Píseň ledu a sněhu v národním parku Nikkó

Byli nebyli v anglickém království dva blogeři, kteří se jednoho dne rozhodli splnit si svůj další sen a vydat se na dalekou cestu do Japonska. S plánováním termínu si dali hodně záležet, snažili se vyhnout velké zimě i davům turistů, a tak zvolili měsíc březen. ,,To bude přece začínat jaro, rozkvétat třešně a bude už krásně teplo!“ říkali si a nabalili si s sebou tenisky a pro jistotu jednu lehčí bundu. Jenže to se trochu spletli. Po třech chladných dnech v Tokiu zamířili vlakem do horského městečka Nikkó, a po cestě jim začal postupně tuhnout úsměv na rtech v přímé uměrnosti s tím, jak za okny začínal přibývat sněžný poprašek. Jedno bylo jisté: „Winter is coming!“.

Tři dny plné zážitků v nejlidnatějším městě světa utekly jako voda a my se dnes s pulzujícím Tokiem loučíme a vyrážíme na náš týdenní vlakový road trip po největším japonském ostrově Honšú. První zastávkou na naší trase je město slunečního jasu, Nikkó. To leží asi 140 km severně od Tokia v horách prefektury Točigi a je slavné především díky významným šintoistickým chrámům a svatyním, ale je také vstupní branou do rozmanitého národního parku.Nikkó s Tokiem spojuje železnice Tobu Railway, která nabízí cestovatelům výhodné vícedenní pasy zahrnující zpátečí jízdenku z Tokia a neomezenou autobusovou dopravu v Nikkó. Pokud se plánujete pohybovat jen ve městě a po chrámovém komplexu, bude vám stačit pas dvoudenní (2 days Nikko Pass) za 2 670 jenů. Jestliže se ale chcete vydat i do přírody na průzkum národního parku, budete potřebovat tzv. All Nikko Pass (4 520 jenů), který je aktivní po dobu čtyř dnů a můžete s ním cestovat po celém městečku, chrámovém areálu a národním parku, jak se vám zlíbí. Investice do pasu se rozhodně vyplatí a i při dvoudenní návštěvě se vám téměř dvakrát vrátí.

čtyřdenní All Nikko Pass od dopravní společnosti Tobu

Vlak vyjíždí pro nás naprosto perfektně přímo z vlakové stanice Asakusa, od které jsme kousek ubytovaní (další možnou nástupní zastávkou je potom Tokyo Skytree). All Nikko Pass máme koupený už pro jistotu ze včerejška, takže jdeme rovnou na nástupiště, kde nás k našemu překvapení čeká slepá kolej. Dalším překvápkem je, že po příjezdu vlaku cestující vystupují na druhé straně, než čekáme my, nastupující. Chvíli nechápeme, ale pak vidíme uklízecí četu, která okamžitě nabíhá dovnitř, posbírá odpadky, vysmejčí celý vagón, až se leskne jako zrcadlo a teprve potom se otevírají dveře na naší straně a my můžeme nastoupit a sednout si do čisťounkých sedaček. Teda, to je nápad! Inspirace pro České dráhy?

vypíglovaný vagón po náletu uklízecí čety

Cesta do Nikkó trvá zhruba dvě a čtvrt hoďky, během kterých máme doslova nelepené nosy na okenním skle a spadlou čelist. To, co se totiž za okny odehrává, je naprostá bomba! Každodenní, všední Japonsko, které je pro nás asi tak všední, jako by byla účast Beyonce na mé taneční lekci. Hustý je totiž úplně všechno: ryžová pole, bambusové lesy, šílená japonská architektura s malinkatými domečky nalepenými těsně na sobě, bonsajové zahrady či paneláky monstrózních rozměrů, při jejichž sledování dostává český pojem „králíkárna“ naprosto nový rozměr. To co nás trochu znepokokuje, je stále příbývající sněžný poprašek, který mě vede k úvahám, kolik vrstev oblečení jsem schopná z mých jarních zásob v báglu poskládat. Když v pět hodin navečer vystupujeme na zastávce Tobu Nikkó, je jasné, že jsme počasí opět trochu (víc!) podcenili. Celé městečko a okolní hory jsou totiž pod sněhem. A my se těšili na rozkvetlé sakury…

