V Japonsku se říká, že lidé z Tokia ruinují své účty přílišným utrácením za kvalitní obuv, lidé v Kjótu za značkové oblečení a lidé v Ósace za dobré jídlo. Můžete hádat třikrát, který způsob rozhazování je nám nejsympatičtější :-). Samozřejmě Ósaka – třetí největší město Japonska, kterému se dříve říkalo Naniwa – kuchyně říše.
Chaos v metru, vagóny pro ženy a nacpávači
Ósaka (ang. Osaka) je pro nás jen krátkou přespávací zastávku, odkud se zítra dopoledne vydáváme na jeden ze zlatých hřebů našeho výletu – posvátnou horu Kója. V Ósace se nám povedlo sehnat nejlevnější ubytování v rámci naší japonské výpravy vůbec – pouhých 3800 jenů (cca 850 Kč) na noc za pokoj. No, za pokoj… Uvidíte sami :-). Hotel se jmenuje Sunplaza 2 Annex a Booking.com slibuje jeho polohu pouhé dvě minuty od vlakové zastávky. To ale ještě nic neznamená. Ósaka je totiž asi nejzmatenější, nejchaotičtější a nejnepřehlednější město, v jakém jsme kdy byli. V místní dopravě a změti linek různých společností naprosto nelogicky propojených aby se vážně prase vyznalo! A tak si i přes podrobnou přípravu zajíždíme až kamsi na okraj města k univerzitě, úplně na druhou stranu než potřebujeme. Navíc zrovna vychytáváme dopravní špičku, kdy všichni jedou ze školy a z práce, což v městě s počtem tři milióny obyvatel opravdu stojí za to. A tak konečně ochutnáváme pravou japonskou tlačenici, kdy na některých stanicích tady v Ósace a v Tokiu přichází na řadu speciální průvodčí-nacpávači (jap. oshiya) v bílých rukavičkách, kteří pomáhají lidem namačkat se do vagónů. Dokáží je prý nacpat až na dvousetprocentní kapacitu! Uvnitř si pak připadáme opravdu jako sardinky v konzervě, fyzický kontakt mám asi s pěti lidmi naráz od pána pod jehož smradlavou paží mám zabořený nos až po paní, co mi z druhé strany funí přímo do ucha. Teprve tady mi dochází důležitost speciálních (většinou růžových) vagónů pro ženy, kdyby mě tady začal někdo ošáhavat, nemám nejmenší šanci se mu vykroutit.
Hotel, který neexistuje
Minimálně do další zastávky. Tou je pro nás Shin-Imamiya, odkud se už úplně vyřízení těšíme do toho dvě minuty vzdáleného hotelu. Přecházíme tedy křižovatku (tedy spíš několik křižovatek v jedné, jak je v Japonsku zvykem) a po pár krocích opravdu stojíme před hotelem Sunplaza 2 Annex. Z venku nevypadá úplně nejlíp, ale uvnitř to snad bude lepší. Není. Při příchodu na recepci v nás trochu zatrne. Jako počítali jsme, že to za ty prachy nebude žádná hitparáda, ale až takhle? Na Japonsko je tu fakt extrémní špína, to abychom ještě zašli do sámošky pro pořádnou dávku desinfekce a gumové rukavice… No, co naděláme. Jdeme tedy za recepčním, ukazujeme mu v mobilu rezervaci z ookingu a modlíme se, ať náš pokoj není taková hrůza. Recepční mrkne na naše jméno a projede ručně napsaný seznam s rezervacemi a zakroutí hlavou, nejsme tam. Ale my máme rezervaci! Ukazujeme mu ji znovu a on se nám něco snaží vehementně vysvětlit – samozřejmě japonsky. Po asi deseti minutách konečně pochopíme, společnost Annex Plaza tu má na této ulici několik hotelů – a všechny se jmenují stejně! Ahá! Trochu nás to zaskočí, ale na druhou stranu se nám uleví a vysvitne nová naděje! Třeba ten další hotel bude hezčí a čistější! A tak jdeme do dalšího stejnojmenného hotelu, bohužel – recepční kroutí hlavou i tady – jsme opět špatně. Achjo – proč nemůžou dát těm hotelům jiná jména nebo je alespoň logicky očíslovat? Asi by to pak bylo moc jednoduchý. Nevzdáváme se, hledáme dál a po asi 15 minutách (místo slibovaných dvou) se vítězoslavně dostáváme na recepci, kde jsme v seznamu! Hurááá! A dokonce je to ten nejhezčí a nejvypíglovanější hotel ze všech, kterými jsme prošli, uf! S klíčem v ruce přicházíme na pokoj, který vypadá přesně tak, jako na obrázku – pidi kamrlík naměřený přesně na velikost futonových matrací – ani i centimetr víc. Na tento zážitek jsme se ale těšili, skládáme batohy a dáváme si na chvíli zasloužený voraz v této typické japonské kobce.
