Na závěr našeho podzimního cestování nás čekal další z devíti Great Walks, populární Abel Tasman Coast track. Během této čtyřdenní procházky po pobřeží národního parku Abela Tasmana, kterému vévodí zlatavé písečné pláže střídající se s bujnými lesy, žulovými skálami a průzračně modrým mořem posetým spoustou ostrůvků. Byli jsme tu na konci června, takže jsme se vyhnuli davům turistů a měli tak toto slunečné pohádkové pobřeží téměř jen sami pro sebe.
Abel Tasman Coast track je dlouhý 55 kilometrů a vede skrze národní park Abel Tasman. Je nejoblíbenější a nejpopulárnější trampingovou túrou na NZ a ročně naláká přibližně okolo 200 tisíc návštěvníků. Ještě než se vrhnu na popis našich jednotlivých dní, udělám opět malou historickou odbočku. Kdo byl vlastně ten slavný pan Abel, po kterém je celý track pojmenován? Abel Janszoon Tasman byl holandský mořeplavec, objevitel a obchodník, který jako první Evropan přistál u břehů Nového Zélandu, Tasmánie a Fidži. Pro nás je zajímavé především datum 13. prosince 1642, kdy jeho flotila zakotvila u severního břehu Jižního ostrova Nového Zélandu, konkrétně v dnešní oblasti Golden Bay.
Bohužel ale netušil, že zakotvil zrovna na území velmi úrodné půdy, které si místní maoři neskutečně cenili. A tak, když vyslal několik svých lodí na průzkum, domorodci neváhali toto své cenné území před divnými bílými tvářemi chránit hlava nehlava (nebudu zabíhat do detailů, ale věřte, že v maorském způsobu boje toto označení není pouhou metaforou). Tato smrtelná potyčka se ještě jednou opakovala, podruhé maoři proti bělochům vyslali 11 velkých waka kánoí plných bojechtivých domorodců, kteří se ani tentokrát s holanďany nemazlili. Poté už Abelova flotila velice rychle pádlovala pryč z vod Nového Zélandu a tato oblast pak byla mezi Evropany známá jako Murderer´s Bay (zátoka vrahů) a poté Nový Zéland více než sto let další mořeplavce zrovna dvakrát nelákal, až to v roce 1770 zlomil kapitán Cook, ale to už jiný příběh (viz. náš červencový článek Život v kráteru sopky – Banks peninsula).
Den první
Možností, jak nakombinovat trasu Abela Tasmana je spousta, většina lidí si vybere jen určitou část, my ale chtěli jít track celý a zároveň neplatit drahé přespání na čtyřech chatách. Variantou může být spaní ve stanu (který jsme my neměli), protože tento track nabízí asi 20 kempových míst, převážně na krásných plážích, které přímo svádí k tomu na nich strávit noc. Komplikací při plánování tohoto tracku jsou ale často brody, které lze přejít jen v určitou denní dobu, která se každý den podle přílivu a odlivu mění. Další (podle mě asi nejlepší letní možností, když máte dost peněz) je půjčit si kajak a na tom si projet celý track s jednou až dvěma zastávkami v kempech. Teprve z mořské hladiny totiž oceníte jedinečnost místa, kterým track vede… My nakonec zvolili variantu na 4 dny se 2 nocemi spaní v kempu v autě a 2 nocemi na chatách. Večer jsme tedy dojeli po extrémně dlouhé a extrémně hrbaté nezpevněné cestě do kempu Totaranui, který je pod správou DOC. Tento kemp je častým startovním bodem pro tento Great walk a je o něj tedy velký zájem (v sezóně se dokonce doporučuje na něj mít rezervaci), noc tu tedy stojí 14 dolarů, i když facilities odpovídají klasickým DOC kempům za 6 NZD (je tu teda studená sprcha, abych nekřivdila) a správci to tu opravdu hlídají a brzy ráno obcházejí všechna auta. Díky tomu, že my jsme sem přijeli v pokročilém podzimu, naskytl se nám tu v noci nádherný pohled na noční oblohu s krásně čitelnou mléčnou dráhou a galaxiemi a k tomu nám šplouchalo ze 3 stran okolo nás rozbouřené přílivové moře.
