Na severozápadním cípu Jižního ostrova leží suchá a slunná oblast Marlborough, která je cennou perlou Nového Zélandu. Cennost tohoto regionu nespočívá jen v jeho přírodních krásách, kterým dominují pitoreskní mořské fjordy… Jeho největším bohatstvím je to, čeho si nejvíce ceníme i my z Moravy – dobré víno. Tady především odrůdy Sauvignon Blanc, Chardonnay a Pinot Gris. Ty se staly naším denním chlebem a obživou na následující tři měsíce, které jsme strávili v Blenheimu, hlavním městě tohoto regionu, prací na okolních vinicích.
Hlavní vinařská sezóna na Novém Zélandu začíná v prvním zimním měsíci, tedy na začátku června. Protože Marlborough v současnosti zabírá 62 procent všech vinic na Novém Zélandu, v tuto dobu se sem sjíždí stovky a stovky sezónních pracovníků, kteří si tu chtějí přivydělat nějaký ten (tisíci-)dolar. Sehnání pěkného ubytování na novozélandskou zimu se tak ukázalo mnohem větším oříškem, než jsme si mysleli. Protože jsme do Blenheimu přijeli po měsíčním cestováním a noci v autě už začínaly být dost chladné, měli jsme už spaní v autě celkem plný kecky a těšili se, že hned první, maximálně druhý den, budeme bydlet v nějakém pěkném útulném pokojíčku a válet se v pohodlné posteli. To jsme se ale šeredně spletli. Následovalo totiž 5 dnů hodně nepříjemného martiria, kdy jsme každý den projížděli facebook, trade.me, room mates a nástěnky v supermarketech a volali a volali, nejčastější odpovědí ale bylo: „zrovna jsme to pronajali“ nebo „dneska/včera se někdo nastěhoval“. Také jsme absolvovali pár prohlídek domů hrůzy, ve kterých bydlelo přes 10 lidí, pokoje neměli dveře, v koupelně byste se báli jen dotknout podlahy, natož jít na záchod či do plesnivé špinavé sprchy nebo by našimi jedinými spolubydlícími bylo 7 postarších indů. O pohodlné posteli, čistém ložním prádle či dokonce topení nemluvě. To vše za cenu mnohem vyšší než jsme platili u Judy v Nelsonu za pohádkový pokojíček. Každý večer jsme se tedy zklamaní a čím dál více zoufalí vraceli do nejlevnějšího ubytka u Blenheimu – DOC kempu u Rarangi beach, kde jsme strávili další studenou noc bez čistého oblečení a pořádného jídla. Čtvrtý den jsme měli už od večera domluvené ubytování, kde nám pán slíbil, že žena jen ráno vypere závěsy a můžeme se v poledne nastěhovat, v poledne ale nikdo nebral telefony a když jsme se asi za hodinu dovolali, pán nám s údivem oznámil, že už se tam nastěhoval nějaký jiný pár. Protože se nám něco podobného stalo za pár dnů asi potřetí, začali jsme už na kiwácké pokrytectví a neupřímnost pěkně nadávat. Večer jsme už byli tak vyřízení, že jsme skoro začali uvažovat, že vezmeme podnájem u jedné Slovenky, která má pokojík dvakrát dva metry, bez dveří, bez internetu, bez ledničky a bez postele (prý to nemá čas zařizovat, ale můžeme si koupit něco dole ve vetešnictví – není si ale jistá, jestli se postel pro dva do toho pokojíku vejde) a chce za to 200 dolarů za týden (ta holka byla fakt hodně mimo). Naštěstí jsme ale vydrželi, nevzali to a strávili tak ještě pátou, už opravdu hodně hodně nepříjemnou noc, kdy už ráno Tom vstával na první den do práce, na Rarangi v autě. Pátý den byly naše prosby vyslyšeny a nám se opět (pokolikáté už?) potvrdilo, že na ty dobrý věci se vyplatí počkat a brát tu první a nejjednoduší volbu se nevyplácí :). Večer jsme tedy přijížděli na prohlídku (na doporučení jednoho postiženého pána, u kterého ubytování nevyšlo) k jeho kamarádu, Robovi. Už když jsme přijížděli k jeho domu, pardon – vile, bylo nám jasné, že máme z pekla štěstí. Rob byl totiž známý zélandský fotograf, který se nedávno rozešel se svou ženou a měl tak obrovskou krásnou vilu sám pro sebe a bylo mu tam smutno. Hned jsme si padli do oka a ani jsme se nenadáli a za dvě hod už se vybalovali v našem prostorném nádherném pokoji s vlastní koupelnou, prádelnou a teráskou. Tak začalo naše nejluxusnější NZ období, kdy jsme se každý den po práci těšili na naše úžasné bydlení s obrovskou kuchyní, ve které nikdo nevaří, příjemně vytopený pokojíček, obývák s krbem, krásnou zahradu a dokonce na horkou vířivku. A samozřejmě na našeho domácího Roba, díky němuž jsem konečně trochu pohnula s angličtinou, Tomovi zase hodně poradil, co se týče focení a kterému jsme každý týden vařili víkendovou večeři a on se s námi podělil o láhev dobrého místního vína (ne, ale tak dobrého, jak máme na Moravě :)), u které jsme vždycky moc fajn pokecali.
