Samoa (6. díl) - Ostrov Savai´i

0 0

28. 2. 2015

„Zlato, podívej se ven.“ budí mě šeptem Tom a já rozespalá mhouřím oči do pološera naší plážové fale. Kolik je proboha hodin? Vždyť je ještě tma! Šmátrám po brýlích a po zkorigování mých tří dioptrií mi vše dochází. Jsme totiž právě svědky jednoho exkluzivního představení, které se jmenuje východ slunce u rovníku a jako kulturní recenzentka bych ho ohodnotila na deset z deseti hvězdiček. Z vyhřátého pelechu sledujeme toto dechberoucí divadlo, kdy na nás sluníčko nejdříve vystrkuje své červenožluté paprsky a pak se postupně začíná odhalovat v celé své oranžové kráse… Tomu říkám parádní začátek dne!

Den sedmý

Dnešní ráno se poprvé probouzíme na druhém samojském ostrově Savai´i. Ten je se svou rozlohou 1700 km čtverečních po Novém Zélandu a Hawaii největší zemskou masou v Polynésii. Žije tu 43 tisíc lidí, což je jen 24 procent samojské populace – Savaii je tedy mnohem opuštěnější a divočejší než „civilizovanější“ Upolu. Naše první dnešní cesta vede do půjčovny aut, která byla včera v době našeho příjezdu bohužel už zavřená. Zastavujeme tedy první autobus, který kolem nás daným směrem projíždí (na jízdní řády a zastávky jsme tu dávno rezignovalisal). Uvnitř si opět užíváme pohodovu cestu s dokonalými výhledy a ještě dokonalejšími rytmy reggae dunícími celým autobusem a za půl hodiny vystupujeme v Salelologa, jediném městě na Savaii.

Po zážitcích z Upolu, kde jsme se na několik krásných míst nedostali kvůli nízkému podvozku našeho auta, si nyní po krátkém váhání vybíráme Toyotu Raw 4 za 160 tala na den. Je to dost, ale za ty zážitky z míst, kam nás zaveze to stojí. Cestu zpátky si už tedy vychutnáváme z pohodlí sedaček potažených průhledným plastem, který se tu do aut dává kvůli vlhkosti a písku. Zastavujeme se na několika místech, která nás předtím zaujala z autobusu a obdivujeme krásné kostely a pláže s pověstně známou savajskou tyrkysově průzračnou vodou.

Misionářský kostel zatopený lávou v Saleula

Dnešní poznávačku zahajujeme ve vesničce Saleula, kde v březnu roku 1906 výbuch sopky vychrlil masu horké lávy, která zavalila část vesnice a především Londýnský misionářský kostel. Ten si jdeme za 5 tala prohlédnout a podívaná je to skutečně impozantní. Celý vnitřek kostela je totiž zavalený ztuhlou lávou, která tvoří na jeho podlaze neuvěřitelné tvary a obrazce. Jak to tu asi muselo vypadat, když se sem láva hnala a postupně tu tuhla? Se zájmem také sledujeme, jak si příroda láva-neláva razí svoji cestu, ať už v podobě stromu rostoucího ve dveřích kostela nebo rostlinek rašících z prasklin v lávovém poli. Provází nás tu samoánka s pokročilým těhotenským bříškem, která v polorozpadlých žabkách (jiné boty na Samoe neuvidíte) poskakuje po lávových kamenech a na všechny naše otázky odpovídá kýváním hlavy a úsměvem. Na závěr jsme požádáni napsat něco do návštěvní knihy, chválíme tedy atmosféru místa i milou průvodkyni a nasedáme do auta natěšeni na další atrakci.