První den nás čekalo kolečko z Totaranui k Whariwharangi Bay a zpátky přes vnitrozemní Gibbs Hill track. Tuto část většina turistů vynechává, ale nám se ve výsledku líbila ze všech dnů nejvíc, takže určitě doporučujeme ji nepřeskočit. Abel Tasman track je charakteristický častým střídáním dvou typů terénu – vybíhání a sebíhání malých kopečků v buši a procházení se po zlatavých plážích. Tuto variabilitu oceníte především v horkých slunných dnech, kdy vás přímořský prales příjemně zchladí a můžete se tu kdykoliv vycákat v osvěžujícím moři. Jedinou vadou na kráse jsou opět dotěrné a všudypřítomné sandflyes, které mají na místních plážích žně – bohužel i mimo sezónu, s čímž jsme jaksi nepočítali a vyrazili bez repelentů (tuto chybu nedělejte nebo budete mít místní božské pláže poněkud poštípaně-zkažené). První část tracku vede po nádherných nedotčených až panenských plážích k zátoce Mutton Cove, kde jsme po cestě potkávali nejrůznější mořské ptáky a malé lachtánky dovádějící hned u břehu ve vlnách. V letních měsících tu jdou spatřit nedaleko pobřeží i delfíni a kosatky. Co pláž, to dokonalost a k tomu neskutečný klid a pohoda, najednou jsme téměř na začátku kalendářní zimy byli uprostřed léta :).
Pomyslným cílem prvního dne byl Separation Point, tedy mys, který je nejsevernějším bodem NP Abela Tasmana. Toto místo nabízí nádherné výhledy na strmé skalnaté útesy sestupující z bujných lesů národního parku, za dobré viditelnosti můžete v dálce zahlédnout obrys vyhaslé sopky Taranaki na Severním ostrově. Když sejdete po prudkých skalkách až dolů k moři, ocitnete se přímo uprostřed další tulení kolonie. Chvíli po té, co jsme se vypleskli na skále a rozbalili oběd, pár metrů od nás začali vylézat z moře unavení lachtani, kteří se rozvalili na protějších šutrech. A tak jsme obědvali a koukali, jak kousek od nás oddechují a vyspávají lachtani a o větší kousek dál další pokračují v podvodním lovu. Pak jsme zaslechli zvláštní zvuky na druhé straně za námi a objevili tam lachtaní mámu s asi pěti malými lachtaními miminky, jednoho zrovna kojila a ostatní se rvali, skákali po sobě a střídali se v podvodním trénování.
Když jsme se vyškrábali zpět nahoru na kopec, pokračovali jsme dál k Whariwharangi hut, historické trampingové chatě, která je postavena z tmavého masitého srubového dřeva. Po cestě jsme ještě z kopců nahoře zahlédli v mlhavé dálce písečnou kosu Farewell spit, která vybíhá do moře na druhém severním cípu ostrova, byli jsme překvapeni, jak krásně jde odsud vidět. Zpátky jsme potom pokračovali trasou přes kopec Gibbs Hill, který nevede po pobřeží, ale skrz buš a přes několik náročných stoupáků. Po dvou a půl hod krásných výhledů na rozlehlé pobřeží a zalesněné kopce jsme dorazili zpátky do kempu Totaranui, nabalili si krosny na zítra a odebrali se do naší auto-postele.
Den druhý
Další den ráno jsme vyráželi už se svítáním, protože jsme museli do 10 hodin stihnout Awaroa tidal crossing, tedy zátoku, kterou jde projít jen dvě hod před a po odlivu. Dorazili jsme tam 9:30 a stejně se už museli v jedné části vyzout a brodit. Brody na tomto tracku jsou úplně jiné než klasické brody přes řeku, přecházíte totiž po písečném mořském dnu, tyto úseky jsou poměrně široké – přejít je trvá několik minut a pokud nejdete v úplném odlivu, písek je podmáčený a na spoustě míst se už vytváří menší či větší říčky z přitékající či odtékající mořské vody. Doporučenou dobu procházení těchto částí se opravdu vyplatí nepodceňovat, například Awaroa crossing má totiž dvě části a než je přejdete, může to trvat i 30 minut a každých 10 min jde pak na zvedající se hladině přitékajících mořských potůčků znát.