trochu „sněžného poprašku“
O panující zimě nevypovídá jen sníh, ale také stmívání, které v březnu přichází velmi brzy, mezi pátou a šestou hodinou. V době našeho příjezdu je už tedy tma jako v pytli, a tak jdeme rovnou najít naše ubytování. To se jmenuje Stay Nikko Guesthouse a na dvě noci jsme si ho zarezervovali klasicky přes Booking.com. Náš oblíbený způsob bydlení u místních, v Japonsku obecně není tak moc rozšířený a vládnou tu spíše hotely, hostely a kapslové pokoje. Japonskou variantou guest housu jsou rjókany (angl. ryokan) či cenově dostupnější minšuku. Na toto tradiční japonské bydlení se vážně moc těšíme. Po asi 15 minutách chůze podél řeky vcházíme do útulného domečku, kde nás vřele vítá japonský pár asi v našem věku. Okamžitě dostáváme vyhřáté papučky a horký čaj a naši hostitelé se k nám chovají, jako by přijela královská návštěva. Ptají se odkud jsme a okamžitě běží pro mapu, kde jim ukazujeme Českou republiku. Nadšeně jásají, že jsme první Češi, které poznávají a mají z toho druhé Vánoce. Také nám se smíchem oznamují, že tolik sněhu, kolik napadlo dnes tu celou zimu (a nejspíš ani tu loňskou) nebylo a prý má celou noc a zítra sněžit ještě víc! Máme to ale štěstí! Smějeme se s nimi a já s hrůzou v očích pokukuji po mých nových Nike Air teniskách, se kterými asi jejich designéři brodění sněhem úplně nezamýšleli. Noo, to bude ještě sranda! Hned platíme 18 580 jenů za dvě noci (samozřejmě v hotovosti, jako téměr na všech ubytkách v Japonsku) a následujeme paní domu, která nám s pýchou ukazuje svůj peckovní vyzdobený rjókan. Mají to tu fakt nádherný a vychytaný s naprosto autentickou domácí atmosférou. Náš pokojík je opět jako vystřižený z katalogu japonského bydlení a na stolku nás kromě čaje a sušenek čeká i podrobná mapa Nikkó s ručně vepsanými vzkazy a informacemi přímo pro Mrs. Katerina :-). Je to tu opravdu ztělesněním japonské pohostinosti. Jako příklad uvedu, že pokaždé, když jdeme na záchod, tak paní okamžitě běží poskládat konec toaletního papíru do trojúhelníčku, aby se dalšími čůrajícímu toaleťák dobře bral do ruky. Toto skládání tolaeťáku je v Japonsku celkem běžné (přirovnala bych to k našemu zvyku zalepovat konec izolepy, aby další člověk nemusel hledat konec). Jak to ale paní domácí dělá, když Tom jde záchod hned po mě a už na něj čeká připravený trojúhelníček, aniž by ji někdo zahlídl, je mi opravdu záhadou :-). Každopádně Stay Nikko Guesthouse za nás získává deset z desti hvězdiček a obrovské doporučení pro všechny cestovatele hledající ubytování v Nikkó. Jen pozor, dost možná se vám odsud nebude chtít odjet.
náš útulný pokojík v nádherném rjókanu
mapka připravená speciálně pro Mrs. Katerina 🙂
naše futonové lože
čaj a oříšky na přivítanou
kočičky manekineko, symbol štěstí, který nesmí chybě v žádné japonské domácnosti
nádherný dřevěný lustr s tradičními motivy borovic
pečlivě srovnané ručníky, kartáčky, fén a svačinky
Za celý den nám pěkně vyhládlo a po studených svačinách se neskutečně těšíme na pořádné teplé jídlo. Na doporučení našich domácích tedy jdeme do nedaleké restaurace Ramen Bonten Nikko, která je vyhlášená tradičním domácím rámenem. Jakožto turisté zatím příliš nepolíbení japonskou kuchyní (sushi nepočítejme) nemáme tušení, co se pod tímto zvláštním názvem skrývá. O to větším zážitkem je pro nás nášup, který nám po objednání přistane na stole. Rámen je vydatná nudlová polévka původem pocházející z Číny. Lahodné domácí vaječné nudle jsou zalité masovým vývarem a doplněné kusy masa, klíčky, vajíčkem na tvrdo, houbami, mořskými řasami nori, miso, sójovou omáčkou a spoustou dalších přísad, které si můžete do polévky libovolně navolit. Porce je opravdu zabíjácká, každý z nás má doslova kotel husté syté polévky. První zkušenost s japonským rámenem s sebou ale přináší dilema, jak ho jíst. Ať se snažíme, jak se snažíme, bez hlasitého srknání a „sání“ nudlí, z nichž šťává stříká úplně všude včetně nám do očí, to prostě nejde :-). Rámen se totiž jí hůlkami a vcucnout třicet centimetrů dlouhou nudli není jen tak! Horkou polívku potom nejde jinak než hlasitě srkat. Připadáme si trochu jak čuňata, ale když slyšíme zvuky ozývající se z vedlejších stolů, tak jsme ještě hodně civilizovaná čuňata (tedy v evropském slova smyslu). Jako chuťovku si ještě objednáváme masové knedlíčky gjóza, které jsou další japonskou specialitou a my jim naprosto propadáme. Mňááám!!! To je žrádlo! S parádně napapanýma bříškama se potom dovalíme na náš ryokanový pokojíček, kde rovnou padáme na tatami matrace a usínáme dřív než bys řekl… rámen.

