Samoa (4. díl) – Fa´a Samoa

      Ráno se probouzíme s ne zrovna dvakrát příjemným pocitem, který nás nutí se začít škrábat po celém těle. Noční tropický liják s sebou totiž přinesl i hejna otravného štípajícího hmyzu, který má očividně speciální výcvik v pronikání do moskitiéry, která pro něj není žádnou překážkou. Celá naše těla tedy vypadají jak po neštovicích a štípance svědí fakt brutálně. Jauvajs! A to jsme mysleli, že na horší hmyzácké potvory než novozélandské sand flyes nenarazíme… Co se dá dělat, snad to brzy přestane. Hned ráno vyrážíme do hlavního města, Apie, kde si potřebujeme prodloužit pronájem auta o jeden den. Na Upolu je toho opravdu tolik, že za dva dny se to stihnout nedá a nebyl by problém naplnit rozličným programem i 5 až 6 dnů.

Po bezproblémové zastávce v půjčovně se jdeme zúčastnit pravidelného programu v Samoa Culture Village, která sídlí za turistickým informačním centrem v podobě obrovské tradiční chýše – fale. Tento program se tu koná vždy od 10:30 do 12:30. Nejde říci každý den, protože například před dvěma dny měl jeden z účinkujících rodinnou oslavu, tudíž byl program zrušen. Je tedy dobré se předem informovat nebo to prostě zkoušet. Nicméně určitě se vyplatí si tu na něj počkat. Samoánci vás tu totiž během dvou hodin (zdarma) provedou po svém Fa´a Samoa neboli samojském životním stylu (Samoan way) a předvedou vám nejrůznější tradiční činnosti a zvyklosti, které se k jejich kultuře vážou.

Na začátku nás náš průvodce stručně seznamuje s historií samojského národa a jeho základními charakteristikami. Především nám ale ukazuje, že Samoané mají naprosto luxusní smysl pro humor, během celého programu se smíchem popadáme za břicho a žasneme nad pozitivním a pohodovým životem tohoto národa. Mě osobně navíc fascinuje skutečnost, že stejný rod, který před staletími opustil Novou Guineu a vydal se na obřích kánoích brázdit hluboké vody Tichého oceánu, se po usazení na různých ostrovech vyvíjel tak odlišným způsobem. Zatímco z novozélandských maorů se stali agresivní válečníci, Samoánce místní podnebí zvrhlo do takto zevlovacího a mírumilovného životního stylu. Z mých úvah mě vytrhává naše první zastávka, kde sledujeme samojské ženy vyrábějící šátky lava lava a žasneme, jak zručně a rychle pletou z palmových listů nejrůznější kabelky, tašky a rohože. Ve vedlější fale potom nacházíme samojské řezbáře, kteří tvoří ze dřeva nápadité sošky, misky a nádoby.

Opravdovou sci-fi podívanou je pro nás potom výroba látky tapa (zvanáá také siapo). Ta je tradiční netkanou látkou, která se vyrábí i na dalších pacifických ostrovech (Fiji, Tonga, Tahiti). Základní surovinou je stromová kůra morušovníku (Broussonettia papyrifera) nebo chlebovníku (Artocarpus). Nevěřícně zíráme jak, jaká jiná než úsměvavá, Samoánka rozřezává tenkou větvičku, sloupává z ní kůru a tu následně namáčí do vody. Po nějaké době ji vytahuje, odstrnuje svrchní vrstvu a zbylé lýko začíná roztloukat na dřevěné desce. To dá opravdu nějakou práci a tak když je po asi 15 minutách celá vyřízená a zpocená konečně spokojená se svým výtvorem a ukazuje nám lýko roztlučené na asi 50ti násobnou velikost větvičky, kroutíme hlavami a tleskáme jako diví. Následně je potřeba lýko přehnout, aby měla látka více vrstev a netrhala se, zatížit kameny a nechat usušit a vybělit na sluníčku. Hotovou tapu potom Samoané zdobí krásnými pacifickými motivy, zajímavou galerii těchto tapa designů si můžete prohlédnout například zde.

     Dalším bodem programu je potom mini koncert, kde nám Samoané zahrají na domorodé nástroje a dají tak okusit trochu jejich pacifických rytmů. Hned bych si koupila cédéčko a pouštěla si ho pak doma jako prevenci proti nejrůznějším chmurům a špatné náladě :-). Po hudebním okénku se dostáváme k alfě a omeze celé samojské kultury – kokosům. Ty jsou tu základní a nejdostupnější surovinou a místní je dokáží zpracovat a využít úplně do mrtě. Nezbyde vůbec nic navíc. Pozorně se tedy díváme, jak tento proces vypadá. Nejprve je samozřejmě potřeba se ke kokosu dostat a vzhledem k tomu, kde rostou, není to zrovna dvakrát easy. Kluci to tu trénují od malinka a je to základní dovednost každého muže – zajistit své rodině pitný režim, protože kokosová voda je nejstudenější, nejsvěžejší a nejvýživější nápoj, jaký tu můžete v přírodě získat. Vylézt na kokosovou palmu je ale pěkně nebezpečné a když malý trénující kluci z této několikametrové výšky spadnou dolů, nekončí to vždy nejlépe. Mladý Samoánec, který nám pro kokos šplhá v rámci show je naštěstí zkušený a do palmové koruny vyšplhá hbitě jako opice během pár sekund. Wow! To je kondička!