Večer jsme na chatě dokonce potkali dvojici kluků, kteří se rozhodli dát celý track za dva dny – tedy chodit i po setmění a ignorovat crossingy. Jaké ale bylo jejich překvapení, když večer došli k Awaroa a cesta pokračovala několikametrovou hladinou moře… Naštěstí se domluvili s nějakým týpkem, kterej je svou lodí převezl, jinak by museli strávit noc někde v křoví a čekat na ranní odliv. My jsme naštěstí tento nejnáročnější brod zvládli téměř se suchýma nohama a kolem poledne si mohli užívat nádherné pohledy na plnící se zátoku Awaroa z protějšího kopce.
Abel Tasman je nejchozenějším vícedenním trackem na NZ a možná proto si ho místní rangeři a správci hodně hlídají, což bylo teda často až nepříjemné. Po ranním buzení v Totaranui kempu nás opět zastavil ranger ihned po přejití Awaroa, když jsme obědvali venku na lavičce a chtěl po nás doklad, že máme zaplacené ubytování i když jsme mu říkali, že v této chatě nespíme, že tu jen jíme a papíry máme na dně batohu, stejně je chtěl vidět. Podruhé nás zastavili další den uprostřed lesa dělníci, kteří odstřelovali popadané stromy a uprostřed bahna, které se nám mezi popadanými stromy bořilo po kotníky opět chtěl, abych mu ze dna báglu vyštrachala doklad, že máme na večer zaplacený spaní! To už jsem byla fakt naštvaná a nepříjemná. Chápu, že to hlídají na chatách a v kempech, ale tohle mi přišla už vážně přeháňka… Nenechali jsme se ale samozřejmě otrávit a užívali si další část cesty podél krásných pláží a zátok. K večeru jsme zahlédli i chráněný ostrov Tonga (ano, jmenuje se stejně jak to souostroví v Pacifiku) a procházeli nádhernými místy, kde se spojuje moře s pralesem a vytváří tak neuvěřitelně zajímavou krajinu s několika barevnou vodou, ve které se míchají řeky s mořem a pískem. A za další zatáčkou už chata Barks Bay, naše dnešní nocležiště a cíl.
Den třetí
Třetí den nás hned zrána kromě dalších skvostných pobřežních výhledů čekal pořádný houpací most, u jehož přechodu se mi opět trochu orosilo čelo, ale zvykám si, pomalu ale jistě :). Zašli jsme se také podívat na boční výlet ke Cleopatras pool. Po té, co jsme přelezli několik bahnitých svahů jsme došli k řece, kterou jsme na několika místech museli přelézt po kamenech (doporučuji bez krosen :)). Pak jsme šli proti toku řeky a nějak furt nevěděli, jestli už je to ono nebo ne… Pak jsme tak nějak intuitivně vyhodnotili, že by jedna část řeky mohla být ten kleopatřin bazén (pak jsme si to samozřejmě dohledali a naše intuice byla správná). Je to takové přírodní jezírko obklopené oblázkovými skalami a velkými balvany, které musí být v létě dokonalým místem, kde se uprostřed tracku zchladit, ve sladké vodě ze sebe smýt pot a písek a ještě si v bazénku vychladit pivo :).
Další část trasy nás zavedla do Torrent Bay, která nás ne úplně příjemně překvapila, protože v této zátoce ležela poměrně velká turistická vesnička se spoustou nejrůznějších resortů a chat. Několik desítek minut nám zabralo než jsme se prokličkovali mezi jejími uličkami – trochu jinej Great walk než ty ostatní uprostřed divočiny. Jak jsme se ale ocitli opět v buši, vše bylo odpuštěno a my si užívali další sérii malebných výhledů a plážiček. Na konci dnešního dne nás čekala chata Anchorage, která nás taky překvapila, tentokrát nadmíru příjemně.Byla to totiž zbrusu nová chata s prosklenými malými pokojíčky stojící ve stínu na nádherné pláži. Fakt mazec :). Navečer jsme se šli ještě projít na nedalekou vyhlídku na Pitt Head a okolo Te Pukatea Bay.
