10 věcí, které mě naučilo cestování

Vždycky jsem byla velký stresař. Možná i proto jsem cestování tak dlouho odkládala. Během cest se potom nejistota, krizové situace a překvapení staly mojí každodenní realitou. Někdo tomu říká stres, někdo dobrodružství :). Každopádně po pár záchvatech strachu, pláče, nadávek, hysterických výstupech a překonaných krizovkách jsem začala pomalu zjišťovat, že realita je málokdy tak děsivá, jak to zpočátku vypadá a většina obav se vlastně vůbec nikdy nenaplní. A když už nám bylo vážně zle, vždycky se to nakonec nějak zvládlo a za nějakou dobu bylo vše zase v pohodě. Dokonce jsem se tak nějak postupně naučila vždycky z těch krizových situacích dostat co nejvíc a posunout se naopak v něčem ještě dál, než jsem byla předtím. Což se týče zvládání obav, hodně mi pomohlo pojetí strachu od Eckharta Tolle.

Tento bod úzce souvisí s tím předchozím. Během náročných situací vedle překonávání strachu kráčí samozřejmě i překonávání sama sebe. Kdyby někdo Katce před dvěma roky řekl, co vše zažije a zvládne, těžko by tomu věřila. Je vždycky hrozně snadné si říct „To nezvládnu!“, „Na to nemám!“ „To je jen pro ty odvážnější, šikovnější, dobrodružnější, atd.“ Ale věřte, že postavit se tomu a zvládnout to, mít na to a být skutečně ta odvážnější, šikovnější a dobrodružnější je jeden z nejkrásnějších pocitů na světě… Přestaňte se už konečně podceňovat a házet si klacky pod nohy a začněte si plnit své sny! Čím víc, do všeho půjdete na plno, tím víc se vám vaše energie vrátí. Není to zase tak těžký, jak to vypadá, a když jo … viz. bod č. 1 :-).

Ti, kdo náš blog už nějaký pátek sledují, ví, že o našich cestách a místech, které jsme navštívili, píšu většinou v superlativech a cestopisy jsou plné nadšení.  Často se nám potom stává, že nám někdo napíše, že se mu tam nelíbilo, že na Samoe chtějí všichni jen peníze, ve Weston-super-Mare je jen hnusná pláž a na srílanskou Pollonaruwu nemá cenu jezdit, protože tam je jen pár cihel v blátě. Co na to říct… Já mám to obrovské štěstí, že to tak v sobě prostě mám. Miluju cestování, miluju barevnost a rozmanitost světa, miluju poznávání nových míst a kultur. Vybíráme si místa a destinace, která nás osobně lákají a každý den na cestách cítím neuvěřitelnou pokoru a vděk, že můžu na těchto místech skutečně stát a tohle všechno vidět na vlastní oči. A díky tomu jsem šťastná, když cestuju a užívám si všechno, co mi osud přihraje do cesty.  Respektuji země takové, jaké opravdu jsou, nechci žádnou turistickou sterilitu a pohodlí. Jsou cestovatelé, kteří zaplňují diskuze a fóra negativy a odrazování ostatních od cestování na ta a ta místa. Cestování není pro každého a pokud vás to nebaví a ve světě se vám nelíbí, zůstaňte doma…

Za poslední dva roky jsem potkala spoustu neskutečně zajímavých lidí ze všech možných koutů světa. Také jsem si zkusila práce, ke kterým bych se předtím nikdy „nesnížila“. Sbírala jsem tři měsíce jablka s padesátiletými Maorkami, které tuto práci dělají celý život. Nikdy jsem nepotkala větší dříče a lidi, co se umí u práce takhle bavit. Na Samoe jsme strávili spoustu času s místními rodinami, které jsou těm českým podobnější mnohem více, než byste čekali. Co si z toho odnáším? Obrovský respekt ke všem lidem a lidské práci. Není žádný nižší člověk, nižší třída, nižší práce. Když se dostanete blíž k životu „těch druhých“, zjistíte, že vlastně nejsme až tak moc rozdílní. A taky není tak moc důležité co děláme a kde bydlíme, ale jak šťastně a naplněně naše životy žijeme. V tomto z mých zkušeností vycházejí lépe právě ty pro nás „primitivnější“ společnosti a národy. Význam kariéry dostal v mém žebříčku hodnot hodně na frak.

Tohle byla jedna z nejdůležitějších lekcí, kterou mi cestování dalo. Mnohokrát se nám nedařilo, měli jsme už hledání či shánění něčeho plné zuby a nějaký kompromis či jiná, ne tak zajímavá varianta, se na první pohled zdála skvělým řešením. Vždycky, když jsme ale vydrželi a šli si za svým, zatnuli raději ještě na chvíli zuby, stokrát se nám to vyplatilo. Pro příklad třeba naše hledání ubytování v novozélandském Blenheimu. Tam to už jeden den vypadalo, že snad budeme následující tři měsíce bydlet s partou Indů na šíleným squattu a druhý den jsem si stěhovali věci do luxusní vilky s vířivkou a pokojem větším než náš současný byt:). Stejně tak to platí se lákavými jednoduchými variantami – typu kamarádi v cizině, domluvená práce přes agenturu, atd. Srovnejte si můj neslavný začátek na Novém Zélandu, kde jsem byla ještě cestovatelské kuře (a pěkně na to doplatila) s našim téměř profi začátkem v Anglii. Jak se nám to povedlo? Řídili jsme se tímto bodem, nic míň, nic víc :-).

