Sněžné opice v pekelném údolí Jigokudani

1 8

28. 7. 2016

My, cestovatelé, máme různé sny. Některé z nich objevujeme až během našich dobrodružství a pěkně nám prodlužují naše bucket listy, některé jsou ale v našich hlavách už tak dlouho, že už se za ty roky staly naší úplnou součástí. Jedním z těchto snů pro mě vždycky bylo navštívit sněžné opice koupající se v horkých jezírkách v japonských alpách. Poprvé jsem se o nich dozvěděla někdy ve třinácti letech, kdy jsem je spatřila v mocné úvodní scéně ke zlomovému filmu Baraka, který nastartoval kariéru nejednoho cestovatale a snílka. Pokud byste náhodou měli takhle velkou kinematografickou mezeru, můžete na ni mrknout v tomto videu (nebo nejlépe rovnou na celý film).

Jedinečnost a divotvornost tohoto místa mě naprosto okouzlily a když jsem později viděla dokument National Geographic vysvětlující, že nikde jinde na světě se opice v termálních lázních uprostřed třeskuté zimy nekoupou, bylo jasno – sem se jednou podívám! Bohužel od roku 1992, kdy byl film Baraka natočen, se toho hodně změnilo, a tak pro mě byla návštěva tohoto místa velkým zklamáním.

Jigokudani Yaenkon, známý jako Snow Monkey Park, leží 850 metrů vysoko v horách v oblasti Yamanouchi severně od Nagana. Je součástí národního parku Joshinetsu Kogen a slovo jigokudani znamená v překladu „pekelné údolí“, jak této oblasti místní říkali díky jejím termálním pramenům a horkým jezírkům. My jsme návštěvu parku i přes jeho neodepřitelnou atraktivitu dlouho zvažovali. Nejen proto, že jsme tušili, jak šílená turistická senzace to bude, ale hlavně kvůli složité dostupnosti. Nejprve totiž musíte dojet do Nagana (což s JR pasem není až takový problém), potom se odsud ale musíte dostat do Yudanaka Station (zhruba 45 minut autobusem), odsud 15 minut dalším autobusem na zastávku Kanbayashi Onsen a pak je to ještě 30 min cesty lesem. A pak to všechno zpátky. Na tohle jsme prostě neměli čas ani energii, a tak jsme se rozhodli trochu zainvestovat a na nádraží v Naganu koupili jednodenní lístek, Snow Monkey 1-Day Pass za 2900 jenů na osobu. Na ten jsme hned před nádražím nasedli na autobus (samozřejmě plný japonských turistů) a za zhruba hodinu vystoupili rovnou na zastávce Kanbayashi Onsen. V ceně pasu jsou zahrnuty obě cesty i vstup do Monkey parku (ten samostatně stojí 500 jenů), takže tato varianta vyjde nejen rychleji, ale i levněji, než jet linkovými autobusy.

mapka možných cest k opičímu parku Jigokudani

Z autobusové zastávky Kanbayashi je to k opicím asi půl hodinky cesty lesem, kde je pro snadný přístup vybudovaná pěkná trasa. Jen počítejte, že v zimě si tu ve sněhu pěkně promočíte boty a na jaře/podzim zase pěkně zablátíte. Pokud byste jako spousta Japonek přijeli v botách na podpadku, můžete si tu u obchodu se suvenýry dokonce pronajmout trekové boty. Ne, to není fór :-).

obchod se suvenýry, kde si můžete pronajmout pohory

blátivá cesta k opičímu parku

pohled do údolí Jigokudani s Korakukan Rjokánem, kde si můžete dopřát horké lázně

