,,Když pan Bilbo Pytlík z Dna pytle oznámil, že brzy hodlá oslavit své sto jedenácté narozeniny ve zvláště vybrané společnosti, byla v Hobitíně spousta řečí a vzrušení. Bilbo byl velmi bohatý a velmi zvláštní a Kraj nad ním žasl už šedesát let, od jeho podivného zmizení a nečekaného návratu. Bohatství, které si přivezl z cest, se už stalo místní legendou a obecně se věřilo, ať staří říkali, co chtěli, že Kopec pod Dnem pytle je plný chodeb nacpaných poklady. A kdyby tohle nestačilo k proslulosti, bylo se co divit jeho trvající zdatnosti. Čas plynul, ale zdálo se, že na pana Pytlíka vůbec nepůsobí. V devadesáti letech byl skoro stejný jako v padesáti. V devětadevadesáti o něm začali mluvit jako o ,,zachovalém“, ale ,,nezměněný“ by bývalo přesnější. Zdálo se nespravedlivé, aby někdo vlastnil (zřejmě) věčné mládí zároveň s (údajně) nevyčerpatelným bohatstvím.“
Při čtení tohoto a dalších úryvků z knihy Pána prstenů (asi před 10 lety) by mě ani ve snu nenapadlo, že toto místo vůbec existuje, natož, že se tam někdy podívám. Příběhy ze Středozemě jsou mojí velkou srdcovkou už od jednoho z našich zážitkových brďáckých táborů, kde jsem ve fantastickém světě Pána prstenů strávila celé tři týdny. Návštěva Hobitína tak pro mě byla tím nejlepším zakončením našeho novozélándského cestování, jaké jsem si mohla přát.
Hobitín (Hobbiton) leží na Severním ostrově, nedaleko malého městečka Matamata (60 km jihovýchodně od Hamiltonu). Odsud jsme už měli přes net zabookavanou Hobitton Movie Set Tour, která je jediným způsobem, jak se do ráje hobitů podívat. Novozélanďané umí turistický potenciál trilogie Pána prstenů i Hobita moc dobře využít, a tak jsou tato místa opravdovým Disneylandem či spíše Middle-earthlandem. Už když jsme parkovali našeho Subárka vedle informačního centra v Matamata, bylo nám jasné, že tady to s Pánem prstenů berou opravdu vážně. Turistické informační centrum totiž vypadá takto:
Šli jsme si tedy do tohoto pohádkového domečku vyzvednout lístky a za pár minut jsme už nasedali do autobusu, který nás přiblížil k Hobitínu. Cestou nám pan řidič vyprávěl nějaké zajímavosti o okolní krajině – dodnes ale netuším, co to bylo za angličtinu, nerozuměla jsem mu totiž ani slovo, možná to byla ta opravdová, truly kiwácká nebo to už byl hobit :). Autobus nás po asi 40 minutách zavezl k Shire´s Rest, kde jsme ztratili veškeré zbytky naivity o nekomerčnosti tohoto místa, po tom, co nás na megalománském parkovišti přivítalo asi 40 autobusů a mnohonásobný počet osobních aut a campervanů. Můžete si tu také nakoupit mraky nejrůznějších suvenýrů a upomínkových předmětů. Toto místo je nejbližší, kam se dá bez placené tour za 70 NZD na osobu dostat a je umístěno na strategickém místě, ze kterého nejde z Hobitíně vidět ani komín. Každou půl hodinu odsud tedy vyjíždí zelený autobus s vlastním průvodcem, který vás během 120 minut Hobitínem provede.
V tento okamžik naše tour opravdu začala, což je ideálním časem se zmínit o tom, jak to s tím Hobitínem tedy vlastně bylo. Za celým středozemským filmovým šílenstvím stojí osoba jménem Sir Peter Jackson, novozélandský producent, režisér a scénárista, který má na svědomí trilogii Pána prstenů a současného Hobita. Protože Peter svoji nádhernou zemi moc dobře znal, věděl, že i kdyby objel celý svět, vhodnější krajinu na natáčení této trilogie nenajde a tak se stalo, že Nový Zéland se stal pro většinu planety zemí Pána prstenů, které dal v očích diváků reálnou podobu. V září roku 1998 Peter Jackson společně s New Line Cinema hledali vhodné lokace pro natáčení filmových scén, při tomto průzkumu narazili také na ovčí farmu Alexander, která se stala díky své malebné kopcovité krajině poseté zelenou, ovcemi posekanou, trávou ideálním místem pro Hobitín, ústřední městečko Kraje (Shire). Peter Jackson klad velký důraz na autenticitu pravého Hobitína a 13 tisíc domácích ovcí, které se na farmě pásly vyhodnotil jako příliš velké množství a také podle něj působili moc moderně. Byly tedy přemístěny mimo záběry a nahrazeny 39 staromódněji vypadajícími ovcemi dovezenými z Anglie.