Den čtvrtý
Ani jsme se nenadáli a byl tu poslední den naší túry od krásné pláže k ještě krásnější pláži. Závěrečných 12 kilometrů jsme ušli za 3 hod a něco během kterých jsme ještě nasávali pravděpodobně poslední letošní letní atmosféru. Dominantou této části je rozlehlý ostrov Adele Island, který je vzácnou přírodní rezervací a domovem spousty chráněných novozélandských ptáků.
GALERIE Arts Unique
Polovičním cílem naší túry byla vesnice Marahau, která leží na úplném konci tracku. Protože ale naše auto na nás čekalo téměř na jeho začátku a příjezdové písčité cesty tady na konci podzimu zrovna dvakrát frekventované nejsou, rozhodli jsme se podniknout cestu zpátky vodním taxi. To ale jelo asi až za tři hodiny, a tak jsme měli navštívit galerii, o které nám vyprávěla naše domácí z Nelsonu, Judy. Tato galerie se jmenuje Arts Unique a najdete ji hned u konce Abel Tasman Tracku. Místní maorský řezbář tu vystavuje své umění a vy si můžete prohlédnout jeho zahradu plnou zajímavých dřevěných soch a jiných uměleckým předmětů.
SPLIT APPLE
Kolem třetí hodiny odpoledne nás čekala zpáteční jízda water taxi. U toho nás čekali hned dvě překvapení – za prvé jsme jeli sami a za druhé jsme si do lodi nastoupili ještě mnohem dřív než jsme se ocitli na vodě. Motorová loďka totiž byla zapřažená za traktor, který nás zavezl nejen k pobřeží (takže jsme jeli asi 5 min na lodi po silnici), ale potom i spoustu spoustu metrů daleko do moře – protože byl zrovna odliv a voda byla tak po kolena, v čemž by se blbě plavalo. Situace to byla trochu jako z grotesky – my dva na lodi, na té s náma byl ještě náš skipper průvodce a před náma na traktoru jeho kámoš, kterej nás táhl nízkou vodou do hlubšího moře :). Maj to ale vychytaný kluci, o tom žádná :).
Za chvíli jsme už dosáhli hloubky, kde bylo možné nastartovat motor a tak jsme se rozloučili s naším mořským traktoristou a vydali se na otevřené moře. Kiwáci nás zase trochu dostali, protože jsme mysleli, že nás skipper zaveze nejkratší cestou na začátek kempu a hotovo. Ten nám ale začal vyprávět výklad pro turisty a vozit nás po nejrůznějších zajímavostech. První zastávkou byla Split Apple Rock, kam jsme se plánovali podívat, tak jsme alespoň ušetřili cestu a ještě toto vápencové rozpůlené jablko vidělo ze všech stran. Pak jsme se ještě zastavili u jedné pláže vyzvednout kajak a zajeli do malé zátoky mrknout ještě na pár opalujících se a dovádějících tuleňů.
Jízda to byla opravdu napínavá, protože zrovna foukal šílený vítr a za Awaroa začaly fakt hodně nepříjemný vlny, se kterýma měl trochu problém i náš zkušený skipper. Kolem čtvrté hodiny jsme se dostali k našemu Subárkovi a vydali se pomalu vstříc dalšímu dobrodružství.
Moc krásný čtení i podívaná. Mohla by jsi mi prosím dát vědět čím jste to fotili? Tipuju ,že jednp bylo gopro nebo sjcam. Druhý přístroj netuším. Díky
Ahoj, děkujeme. Jsme moc rádi, že se pěkně čte i krásně kouká. Nedávno jsme dali do kupy tento článek, jak a čím přesně fotíme: http://www.katkacestuje.cz/2015/10/jak-se-foti-katka-cestuje.html. A GoPro to není 🙂