 

vepřový ramen s klíčky
japonské knedlíčky gjóza
ramenové meníčko
zeleninový ramen s miso
Čtvrtý den našeho japonského dobrodružství náš budík budí už v 6 ráno. V Nikkó máme totiž jen dva dny, takže není čas ztrácet čas a pěkně vstávat, ať do brzké tmy něco stihnem! Já už po třech dnech usínání před půlnocí a normálním vstávání cítím, jak mě tento režim nabíjí energií a vážně přemýšlím, co udělat s mýma nočníma směnama u nás v Anglii :-/. Hned při prvním pohledu z okna zjišťujeme, že vrstva sněhu se od včerejška snad zdvojnásobila a já si, nevím proč, vybavuji scénu z filmu S tebou mě baví svět, kde Dášenka vyrazila do sněhu v bačkůrkách… No nic, navrstvit funkční oblečení, nabalit baťůžky, do sámošky pro sváču a jdeme na to! V 6:55 nasedáme na autobus, který nás pověstnou klikatou silnicí Irohazaka veze ještě výš do hor, k jezeru Čúzendži (ang. Chuzenji) ležícímu v nadmořské výšce 1 269 metrů. To je populární letní destinací, kam se Japonci jezdí koupat, rybařit a prostě užívat sluníčka a letní pohodičky. Hned po tom, co nás autobus vyhodí na naprosto vylidněném parkovišti, kde to vypadá jako z Mrazíka, je nám ale jasné, že do sezóny je tu ještě hodně daleko.
zasněžené parkoviště na zastávce Chuzenji-onsen
Mě ale tohle sněžné překvápko neuvěřitelně nakopává, a po dlouhé anglické zimě bez vločky sněhu, si sněhové závěje pěkně užívám. Lítám v hlubokém sněhu, shazuji sníh z větví stromů a hážu po Tomovi jednu kouli za druhou. Tohle je prostě na nezávislém cestování bomba, nikdy nevíte, co vás čeká! Jako první se jdeme podívat ke Kegonským vodopádům (angl. Kegon Falls), které se díky své výšce 97 metrů řadí mezi tři nejvyšší vodopády Japonska. Bohužel je ale obrovská mlha, takže hučící vodopád spíš slyšíme, než vidíme. I tak to tu ale má neuvěřitelné kouzlo a jak tak nad tím přemýšlím, tak je to asi první vodopád, který vidím takhle na bílo. A není to vůbec zlý :-).

 

V sezóne si u Kegonského vodopádu můžete užít i sci-fi srandu za 550 jenů. A to sjet speciálním výtahem zabudovaným ve skále až dolů ke konci vodopádu. Míjíme také výstražné cedule varující před divokými opicemi, sněžnými makaky, kteří jsou tak chytří, že identifikují bílou igelitku jako oprávněný důvod k útoku. Takže platí opice nekrmit, nefotit, všechny igelitky (především ty bílé) nechat doma a jídlo mít pečlivě schované v batohu. Koukáme skrze bílou mlhu, jak můžeme, ale sněžní makaci nikde, škoda… Snad ještě na tyto legendární japonské opičáky někde narazíme.

