Srí Lanka: Den 10 – Surfařský ráj v Arugam Bay

Vše to začalo jedno nevinné odpoledne v roce 2002, kdy jsem jako čtrnáctiletá puberťačka trávila deštivé odpoledne doma přepínám mezi televizními stanicemi MTV a Viva (což byla v té době jediná možnost, jak sledovat nepřetržitý proud zahraničních klipů). Někde mezi Shakiřiným debutem Whenever Wherever a dojákem How You Remind Me od Nickelback mě uhranul dokonalý klip Soak Up The Sun od Sheryl Crow. Písečná pláž zrcadlící se ve zlatém slunci, Sheryl hrající na akustickou kytaru opřená o kokosovou palmu a azurově modré vlny, na kterých se prohánějí krásné surfařky a božští surfaři.  Ten den se začal v mé hlavě rodit sen o Katce, sexy surfařce… Když jsem se dozvěděla, že se na Srí Lance nachází jedna z nejlepších pláží na světě pro začínající surfaře, tento pubeťácký sen ve mě silně zarezonoval. Tak, že by, přece jen…?

Ale pěkne od začátku. Teď vám totiž musím sdělit nepříjemnou novinu, která nám zruinovala naše plány na velkolepý závěr našeho srílanského tripu. Původně jsme totiž chtěli z horské vesničky Ella zamířit dolů na jih a postupně se podél jihozápadního pobřeží vrátit do Colomba se zastávkou na nejvyšší hoře Srí Lanky, Adam’s Peak. Pokud chceš ale rozesmát Boha, tak si něco plánuj, a tak jsme už tři dny s hrůzou v očích sledovali předpověď počasí nekompromisně nám sdělující, že na jih to teď nepůjde. Řádí tam totiž pěkně silný cyklón a tropické bouře, které nemají v dohlodné době skončit. Měli jsme tedy dvě možnosti: držet se našeho plánu s tím, že budeme pravděpodobně někde zavření čekat na skulinku v mracích (která může, ale nemusí přijít) nebo pojedem na východ a na sever, kde má být krásně jasno. Zvolili jsme druhou možnost, a tak se vydali na poněkud překombinovanou trasu, kterou bychom vám (v případě pěkného počasí) asi nedoporučili. Co se ale dá dělat, máme už jen čtyři dny a musíme z nich vytřískat maximum, ať to stojí, co to stojí!

…a rozhodně to za to stálo!

Sáhli jsme tedy trochu do kapes a zaplatili si taxíka, který nás za 7000 rupií odvezl do 150 kilometrů vzdálené Arugam bay. Mohli jsme tam jet autobusem, tentokrát jsme si ale nekupovali pohodlí, ale čas. V autobusech bychom totiž strávili nejméně 6 hodin a přijeli k pobřeží až kolem třetí hodiny odpoledne, což vzhledem k tomu, že se po páté stmívá a pro nás to bude pravděpodobně jediný den u moře, nepřichází v úvahu. Ještě předchozí den večer si tedy domlouváme taxikáře, který nás v 6 ráno vyzvedává a my konečně míříme k moři! Pán je moc příjemný, má super angličtinu, celou cestu si s námi povídá, ukazuje nám kaučukovníky, kešu stromy a dokonce nám kupuje tradiční srílanskou snídani – kokosové rolky s medem a palmovým sirupem, po kterých se olizujeme až za ušima.

takhle rostou kešu oříšky, foto: vinacas.blogspot.com

Čím více se blížíme k západnímu pobřeží, tím větší nás začíná obklopovat chudoba a stále častěji míjíme pomníčky kolem cest a další pozůstatky ničivé vlny tsunami z roku 2004, ze které se tato oblast pořádně nevzpamatovala dodnes (a jak asi s takto špatnou ekonomikou?). Při pohledech do okolí mám opravdu sucho v krku a je mi z toho dost smutno, rozveseluje mě až náš řidič, kerý nám vypráví, že přes tuto cestu za soumraku často přechází sloni, a že tu tedy musí jezdit hodně opatrně, aby nějakého nesrazil, tedy spíš nenarazil. Přála bych si ještě vidět slona – takhle v divočině, bez klece, ohrady a hranic národního parku. Ještě nestíhám tohle přání ani zformulovat a už na mě Tom vzrušeně volá: „Támhle je slon! Tam vzadu u té laguny!! Vidíš ho?“ Vidím! Je hodně daleko, ale je tam! Rochní se v bahnité vodě a mě celé místo přijde hned veselejší :-). Za pár minut už vjíždíme do Arugam Bay, loučíme se s našim řidičem a okamžitě se míříme podívat na tu velkou louži. Vzhledem k tomu, že jsme před třemi hodinami dýchali čerstvý horský vzdoušek, v místním suchém dusnu se nám hodně špatně dýchá a vedro je tu, že by se dalo doslova krájet. Jdeme to tedy spláchnout ledovými koktejly (jeden za 600 lkr), které nám míchá beach boy u prvního plážového baru.

