Výlet po krásách Jižní Anglie

    Nebyli bychom to my, aby nám po pár týdnech nezačal být Bristol a
jeho blízké okolí malé. Jednoho slunného dne, kdy jsme oba měli
volno (což se nestává úplně často), jsme tedy vyleštili naše objektivy, nachystali
paměťové karty a vyrazili na road trip po jižní Anglii, konkrétně po Wessexu.

 

     Road trip nejde absolvovat bez jedné zásadní věci – auta. To
jsme si půjčili v půjčovně Avis na Rupert street. Narazili jsme na malý
problém s platbou, protože celá částka 35 liber včetně vratné zálohy 50 liber musela být zaplacena z kreditní karty řidiče a my
měli peníze převedené na mé kartě a data v mobilu samozřejmě v háji
(v těchhle situacích zákon naschválu funguje spolehlivě). Museli jsme tedy ještě (poněkud
otrávení) skočit do blízké banky převést peníze, poté odolat udolávání
prodavačky nám vnutit nějaké drahé pojistky a mohli jsme vyrazit. Pro Toma to
byla po dvou měsících moc příjemná změna řídit něco jiného než pracovní van a
já opět seděla na místě spolujezdce a užívala si krásné vyhlídky neznámou
krajinou. Co si budeme říkat, nebylo to takové kino jako na Novém Zélandu, ale
chillingovou nezávislou atmosféru road tripu jsme, já ve vlasech a Tom pod koly, opět
lehce ucítili i tak…
Bradford-on-Avon
 
    První naší zastávkou bylo malinkaté městečko s malebným
jménem Bradford-on-Avon. Nemylte se, není to to, kde se narodil Shakespeare, Stratford upon Avon zní
podobně, ale leží ještě o kousek dál.
Bradford je plný okázalých kamenných domů, které tu na úpatí prudkého kopce
v 17. a 18. století vystavěli bohatí obchodníci s vlnou a látkami.
     Nás nejvíce zaujali neuvěřitelné tvary hrázděných domů, nad
kterými zůstával rozum stát. Jak to ještě vůbec může stát? Je to jen práce času
a gravitace nebo to byl architektonický záměr?
    Jako první ochutnávka Jižní Anglie to byl moc příjemný
předkrm. Užili jsme si procházku podél řeky, zeleným parčíkem a mezi
georgiánskými stylovými domky. Na rohu jedné uličky jsme nejspíš zahlédli i
vlající plášť Sherloka Holmese, ale možná to byl někdo jiný – však víte, jak
mistrovsky ovládá tento slavný detektiv umění převleků:).
Salisbury
 
   Toto kdysi velmi mocné středověké město bylo založeno někdy
kolem roku 1220, kdy obyvatelům nedaleké prehistorické osady na kopci Old Sarum
došla trpělivost s tamějšími nehostinnými podmínkami a rozhodli se
přemístit na příjemnější místo v nížině, kde se potkávají řeky Avon,
Nadder a Bourne. Salisbury si dodnes dochovalo svou středověkou atmosféru,
kterou podtrhují hrázděné domy (opět se podivně propadající a křivící), tradiční
řemeslné dílny, středověké erby, prapory a stylové hospůdky, od kterých by se
brněnská Středověka krčma měla co učit (kormu tam ale nemají).
    Nejspíš to ani nevíte, ale toto město všichni znáte. Možná
vám trochu napoví největší místní památka – Salisburská katedrála ze 13. století,
která byla postavena za pouhých 38 let. Přihořívá? Pokud ne, určitě zahoří,
když vám prozradím, jaký poklad tento chrám ukrývá – jednu
z nejdůležitějších listin historie lidstva, klíčovou Magnu Cartu! Už při
parkování (které jsme už vzdali hledat zdarma a rovnou platili libru či dvě na
placených parkovištích) nám bylo jasné, že Salisburská katedrála nebude jen tak
ledajaký kostel. Její monumentální věž se tyčí nad celým městem jako sám Bůh a
je přesným ztělesněním slova nebetyčná.
Aby taky ne, když je nejvyšší v celé Anglii a sahá do výšky 123 metrů. Je
to vlastně takový středověký mrakodrap :).
Jak to sakra v roce 1280 mohli
postavit?!
    Prohlížením katedrály obnažené v celé své kráse jen
zvenku by zabralo klidně dvě hodiny, protože nás ale trochu tlačil čas (spíše
světlo, které po sedmé hodině na fotkách už dost chybí), netrpělivě jsme
proklouzli dovnitř. Poté, co jsme se vymotali přes rozlehlý obchod se suvenýry
nabízející Magnu Chartu ve všech různých podobách od klíčenek až po utěrky,
nastala pořádná chrámová show. Wow! Chtěli jsme jen na půl hodinky nakouknout
dovnitř. To jsme ale netušili, jak středověcí architekti podporovaní zlatými
dukáty od církve svého času řádili. Kde začít a jak to všechno projít?
Tak alespoň pár největších zajímavostí:
Hrobka Williama Longespée – hrobka prvního člověka, který byl v této katedrála pochován (v roce 1226). William byl nevlastním bratrem krále Johna a jeho největší rádce při vyjednáváních o Magnu Chartu v roce 1215.