Nyní máme tedy kokos dole a s ním problém číslo dva – jak se do této tlusté skořápky dostat? Protože dnes je nám tu demostrován tradiční samojský způsob, na nože a mačety zapomeňte. Fešný Samoánec narazí kokos na špičatou tyč a úplně jej propíchne, kokos potom o tyč ohobluje až veškerá venkovní skořápka skončí na zemi. Z té se potom vyrábějí náušnice, šperky a nejrůznější drobnosti. Výstelka plnící prostor mezi skořápkou a samotným kokosem je potom používána jako všestranná výstelka nebo jako základ pro rozdělání ohně. To nám je ihned názorně předvedeno, samozřejmě bez sirek, pěkně třením dřev o sebe. Fešák se nás ptá, jak se bez mačety dostat do kokosu, někoho napadá kámen. Když se nás ale ptá, na kolik kousků bysme jím skořápku rozbili, uznávám, že asi na hodně. Nevěříme tedy svým očím, když za chvíli dvěma jemnými přesnými ťukanci rozdělí kokos na dvě nádherně symetrické půlky. Jak to proboha udělal ?? Z kokosu jsou teď dvě krásné mističky plné osvěžující vody, kterou můžeme ochutnat – mňam! Dužinu je teď možné buď sníst, vymačkat z ní mléko (to zkvasit na smetanu), vylisovat olej a zbytek bílé hmoty nastrouhat na suchou, pro nás asi nejznámější, formou kokosu, která se u nás prodává v sáčcích a sype na perník. Tak takový je fascinující příběh samojského kokosu! V tomto videu se můžete mrknout na názornou ukázku.

     Po obědě už vyrážíme po Cross island road opět na druhou stranu ostrova, cestou se zastavujeme na nevyslovitelném Papapapai-tai vodopádu, který je skutečně obrovský. Bohužel ale bezprostřední blízkost silnice a betonové parkoviště jako vyhlídka mu trochu ubírají na atraktivnosti a exotičnosti. Ale nebuďme tak rozmlsaní, je krásnej :).

     Protože dnes je první den, kdy se sluníčko přestává schovávat a pobrekávat za mraky, hledáme na mapě nějakou sympatickou pláž, kde bychom se mohli vykoupat a užít si trošku toho dovolenkového lehára. Po delší cestě divočinou přijíždíme na Salamumu beach. Po krátkém rozhlédnutí po této rajské scenérii, na sebe s Tomem koukneme pohledem „To by šlo!“, shodíme trička a lava lava šátky a skáčeme do křišťálové vody. No dobře, neskáčeme, protože voda je tu díky korálům opět tak po prsa, ale – who cares?

    Při ždímání plavek a sušení vlasů u auta mě čeká velice zvláštní a silný zážitek. Zpoza palmy nás totiž už delší dobu pozoruje vyhublá starší paní s košem prádla na zádech. Nyní se odhodlala přijít až k nám, směje se, zírá na nás jak na duchy a cosi blekotá v samojštině. Jakmile se otrká, dostane odvahu si na mě sáhnout, hladí mou hebkou kůži, jak smyslů zbavená, sahá mi na obličej, do vlasů, jak kdyby viděla poprvé bělocha. Po chvíli mi to začne být nepříjemné, paní totiž taky pěkně smrdí. Ve zmatku se s ní tedy loučíme a nasedáme do auta, paní ale sahá na kliku také a chce si s námi sednout do auta. Když ji vysvětlujeme, že ne – jen se usmívá, pokračuje v blekotání, otevírá dveře a kasá si sukni. Rychle tedy zaboucháváme, zamykáme a jedeme pryč. Hodně zvláštní okamžik…

     Další zastávkou je věhlasná Return to Paradise beach, kde se natáčel stejnojmenný film. Protože vstup na tuto pláž stojí přes 10 tala, nechce se nám utrácet za pár fotek, když jsme se zrovna vykoupali. Zaujme nás ale vedlejší resort s malebnými plážovými domky z bílých prken. Jdeme se tedy zeptat, na kolik by nás tu vyšlo dnes přespat a když nám paní s radostí sděluje, že 60 za noc ve fale včetně večeře a snídaně, ihned se upisujeme do knihy hostů. Ještě se ptáme kolik je tu lidí, jestli hodně a paní kýve hlavou, že jo jo, hodně!