Mírný chládek z koktejů ale trvá jen do doby, než je dopijeme, a pak nás opět pohlcuje nesnesitelný pařák! Nevím, jestli se z nás staly citlivky nebo jsme jen podcenili aklimatizaci z horského prostředí, ale je to fakt hnus! Vzduch se ani nezatetelí, písek pálí do chodidel i ve stínu a opravdu se není kam schovat. Shazujeme tedy oblečení a utíkáme se s nadějí ochladit do vln. Jenže…

Zaplavat si v zátoce, kde jsou ideální vlny na surfování není tak jednoduché. Je mi vážně hic, takže nad tím moc nepřemýšlím a vrhám se nadšeně do vln. Bouřlivé vlny mě hned našplouchají do očí, nenechám se ale zastrašit a statečně plavu dál. Zastavuji se v místě, kde ještě jakž takž špičkama noh dosáhnu na dno a snažím se trošku rozkoukat. Jakmile zaostřím (což s čočkama v očích plnýma mořské soli není úplně easy), spatřuji obrovskou vlnu, která se na mě řítí… Co teď? Podplavat nebo zkusit přeskočit? Rychle se rozhoduji pro druhou variantu a vší silou se nohama odrážím od písečného dna a vyskakuji nahoru. Jupíí! Jsem nahoře! Ze zdolání této mega vlny mám takovou radost, že zapomenu, kde jsem a podvědomě počítám, že po vlně zase dosáhnu na dno… To tam ale není, a já se tak místo očekáváného postavení propadám hluboko do vody a slaná voda mi tentokrát slušně protáhne i celé dutiny. Ach jo! Jakmile se dostanu nad hladinu, čeká mě ihned další mega vlna a další a další. Tentokrát už si dávám pozor a na mořské dno se vůbec nespolíhám. Chvíli mi to vychází, a tak se úspešně vyhoupnu na pár velkých vln (k pohodovému plavání to má ale hodně daleko). Ve chvíli, když už toho mám celkem plné kecky a stěží popadám dech ji najednou spatřím! Tohle není mega vlna, tohle je monstrózní vlna, větší než já! Co teď? Utéct nestihnu, je ale tak vysoká, že vůbec nevím, jak se přes ni přehoupnout, zkusím ji tedy nejspíš podplavat. Tři, dva, jedna… Ajajaj! Tohle bude zlý! Vlna je totiž tak velká, že se začíná otáčet mnohem dřív než vlny ostatní, tedy přesně v místě, kde na ni vyděšeně zírám. A tak si mě pěkně poddá. Nepřipravenou mě několikrát pod vodou otočí, seznámí mě s mořským dnem hlavou vzhůru a když už si myslím, že je se mnou ámen, milosrdně mě vyplivne nad hladinu. ,,Pomoooc! Tome, kde seeeeš?“ S vypětím posledních sil, kašlající vody z plic se nějak dostávám na břeh, kde si úplně vyřízená sedám do horkého písku. No ty vole! Teď jsem se o sebe fakt bála! Sleduji dovádějící surfaře v dálce a představím si, že bych se takhle točila ve vlnách pod hladinou ještě s obrovských surfem přivázaným na noze. Ne ne! To asi nepůjde. Sexy surfařka ze mě nebude. Tedy alespoň dneska ne…

Tato zátoka je situována v suché oblasti srílanského jihovýchodu a omývají ji vlny Indického oceánu. Tato oblast je především muslimská, což dokazují páry a skupinky mladých slečen, které se tu prochází po pláži nebo se dokonce v celých džihábech koupou v moři. Je tu ale i silné zastoupení tamilského a sinhálského obyvatelstva a stále se rozrůstající skupina evropských a australských migrantů, kteří se sem přestěhovali právě kvůli surfování. V Arugam bay se krásně mísí dvě nejvýnosnější činnosti – tradiční rybolov a surfařský turismus, které místním zajištují živobytí.

