Jen co by kamenem od Bristolu dohodil se nachází jedno hodně výjimečné místo – původně klasický viktoriánský dům přebudovaný na majestátní architektonický skvost v gotickém slohu. Existence tohoto panského sídla byla ještě do nedávna i pro samotné Bristolany v podstatě neznámá. Rodina Gibbsova (Gibbs family), která jej více než 200 let obývala, si toto tajemství škudlila pro sebe. Vše se ale změnilo v roce 2002 se smrtí posledního dědice, Lorda Wraxalla, po jehož smrti se Tyntesfield dostal na trh s nemovitostmi. Chvíli to vypadalo, že tato vzácná historická památka skončí v rukou nějakého boháče jako soukromé luxusní sídlo (jednu chvíli po něm pokukovala dokonce i zpěvačka Kylie Minoque, které se zalíbila představa „Lady of Tyntesfield“). Nakonec se ale panství povedlo zachránit a nestátní organizace pro obnovu památek National Trust se štědrou pomocí nejrůznějších dárců dala dohromady úctyhodných 25 miliónů liber, za které dům a polovinu pozemků odkoupila. A tak je dnes tato úžasná památka plná vzrušující historie přístupná široké veřejnosti, která se tak může projít po jejích rozlehlých pozemcích i nakouknout do pokojů této kdysi mocné obchodnické rodiny. My se na Tyntesfield vydáváme v pošmourný podzimní den, abychom si užili tu pravou tajuplně pošmournou atmosféru anglického venkovského sídla.
Tyntesfield leží 7, 5 mil daleko od centra Bristolu, tedy zhruba 20 min autem nebo 30 min autobusem X7 nebo X9. Zastávka se jmenuje Lower Lodge (v protisměru Wraxall Lodge) a dojeli jsme na ni na celodenní lístek v rámci Inner Zone (tedy za 4 libry).
Tady musíme projít dírou v bráně, která teď měla být podle všeho otevřená, ale nejspíš jsme tu moc brzo nebo nikdo nepočítal s návštěvníky ze zadní strany panství (toto je ale druhý oficiální vchod, takže to rozhodně zbytečně neobcházejte). Vstup jen na pozemky a zahrady stojí £9.10, v kombinaci se vstupem interiérů domu potom £14.30, vše se platí až nahoře u hlavního vstupu. My začínáme naši prohlídku už tady dole a děláme si nádhernou procházku po Tyntesfieldském panství. Sídlo stojí na 61hektarovém pozemku, který tvoří nejrůznější části – od louky a lesoparku přes zahrady a sad až po farmářské pastviny, vše nyní zahalené do kouzelného podzimního hávu.
Za chvíli už na nás zpoza opadaných stromů vykukují věžičky hlavní budovy Tyntesfieldského panství, jehož název pochází od rodiny Tynte, která zde žila od 16. do poloviny 19. století. Zlatá éra Tyntesfieldu ale začala až v roce 1843, kdy ji koupil úspěšný obchodník William Gibbs, který se sem s celou rodinou nastěhoval. Sídlo se pro Gibbsovi stalo opravdovým domovem a zůstali tu nakonec po pět generací až po smrt posledního dědice. Každá z těchto generací nějakým způsobem Tyntesfield proměnila a zanechala tu své otisky.
Největší transformací ale budova prošla hned na začátku, asi 20 let po koupi Williamem, který se rozhodl původně menší nenápadný venovský dům proměnit ve velkolepé architektonické dílo.
Najal na to architekta Johna Nortena, který ho během tří let změnil k nepoznání a přestavěl ho do dnešní podoby středověkého romatického spektáklu. Ježatá siuleta plná věží, střílen a chrličů – najdete tu všechny prvky, které zrcadlí tehdejší viktoriánskou lásku ke gotice.