 

Fontána – tuto krásku má na svědomí William Pye,
který ji „věnoval“ chrámu v roce 2008 k jeho 750-tým narozeninám.
Během obřadů souží jako křtitelnice a když nahlédnete do její nehybné hladiny
ze správného úhlu, spatříte v ní zrcadlící se obraz celé katedrály. Odraz
je tak ostrý a voda bez pohybu, až jsem nevěřila, že koukám do vodní hladiny a
musela do barevných vitrážových oken zabořit prst. Stěny katedrály se potom
samozřejmě ihned rozvlnili a já jen kroutila hlavou nad geniálními vlastnostmi
něčeho tak „obyčejného“ jako je voda.
Křížová chodba – největší ze všech britských katedrál
a navržená pro procesí. Na jejích stěnách visí informační cedule osvětlující
historii a důležitost Magny Carty.

 

Kapitolní síň – je pravděpodobně inspirovaná
londýnskou Westminster Abbey. Byla využívána jako místo setkání děkana a kapitolů, kteří sedávali
na arkádových sedadlech podél zdi. Tu zdobí kamenná freska ze 13. století,
která zobrazuje výjevy z Bible. Můžete tu tak najít Adama s Evou
vyhnané z ráje, Noeho vcházející do jeho archy na začátku velké povodně,
stavbu Babylonské věže nebo Zničení Sodomy a Gomory. Původně byly všechny tyto
sochy pestře nabarveny stejně jako celý interiér katedrály. Věděli jste to? Já
vždycky myslela, že katedrály byly kamenně pískové, tak jak je vidíme dnes… No
a samozřejmě největším skvostem této síně je originál Magny Charty v celé
své kráse.
Magna Carta – tato cenná listina psaná latinkou na zvířecí kůži je
nejstarším středověkým dokumentem zastávajícím se lidských práv. Byla reakcí na
krutou a nelidskou politiku krále Jana a apelovala na všechny britské občany,
samotného krále nevyjímaje, aby se chovali ke všem lidem spravedlivě a nikdo
nebyl postaven mimo právo. Jako taková později inspirovala Deklaraci lidských práv a spoustu dalších. Král Jan ji ale
později tentýž rok odmítnul a brzy na to zemřel. Naštěstí ale byla znovu vydána
jeho devítiletým synem Henrym III., který ji nechal vyhotovit ve čtyřech
kopiích a rozeslal po celé zemi. Tato, Salisburská, kopie je ze všech nejlépe
dochovaná, a my si ji tak za tenkým sklem a tmavým závěsem bránícím vyblednutí
od slunce, mohli naživo prohlédnout.
Cheddar Gorge
 