Miniaturní krabíci, kteří nám zmateně pobíhají mezi nohama nám připomenou, že se už několik měsíců těšíme, až si na Srí Lance pochutnáme na mořských potvorách. Začínáme se tedy poohlížet po nějakém fajn občerstvení, kde bysme se současně i schovali před pálícím slunkem, ze kterého nám pomalu ale jistě začíná rudnout kůže, opalovák-neopalovák. Před polorozpadlou plechovou chatrčí potkáváme místního rybáře, který se s námi hned dává do řeči a zve nás na večerní romantickou večeři, kdy nám uvaří to, co naloví dnes večer. Aby nás přesvědčil, běží ještě pro kokos, ze kterého nám zdarma dává napít. Říkáme si, proč ne? Mohl by to být fajn zážitek, týpek vypadá slušně. Na doporučení Trip Advisoru za chvíli zapadáme do resturace, baru a hostelu v jednom, který se jmenuje Eat Surf Sleep. Dáváme si ledové milkshaky a objednáváme si velký seafood platter – tedy talíř obložený mořskými potvorami. Užíváme si stín na velkých pohodlných gaučích, kde se dá krásně natáhnout a těšíme se na očekávanou baštu. Ta ještě předčívá naše očekávání a my si až s posvátnou úctou vychutnáváme čerstvé plody moře, které se na nás směji z talíře. Ryby, kraby, chobotničky, krevety, langustu, garnáta. Mňam! S úsměvem ukazujeme vztyčené palce na kuchaře, který vyšel zezadu z kuchyně se podívat, jak nám jeho veledílo šmakuje :-).

Odpoledne už je ve znamení surfaření, i když jen pasivního. Válíme se na pláži, chytáme bronz s knížkou v ruce, střídavě se koupeme a natíráme silným opalovacím krémem. A oba se spokojeně kocháme – surfaři i surfařkami a jejich umem jízdy na divokých vlnách. Někteří teprve začínají, ti mě baví ještě víc. Hrozně moc jim fandím a držím palce, aby vlnu pěkně chytli (ne, aby je chytla vlna jako mě). Nejvíc si ale frčí místňáci, ti vždycky v roztrhaných kraťasech a tričku přijdou mezi značkově vybavené surfaře, vezmou do ruky svůj starý oprýskaný surf, nasednou na vlnu někde v dálce a vezou se na pohodičku až ke břehu. No jo, no… My zase měli za barákem kluziště :-).

 

V podvečer se jdeme ještě projít po městečku. Míjíme jednu surfařskou školu a půjčovnu za druhou a zatouláme se až do malého obchůdku, kde mezi plážovým oblečením objevujeme krásné malované obrázky se srílanskými motivy. Ihned se do jejich stylu a nálady zamilováváme a hned si dva vysoké obrázky kupujeme – jeden s dvojící slonů kráčejících do dálky a jeden s palmou a loďkou v západu slunce. Při placení se ptáme mladého prodavače, kdo je jejich autor. Ten se jmenuje Rasanga (jeho tvorba potom Rasanga art) a výrobou se živí celá rodina. Každý kousek je originál, ručně malovaný a neputuje do žádných velkých suvenýrových obchodů. Dostáváme adresu na jeho galerii tady v Arugam bay, kam se potom už Tom sám vydává podívat. Umělec Rasanga ho tam potom provádí jako vzácného hosta obraz po obraze a vše mu pečlivě vysvětluje, opravdu pečlivě, protože Tom se za hodinu vrací s plným batohem suvenýrů (což mu vůbec, ale VŮBEC není podobný :))! Oba jsme ale nadšení, protože se nám to všechno moc líbí, podpořili jsme místního umělce a už se nemůžeme dočkat, až si těmito krasavci ozdobíme náš zatím strohý byteček v Anglii.

Sluníčko už je téměř za obzorem a my si tedy jdeme užít na pláž konečně trošku chládku. Procházíme se ruku v ruce ve fialovém západu slunce a sledujeme nepolevující surfaře jezdící na vlnách až do posledního paprsku. Bohužel máme ještě pořád nacpaná břicha z talíře mořských plodů, a tak musíme oželet soukromou romantickou večeři, kterou nám odpoledne přislíbil ten milý rybář. Dáváme si poslední koktejlík (mimochodem asi tak třikrát silnější než koktejly tady v UK) a jdeme pomalu na kutě. Zítra totiž musíme vstávat v 5 ráno, protože o půl 6 nás vyzvedává džíp. Kam nás poveze? Počkejte si na další článek!