Samoa (7. díl) – Bílá neděle

Ze samotné mše mám potom takové zvláštní až rozporuplné pocity. Jak to popsat… Asi nejlépe následujícími příklady. Dominantou celého kostela je obrovská soška panenky Marie, na čemž samo o sobě není nic až tak moc zvláštního. Když ale vidíte plný kostel statných snědých temperamentních Samoánců, kteří spořádaně sedí v lavicích a modlí se k této hubeňounké bledé postavě, začnou se vám hlavou honit různé myšlenky… Co vše se tu muselo za misionářských dob dít, aby se toto náboženství zarylo pod kůži tohoto divokého extrovertního národa takhle hluboko? Každopádně asi nic hezkýho…  Průběh mše se od té české obsahově v podstatě neliší, o to větší rozdíly jsou ve formě. Celý obřad je samozřejmě v samoánštině, skoro všechny modlitby jsou ale zpívány plus kostel je narvaný k prasknutí, takže když se jeho stěny rozezní náboženskými chorály z hrdel těchto talentovaných a hudebně nadaných lidí, stává se z „obyčejné nedělní mše“ kulturní zážitek a hotový koncert. Součástí mše je také darování finančního příspěvku místní faře, kdy se pečlivě zapisuje, kolik která rodina dala. Tento údaj je potom zveřejněn a tak samozřejmě dochází k tomu, že rodiny přispívají mnohem víc než si mohou dovolit (někdy až 30% rodinného rozpočtu na každý týden), jen aby si obhájili svůj sociální status ve vesnici.

    Svaté přijímaní je taky trochu jiné než jsme zvyklá z kostelů u nás, kde se vždycky zvedne pár desítek lidí a jdou si k oltáři pro hostii. Tady se zvedá celý kostel a zástupy jdou k asi osmi stanovištím strategicky rozmístěných v různých částech kostela. Kdyby šli totiž všichni k oltáři, mše by se pěkně protáhla. Tak, jako v Česku většina věřících bojuje se vtíravou a nepříjemnou zimou, která v kostelních lavicích zalézá až za nehty, tady se zase bojuje se vtíravým vedrem. Jedinou obranou jsou ovívací placky vyrobené z palmových listů, a tak tu jimi všichni mávají jako o život. I tak ale po skončení mše zůstávají na mnoha lavicicích otisky zpocených zadků (minimálně teda toho mého). Před kostelem ještě jednou moc děkujeme naší paní hostitelce, že nás s sebou vzala a my si mohli tento krásný zážitek prožít a porovnat si, jak křesťanství vypadá na opačné straně planety.

(Nejen) protože se nám do hlav neustále vrací naše ťuklé auto z půjčovny, rozhodneme se roztočit pár poslední babek navíc, které nám zbyly v kapsách a vyrážíme do nedalekého baru dát si další drink (piňakolády u nás už došly). Vzhledem k ceně koktejlů si dáváme každý jeden long island a je o zábavu postaráno :). Během popíjení sledujeme s celou restaurací přímý přenos ze zápasu All Blacks z Wellingtonu – tak jsme se novozélandskému rugby zápasu přece jen nevyhli 🙂