A teď už zpátky k naší vinařské hokně :). Protože jsme do Blenheimu přijeli dřív, než začínala práce na vinici, na které jsme, na doporučení našich známých, chtěli dělat celou sezónu, šli jsme ještě na dva týdny dělat pro Pernod Richard na Kaituna valley. Tady jsme se trochu rozehřáli, dostali do tempa, trošinku dorovnali rozpočet a za pár dnů už nastupovali do našeho „vysněného“ Matador Estate. Překvápko přišlo hned první den práce, kdy jsme na úvodní schůzce podepisovali smlouvy a u stolu nás sedělo 10 čechů, přesněji 5 českých párů – takže to bude, jak poznamenala Verča, asi trochu česká párty. Což bylo na jednu stranu fajn a příjemný, na stranu druhou jsem se mohla s angličtinou v práci nadobro rozloučit, občas jsem prohodili pár slov se supervizorkou nebo šéfem, ale bylo to opravdu jen pár minut za den. Protože ale vinice byla naše poslední možnost, kde vydělat nějaké peníze domů a na závěrečné cestování, tentokrát jsme tedy už moc nešpekulovali a rozhodli se zůstat celou sezónu, angličtina-neangličtina, a tak mohl začal náš tříměsíční vinařský maraton u Dominica Pecchenino, američana se španělskými kořeny, který byl naším šéfem a majitelem vinic Matador estate v údolích Witherhills a Wairau valley.
Co jsme tam tedy dělali a jak vlastně taková zimní práce na vinici vypadá? My jsme na vinici nastoupili ve chvíli, kdy bylo všechno víno posbírané, listí opadané a začaly přízemní mrazíky, takže bylo možné do vína stříhat, aniž by mu to ublížilo. Zimní práce na vinicích se skládají z následujícího rýmujícího se řetězce: prunning – stripping – wrapping, z čehož dvě první práce jsou především pro chlapy, poslední je většinou doménou holek. Úkolem prunningu je prostříhat špatné a přebytečné větve a zredukovat tak každou rostlinu na 4 – 7 šlahounů (angl. cane), poté přijdou strippeři, kteří tyto odstříhané větve musí vytrhat a vyklestit z drátů a na závěr nastupují wrapperky a wrappeři, kteří vyberou ty úplně nejlepší větvičky a přivazují je k drátům, aby stromečky další rok, co nejlépe rodily. Pruning a stripping jsou naprosto šílená dřina, u které kluci ztrácejí kromě nervů, zdravých kloubů, šlach a zad také spoustu kil. Respekt všem stripperům pod sluncem (včetně Toma, který strippoval celou loňskou sezónu)! My jsme letos naštěstí byli v té šťastnější skupině a mohli dělat wrapping.
Jak vypadá typický den takového wrappera? Ráno vstanete kolem šesté hodiny a dojedete na bližší (Bandiliero 2 – 10 km) nebo vzdálenější (Bandiliero 1 – 35 km) vinici. Tady na sebe nasoukáte všechno oblečení, co máte, protože ráno pěkně mrzne až do 10 hod, kdy se začne trošku oteplovat (pokud vyleze sluníčko), zapnete si do pasu vyfasovanou taštičku s papírovými drátky na přivazování šlahounů, na ruce natáhnete stále znovu a znovu děravějící rukavice, na oči ochranné a nejlépe i sluneční brýle, do ruky nabroušené kleště a v 7:30 se jde na to. Každou rostlinku si musíte prohlídnout a vybrat ty větve, které budou další sezónu rodit nejvíce vína – tedy ty nejdelší a nejzdravější. To chce nějaký cvik, ale za týden až dva se do toho dostanete, a pak už nad tím nemusíte přemýšlet, většinou jsou to ty nižší a prostřední větve. Ty se přivazují vždy buď 3 nebo 4 (výjimečně dvě) – od toho se také odvíjí cena za kytku. My jsme za tři cany měli 32 centů a za čtyři 42 centů hrubého, cena se na různých vinicích hodně liší, protože záleží na tom, co všechno kromě samotného wrappingu děláte. Někde se musí i dávat dolů dráty, odstříhávat špatné cany a házet je doprostřed na úhledné hromádky. My naštěstí jen wrappovali, na druhou stranu jsme ale museli hodně trimovat – tedy odstříhávat mladé výhonky z dlouhých větví, což se zase na některých vinicích nedělá a ve výsledku to bylo největší zlo, jak pro náš výdělek, tak na problémy s rukama. Měli jsme týden, abychom se dostali na minimální mzdu, což se nám všem povedlo a pak postupně začali víc a víc vydělávat. Práce to nebyla fyzicky tak vyčerpávající jako jablka, byla ale mnohem více náročná na psychiku a hlavně na výdrž. Tady bylo opravdu nutné přepnout na úplného robota a celý den udržet tempo, nebyl čas chodit na záchod, dávat si svačinky nebo si dát v mrazu pár dřepů, aby vám nemrzli prsty u noh či se naopak pořád dokola vyslíkat a oblíkat podle toho jak svítí/nesvítí slunko a fouká/nefouká silný vítr. Za den jste totiž museli (chtěli) udělat v průměru 550 rostlin u 3 canů ( přes 400 u 4 canů) a 10 minutová pauza udělala opravdu rozdíl. Večer jsme tedy chodili domů dutí jak bambus a bylo těžký mozek zase přepnout z manuálního automatického režimu na normálního inteligentního člověka.
