Bum! Bžuch! Prásk! Rozhořčeně se převalím na posteli a odmítám přerušit svůj sladký spánek. Dlouho se mi nespalo tak dobře, jako tady, v pohádkovém pokojíku uprostřed pralesa u horského městečka Ella. Bum! Bum bum bum! Co to, do prčic, je? Otevírám jednou oko a mžourám na Toma. Ten už sedí na kraji postele a nadšeně mi ukazuje prstem na naši terasu. „Miláčku, dívej! Máme návštěvu!“ A fakt, že jo… Nejdřív zahlédnu jen dlouhý ocas, který se spouští ze střechy a pak už skrze naši modrou moskytiéru spatřuji našeho návštěvníka v celé kráse. Zrzavý makak si hoví na naší terásce, asi dva metry od naší postele, a zkoumá, jestli tu náhodou nemáme nějaké dobroty. Za chvíli dává znamení a ze střechy se dolů spouští zbytek početné smečky včetně malých opičátek. Ještě se zalepenýma očima z vyhřáté postele nevěřícně pozoruji toto opičí divadlo. Tak to jo. Dobré ráno Srí Lanko!
z ještě vyhřáté postele sledujeme našeho ranního návštěvníka
náš výhled z „okna“
Za pár minut na nás ťuká náš milí domácí a servíruje nám snídani do této jídelny snů. Pochutnáváme si na čerstvých banánech, popíjíme papájový džus a nemůžeme se té krásy kolem nás nabažit. Dnes máme v plánu celodenní výlet do národního parku Horton Plains, a tak si schováváme pár toustíků a svazek banánů na svačinku. Pěkně si to vyskládáme venku na stole a jdeme se rychle pobalit, ať stihneme za 30 min vlak. Naivní turisti! Sotva se otočíme, ozve se další „Bum bum prásk!“ a banány jsou nenávratně fuč. Ryšavý opičák se na nás ještě vítězoslavně podívá, přitiskne si svůj úlovek packama na hruď a mizí na vedlejším stromě. Tak dobrou chuť!
snídaně servírovaná v dokonalé jídelně
čerstvě utržené banány a papájový džus
Dnes se tedy vydáváme na výlet do Hortonských plání (Horton Plains), nejvyšší částiSrí Lanky. V 9:23 nasedáme v Ella na vlak (další vlaky odsud vyjíždí 6:40 nebo 10:56) a jedeme kousek zpátky na zastávku Ohiya. Cesta trvá zhruba hoďku a půl, a tak si znovu užíváme jízdu v mracích mezi čajovými plantážemi. Kdo by se zlobil, že :-)?
jízdenky na vlak
vlakové nádraží Ella
V 11 hodin vystupujeme na nádraží v Ohiya, kde nás čeká nelehký úkol – splašit tu dobrého a ne moc drahého tuk tuka, který nas zaveze až na začátek tracků v národním parku. Jedeme celkem naknop, do odjezdu zpátečního vlaku máme jen 6 hodin a na kýženou tůru potřebujeme hodiny alespoň čtyři. Problém je ale vyřešen celkem rychle, protože na zastávce čeká všehovšudy jen jeden jediný tuk tukář, který si je této své převahy moc dobře vědom, a tak nám dává cenu 2000 rupií za cestu tam i zpět dohromady. Zkoušíme to překecat na 1700, ale kdepak. Co se dá dělat, peníze budou, my nebudem. Tak jedem! Následující 11 km dlouhá cesta je opět zážitkem sama o sobě. Nejdříve jedeme prudkými serpentinami jehličnatým lesem, který vypadá jak někde na Vysočině a ne na Srí Lance. S každou zatáčkou klesá okolní teplota, a já začínám litovat, že jsem si nepřibalila bundu. Pokud byl na Srí Lance moment, kdy jsem ji měla využít – je to dneska. V našem pokoji je jí dobře… Kromě teploty se také zásadně mění vzduch a my se po týdnu konečně můžeme pořádně nadechnout svěžího chladného vzduchu. Paráda! Po pár minutách se už dostáváme do úrovně mraků, což ale našeho řidiče nijak nevzrušuje a ostré zatáčky dál řeže, co to dá. Hlavně před každou pořádně zatroubit a pak, děj se vůle boží! Držíme se zuby nehty a chvílemi nevíme, jestli vypadneme jen my nebo se převrátí celý tuk tuk.
adrenalinová jízda tuk tukem
Srílanští dopravní bohové na nás naštěstí nezapomněli, a my po cca 20 minutách adrenalinové jízdy v pořádku přijíždíme k hranicím národního parku Horton Plains. Tady si musíme koupit vstupenku, která je vlastně takovou smlouvou mezi námi a ministerstvem životního prostředí. Její text má dvě drobně popsané strany A4, kde se zavazujeme, že nebudeme nic ničit, vyhazovat odpadku, chodit po nevyznačených cestách, rušít zvířata, atd. Za tenhleten cár papíru tam necháváme neuvěřitelných 5000 rupií (1850 lkr vstup, 250 lkr za vjezd tuk tuku a něco přes 1000 lkr jejich nesmyslná service charge). Pár hodinová procházka po národním parku nás tak vyjde každého na 450 Kč, což je opravdu šílené. Umíte si představit, že by před každým vstupem do Adšpachu tohle někdo vybíral? Co naplat, nezbývá než doufat, že naše těžce vydělané peníze jdou opravdu do správných rukou a na údržbu parku.
horská krajina na Srí Lance
Srí Lanka nebo Skotsko?