Sluníčko má k západu ještě daleko a tak jedeme stihnout ještě jedno dobrodružství. Tentokrát se jedná o opravdovou perličku. Šnorchlování s giant clams. Nevíme přesně, co si pod tím máme představit, čekáme nějaký bazének, kde budou velké škeble a mušle. Tato atrakce se nachází na Valasi beach ve vesničce Savaia a s odstupem času ji hodnotím, jako naši nejsrdíčkovější turistickou zastávku.

     Hned před domem nás vítá energická paní, která nám strašně moc děkuje, že jsme přijeli a přispějeme 5! tala na místní podmořskou rezervaci. Když zjišťuje, že nemáme vlastní vybavení, posílá svou asi 15-tiletou dceru pro pytel plný potápěčských brýlí, šnorchlů a bot. Vybíráme si nějaké přiměřeně sednoucí a obdivujeme obrovské prázdné škeble opřené o zídku a různě dekorující dům – jsou opravdu obrovské! Takových je tam určitě jen pár… Potápečsky vybaveny nás paní paní posílá s dcerou do akce, prý nás k obřím škeblím zavede. Poslušně ji tedy následujeme a vůbec netušíme, co nás v následujících minutách čeká. Zastavujeme se u vstupu do moře, kde nám slečna ukazuje bójkami vytyčené pole pěkně daleko od břehu – tak tam prý jsou! Tak fajn, proč ne, tam doplavem. Noříme se tedy do vody a plaveme k začátku bójek, přílivové vlny si s námi ale pěkně hrají, takže to není úplně taková brnkačka, jak se ze břehu zdálo. Úspěšně se ale chytám první bójky a nořím hlavu pod hladinu, kde teda ti obři jsou. Obří mušle nevidím, ale za to další díl Hledá se Nemo v přímém přenosu – teeda! Jak můžou mít ty ryby tolik krásných barviček? Chvíli fascinovaně sleduji tuto neuvěřitelnou podvodní show a mám chuť se zanpřit pod hladinu a hrát si s rybičkami na hoňku delší dobu než vydrží můj dech… Že bych začala přemýšlet o potápečském kurzu? Z těchto úvah mě vytrhává naše sympatická průvodkyně, která se ptá, jestli jsme ready plavat za těma škeblema (které se, jak jsem později zjistila česky jmenují zévy obrovské). Aha, a já myslela, že už jsme tu. Kýveme hlavami, že můžeme a plaveme za ní. Spíše si to tedy myslíme, protože přesně v tento okamžik začíná nekonečná hra s protiproudem a šplouchajícimi vlnami, které s námi vůbec nekamarádí. Děláme milion temp, pořád koukáme pod nohy, jestli tam už zévy jsou, ale jakmile se na chvíli zastavíme, vlny nás vrátí zase k úrovni bójky, u které jsme začínali. Není si tu samozřejmě kde stoupnout, a tak jsem po pár neúspěšných vracečkách pěkne nalokaná slané vody a začínám toho mít plný brejle (té slané vody, samozřejmě). Když už to vypadá, že škeble dneska nebudou, zkusíme ještě pořádně zabrat a slečna radostně volá: „Jsou tady!“. Čekám jednu, dvě a tak se po potopení hlavy zakuckávám ještě jednou – tentorkát ne ze slané vody, ale úžasem. Páááni! Jsou vážně tak obrovský a je jich tu asi 20! V tom mi Tomáš klepe na rameno a ukazuje na druhou stranu, potápím se a… další obrovské pole asi 30 mega škeblí ! Sedí si na dně jak hříbky v lese na mechu, odpočívají a dýchají svalovitým otvorem duhových barev.

 

    Potápíme se za nimi znovu a znovu a nemůžeme uvěřit, kde to jsme a co se nám děje. Únava nás ale přece jen po neustálém šlapání vody dohání a plní zážitků se tedy vydáváme zpátky ke břehu. Tak tohle byla opět pecka! Moc děkujeme naší trpělivé průvodkyni a seznamujeme se s její malou kamarádkou, roztomilou samojskou holčičkou, která se na nás zubí, jak žralok.  Holky se koupou samozřejmě v oblečení a my si v plavkách připádáme tak nějak nazí…

Jdeme tedy k vrátit potápěčskou výstroj, paní nás hned zve na čaj a nese nám čisté ručníky a posílá do jejich sprchy. Tomu říkám pohostinost. Nabízí nám, že tu můžeme přespat v jejich fale, protože jsme ale už slíbili, že se dnes na noc Vrátíme do Ráje, s politováním odmítáme. Dokonalost dnešního večera dokresluje sluníčko, které se pomalu blíží k obzoru a my tak na tomto krásném místě vychytáváme fotografickou zlatou hodinku. Co vy na to?