Uprostřed sezóny jsme už vydělávali přes 150, 160 dolarů denně, což byl po naší neslavné jablečné sezóně moc příjemný pocit. Ten ale nezažívaly naše ruce, které dostávaly každý den brutálně zabrat. Přestali jsme v nich vnímat cit, začaly mi padat věci a banální ukony, jako nastrouhat mrkev, otevřít petku nebo oškrábat brambory, se staly noční můřou, ty potom pokračovaly hlavně v noci, kdy jsme se oba budili s děsivým brněním rukou, které jsme až do ramene na několik minut vůbec necítili a nemohli je ovládat – jako by ani nebyli naše. A tak nás postupně začala také strašit největší noční můra wrapperů a prunerů – zánět karpálního tunelu, který je nejčastějším onemocněním u těchto prací. Naštěstí jsme to ale zvládli, nakoupili si hořčík v pipulkách, každý den jedli banány a několikrát denně cvičili podle „pana Hrozna“ a karpálnímu strašáku se tak úspěšně vyhnuli.
Protože ale žádná pracovní pohádka netrvá věčně, i tady se to časem začalo srát. Museli jsme začít jezdit na vinici, kde jsme každý den projeli 70 km, místo čtyř dělali měsíc jen tři cany, trimovali jak blázen, museli končit přesně ve 4 odpoledne, přestali dělat víkendy a o vysněných 200 NZD každý den, jak nám děcka, co tu byli loni vykládali, jsme si mohli nechat leda tak zdát (kdyby nás teda v noci nebudili ty bolavý ruce). Do toho se nám pěkně vybarvila naše supervizorka Rebecca, ze která se vyklubala pěkně falešná a zákeřná kráva (a to se snažím nebýt sprostá), která z nás dělala úplný blbce, dávala nám pěknou čočku a na konci sezóny se s nikým ani pořádně nerozloučila, nepoděkovala a ještě nás všechny nasraně sprdla. Téhle ženské fakt nebudu moct přijít na jméno ještě pěkně dlouho… Když toto pominu, pořád to ale byla vcelku fajn práce, která se dala zvládnout a když poslední 3 týdny přišli zase 4 cany (kdy jsme některý víkendy na celé vinici byli jen my dva, blázni), tak jsme si ještě pěkně vydělali, k těm 200 NZD se pár dobrých dnů i skoro dostali a finančně se tak na víně pěkně spravili a našetřili i něco domů. Kdybych vám měla dát nějaká doporučení na vinařskou sezónu v Blenheimu, bylo by to nejspíš – přijet už před sezónou a sehnat si pěkné bydlení (hlavně s topením!), v žádném případě nedělat pro kontraktory ale přímo pro konkrétní vinici, wrappovat s pořádně nadupanýma hudebníma mixama, který vás udrží v tempu, nepodcenit prevenci a protahovací cvičení rukou a jako všude – zatnout zuby, moc nic neřešit a nevymýšlet a makat. My tak za celou sezónu udělali společně několik takovýchto krásných vinných lánů (na fotce je naše vinice Bandiliero 1 ve Wairau valley).
V dalším článku se můžete těšit na pár tipů, kam si přes zimu zajet v okolí Blenheimu na výlet, trochu vypnout a odreagovat se od motání.
Pozn. V tomto článku jsem použila některé fotky od Honzy, našeho kamaráda z vinice, kterému za ně tímto moc děkuju.