Z kdysi tajemného místa známého jen mezi místními se postupně stal turistický Disneyland. Park byl založen v roce 1964 a v jeho první éře se sem sjížděli hlavně biologové, výzkumníci a fotografové, kteří byli fascinovaní unikátností tohoto výjimečného biotopu. V roce 1970 se sněžná opice dokonce objevila na titulní straně legendárního časopisu Life, který tak o tomto místě poprvé reportoval široké veřejnosti. Největší boom ale nastal až během Olympijským her v Naganu v roce 1998, kdy sem denně proudily davy návštěvníků včetně atletů a médií. A ty proudy se tak nějak už nezastavily, dnes se tu ale se sněžnými opicemi fotí spíše selfíčka.

titulní strana časopisu Life v roce 1970

moje selfie s japonskými makaky

Samotný areál opičího parku Jigokudani je ukrytý v údolí řeky Yokoyu. V zimě tu bývá vážně kosa, teploty padají až k mínus deseti stupňům a celou krajinu zahalí tlustá sněhová přikrývka. Tyto podmínky činí z makaků červenolících, jak se tento druh správně jmenuje, nejseverněji žijící primáty na světě. Jako jediné opice dokáží přežít teploty pod nulou a při hledání potravy jsou schopny se prohrabat až jeden a půl metrů hlubokou vrstvou sněhu. Naše návštěva se koná v březnu, kdy je bohužel už sníh z velké částo roztátý a ani není taková kosa, aby to opice tolik táhlo do vody. Místo osamělého sněhového království, kde se v jezírkách koupou desítky zrzavých chlupáčů, kterým se kouří od pusy, tak po půldenní cestě v cíli nalézáme velkou skupinu turistů s nachystanými foťáky, mobily a gopróčkami čekající až do vody vleze alespoň jedna opice. Pokud je jedna věc, kterou byste měli vědět, než se rozhodnete sem jet, je to tato: všechny ty úžasné fotky a videa, které jste kdy viděli, jsou focené v jednom jediném malém jezírku. Víc jich tu není. Vážně. Celá tato atrakce se točí okolo jednoho pidi bazénku, kde se občas vykoupe nějaká opice. Tu se potom celý obklopující dav snaží vyfotit tak, aby to vypadalo, že tam vlastně žádní lidi nejsou. A tak vzniká začarovaný kruh, který do svého kola získává další a další zklamané snílky.

Když jsem se trochu otřepala ze zklamání a mému 15letému snu o kouzelných sněžných opicích ukrytých v ledovém údolí japonských Alp dala reálnou podobu, začala jsem si to tu užívat. Ať je to tu turistické jak chce, pořád nejste v zoo, ale v „divoké“ přírodě. Opice nejsou cvičené ani zavřené v kleci a celá smečka čítající asi 160 jedinců okolo řeky Yokoyu žije svůj vlastní život a dělá si co chce. To zahrnuje i symbiózu s turisty, na které jsou opičáci už samozřejmě zvyklí. Protože dnes není moc zima, makaci jsou soustředěni spíše okolo řeky, nahřívají se na kamenech, pospávají, vybírají si blešky a mláďata samozřejmě řádí. S opicemi je vždycky sranda a tyhle rozhodně nejsou tak agresivní jako např. ty srílanské, takže jejich pozorování i v bezprostřední blízkosti je celkem bezpečné.

Po asi hodince otálení se malá skupinka opic přece jen rozhoupe a jde se trošku napařit do termálního jezírka. V tento moment zapomínám na všechno zklamání, cvakám foťákem do rytmu s celou skupinou, nevěřícně sleduji, co všechno opice ve vodě vyvádí a směju se jejich vtipným pózám a lidským výrazům v obličeji. Ať je to, jak je to, tohle prostě jinde na světě neuvidíte a tento zážitek nám už nikdo nevezme.

Opičí park Jigokudani je velkým snem mnoha cestovatelů a já jsem moc vděčná, že se mi tam povedlo podívat, znovu bych tam ale nejela. Pro vás, kteří jste makaky červenolícími fascinováni stejně jako já, mám skvělou zprávu – můžete se na ně podívat hned teď z pohodlí domova. Na toto slavné jezírko totiž míří živá kamera, díky které můžete sněžné opice dovádějící v horké koupeli sledovat klidně celý den 🙂