Po dalších pěti kilometrech spanilé jízdy neuvěřitelnou krajinou, která se mnohem více podobá Skotsku či Novému Zélandu než běžné představě o Srí Lance, zastavujeme u turistického střediska, kde je velké parkoviště, informační tabule, malé muzeum, záchody, občerstvení … a pěkná kosa! Našemu vyděračskému tuk tukáři platíme tisícovku a domlouváme se, že za 4 hodiny na nás tady bude čekat a zaveze nás zpátky na vlak. Teď ale něco málo o tomto neobvyklém místě na vrcholku Srí Lanky. Národní park Horton Plains leží ve výšce 2000 metrů nad mořem, což z něj činí nejvýše položenou oblast celé země (nejvyšší horou Srí Lanky je ale Adam’s Peak, který je v jiné oblasti). V Hortonských pláních se tyčí druhá nejvyšší hora Kirigalpotta (2395 m.n.m.) a třetí Totapola (2357 m.n.m.). Národní park se jmenuje po Siru Robertu Wilmot-Hortonovi, britském governérovi Cejlonu v letech 1831-1837. Park je charakteristický zvlněnými loukami proloženými hustými mlžnými lesy, vyčnívajícími skálami a vodopády. Prostě něco úplně jiného, než byste na Srí Lance čekali.
Nejznámější a nejchozenější túrou je cesta na Konec světa, tedy World’s End track, na který se vydáváme i my. Je to nenáročný 9 km dlouhý okruh, na který je potřeba si vyhradit tři až čtyři hodiny. Doporučuje se vyjít, co nejdříve ráno, protože později se krajina zahalí mraky a z vyhlídek už nejde nic vidět. My asi měli opět z pekla štěstí, protože jsme vyšli kolem poledne a po mracích ani památky. Na úplném začátku tracku nás ještě čeká kontrola, kde musíme hlídajícím policajtům ukázat vstupenky a doklady. To ale není všechno! Pak se nás týpek s pistolí ptá, jestli máme nějaké plastové pytlíky nebo láhve a musíme mu ukázat obsah našich batohů. Poté bere do ruky mačetu a k našemu údivu odřezává všechny plastové etikety z lahví, rotrhává naše sáčky se sušenkami a přesypává je do provizorních novinových pytlíků. Po této operaci se na nás zazubí, vysvětlí nám, že zdejší vzácná zvířata by mohly plasty zabít, zato papír dokáží strávit. Jo, takhle! To je super! Tak jednoduchý a přitom tak chytrý – to by se mělo zavést všude po světě.
srílanská ochrana přírody v praxi
Odplastování se potom už vydáváme na track na Konec světa. Studený vzduch jako by nás úplně probral a po několika dnech, kdy jsme už z horka téměř omámení, cítíme plno sil a života. Poskakujeme tedy po pěšince jak naspídovaní, kocháme se naprosto novou krajinou a celkově chytáme tu správnou trackovou atmosféru. Jak si tak ale poskakuji po červené hlíněné cestě, najednou mi zamrzne krok uprostřed pohybu a čelo mi orosí pot. No, ty vole! Právě jsem málem šlápla na hada a po podrobnějším prozkoumání se potvrzuje moje obava – je to zmije jako vyšitá! Tak to už si tak vesele hopkat nebudu. Chvíli se tedy koukám pod nohy při každém kroku, pak mě ale okolní krajina znovu strhne natolik, že na hady zapomínám.
červená pěšinka
Je tam! Zmije jako vyšítá.
Rhododendron Arboreum
Po asi hodině docházíme k Malému konci světa, tedy Little World’s End, 300 metrů vysokému skalnímu převisu, kde se nám poprvé otevírá nádherná zelená čajová krajina pod námi.