Tuto věc se naučí asi každý, kdo si sbalí svých pár švestek a vyrazí za humny. Čím méně švestek, tím lépe se pak po světě trajdá. Pamatuji si jedno slunné odpoledne ve Wanace na Novém Zélandu, kde mi v půlce našeho cestování a spaní v autě došla trpělivost. Vyházela jsem všechny své věci na obří hromadu a rozhodla se půlku vyházet. Párkrát to zabolelo, třeba u značkového sáčka, ale neskutečně se mi odlehčilo nejen v autě a v batohu, ale i na srdci. Umět se lehce a efektivně sbalit na cestování patří k jednomu z největších kumštů (proto jsou těchto návodů plné blogy a vlogy). V trošku širším kontextu mě potom cestování učí nevázat se na materiální bohatství obecně, s ním totiž většinou přichází i kamarád závazek a starost. Co si ale budeme říkat, někdy je to těžký. Hlavně když má člověk peníze a všude je tolik lákavých věcí. My v tomto nejvíc hřešíme na knihy :-).

Tento bod má dvě části. Za prvé se týká stereotypů a zastaralých informací, které nám média o světě v dálkách servírují. Spousta zemí, které jsou prezentované jako nebezpečné nejsou o nic nebezpečnější než brněnský Hlavas v době rozjezdů a spousta nemocí, na které se doporučuje očkovat se v daných lokalitách už několik let vůbec nevyskytují. My byli několikrát hodně překvapeni naprosto odlišnou realitou od toho, jak dané místo či národ prezentovala masmédia. Druhá část se týká turistických průvodců – v těch často najdete pořádné nesmysly nebo vás posílají na místa, které jsou mnohem méně zajímavá než ta, o kterých se v nich nepíše. Já se raději při plánování řídím doporučeními zkušenějších cestovatelů – takže projíždím blogy, diskuze a Trip Advisor.

Domov. Většina lidí si pod tímto slovem vybaví velký dům se zahradou. Co si vybavím já? Dům rodičů, kde jsem vyrůstala. Byt, kde s Tomem teď žijeme. Byty a pokojíky, ve kterých jsem s Tomem bydleli na Novém Zélandu. Pravda je taková, že já už domov nevnímám jako konkrétní místo z cihel, které stojí na jednom místě a musím ho vlastnit, abych byla v životě šťastná. Domov se mi povedlo najít tak nějak v sobě, v Tomovi a v našem životě. Samozřejmě se potřebuji někam vracet a mít jisté útočiště, ale nevadí mi, když se toto místo bude přesouvat, protože vždycky ho naplníme tím domovem, co máme v nás. Tohle už je taková trošku vyšší cestovatelská a těžko se mi to popisuje :-). Plně mi to došlo, když jsem byla po našem roce na Novém Zélandu na jednom kurzu, kde jsme po příjemné relaxaci měli nakreslit, kde se cítíme doma. A víte, co mě jako první napadlo? Subárek! Naše cestovatelská kára, která nás provezla po celém novozélandském Jižáku a do které jsme se vždycky vraceli. Nevím proč, ale cítila jsem se tam kolikrát víc v bezpečí než ve velkém domě uprostřed města.

Jedna z nejotřepanějších cestovatelských frází, ale skutečně založená na pravdě. Kdo nezažil, nepochopí. Není to jen o materiálním komfortu a pohodlí, ale také o otevřenosti k příležitostem, naslouchání znamení a volání světa a vašeho osudu. Jakmile totiž vystoupíte ze svých zajetých kolejí, dostanou se k vám úplně nové zážitky, prostředí, lidé a váš potenciál dostane obrovskou šanci se projevit a ukázat. Několikrát nám také pomohlo z této pomyslné komfortní zóny vystoupit, když věci vypadali tak nějak zamrzlé, nelepšící se či nám něco tak nějak vnitřně chybělo. Udělali jsme něco bláznivého, riskantního a vždycky se to vyplatilo a dostalo nás to tam, kam bychom se tím klasickým, očekávaným, bezpečným způsobem nikdy nedostali.

Tímto citátem končí legendární film Into the Wild. Štěstí je opravdové, jen když je sdílené. S tím stoprocentně souhlasím. Měla jsem příležitost zažít pár cestovaček i sama (například můj pětidenní stopover v Jižní Koreji) a neužila jsem si je tolik, jako s Tomem. Sólo cestování má spoustu výhod, o tom žádná. Ale já prostě potřebuji mít vedle sebe toho mého blízkého člověka, se kterým to můžu všechno sdílet, prožívat a užívat si. Najít dobrého parťáka na cestování je hodně velký oříšek, a když se vám v něm povede najít zároveň partnera na celý život, máte vyhráno :-). Ale o tom zase někdy jindy…

A co cestování naučilo vás? Jak vás vaše dobrodružství a zážitky změnily?