Gurmánská ulice Dotonbori
Protože máme na Ósaku jen jeden večer, ze všech místních atrakcí vybíráme uličku Dotonbori, která je považovaná za srdce města a kulinářský ráj. Z naší zastávky Shin-Imamya jedeme jen asi 5 minut metrem do stanice Namba, odkud je to na Dotonbori dalších pět minut. Dotonbori je jedna dlouhá ulice vinoucí se podél Dotonborského kanálu mezi mosty Dōtonboribashi Bridge a Nipponbashi Bridge v městské části Namba. Dříve divadelní čtvrť je dnes známá především pro svůj noční život a zábavní charakter, soupeří tu spolu nespočet restaurací, obchodů, pačinko hern a karaoke barů. Tato atmosféra je dokreslená desítky neonových bilboardů a světelných reklamních tabulí. Dneska nám navíc pěkně poprchá a mokrá silnice plná kaluží tak celou tuto barevnou parádu krásně odráží jako v zrcadle.
Kuidaore – jak si vyjíst bankovní účet
Obyvatelé Ósaky jsou na Japonce výjimečně srdeční a otevření lidé. Věří se, že je to právě díky jejich pozitivnímu vztahu k jídlu, který je tak silný, že získal své speciální jméno – kuidaore. Ve výkladovém slovníku je toto slovo přeložené jako „stát se chudým jako výsledek rozhazování za jídlo a pití“ nebo „ujíst se k až k osobnímu bankrotu“. Ósačtí lidé mají prostě od nepaměti sklony utrácet za jídlo víc než ostatní. To je pravděpodobně také díky tomu, že toto město mělo vždy bohaté zásoby výtečných ingrediencí jak z moře, tak i z pevniny. Čerstvé ryby a mořské plody se dovážely z Ósacké zátoky a nedalekého Vnitřního moře, kvalitní zelenina zase z okolních pěstitelských regionů. Kdo by tomu odolal? Ósačané jsou jídlem až chorobně posedlí, enthuziastičtí a vášnivý a dobré jídlo dokáží také náležitě ocenit. Ulice Dotonbori je místem, kde můžete ochutnat to nejlepší z jejich kuchyně a propadnout tak této posedlosti.
Krevety na špejli, chobotnicové koule a osmipatrová restaurace
Má to ale jeden háček. Je tu toho tolik a vy si musíte vybrat, jinak byste vážně vyjedli váš bankovní účet nebo možná, ještě hůř, se užrali k smrti. Vybrat si můžete z nesčetně druhů restaurací, sushi barů či pouličních stánků, stejně tak jako z širokého rozmezí finanční náročnosti. Ochutnat tu můžete třeba krevety a mušle na špejli nebo místní specialitu, chobotnicové koule takoyaki. Ano, čtete správně. Tako- znamená chobotnice, -yaki na grilu. Nejlepší místo, kde tuto dobrotu ochutnat je stánek Otakoya asi uprostřed ulice. Můžete tu přímo sledovat, jak se těstíčko s nasekanými kousky chobotnic, jarní cibulky a červeného zázvoru smaží na grilu do tvaru kuliček. Hotové koule se potom prodávají většinou po šesti kusech za zhruba 300 jenů, polité omáčkou okonomiyaki, majonézou a posypané vločkami sušeného tuňáka katsuobashi, které se horkem na tácku krásně kroutí. Takoyaki je ale ďábelské jídlo, tekuté těstíčko je tak horké, že se skoro nedá jíst, ale jakmile vychladne, není už zase tak dobré :-). A tak poslušně srkáme a dobrovolně si pálíme pusy od chobotnicových chapadel.