     Zkuste vyjmenovat pět druhů sýrů, které vám první vyskočí
z paměti. Bude to nejspíš eidam, hermelín, emenatál a nejspíš tam bude i
čedar. Tento vydatný sýr pochází právě z této rokle zvané Cheddar Gorge.
Ta leží jen asi půl hodiny cesty od Bristolu a Daniel Defoe ji v roce  17042 popsal jako „deep frightful chasm“.
Cheddar je úzká vápencová rokle, jejíž prudké skalnaté stěny jsou rájem
horolezců a její vlhké jeskyně se stálou nízkou teplotou jsou dokonalým místem
pro zrání lahodného sýra. Cheddarem jsme jen narychlo projeli po silnici B3135,
která se v délce 5km klikatí touto skalnatou strží. Je fajn se mít ale na
pozoru, protože nám v jedné prudké zatáčce cestu zkřížilo nečekané
překvapení. Nebyl to rozvášněný horolezec hledají nejlepší cestu, ale divoké
černé horské kozy s rohama jako čerti! Rozvalené si uprostřed silnice
v klídku ožírali šťavnatou listnatou větev. Po pár zatroubeních se tedy
zvedly a své kozí zadky přesunuly o kousek dál, abychom mohli projet.
     Pokud chcete navštívit místní jeskyně či se vydat na stezky
po jejím vrcholku, musíte zaplatit vcelku mastné vstupné 19 liber i tady, do přírody. Vstupenka pak zahrnuje program na celý den  včetně vstupu do mezea, jeskyní, vyhlídkové věže, jízdy autobusem a audio průvodce. Například ale jen procházku po roklině si koupit nemůžete – buď všechno nebo nic. Cheddar village a
turistické centrum pak působí jako dost šílená Disneyland. Tolik povyku kvůli
pár skalám… Takhle se prodává příroda! Protože v době našeho průjezdu už
bylo celkem šero, přidávám pro představu alespoň pár vygooglených ukradených
fotek.
Wells
     Nebudu chodit okolo horké kaše, hlavní památkou tohoto města
není opět nic jiného než katedrála. Po Salisbury jsme moc nečekali, že by nás
mohlo dnes ještě něco překvapit. Já ale při prvním pohledu na tento chrám
zažila ten lekavý moment, který se mi při cestování občas stává – že mě
majestátnost nějaké památky či přírodní zajímavosti natolik oslní a překvapí,
až se toho pohledu sama leknu. Přesně taková byla moje reakce na východní
křídlo tohoto chrámu.  To zdobí 300 středověkých
soch králů, biskupů, rytířů a svatých, většina z nich v životní
velikosti. Tady se opravdu netroškařilo.
     Byla jsem už v hodně velkých chrámech včetně Florencie
či Vatikánu, interiér wellské katedrály je ale asi tím nejkrásnějším, co jsem
kdy viděla. Honosnost a zároveň lehkost a vzdušnost tohoto chrámu mě naprosto
okouzlila. Tato katedrála z 12. století je plná světla a klidu a po
staletí už uklidňuje a inspiruje duše poutníků a návštěvníku z celého
světa. Autentická středověká atmosféra se nám tu dostala až do morku kostí a já
tak začala přemýšlet, jak bychom asi vypadali a jaký by byl náš život,
kdybychom se narodili o 800 let dříve… Těžko říct, ale návštěvu tohoto chrámu
bychom určitě nevynechali!
     Nejvýraznějším prvkem je obrovská nůžková klenba uprostřed
hlavní lodě. Tento jednoduchý, ale impozantní design, často chybně označovaný
jako moderní, byl středověkým řešením, jak ukotvit základy věže. Při podcházení
těchto monstrózních nůžek jsme si opravdu připadali jako mravenci a naše
objektivy se zuby nehty bránily zabrat toto dílo v celé kráse. Nakonec se
ale přece jen zadařilo.

 

     Wellské hodiny jsou takovou obdobou pražského orloje. Na zeď
katedrály byly nainstalovány někdy kolem roku 1390 a jsou jedny
z nejstarších středověkých hodin na světě. Každou čtvrthodinu se otevřou a
tak jako se na Staromáku procházejí apoštolové, tady mohou diváci pozorovat
středověké klání rytířů.
     Nenápadná dřevěná vrátka v rohu katedrály nás zavedla k řádně
prochozeným schodům, které elegantně stoupají do kapitolní síně. Tato
osmistěnná komnata byla místem, kde se wellští duchovní scházeli vyjednávat
katedrální záležitosti a dodnes je k tomuto účelu využívána při formálních
příležitostech.
     Hlavním a nejvzdálenějším cílem našeho road tripu pak byla
nejstarší evropská památka vůbec. Ano, hádáte dobře – Stonehenge. Ten si ale zaslouží samostatný článek, na který se můžete těšit už za pár dnů.

Mohlo by tě zajímat

Komentáře (2)

Zrovna planuju vylet do jizni Anglie, takze diky za inspiraci!
Jinak davam odber, presne tohle je blog, ktery jsem hledala 🙂 diky!
http://anetexplorestheworld.blogspot.cz/

Není zač a děkujem 🙂 Užij si Anglii a nevynechej Bristol!

Napsat komentář