Otázkou ale je, kde na takovoutu extraordinární rekonstrukci William vzal? Odpověď vás asi trochu zaskočí – z ptačího trusu, přesněji řečeno z Guano. Toto zázračné hnojivo pocházející z pobřeží Peru navždy změnilo tvář britského zemědělství. V Evropě bylo naprosto neznámé, dokud v roce 1840 právě William Gibbs nepřivezl celou loď plnou těchto ptačích hovínek do Anglie. A Angličané mu za tento pěstitelský zázrak málem urvali ruce.
William brzy získal monopol na dovoz Guano do Evropy, peníze začali rychle příbývat a rodinný byznys byl na světě. V roce 1856 do Anglie dopravil z Limy 211 tisíc tun a v roce 1862 už to bylo neuvěřitelných 435 tisíc tun tohoto žádaného ptačího trusu.
V této době firma vydělávala mezi 80 a 100 tisíci liber ročně, což Williama pasovalo na nejbohatšího neurozeného muže v Anglii. Jeho sláva se dokonce dostala do lidového popěvku, kde se doslova zpívá: „William Gibbs made his dibs, Selling the turds of foreign birds.“
 |
| William s ženou Matyldou a jejich sedmi dětmi |
Dnešní milionáři by si za takovéto jmění doma postavili bazén, kino nebo tenisový kurt. Největší dar, co si ale do svého honosného sídla mohl pořídit William byl trochu z jiného soudku – privátní kaple. A když už, tak ne ledajaká, ale největší a nejhonosnější, jaká se v 19. století v soukromém sídle dala najít.
Velkou zásluhu na tom měla i Williamova velmi nábožensky založená žena Matylda (roz. Blanche), se kterou měli celkem 7 dětí.
Svou lásku k Bohu William s Matyldou vyjádřovali také financováním stavby a rekonstrukcí 19 kostelů v Anglii včetně slavné Keeble College Chapel v Oxfordu.
Oba manželé chtěli aby v jejich domově bylo jejich náboženského vyznání a jeho důležitost v jejich životech poznat a cítit.
Ze stavebních slohů jim tedy byla nejbližší gotika, která ve všech svých architektonických i designových projevech zobrazuje směrování k Bohu.
Drželi se také viktoriánské přesvědčení, že příroda je svatá a velkou část nábytku a zdí nechali dekorovat přírodními motivy, symboly rostlin a zvířat.
Při prohlídce domu máme možnost nahlédnout i do dalších místností. Mezi ty nejzajímavější patří knihovna, přijímací pokoj, herna a jídelna.
Knihovna obsahuje nejrozšířenější sbírku viktoriánské literatury, jakou National Trust vlastní a je tak opravdovým unikátem, který sem chodí obdivovat knihomilové z celé Anglie.
Hlavní halu kromě svého schodiště jako vystřiženého z Bradavic zdobí desítky obrazů, které jsou většinou portréty bývalých majitelů a členů Gibbsovi rodiny. Jako by tu stále byli o dohlíželi na to, co se s jejím sídlem děje.
Williamův nejstarší syn, Anthony, překvapivě nepodědil podnikatelského ducha, jeho vášní se ale stalo sbírání vzácných a kuriozitních předmětů, kterými je tak celý Tyntesfield prošpikovaný.
Kromě různých starožitností, se tu tak skrývá nevybuchnutá bomba z Druhé světové války, pohár posázený drahými šperky, kokosový ořech s obličejem a vlasy, tapeta z 19. století nebo sbírky čínského porcelánu.
Tyntesfield ukrývá odhadem přes 50 000 nejrůznějších předmětů, z nichž některé stále čekají na své objevení, protože spousta místností a itinerářů ještě není patřičně prohledána a posouzena odborníky. Gibbsové toho za 200 let blahobytu nashromáždili opravdu hodně.
Bohatým interiérem ale prohlídka Tyntesfieldu nekončí, spíše naopak. Venku na nás totiž čeká obrovský areál, kterému vévodí formální terasy. Ty byly k sídlu přistavěny v roce 1850, ale jejich podoba se měnila s každou generací Gibbsovi rodiny.