 

místní restaurace budou otevírat zřejmě ještě za hodně dlouho…
Pokračujeme dál romantickou procházkou kolem jezera Čúzendži, které vzniklo před dvacetitisíci lety výbuchem sopky Nantai, která se dodnes tyčí z jeho břehů (dnes ale nevidím ani nakonec jezera, natož na okolní hory). Jezero má rozlohu přes jedenáct tisíc kilometrů čtverečních a v nejhlubším místě měří 163 metrů. My si ho užíváme v opravdu výjimečné atmosféře, jejímž nejvýraznějším prvkem jsou zasněžené lodičky ve tvaru labutí. Wow! To je paráda, až téměř avantgardní pohled, řekla bych :-).

 

 

 

 

Hned u břehu jezera na malém kopečku vedle hlavní silnice stojí malebný buddhistický chrám (Chuzenji Temple). Ten si nás ihned naprosto získává a důvodů je hned několik: krása chrámu a jeho atmosféra sama o sobě, kontrast červeného dřeva se sněhem, který tvoří na jeho stříškách a sochách dokonalé bílé čepičky plus jsme tu úplně sami, což přináší pocit výjimečnosti, skoro jako Indiana Jones na tajné výpravě, haha. Prostě jsme ve správné době na správném místě a můžeme vás tak zahltit těmito parádními obrázky.

 

 

 

 

 

 

 
Původně plánované výšlapy do hor a k dalším vodopádům vzhledem k počasí vzdáváme, a místo toho se jedeme podívat na konečnou zastávku linky Tobu, Jumoto (angl. Yumoto-onsen). Tam dojíždíme z Čúzendži za třicet minut a kupodivu nejedeme sami, ale autobusem narvaným japonskými důchodci s trekovými holemi připravenými zdolávat okolní kopce sníh-nesníh, mlha-nemlha, vánice-nevánice. Tak možná jsme trochu měkoty… nebo japonští důchodci blázni? Jumoto je malé lázeňské městečko, které nabízí jedno ze sedmi horkých pramenů (onsenů) v národním parku Nikkó. I když jsme pěkně zmrzlí, koupat se nakonec nejdeme (ono je taky i tady skoro všechno zavřeno), za to se ale jdeme podívat na mokřady Junodaira (angl. Yunodaira).
Ty nabízejí geotermální procházku po místě, kde země doslova vře a horké plameny tu vyvěrají přímo ze země.  Celý mokřad je pomalovaný žlutými skvrnami síry, která celé městečko halí do typického smrádku. V místě, kde tyrkysově modrá voda tvoří léčivá jezírka, jsou postavené malé dřevěné chýše, které jsou vlastně takové lázňové domečky, kde se krásně drží teplo a pára. My tu máme trochu flashback z naší návštěvy geotermální oblasti Rotorua na Novém Zélandu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po sírové vycházce sedáme zase zpátky do autobusu a užíváme si ještě jednou projížďku sněhovým královstvím národního parku Nikkó až pěkně zpátky do samotného Nikkó městečka. Tady se nedá jinak a jdeme na oběd znovu na úžasný ramen. Musíme se totiž pořádně posilnit, odpoledne nás čeká prohlídka města slunečního jasu, které bude i přes sněhové závěje zářit jako blázen. Na to si ale musíte počkat zase až do příštího článku.

 

Mohlo by tě zajímat

Komentáře (5)

Ahoj Katko,
tvuj clanek je perfektni a hodne s neho cerpame pro navstevu japonska.
Chtela jsem se te zeptat, zda pri navsteve Nikko. Pri koupi 2 denniho pass ticketu byla v cene i cena jizdenky tobu vlakem nebo to se platilo zvlast>
Diky marketa

Děkujeme. Jsme moc rádi, že vám naše články pomáhají! Jasně, v passu je zahrnuta cesta Tobu vlakem tam i zpět, to je hlavní položka – více info na jejich ofiko webu: http://www.tobu.co.jp/foreign/en/pass/

Mám kamaráda, který teď studuje kousek od Tokya a brzy v Tokyu nastoupí do práce, tak mě neustále lanaří, kdy přijedu :D. No holt je u nás krapet těžké si něco vydělat a moci si uskutečnit výpravu (já už několik let toužím po Kyotu), ale bude skvělý mít japonského průvodce alespoň po tom Tokyu:)

To je tak nadherna zeme. Diky za tve prispevky.

Ahoj Kato, prosimte chci se zeptat na slevnenou jizdenku s Tobu vlakem….jsem asi nechapava…:D Ta jizdenka se vztahuje i na cestu z Tokya Asakusa do Nikka a zpet do Tokya, prosim? a na vsechny autobusy v Nikku, ze? Mockrat dekuji za odpoved 🙂 Jana

Napsat komentář