na cestě mězi Malým a Velkým koncem světa
Za dalších 45 minut se ocitáme u jeho velkého bráchy, tedy u pravého Konci světa/World’s End, který je nejpopulárnějším místem celého národního parku. Skalnatá plocha se tu tyčí ve výšce 880 metrů, takže je odsud krásný výhled na národní park Uda Walawe a jeho vodní nádrže. Za jasného dne jde prý vidět dokonce až na jižní pobřeží celého ostrova. Je to tu opravdu jako na konci světa, sedáme si na dřevěnou vyhlídkovou lávku a v objetí několik minut koukáme do nekonečných tropických dálek pod námi. A tam všude žijí sloni, opice a leopardi. Tak takhle to ten Zikmund s Hanzelkou mysleli tím rájem bez andělů…
Poslední zastávkou jsou dvacet metrů vysoké vodopády Baker’s Fall, které se jmenují podle svého objevitele Samuela Bakera, který je údajně jako první Evropan spatřil v roce 1846. Už potřetí tu potkáváme jeden německý pár v našem věku, kteří jdou celý track v doprovodu svého ukecaného řidiče a očividně z něj už jsou pěkně otrávení. Jsme tak moc rádi, že jsme se tomuhle vyhli! Před odchodem si ještě všimneme krásné zelené ještěrky, která se vedle nás nahřívá na sluníčku.
vzácná ještěrka Calotes Nigrilabris
Příjemně uchození se vracíme k parkovišti, kde se ještě zvědavě koukáme po jelenech. Ano, čtete správně. Hortonské pláně jsou totiž domovem sambarů, což jsou vlastně asijští jeleni. Jsou to pořádnýí macci, vážící mezi 270 a 280 kilogramy. V tomto národním parku jsou sambaři nejrozšířenějšími savci a vyskutují se tu v početných stádech. Náš tuk tukář nám říkal, že ho můžeme vidět u parkoviště, tak hledáme nějakou ohradu, kde je nejspíš chovají ochočené pro turisty. Mám tak tedy málem infarkt, když do jednoho z těchto obrů málem vrazím cestou na záchod! Vážně! Kdepak ohrada! Několik kusů se tu volně pase mezi záchody, u informačních cedulí a mezi parkovišti. Z lidí očividně strach nemají, a my tak můžeme tuto vysokou zvěř pozorovat doslova na dosah ruky. Jsou vážně krásní!
sambar srílanský
Ve zbývajících minutách si ještě v rychlosti procházíme muzeum, kde nás nejvíce dostává informace, že i tady, vysoko v horách, dříve žila stáda slonů, kteří přes Hortonské pláně migrovali. Jeden z domorodců dokonce popsal, jak často viděl slony škrábající se do skalnatých svahů v kopcích. Vše se alě změnilo s příchodem britských kolonizátorů, jejichž největším ego-burcujícím koníčkem bylo zabíjení těchto úžasných zvířat. Britové totiž vnímali slony jako zemědělské škůdce a za jejich zabití byla dokonce vypisována odměna. Nejhorší z nich byl Major Thomas Rogers, který během jedenácti let zabil okolo neuvěřitelných 1400 slonů! Ne náhodou potom zemřel velmi tragickou smrtí – udeřil do něj blesk (znamení agrese od bohů, jak si vykládají srílančané). Jen pro představu – během celé předchozí historie Srí Lanky, za sinhálské vlády, bylo zabití slona jedním z nejhorších trestných činů, protože slon je přece posvátné zvíře…
v době britské kolonie byla za zabití slona vypisována odměna
Náš hortonský čas se už ale nyní naplnil, za hodinu jede náš vlak ze zastávky v Ohiya a tak jdeme na parkoviště najít našeho čekajícího tuk tuka. Ať ale hledáme, jak hledáme, nemůžeme ho najít. No, to snad ne! On se na nás vykašlal! Když už začínáme o ceně smlouvat s jiným, najednou zaslechneme tůrování motoru a volání: „No, no! I’m here!“ a náš řidič je tu. Ahá! Takhle to je – tak moc jsme se hajzlíkovi vyplatili, že si tu strašně dlouhou a drahou cestu, kterou nám líčil, zajel dvakrát, místo aby trpělivě počkal, jako ostatní. Achjo! Za odměnu nám na zpáteční cestě nabídne ještě větší adrenalinek než při cestě nahoru, a já se fakt chvílemi bojím o kejhák… Jede vážně jako hovado! Po příjezdu na nádraží zjišťujeme, že na trati je nějaký problém, a tak mají všechny dnešní vlaky několik hodin zpoždění. Čekáme tedy, naštěstí jen jednu hodinu, na jeden z předchozích vlaků, který nás zaveze zpátky do Elly, kde si jdeme dát fajn véču a hurá na kutě do našeho pohádkovém pokojíku uprostřed pralesa. Třeba nás ráno zase vzbudí makaci…
Pekný článok, výhľad na raňajkách je úžasný 😀
Jane´s World
ahojky, prosim ta vedela by si mi dat kontakt na toto ubytko? dakujem
Ahoj, Simčo. Odkazy na všechny ubytka, kde jsme spali, najdeš v tomto článku dole v odstavci Ubytování.
http://www.katkacestuje.cz/2016/02/kolik-stoji-sri-lanka.html
Ahoj Katko, kde se dá dohledat jak ty vlaky mezi Ellou a ostatními stanicemi stavějí? Nebo je lepší zjistit na místě? Díky
Ahoj Míšo, zjistit to jde – stačí si vyzvednout mapku v infocentru pro turisty a nebo na webu je to perfektně vypsané…