Stavba Hobitína začala v březnu 1999, kdy bylo zapotřebí i těžké stavební stroje k povrchovým úpravám a tvarování kopců a krajiny, zapojena byla i novozélandská armáda, která pomáhala z vybudováním 1,5 kilometrové příjezdové cesty. Během osmi měsíců tvrdé dřiny v malém údolíčku ovčí farmy vyrostlo 39 hobitích domečků vyrobených ze dřeva a polystyrénu. Natáčení Pána prstenů v tomto nově vybudovaném hobitím ráji potom trvalo 3 měsíce od prosince 1999. Když filmaři Alexandrovu farmu opustili, bylo na farmáři, co s objekty udělá. Chvíli uvažoval, že to nechá celé zbourat a opět sem nažene své ovečky, poté se v něm ale objevil podnikatelský duch a rozhodl se areál nejen ponechat, ale ještě trochu vylepšit a začít zde provádět turisty. Když se sem potom v roce 2009 před natáčením Hobita Peter Jackson vrátil, měl velké štěstí, protože Hobitín tu stále byl a tak se mohli rovnou pustit do jeho dvouleté rekonstrukce, kdy se obyčejné polystyrénové dveře hobitích nor proměnili na opravdu vymazlené barevné domečky se spoustou detailů, nejrůznějších reálně vypadajících kulis a detailů.
Součástí Hobitína je také zahrádka plná skutečné zeleniny, která roste po celý rok. Teď v zimě jsme tu tedy mohli vidět kapusty, zelí, mrkve, saláty, dýně a spoustu dalšího. Předpokládám, že místní zahradníci vždy zasadí již vyrostlé sazenice a jakmile uvadnou, nahradí je dalšími. Celý areál je udržován v dojmu, že Hobiti tu stále žijí, jen právě zalezli do svých norových domečků. Z komínů se kouří, kytičky v truhlících vypadají čerstvě zalité, prádlo visí na šňůře, na zahradních stolcích je naservírované pečivo s džemem a za okny vidíte otevřené lahve zavařenin a vína.
Nejznámější hobití norou je Dno Pytle, domov Bilba a Froda Pytlíkových. U těchto dveří bylo natáčeno nejvíce scén a stát před nimi byl opravdu zážitek. Je to také jediný domek, který má i vybudované vnitřní prostory (za ostatními dveřmi nic nenajdete – jen hlíněnou stěnu svahu nebo prázdné dřevěné stěny, jsou to opravdu jen kulisy). Velký dub, který se tyčí nad Dnem Pytle byl pokácen a přivezen sem odněkud z blízkosti Matamata. Jeho listí je umělé a do Hobitína bylo dopraveno z Taiwanu, aby ho potom jeden ze členů štábu lísteček po lístečku připevňoval k jeho větvím.
Hobitín navštíví každý den stovky turistů, z nichž tak 35 procent filmy nikdy nevidělo, ale chtějí udělat radost někomu blízkému a doprovodit ho nebo donutit své známé, aby doma pukli závistí (tak to opravdu uvádí místní statistiky). Jednou tu dokonce byla paní, která sem jela s tím, že hobiti opravdu existují a nevěřila průvodci, který jí tvrdil, že uvnitř kouřících se domečků zrovna nevaří, dokud jí to neukázal:). Po areálu jsem se menohli pohybovat sami, ale jen s průvodcem, kdy jsme se museli držet své skupinky. To byl občas problém, protože všichni se neustále fotili a tak jsme v podstatě celou dobu čekali, až se všichni vyfotí v nejrůznějších pozicích u každých barevných dveří, abychom si je potom mohli vyfotit a tak jsme z výkladu našeho průvodce mco neměli. Našemu zážitku z tohoto kouzelného místa to ale nic neubralo, bylo tu tolik věcí, které obdivovat. Parta, která se tu o to (nevím kdy jindy než v noci) stará je opravdu nápaditá a rekvizity vypadají neskutečně skutečně a důležitý je tu každý detail, od hlíny na motyčce, popraskané kůrky chleba, vyšívaných polštářků na křeslech či bylinek pověšených u dveří až po malované korálky na šňůrce u dveří.
Další velmi známou kulisou je mlýn s obloukovým mostem, přes který ve filmu přejíždí Gandalf s Frodem na koňském povozu. Mlýn i most byly zbudován z lešení a polystyrénu a jezírko, přes které vede, vybudoval majitel farmy Alexander ke střílení divokých kachen. Natáčení Pána prstenů ale bylo často rušeno kvákáním žab z tohoto jezírka, a tak žabky musely být (stejně jako moderně vypadající ovce) na dobu natáčení přemístěny.
„Je to nebezpečný podnik, vykročit ven ze dveří. Vydáš se na cestu a když nestojíš pevně, nikdy nevíš, kam tě strhne.„
Bilbo Pytlík
Týjo NZ a hobitín vypada opravdu moc krásně. Docela závist 😀 Ale alespoň jsi se podělila o krásné fotky 🙂