Komu street food nestačí, může to zajít roztočit do jedné z desítek vyhlášených restaurací, které se předhánějí v tom, jak nalákat zákazníky. Je potřeba jim ukázat celý produkt – a to nejlépe v mnohonásobné velikosti. Nad hlavami se nám tak vznáší monstrózní ryby, krabi, chobotnice či tomovi oblíbené japonské knedlíčky. Rozhodně také nepřehlédnete osmipatrovou restauraci Cui-daore, kde se v každém patře servíruje jiný typ Ósacké kuchyně a která je považovaná za největší restauraci na světě.
Hovězí z Kobé a můj první chuťový orgasmus
A aby to do sebe všechno krásně zapadlo, na ulici Dotonbori jsem prožila své poprvé. Svůj první nefalšovaný silný chuťový orgasmus. Do té doby jsem nevěděla, že existuje. Mnohokrát jsem si na něčem opravdu výborně pochutnala, až jsem se olizovala za ušima, ale orgasmus prostřednictvím chuťových pohárků? Ten jsem zažila až tady, v městě chorobně posedlém dobrým jídlem. A rozhodně bych nečekala, že to bude z masa a k tomu ještě z kravího, které normálně až tak nemusím. Jak tedy k této životní události došlo?
Ochutnat vyhlášené hovězí z Kóbe bylo na našem japonském gastro-bucket listu od chvíle, co jsme viděli neuvěřitelné video našeho oblíbeného food bloggera Marka Wiense, návštěvu samotného města Kóbe jsme nestíhali, takže nejlepší příležitost byla právě tady, v jen 35 kilometrů vzdálené Ósace. Hovězí z Kóbe (angl. Kobe beef) pochází z černých krav a býků plemene wagyu, kteří se rodí a chovají na farmách v okolní prefektuře Hyógo. Toto plemeno má maso s nádherným výrazným mramorováním s velmi vysokým poměrem tuku ke svalovině. Toto mramorování se potom oceňuje na dvanáctistupňové škále. Čím je větší poměr tuku, tím má maso lepší chuť – a tím je také dražší. Kóbe beef je nejdražším masem na světě, takže jsme museli zvolit nějakou rozumnou variantu. Vybrali jsme si tedy jednu z levnějších restaurací zaměřených na tuto specialitu a doufali, že to bude stát za to. Stálo! Z menu jsme si vybrali degustační talíř s pěti druhy/kvalitami masa a s napětím čekali, co nám přistane na stole, který má uprostřed hořák s grilem.
Talíř za 5100 jenů (zhruba 1150 Kč) nás nejdříve trochu vyděsil. Choulilo se na něm 18 pidi plátečků krvavého masa vtipně ozdobených třemi kousky cukety. Asi se nepřejíme, ale pojďme to tedy ochutnat! Nažhavili jsme hořák a opatrně na něj položili dva kousíčky hovězího, to nás hned odměnilo skvostným zapištěním, začalo se krásně scvrkávat a kapat z něj šťávička. Každý si maso pěkně udělá tak jako má rád, méně či více propečené. Po prvním soustu bylo jasné, že se nám na jazyku rozplívá něco výjimečného. Ta struktura, šťavnatost a CHUŤ! To se snad ani nedá popsat. A tak jsme labužnicky přikládali dál, až jsme se přes hovězí jazyk dostali až k tomu nejvýběrovějšímu kousku s pavučinkovým mramorováním. To jsem si pěkně medium rare vložila do úst a… pak se to stalo! Zatmělo se mi před očima, čas se zastavil, zamotala se mi hlava a nastalo něco neuvěřitelného. Naprosté pomatení smyslů, chuťová rozkoš, výbuch supernovy, duchovní zážitek – říkejte si tomu, jak chcete, ale na pár okamžiků jsem se dostala do jiného světa. Moc to nedokážu popsat ani vysvětlit, bylo to prostě jako normální orgasmus akorát v puse a to teplo a slast se od tama šířilo de celého těla.
Možná si říkáte, jak to poznáte, že jste měli chuťový orgasmus? Platí tu to stejné, co u orgasmu sexuálního – až ho poprvé zažijete, tak ho rozhodně poznáte 🙂 A věřte, že je to, stejně tak, jeden z nejpříjemnějších pocitů na světě! Ještě, že si Japonci Kóbe hovězího cení natolik, že je zakázáno ho vyvážet. Jinak bych se jím totiž určitě ujedla až k bankrotu!