Dnešní podoba teras nejvíce odpovídá počátku 20. století a v letních měsících tu okrasné záhony zdobí více než 10 000 květin.
My jsme tu na tuhle barevnou nádheru už trošku s křížkem po funuse, ale zase si užíváme dokonalou podzimní atmosféru, které vévodí barevné listí plazící se po stěnách gotického sídla.
Nejzajímavější prvkem terasy je potom viktoriánská voliéra z roku 1880, která původně sloužila k chovu exotických ptáků a později byla přestavěná na domek na hraní pro Doreen, první dceru Lorda Wraxalla.
Podle mnohých je právě tato voliéra nejosobitější a nejcharakterističtější budovou celého panství a my se do ní zamilovali taky.
Úplně tam vidím tu malou holčičku hrající si s těmi strašidelnými historickými panenkami a hospodařící ve svém vlastním zahradním domečku.
Pár kroků za hlavní budovou vcházíme do ráje. Paradise, tak se jmenuje arboretum s unikátní kolekcí různých druhů stromů přivezených sem z celého světa.
Kromě spousty neobvyklých a exotických stromů se Ráj pyšní i tzv. stromy šampióny (Champion Trees). Ty jsou významné pro svou výšku, věk, obvod a další pozoruhodné vlastnosti.
V tyntesfieldském arboretu najdete hned přes čtyřicet somersetských šampiónů, z nichž pět je dokonce šampióny celé Velké Británie a Irska.
V úžasných růžových zahradách jsme po celém světě byli snad už desetkrát, z nějakého zvláštního důvodu (možná se tomu říká blbost :-)) ale vždycky v době, kdy po růžích nebylo ani památky, respektive teda po jejich květech. Nejinak tomu bylo tady.
Tyntesfieldská růžová zahrada je nádhernou oázou klidu, kam bezesporu všichni členové rodiny chodili odpočívat a dočerpat energii.
Kromě okrasných záhonů a klenutého tunelu z růží tu najdete také krásný zrestaurovaný zahradní altánek, který přímo zve k usazení se v něm s nějakou viktoriánskou klasikou, třeba s Janou Eyrovou.
Procházku zakončujeme v kuchyňské zahradě a skleníku, které se ukrývají úplně dole v rožku panství. Kuchyňská zahrada poskytuje ovoce a zeleninu pro Tyntesfield už od let 1860 a dodnes se z jejich produktů vaří v místní restauraci Cow Barn.
Dominantou této zahrady je ale viktoriánský skleník s klenutými okny, který byl v roce 2002, kdy přešlo sídlo do vlastnictví National Trust, v zuboženém stavu s chybějícími sloupy a kusy zdí.
Díky úžasné práci architektonických kameníků z Bathu se ale povedlo budovu dokonale zrestaurovat a perfektně tak doladit místní atmosféru.
Doteď pořádně nechápu, jak je možné, že jsme o existenci Tyntesfieldu tak dlouhou dobu vůbec nevěděli. A kupodivu nejsme sami, když jsem se na něj ptala mých známých, samotných Bristolanů, vůbec nevěděli o čem mluvím. Asi je to opravdu tím, že si až do roku 2002 toto rodinné tajemství střežili Gibbsové jen pro sebe. Za mě je to jedno z nejkrásnějších a nejromantičtějších míst, které jsem v UK navštívila. Při návštěvě Bristolu určitě povinná zastávka!
Tady totiž zažijete na vlastní kůži tu pravou Anglii, kterou znáte z románů Jane Austnové a Emily Brontëové, tu starou Anglii, které je už v dnešních multikulturních městech jako šafránu.
Pekné. Ak sa vrátim do Anglicka a budem mať čas , určite sa prídem pozrieť . Na jeseň
To musí byť nádherné …