Jak chytnout mořskou želvu

O pár odboček dál, ve stejné vesnici, nás totiž čeká zastávka, na kterou jsme se těšili už dlouho ze Zélandu – plavání s mořskými želvami. Ty tu chová místní rodina na speciální farmě v přírodním bazénku, který pomáhá udržovat počet mořským želv v přírodě. Některé druhy jsou totiž masožravé a pojídají malé želvičky, proto jsou vajíčka kladeny na této farmě a želví miminka izolovány dokud nevyrostou. U vchodu platíme pět tala a malá holčička nás vede za želvami. Mhouříme oči do špinavé vody, ale po želvách ani ploutev. V tom holčička vyskakuje na lavičku a spoza trámu přístřešku vytahuje velký nůž. Se soustředěným výrazem v obličeji začíná krájet papáju (která je tu asi tak vzácná jako u nás jablko) a nakrájené kusy házet do vody. A najednou je to tu krunýř na krunýři! Želvy jsou tu jako na zavolání a ládují se šťavnatou papájou. Tomáš neváhá a hned za nimi skáče do vody. To se jim už tak moc nelíbí a ukazuje se, že zdánlivě neobratné želvy jsou mrštné a rychlé jak rybky. Tom se snaží k některé přiblížit, ale marně – očividně už mají plavání s turisty plné zuby. Když už to vypadá beznadějně, přichází záchrana v podobě samoánských princezen – tedy holčičky s papájou a její kamarádky, které skáčou za Tomem do vody a pomáhají mu želvy nahnat. Holky nejdřív plavou ostýchavě vedle Toma, ale protože narozdíl od něj v bazénku na zem nedosáhnou, musí se ho občas chytnout, aby nabraly dech. Když vidí, že to Tomovi nevadí a všichni se smějeme (já teda ze břehu, protože zeleno-hnědá voda ve mě zrovna dvakrát nebudí důvěru), věší se na něj a objímají ho i když ve vodě stoupnou. Po chvíli se jim společně povede nahnat želvu do vody a Tom si ji může slavnostně zvednout a potěškat. Želvy jsou nakrmený, Tom si chytl želvu, holky ošmátraly bílýho chlapa a já mám super fotky, všichni jsme spokojení a my startujeme naši Raw4 a pokračujeme podél pobřeží dál.

Vzácní rorýsi v jeskyni Peapea

Peapea cave – vítá nás cedule u další turistické zajímavosti (opět za 5 tala). Znuděný týpek v žabkách nám dává vysvícenou baterku a vede nás do lávové jeskyně, která je zajímavá především tím, že v ní sídlí vzácní noční ptáci – white rumped swiflet, tedy druh rorýse. Ti tu hnízdí ve skalních stěnách a my můžeme slyšet jemné cvakání, jak ťukají do stěn. Náš průvodce nám na jednoho zasvítí a násilím ho bere do ruky, aby nám ho ukázal, což se rorýsovi (ani nám) moc nelíbí. Jeskyně není moc dlouhá, a tak po krátké obhlídce s poděkováním vracíme baterky. U nás by takto vzácné hnízdiště ptáků bylo přísně chráněno, tady se vodí turisti a ptáci berou z hnízd do ruky… Jiný kraj, jiný mrav. Radši mizíme, ať mají chudáci rorýsi chvíli klid…

Jako tarzan ve Falealupo Canopy Walkway

Dnešní akční den na Savii završujeme zážitkovou lahůdkou – Canopy walkway u vesničky Falealupo na západním cípu ostrova. Tato sranda je trochu dražší, 20 tala, ale v korunách stromů tropického deštného pralesa zase každý den nechodíte :). A tak si užíváme nezapomenutelnou procházku do koruny obrovského fíkovníku banyán, jehož kmen a větve jsou obehnány několika patry schodů a dřevěných platform. K jedné z nich potom vede 30 metrů dlouhý houpací most sestavený z kusů hliníkových žebříků, které na sebe příliš dobře nenavazují. No, nebudu říkat, že to je hračka přejít – není! Houpe se to jak blázen a naproti se mi smějí dvě starší paní, jak u toho ječím… Hahaha 🙂 O výšlapu, kdy si připadám jak tarzan nebo opice se z koruny fíkovníku rozhlížíme po celé pralesové rezervaci. Nádhera!

Večer se vracíme opět do Joelan´s Fale, kde si nás toto dokonalé místo a rodina Falesoi naprosto získala (a taky naprosto neuvěřitelné exotické obžerství – nebudeme zapírat:)) Je to tu opravdová gastronomická slast!. Zítra nás čeká dlouho očekávaná slavnostní neděle a jsme pozvaní se s hostitelskou rodinou zůčastnit mše v místním kostele. Uzážitkovaní z dnešního nabitého dne tedy usínáme v plážové fale a těšíme se co přinese další den…