nejvýznamnějším kolumbijským chrámem, byl založen v 19. století během návratu buddhismu a snoubí se v něm neobvyklý mix klasické minimalistické a moderní indické architektury. Celý komplex se skládá z několika budov, kdy v centru stojí bílá stupa neboli dagoba, což je první srílanské slovo, které se nám vrývá do paměti. Součástí je také nepostradatelný image house, kde jsou rozmístěné sochy obřích buddhů v nejrůzněšjích polohách, jejichž význam zjišťujeme až později.
Velmi působivá je také venkovní stěná plná dřevěných soch meditujících buddhů a kolekce nejrůzněšjí náboženské artrefaktů přivezených sem z celého světa včetně obří sochy zlatého páva či posvátného slona.
Všechno je to moc hezký až do chvíle, kdy se dostaneme do patra, kde se nám naskytne pohled, který nás zvláštně niterně ohromí. Uprostřed stavby je tu zabudován obrovský strom obklopený desítkami liíi, kteří se k němu modlí a klaní se mu. A my se tak poprvé dostáváme do takto těsného kontaktu s buddhisty, lidmi, kteří se klaní stromům.
S posvátnou úctou tuto scénu několik minut sledujeme a dostáváme se do zvláštního klidu a pohody a nějak se nám odtud vůbec nechce. Po náročném a chvílemi ne zrovna dvakrát příjemném dnu tak začínáme konečně cítit obklopující cestovatelskou karmu a ve vzduchu se začíná mezi kouřícími svíčkami a vonnými tyčinkami mihotat příslib velkých dobrodružství… Už za tmy se dostáváme do našeho kolumbijského pokojíku, kde po náročném letu a celém dnu okamžitě usínáme a necháváme si zdát o posvátných stromech a holohlavých mniších.
Jen poznámka. Buddhisté se nemodlí a neklaní všem stromům. Buddhisté uctívají jen fíkovník posvátný, strom pod kterým Buddha dosáhl osvícení. Chrámy a svatyně se budovaly kolem nich, ne že se fíkovníky zabudovávaly do chrámů. A chrám ani pokojík zřejmě nebyl kolumbijský, ale kolombský. 😉
Zajímavý článek 🙂 Velice se hodí k tomuto článku: http://www.exotickapriroda.cz/blog/clanky/colombo-co-se-da-delat-v-hlavni-meste-sri-lanky Děkuji mockrát 🙂
I’m impressed, I have to say. Actually not often do I encounter a weblog that’s each educative and entertaining, and let me inform you, you could have hit the nail on the head. Your concept is excellent; the issue is one thing that not enough persons are speaking intelligently about. I’m very joyful that I stumbled throughout this in my search for something regarding this.